Pramen Čistého - Kapitola 3.

Zůstal u Chryseis a brzy si mohl prohlédnout i svou první jizvu, která se mu táhla okolo hrdla. Až později ho napadlo, že ho otec jen nezranil, že řez tak ostrým nožem nemohl přežít, ale svá podezření své nové pěstounce nesdělil. Bál se jí říkat víc věcí a teprve s postupem času se odhodlával k prvním otázkám. Hlas se mu vracel pomalu, nejprve jen šeptal, potom skřehotal a mluvit začal až po půl roce jejího urputného léčení.

Ano, léčila ho. Znala hodně léčebných postupů a věděla dost o lidském i zvířecím těle. I když v jejím případě říct, že věděla dost, zdaleka neodpovídalo tomu, co všechno věděla. Nebyla jen chytrá, byla neobyčejná. Někdy se Atalikovi zdálo, že jeho pěstounka zná odpovědi na všechny otázky celého vesmíru. Ale svým obdivem ji jen rozesmával. Podporovala jeho zvídavost a věnovala se mu. Trpělivě, klidně, soustavně. Nikdy nezažil tolik zájmu ze strany dospělého. Ovšem co se přísnosti týkalo, vyrovnala se otci, i když málokdy zvýšila hlas a nikdy nekřičela. Důsledná však byla stejně. Ještě nebyl úplně v pořádku, ale už musel vstát a začít s nácvikem psaní, které pro něj bylo stejně obtížné, jako běh nebo šerm. Jen ho víc bavilo. A ještě víc podlehl kouzlu čtení. Poprvé v životě viděl skutečnou knihu, kterou bral do ruky jako posvátný, tajuplný předmět. A co víc, Chryseis měla ve vlastnictví dokonce knihy tři! Znamenalo to, že je nekonečně bohatá. Mnohem víc než otec. Ale nechovala se tak. Žila v obyčejném domě a dělala obyčejné věci. Pracovala na zahradě, každý den podojila kozu, vařila, uklízela, zašívala. Projevovala se prostě jako mladá, osamělá žena, která nikoho nepotřebuje. I v tom byla podivuhodná. Nechtěla žít mezi lidmi a nebyla vdaná. Ale nezdálo se, že by ji samota příliš trápila. Přijímala ji s takovým klidem, jako pozdější soužití s Atalikem. Zdálo se, že ji nic nepřekvapuje. Brala život tak, jak přicházel.

„V místech, kde se lvem… lev…“

„Vlévá…“

„Vlévá řeka Taina do moře milénského se nahá…“

„Nachází.“

„Nachází Hláska ztracených, vys… tohle je těžké.“

„Rozděl si slovo na kratší úseky a čti postupně.“

„Nezvládám to.“

„Ještě nějaké připomínky?“ Když byla nespokojená, mezi oblouky obočí se jí objevila rovná, přísná rýha, kterou Atalik neviděl rád.

Povzdechl si a pomalu přečetl: „Vy…sta… vě… ná… vysta… věná v roce vlády krále Manera prvního Dlo…u…ho…vou… vousého.“

„Zvládl jsi to.“

„Ale koktám,“ namítl.

Pokrčila rameny: „Zbytek je už jen praxe. Hlavní je, žes ta slova přečetl. Přestaň dělat chyby z nepozornosti a brzy se zlepšíš. Nesmíš být zbrklý. A netahat lvy do řek v místech, kam lvi nepatří,“ povolila rty v úsměvu a vstala od knihy. „Půjdu sklízet cibuli. Ty zatím splníš zadané úkoly. K obědu bude dušené jehněčí. Pořád jíme jehněčí, vraždila bych za kus hovězího.“

„Mám rád jehněčí,“ přiznal a ona se zasmála: „Pravý syn své země. Nebo spíš ten, kdo jiné chutě zatím nepoznal. Mimochodem, zítra tě navštíví bratr.“

Čekala, že bude mít radost, ale vypadal zaraženě. Už půl roku čekal, že uvidí i maminku, ale zatím ho několikrát navštívil jen Godrik. A i jeho návštěvy se začaly až příliš prodlužovat. Rodina se ho opravdu vzdala.

„Nemáš radost?“

Chlapec popotáhl: „Asi by bylo lepší, kdyby už nechodil.“

„Nesnaž se přesekat i poslední vazbu. Člověk potřebuje kořeny,“ řekla předtím, než vyšla ven.

Nechala ho samotného a on otevřel znovu knihu. Najednou mu přišlo snazší čtení než setkání s bratrem. Když dočetl, zvedl se a vyšel ven. Pozdní léto nešetřilo zlatavým světlem a drobnými pavučinkami, létajících vzduchem. Jedna z nich se zachytila skloněné ženě na tváři a ona se ji snažila odlepit se svých řas. Zaznamenala zvídavý dětský pohled a zavolala na chlapce: „Přišel jsi pomáhat?“

Přikývl: „Ano. co mám dělat?“

„Pojď skládat cibuli do koše,“ vyzvala ho a protáhla si záda.

Atalik si dřepl vedle ní a každou bílou cibulku prohlédl. Fascinovalo ho vlastně všechno, rád si prohlížel věci i zvířata a lidi. U cibule ho zaujaly drobné žilky a její těžká, sytá vůně. Vypadala jinak než cibule, kterou znal z domova.

„Holbarská odrůda. Daří se jí ve vyšších polohách. Dobrý hospodář pěstuje odolné druhy. Jinak bychom mohli nechat růst všechno divoce a o nich se nestarat,“ vysvětlila, aniž se zeptal. „Hledám kvalitní druhy. Které třeba neplesniví nebo dlouho vydrží. Zdá se to jako hloupost,“ Chryseis vytáhla další cibulku a podala ji chlapci, „ale přesně takové maličkosti posouvají civilizaci dál. Obyčejní lidé některé kroky ani nezaznamenají. Ti neobyčejní si všímají.“

„Všiml jsem si,“ řekl a zeptal se, „proč odpovídáš, i když nepokládám otázky? Jsi jasnozřivá?“

„Co je to za slovo?“

„To říkávala maminka. Že někteří lidé jsou jasnozřiví. Jako že ti vidí do hlavy,“ vysvětlil a byl pyšný, že ví něco, co ona nezná.

„Vidět lidem do hlavy, není obtížné. Lidé nejsou tak originální, jak si sami myslí. Proto je tak snadné je obelhat,“ podala mu další cibuli, „a nakukat jim, že umíš věštit jejich budoucnost. všechny ty triky s ptačími vnitřnostmi, kamínky nebo tajuplnými kartami a amulety, s výkladem horoskopů, to je jen kombinace dobré znalosti lidských povah a drzosti.“

„Horo…“

„Ach, promiň. Horoskopy jsou výklady osudu podle hvězd, které zářily na obloze, když ses narodil. Jednodušeji to vysvětlit neumím. Astrologové, lidé, kteří horoskopy vytvářejí, žijí v Paworu. A jsou to velmi dobří znalci lidských povah.“

Atalik očistil cibuli a uložil ji mezi ostatní. „Můžu se na něco zeptat?“

„Čekám na to už dlouho. Na to, že se budeš ptát bez toho, že by ses ptal na to, zda se můžeš ptát. Pokud se totiž nebudeš ptát, pravděpodobně se nikdy nedočkáš odpovědí,“ řekla mu a on se zasmál. I ona roztáhla tenké rty ve spokojeném úsměvu. Protože se konečně smál a pak, protože dokázal pochopit vtip. Smysl pro humor mají jen zvídaví lidé. A ona nutně potřebovala, aby neztratil zvídavost v tom přílivu smutku ze ztráty rodiny.

„Takže, byla jsi v Paworu? A jaký je? Jsou tam opravdu černí lidé? Narodila ses tam nebo tady? Proč žiješ tady a sama? Žijí v Paworu děti? A ovce? Co tam jedí?“

„Počkej, počkej!“ zarazila ho a tak silně škubla cibulí, že se překotila na záda, což ho znovu rozesmálo.

Pomohl jí na nohy, ona mu podala cibuli a odfrkla si: „Dobrá tedy. Ano, krásný, tady, protože chci, ano, ano, všechno možné,“ vyjmenovala a on zakňoural: „To nejsou dobré odpovědi!“

„Protože to nejsou dobré otázky.“

„A jaké jsou dobré?“

„Dobrá je jen jedna, která zní: Povíš mi o sobě a o Paworu? Když položíš vhodnou otázku, dozvíš se víc, než čekáš, protože lidé obecně rádi vyprávějí o svých zážitcích,“ poučila ho a on přiznal: „Doma jsem se moc ptát nesměl. Mám hlavu plnou otázek. Promiň.“

„Neomlouvej se. Na, tahle je poslední. I já mám otázku, než zodpovím tu tvou. Pomůžeš mi s vařením?“

„Rád!“ Atalik urovnal poslední cibuli a zvedl košík. Nenechal ji, aby ho nesla, vláčel košík sám a když spolu mířili zahradou ke vchodu, ona začala vyprávět: „Do Paworu jsem připlula se svou učitelkou jako dvanáctiletá. Byl to šok pro malé děvče z Ilusie. Pouštní země ti vezme dech a slova. Je ve všem jiná,“ otevřela dveře a pustila chlapce do kuchyně, prozářené poledním sluncem. „Má jiné barvy, chutě, vůně, jiné lidi. Ano, jsou mnohem tmavší než my a v Nepě žije hodně těch, které slunce sežehlo tak, že se zdají ne černí, ale krásně hnědí. Jejich pleť má různé odstíny, od takových, které připomínají smaženou cibulku, přes lidi karamelové až po takové, kteří mají barvu plaveného dřeva. Jejich dlaně jsou světlé a oči září v jejich kůži jako by je někdo vyskládal z drahých kamenů. Mají tmavé, kudrnaté vlasy, které jinak voní. I oni sami jinak voní. Jako půda, jako stromy po dešti. Rádi se smějí a mají jiné zvyky. I jinou řeč. Mnoho řečí. Všichni se ale domluví paworsky, jako my se domluvíme zemsky. Jedí hodně ovoce, podivného ovoce, pro které nemáme jména. A také zvláštní maso divokých koz, kterým říkají antilopy. Jejich jídla jsou barevná a voňavá. Občas pálí na jazyku tak, že ti vyhrknou slzy.“

Mluvila a mezitím vytáhla upečené maso, nakrájela čerstvou cibuli a sáhla po česneku. Atalik se nejdřív snažil pomáhat, ale nakonec se vyhoupl na pracovní stůl pod oknem, kýval nohama a poslouchal. Snil o tom, co říkala: „Na poušti skoro neprší, ale jednou jsem viděla na hřebenech písečných dun jinovatku. Zdá se ti, že tam nemůže nic žít, ale když jsi tam delší čas, vidíš spoustu zvířat. Jen musíš chtít vidět. Poušť je… svobodná, ano, cítíš tam volnost, najednou můžeš dýchat. Vidíš větší kus oblohy a zároveň zjistíš, jak jsi malý, jak bezvýznamný tvor jsi proti velebné obloze. Večer sedíš ve stanech nomádů a posloucháš příběhy. Lenošíš. Ano, Pawořané umí lenošit! Ale v horku se někdy nedá ani pohnout, takže svou práci načínají buď před východem slunce nebo po jeho západu. Jejich města jsou bílá a zlatá. Nemají moc vesnic. Staví města, to jsou takové spojené vesnice s kamennými domy. Milují zahrady a vytvářejí je všude, kde se dá. Rádi slaví. Ale když povstanou, pak jsou neoblomní, tvrdí, dokonce krutí. Musíš je chápat, abys s nimi mohl žít. Já tam žila tři roky.“

„Proč?“ odhodlal se zeptat.

„Jednou ti to vysvětlím, ale neboj se, tvou otázku zodpovím. Některou hned, některá dozraje do odpovědi v budoucnu. Pojď míchat.“

Pomohla mu ze stolu a k plotně mu přistavila stoličku. Vzorně míchal zpěněnou cibulku a v hlavě se mu převalovalo všechno, co mu řekla. Nechtěl si to přiznat, ale cítil se šťastný. Mnohem šťastnější než doma. Mohl dělat zajímavé věci, ne bojovat, střílet, naskakovat na koně a běhat, ale vařit a třídit cibuli. Tohle nikdy nemohl vysvětlit svému bratrovi, který druhý den seskočil z koně a mířil k brance.

Godrik se za poslední půlrok otcovy péče změnil. Zesílil a vytáhl. Byl vyšší než bratr a zdál se na první pohled dospělejší. Přivítali se a Godrik Atalika pochválil: „Vypadáš skvěle. Něco jsem ti přivezl!“ S tím mu podal balík věcí, většinou oblečení a drobností z jejich společného pokoje. Atalik se věcmi chvíli probíral, potom vytáhl jednu z halen a zvedl ji. Byl na ní vyšitý ledňáček.

„Tu vyšívala matka. Stýská se jí,“ vysvětlil Godrik.

„Proč mě nenavštíví?“

Světlovlasý chlapec opřel záda o stůl a založil ruce na prsou: „Myslíš, že by mohla? Nedovolí si přes otcův zákaz.“

„A ty jsi tu s jeho svolením?“ Atalik položil halenu na postel a pohladil výšivku.

„Ví, že sem jezdím. Nikdy se neptá. Prostě to jenom ví,“ zněla úsečná odpověď.

Bratři hleděli jeden na druhého. Nikdy si moc nerozuměli, vlastně vyrůstali vedle sebe, ne spolu, ale teď se cítili spříznění nečekanou dospělostí, která donutila žít jinak. Godrik se stal jediným dědicem rodu a musel se plně přizpůsobit otci. Atalik zase o všechno přišel. Přesto jeho bratr, když se rozhlédl, řekl: „Vlastně ti dost závidím. Máš svobodu.“

„Závidíš mi tohle?“ Atalik nadzdvihl bradu a ukázal bratrovi výraznou jizvu, která mu obtáčela krk jako hrůzný náhrdelník.

„To ne, tohle ne,“ přiznal Godrik a Atalik se raději zeptal, aby přehlušil trapnou debatu: „Nechceš se projít? Ukázal bych ti okolí. Nemusíme tu na sebe zase zírat, říct si pár vět a zase se rozloučit. Můžeme to tentokrát udělat jinak.“

Když spolu vyšli za dům a stoupali do táhlého kopce, Chryseis za nimi chvíli hleděla, než vyvedla koně ze stáje a odjela spěšně směrem k trigornskému panství.

…

Byla tu ta její truhla. Vždycky ji zamykala a klíč nosila na krku. Ale ten den, kdy vyběhla z domu a ve dveřích na Atalika houkla: „Nikam nechoď!“, zůstal zámek otevřený. Chlapec chvíli přemýšlel, potom se vyšel ven ujistit, že Chryseis není nikde poblíž. Když otevíral víko truhly, potily se mu ruce, ale zvědavost byla silnější než obavy. Na vrchu leželo několik map, které Atalik vyňal a dal na stranu. Pod nimi byla složená látka, kterou opatrně odhrnul a vyjmul dvě knihy, obě psané v řeči, které nerozuměl. Usoudil, že jde o paworštině a knihy položil na zem vedle bedny. Pod nimi se nacházelo množství vzorně vyskládaných předmětů. Pár podivných lahviček a pouzdro, ze kterého vysypal na dlaň řetízek se dvěma zlatými medailony. Potom našel nádherný nůž, mnohem krásnější než ten, který dal otec bratrovi a několik dokonale složených bílých halen z nejjemnější látky, jakou kdy Atalik viděl. Chtěl se probírat dalšími předměty, ale jeho ruka nahmatala něco tak známého, že chlapec vyjekl a ustrašeně se ohlédl. Musela to být lidská lebka, cítil ústa, výběžek nosu a dva prázdné otvory v oblasti, kde měly být oči. Rozechvěle z předmětu sňal pestře vyšívanou látku a trochu se mu ulevilo. Nedíval se na lidskou lebku, ale na masku, tmavou, temně zelenou masku, na níž jasně zářil znak, který tak dobře znal. Atalikovi se udělalo zle. Urychleně masku zakryl látkou a než přišla první křeč, která ho poslala do bezvědomí, stačil naskládat předměty zpátky. Teprve pak se zřítil na podlahu.

Probudil se až večer, všude vládla tma, jen zpod dveří se linulo žluté světlo. Atalik se rozhlédl. Ležel v posteli, převlečený a přikrytý. Vedle postele na stolku stála miska s lékem, který mu Chryseis od doby, kdy u ní bydlel podávala. Atalik se posadil na posteli, zvedl misku a vypil z ní všechnu tekutinu. Teprve potom spustil bosé nohy z postele a vydal se do kuchyně.

Seděla za stolem a četla si v matném světle olejové lampy. Když vešel, krátce zvedla hlavu a zeptala se ho: „Jak je ti?“

„Docela dobře.“

„Nevzal sis své léky.“

„Už ano.“

„Ne v době, kdy sis je měl vzít.“

„Zapomněl jsem.“

Našpulila rty a mezi očima jí vyskočila ta přísná rýha. Atalik měl chuť utéct, vyhnout se jejímu vzteku, vrátit čas, aby mohl všechno napravit. V hlavě se mu honilo všechno, křik, výčitky i chvíle, kdy ho jeho pěstounka vyhodí a zabouchne za ním dveře nebo dokonce odvleče zpátky do té svatyně, ale kupodivu když otevřela ústa, neřekla nic víc než: „Máš hlad?“

Přikývl: „Ano, mám.“

„Tak se pojď posadit.“ Ukázala na židli a vstala.

Připravovala misku s jídlem a mlčela. I on mlčel, jen ji bázlivě sledoval a bál s promluvit. Jeho první slova byla poděkování, když před něj postavila misku.

„Najez se,“ pobídla ho, „je to slepičí maso. Mistr Faram přísahá na to, že slepičí maso zlepšuje křečové stavy.“

„Kdo je mistr Faram?“ odvážil se zeptat Atalik a vložil si do úst bílé, měkké maso.

„Lékař. Velice slavný lékař, který píše knihy o nemocech a jejich léčení.“

„Aha.“ Atalik dál jedl a mlčel. Zásobu všech vhodných témat právě vyčerpal.

Ona ale zjevně ne: „Léky musíš pít pravidelně. Dobře spát, dobře jíst, nepřetěžovat se. Jinak se příznaky horší. Zítra znovu začneme s tvým výcvikem. Příliš jsme ho zanedbali.“

„S výcvikem?“ opáčil vyděšeně.

Přikývla: „Ano. V dobách, které nastanou, musíš být silný, v tom měl tvůj otec pravdu. Ale naším účelem není, vytvořit z tebe válečníka, který se neohlíží na nic kolem sebe. Naším cílem je vytvořit z tebe celistvého člověka.“

„Zatím je mě jen půlka?“

Dovolila si nenápadný úsměv, ale pak znovu zvážněla: „Ano, Ataliku, zatím je mnoha lidí tvého rodu jen půlka. A to, co vytvářejí, nemá pevné základy. Ty se musíš naučit stavět. Nejprve sebe. potom to ostatní. Všechno má svůj čas. Tak. Teď polož otázku, která tě pálí,“ vyzvala ho a on se tiše zeptal: „Zlobíš se na mě moc?“

„Zvědavost je přirozená vlastnost. Čekala jsem ale jinou otázku.“

„Jakou?“

„Kam jsem jela tak spěšně…“ řekla a hned odpověděla, „protože to je podstatné. Ne to, že ses mi hrabal v osobních věcech. ptej se na podstatné věci, ne na ty, na které odpovědi znáš. Všechny ty zbytečné otázky typu, zklamal jsem tě? Miluješ mě? Co si o mně myslíš? Ty jsou pro lidi neprobuzené, pro ty, kteří jsou zatím poloviční. Chytrý člověk se neptá na to, co je zřejmé, ale na to, na co se ptát má. Takže… jela jsem na váš dvorec, kam mě povolal tvůj otec kvůli matce. A pojedu tam znova. Její křehké zdraví bylo silně narušené tvým odchodem a příchodem předčasně narozeného dítěte, které bohužel odešlo do náruče Orinnovy. Tvá matka žije. Budu se o ni starat, dokud se nevzpamatuje,“ zmírnila hlas, „a ty budeš dělat to, co je tvou povinností.“

Atalik se bál položit další otázku, ale cítil, že v něm roste palčivá lítost spolu se vztekem na otce. Jen seděl a kousal se do rtů, zatímco Chryseis řekla: „Budeš se za svou matku modlit k Orinnovi.“

„Nikdy,“ zašeptal.

„Cože?“ Chryseis povytáhla přísně obočí a Atalik hlasitěji zopakoval: „Nikdy. Nikdy se nebudu modlit k otcovu bohu. Obětoval mě a bůh nic neudělal. Nebudu se modlit k někomu, kdo neposlouchá.“

Kupodivu ani tentokrát nevyvedl svou pěstounku z míry. Jen podotkla: „Zajímavé. Teologicky velmi… pikantní, řekla bych. No, jednou pochopíš, proč se divím, ale teď prostě uděláš, co ti říkám, jinak budeš potrestaný. Za neuposlechnutí, i za narušení mého soukromí, které jsem chtěla milostivě přejít.“

Chlapec se rozmýšlel a když došel k rozhodnutí, zvedl hlavu, zadíval se Chryseis pevně do očí a pronesl: „Nikdy.“