Pramen Čistého - Kapitola 6.

„Jak mu je?“

„Ještě je mimo. Bylo to příliš silné.“ Chryseis se objala s mužem, který chvatně vešel do domu a dodala: „Díky, že jsi mi s ním pomohl.“

Pohladil ji a prohlédl oteklé oko: „No, pěkné. Ještě se vybarví,“ usoudil a smutně se usmál, „jak může mistr dovolit žákovi, aby ho tak zřídil?“

I ona se zasmála: „Chvíle nepozornosti. Vypadám jako idiot.“

„Ale vůbec ne. Měla jsi o něj strach.“

„Chtěl se tam vrhnout.“

„Ani jeden z nás se mu nediví, Chris. Oba jsme přišli o domovy podobně, jako on.“ Muž poodstoupil a rozhlédl se po uklizené místnosti. Pohled se mu zastavil na sedlových brašnách, vyskládaných na stole. „Už máš sbaleno,“ konstatoval a ona přikývla: „Ano, hned, jak se dá dohromady, odjedeme.“

„Západní cestou?“

„Bude nejrychlejší.“

„Není to risk?“

Chryseis došla k truhle a otevřela víko. Když vyňala zbroj, odpověděla: „Možná. Ale v jeho případě je risk delší cesta. Chci, aby se co nejdřív dostal k mistru Epifronovi, který mu může poskytnout kvalitní péči. Vím, že je příliš mladý a že jsem dostala příkaz, učit ho do patnácti let, ale nemůžu čekat. Jeho stav se nelepší. A mám strach, že je,“ zbroj v jejích rukou klesla, „trvale poškozený. Musím znát názor někoho, kdo se v takových stavech vyzná a kdo má natolik velké znalosti, aby mohl rozhodnout o jeho dalším výcviku. Navíc jsou tu Breunonové. Kdyby ho získali, tak…“

„Nemají ani jednoho, to je hlavní,“ ujistil ji a chvíli pozoroval, jak vyjímá součásti zbroje z truhly a klade je na stůl vedle sbalených věcí. „Měl bych Godrika udržet tady, na ilusijské straně.“

„Pokud to pro nás můžeš udělat, byla bych ti vděčná,“ přitakala a vedle věcí položila svůj meč. „Když se Godrik dostane do Paworu, probudí se a Atalik ještě víc zeslábne. Už tak je to nebezpečné. Zatím je chráněný tím, že je dítě, ale zraje rychle a pokud se probere předčasně, pak mám opravdu obavy…“

„Nemysli na nejhorší, Chris. Důležité je, že jsi ho uchránila a že nezůstal delší dobu na dvorci. Godrika jsem tam nechal příliš dlouho. Museli jsme utéct těsně před útokem. Taky na tom není dobře. viděl smrt matky i otce.“

„Nemají snadný začátek.“ Chryseis se ztěžka opřela o stůl a sklonila hlavu: „Možná jsme je měli odnést hned po narození, nenechávat je u rodičů. Tohle společenské zřízení ještě není zralé, není připravené na změnu.“

„Velmistr řekl jasně, že musí zůstat, dokud to půjde. Vytvořit si vazby, vyvíjet se, prožít normální chlapectví,“ namítl, ale ona se prudce obrátila: „Normální? Otec ho podříznul jako kuře, proboha! Odvlekl ho před Orinnův oltář a pokusil se ho zabít! Někdo tak cenný, tak mocný se narodil do primitivního, násilného světa, který si nezaslouží takový dar. Je to, jako bys dal nezralým dětem na hraní poklad. Merinus Gorn si nezasloužil jedinou prolitou slzu svého syna. Byl to násilník a duševně omezený tyran.“

„Nemůžeš místní kulturu soudit pohledem člověka, který do ní už dávno nepatří.“

Došel k ní a zezadu ji objal. Políbil ji do vlasů a řekl tiše: „Prožíváš ve skutečnosti něco víc než vztah mistra a žáka, uvědomuješ si to, Chrys? Ve skutečnosti prožíváš vlastní mateřství. Proto tě uhodil. Protože tě přemohla lítost. Nechala jsi ho, aby projevil vztek proti tobě, to ale dělá matka, ne mistr. Nejsi jeho matka. Nesmíš dopustit, aby tě ovládl podobný cit.“

„Řekl, že jsem jeho rodina,“ zajíkla se a začala tiše plakat.

Muž ji stiskl víc: „Chápu tě. Ani nevíš, jak moc tě chápu. Ale ty nejsi jeho rodina, jsi jeho učitelka, jeho služebnice. Jsi jeho poddaná. Nesmíš podlehnout pocitu, že jsi mu příliš blízko. Musíš jen splnit úkol.“

Nechala ho, aby ji konejšivě houpal v náruči a naříkavě odpovídala: „Bojím se, že jsem selhala, příteli, že jsem ho vystavila příliš náročným úkolům, že jsem zhoršila jeho nemoc.“

„Nikdy od chvíle, kdy se ho otec pokusil zabít, nebyl v ohrožení. Ani tehdy ne. Kdyby ho Gorn prostě jen zabil, pak by sis možná mohla vyčítat nepozornost, ale obětovat bohu? Jak by zrovna jeho mohl obětovat? Věděla jsi, že bůh takovou oběť nepřijme. Nic mu nehrozilo. A teď to taky zvládneš. Oba to zvládneme. Věříš mi?“

Obrátila k němu uslzenou tvář a nechala se políbit. „Bude se mi po tobě stýskat,“ přiznala. Celou tu dobu jsi byl blízko. Teď tě nebudu mít za zády.“

„Až dokončím úkol, přijedu za tebou a zůstaneme spolu,“ slíbil jí.

Obrátil ji k sobě a znovu ji políbil. Zůstali stát, jako sousoší, jako jediná bytost. On byl odlišný, nepocházel odsud, jeho pleť byla snědší a oči tmavé. Byl to už ne tak mladý, ale výrazně hezký muž s vysoce klenutým čelem i nosem. Jeho přízvuk prozrazoval, že přichází zdaleka. Místní si na něj zvykli, věděli, že je cizinec, ale nechali ho žít v jedné z blízkých vesnic, protože rozuměl léčení a jeho mírná povaha nakonec dokázala narušit nedůvěru. Říkali mu Perimon, což byl jejich výraz pro cizáka, ale ve skutečnosti nevěděli, že se jmenuje jinak.

„Budu muset jít. Nechci Godrika nechávat samotného,“ řekl jí, když se oddálil a otřel jí slzy.

„Uvidíme se, Isame,“ pronesla, než otevřel dveře. Její slova byla paworská.

Obrátil se a vítr mu nadzdvihl vlasy. „Uvidíme se, milovaná přítelkyně,“ odpověděl, „a zůstaneme spolu až do konce. Buď na sebe opatrná.“ S těmi slovy odešel a Chrys osaměla. Netušila, že chlapec, který sedí za pootevřenými dveřmi v druhé místnosti a objímá si skrčená kolena, slyšel každé slovo.

…

„Najíš se, umyješ a převlékneš. Spěcháme. Nebudeme se vracet k tomu, co se stalo.“ Přes opěradlo židle položila jeho halenu a kalhoty. Potom ještě došla pro džbán a nalila mu do misky zbytek mléka. Celý dům byl uklizený, působil už teď jako by byl opuštěný a prázdný.

Chlapec se pomalu usadil za stůl a znovu k ní zvedl oči. Zrovna si utahovala řemínek zbroje a nešetřila poznámkami na to, že by potřebovala trochu přibrat, aby kyrys měla čím vyplnit. Byla najednou tak jiná, úplně jiná. Celá v černém, obepnutá oblečením, které nesmělo nikde překážet a které kdysi někdo vymyslel a ušil s myšlenkou na každý praktický detail. Takové oblečení se v jeho světě nevyskytovalo, zdálo se mu, že vidí člověka ze vzdálené budoucnosti. Neznal vysoké, jezdecké boty s vytlačeným vzorem na bocích, ale co ho fascinovalo nejvíc, byl právě ten kyrys z černé, podivné kůže. Zjevně byl lehký a pevný, ozdobený také vytlačeným reliéfem, na kterém Atalik rozeznával několik zvláštních symbolů a stojící postavu. Kromě kyrysu měla Chryseis už jen chrániče předloktí, zbytek těla musel ochránit oděv z pevného, černého plátna. Meč si připjala na záda, a ještě jednou zkontrolovala, jestli jí nikde nic nepřekáží. Ošacení jejího řádu muselo umožnit svému nositeli svobodu pohybu a rozvinutí toho, nač byl cvičen, tedy rychlosti.

Když si uvazovala vlasy do pevného uzlu, houkla na chlapce: „Jez a nezírej.“

„Omlouvám se,“ špitnul a ona zavrčela: „Nebudeme o tom mluvit. Neloudej se, spěcháme.“

Nedovolila mu truchlit ani se na cokoliv zeptat. Mohl namítnout, že podle místních zákonů je muž a má právo se rozhodovat sám, ale ani ho nenapadlo ten argument použít. Připravil se co nejlépe, a ještě jednou si prohlédl místnost. Už věděl, že bratr je v bezpečí u druhého rytíře, kterému zjevně Chryseis víc, než jen důvěřovala a že rodiče už neexistují. Jejich smrt byla strašná a nezvratná. Než chlapec zavřel dveře a vydal se ke koním, potlačil nápor pláče a smutku. Chápal, že teď není čas na sebelítost.

„Pojedeme dlouho. Ještě jsi nestrávil v sedle tolik času, takže budu chtít abys hlásil únavu. Chci vědět i to že tě bolí zadek. Když budeš unavený, uděláme pauzu. Připraven?“ Obrátila se k němu a Atalik místo odpovědi zalapal po dechu. Maska, která na něj civěla, byla strnulá a nehybná. Naháněla hrůzu a úplně odlidšťovala člověka, který byl jejím nositelem. Hlas zpod ní zněl podivně a dutě. Na první pohled už nebylo znát, jestli k němu hovoří žena nebo muž. Ale Atalik si byl jistý, že tohle stvoření se nikdo nepokusí napadnout. Místní byli pověrčiví a dokonce i on znal pověsti o eritech, démonech se strnulými tvářemi, kteří přicházejí v době válek a hladomorů. Bál se povídání o nich, o tom, že mají šaty ušité z temnoty a zrůdné obličeje. Teď se na jednoho z nich díval a dětskou hlavou běžela až příliš dospělá myšlenka, která se ptala, jak dlouho lidé Chryseina řádu přijíždí na severní území a pátrají po tom, co mají chránit? Jezdí sem už tak dlouho, že vešli do strašidelných historek, vyprávěných při předení vlny? A hledali právě jeho?“

„Jedeme!“ zavelela Chryseis a pobídla koně. Když se obrátila, Atalikovi padl zrak na její štít, připnutý k sedlu. Nikdy ho neviděl… nikdy ji neviděl… posvátnou egidu se znakem slunce a měsíce. Ale věděl, že by ji měl rozhodně následovat, protože je jeho jedinou nadějí na přežití.

Spěchali, ale ne tak, aby uštvali zvířata. Bylo děsivé, že stále směřovali k panství Breunonů, na jihozápad a nevyhýbali se hlavním cestám. Až později Atalikovi došlo, že tehdejší stav cest jeho země byl natolik žalostný, že neměla Chris jinou volbu. Její přízračná postava způsobovala paniku mezi vesničany, které míjeli. Lidé utíkali do domů a zavírali dveře, když kolem nich projížděl vraník s hrůzným eritem v sedle. Později si budou vyprávět o tom, že eritové unesli malého chlapce, aby se stal jedním z nich. Nikdo se je nepokusil zastavit nebo ohrozit, za oběma jezdci zůstával jen strašidelný příběh, nic víc. Jen jednou zahlédl Atalik kouř, stoupající nad lesy. Věděl, že jeho rodné sídlo ještě dohořívá, nezbylo z něj nic, Breunonové je vypálili do základů a zničili, co zbylo. Pro tuto chvíli se stali vůdčí silou nepojmenované země, ale jen do času, jen do chvíle, než se další rod postavil proti jejich moci. Země, zmítaná rodovými válkami neměla naději na rozvoj nebo vybřednutí z chudoby, která se po ní rozlézala jako plíseň. Vesnice, které jezdci míjeli, byly opravdu zoufale chudé a neudržované. Přesto chlapec na hranici zastavil koně a podíval se za sebe na zvlněnou, zalesněnou krajinu. Byla tak krásná, tak rozlehlá a bohatá jen sama sebou.

„Nejsi unavený?“ zeptala se ho Chryseis.

„Ne. Já jen…“ Atalik se zadíval na rozlehlé pastviny, které opouštěl a polknul naprázdno, „to nic. jen jsem se chtěl zeptat, kde přespíme,“ zamluvil svůj stesk a lítost.

„pro dnešek v lese. Ještě máme zásoby. Za tři dny bychom měli dorazit k hranici,“ ukázala Chryseis kamsi před sebe, „a pak už budeme v Milenii. Vyhneme se breunonským pozemkům a dorazíme do Nysy. Tam doplníme zásoby a vydáme se k Damasenu, kde máme komendu. Čeká nás ještě pár dní v sedle. Opravdu nejsi unavený?“

„Opravdu nejsem,“ odpověděl poctivě a odvrátil hlavu od zelené krajiny.

Chryseis se na něj zadívala hloubavě a trochu tišším, ne tak přísným hlasem pronesla: „Čeká tě víc než to, co necháváš za sebou, Ataliku. Nemusíš se bát.“

„Já vím,“ přikývl a pevně stiskl otěže.

…

Krajina se proměňovala, lesy řídly, říčky se změnily v líné, široké řeky, zdálo se, že někdo vyrovnal cesty a rozbil hory, aby poskytl lidem úrodnou rovinu, naplněnou stromy, které nepromrzaly tak, jako stromy v Atalikově rodné zemi. bylo tu zřetelně tepleji a vlídněji. Od řek se zvedaly mírně zdvižené stráně, osázené nekonečnými vinicemi, mezi kterými stály viniční domky, bílé, omítnuté a úhledné. Ještě nebyli v Milenii, ale krajina už byla milénská, dýchající očekáváním jara, které tu bylo skoro tak teplé, jako léto pod Trigornem. Noci, strávené u řek už nebyly zdaleka tak chladné a Chryseis nemusela chlapce balit i do své přikrývky.

Mohla ho pochválit za to, jak dobře snáší cestování, ale trochu ji trápilo, že Atalik většinou mlčí. Uzavřel se do sebe, na nic se neptal, i když musel mít v hlavě stovky otázek. Pár dní ho nechala být, věděla, že to, co prožil, musí zpracovat v sobě a zvyknout si na novou realitu, ale po několika dnech se mu do osobního ticha vlomila.

Seděli zrovna u řeky a opékali rybu, kterou Chryseis ulovila pod břehem. Atalik se díval do plamenů a nic neříkal. V jeho tváři byly patrné stopy únavy, ale nestěžoval si. Byl podivně odevzdaný a vyprázdněný. Dobré bylo snad jen to, že od poslední události neměl další záchvat.

„Egida má pevně danou strukturu, je to opravdu řád v tom nejvlastnějším smyslu slova, i když s tím úmyslem nebyla založená.“ Chryses pootočila rybu nad žhnoucími uhlíky. „Je nás přes osm set a jsme rozesetí po celém světě. Máme své úkoly, jsme pozorovatelé, ale občas i hybatelé událostí. Často býváme rádci nebo ochránci vládců. Jestli se ptáš proč, pak protože jsme disponovaní k chápání souvislostí, které utváří lidskou společnost. Jsme nejvzdělanějšími lidmi současnosti. Každý učitel si vybírá jen takového žáka, který má talent a schopnosti, dalece převyšující jeho okolí. Jsme hledači talentů. Naším úkolem je posouvat lidské vědění dál.“

„Neptal jsem se,“ řekl tiše, ale ona pokračovala: „Jsme absolutně loajální, poslušní a připravení zemřít pro naši věc. A jsme mocní, ano, do velké míry. Bohatí i mocní. Ale taková moc je vždycky v ohrožení. Nikdy nevíme, kdy se lidé rozhodnou naši moc umenšit. Proto žijeme stále v částečném utajení. Komenda v Damasenu, do které míříme, je jednou z těch starších. Jde vlastně o útočiště, o místo, kam může zamířit každý projíždějící člen Egidy. Odpočinout si, ošetřit se. Ano, jsme často zranění, protože boj, který vedeme, je tvrdý. Boj s lidskou omezeností nikdy nekončí a bývá bolestný.“

Ryba se znovu obrátila a na její nahnědlé kůži se objevily malé puchýřky. Chryseis si povzdechla. Čekala otázku, reakci jakéhokoli typu, ne to zaryté mlčení. „Chceš mlčet ještě dlouho?“ zeptala se ho a on pokrčil rameny. Chryseis oddálila rybu od dohořívajícího ohně a přiložila několik větví na rudé uhlíky. Plameny vyšlehly a olízly tuk, který stekl z ryby. Když žena podávala chlapci jeho porci, všimla si, že se požehnal a odříkal pár slov. To už dlouho neudělal. Zjevně se v duchu zachytil toho, co znal jako dítě, aby se nepropadal do tak veliké nejistoty. Bojoval s tím, co prožil a hledal záchytný bod. Ona to ale nebyla, ne teď.  Po večeři se schoulil do přikrývky a obrátil k Chryseis zády. Chvíli ho pozorovala, a nakonec se rozhodla vztáhnout k němu ruku. Chvíli ho hladila po vlasech a ruku odtáhla, až když řekl: „Nesnaž se. Nejsi moje matka.“

Ruka se oddálila a Chryseis krátce zavřela oči. potom se i ona přikryla a opřela záda o strom. Nemohla si dovolit opravdu hluboký spánek, musela zůstat na stráži.

Ráno ho nemusela budit už stál po kolena ve vodě a myl se. ona si naopak uvědomila, že usnula, únava už se na ní propisovala příliš přestávala být ostražitá. Protřela si obličej a začala vstávat. Jeden z koní nespokojeně frknul a pohodil hlavou. Chryseis se chystala protáhnout, ale dřív, než zívla, sklonila se a uchopila meč. Když vybíhala kupředu, ještě nebyla úplně probuzená, jednala instinktivně a tak rychle, jak dokázala.

Nečekala, že i ten, kdo se vynoří zpoza stromů bude tak rychlý a první náraz byl hodně tvrdý. Zbraně o sebe třeskly a dítě ve vodě se překvapeně napřímilo. Ani Atalik dlouho neváhal, už věděl, že nežije ve světě a v době, kdy je možné situace rozmýšlet. Vyběhl z vody a utíkal ke svým věcem. Původně chtěl sáhnout pro oblečení, ale člověk, který ho napadl, mu nedal na výběr. Chlapecká ruka zvedla krátký meč.

Byli oblečení v breunonských barvách, ale ten, se kterým bojovala, určitě nebyl Breunonův družiník. Takový způsob boje se tady, na severu nevyskytoval. Dokonce ani v Milenii, která byla o mnoho dekád civilizačně dál než oblast Trigornu. Byl zatraceně rychlý a technicky bezchybný. Jeho zbraň měla netypický tvar, připomínala spíš šavli, broušenou po jedné straně. A rozhodně ji dokonale ovládal. Chryseis brzy zjistila, že i kdyby byla sebevíc technicky zdatná, svému soupeři nestačí. Byl vyšší, silnější, odolnější. Zatímco ostatní muže zvládla technickou převahou, u něj neviděla slabinu, kterou by mohla využít ve svůj prospěch. Zrcadlil její pohyby, nenechal se nachytat na nepozornost, klamné výpady odrážel s mistrovskou lehkostí. Uměl to, co ona, ale na jeho krku se neleskly mistrovské hodnosti. Tenhle nebyl z Egidy. Ale odkud, zatraceně?

Chryseis sykla a ucukla. Přemýšlením na tím, s kým vlastně bojuje, ztratila na okamžik koncentraci a ostrá hrana šavle ji zasáhla nad chráničem. Projela svalem jako máslem a z rozříznuté košile se vyvalila krev.

„Chrys!“ Další chvíle, kdy se její pozornost obrátila jinam, nastala ve chvíli, kdy několik mužů popadlo nahého chlapce a vleklo ho pryč. Chryseis se za ním chtěla vrhnout, ale protivník se šavlí jí v tom zabránil. Zamlaskal a zachrčel: „Jen to zkus, rytířko… zkus se ke mně obrátit zády.“

„Kdo jsi?“ vykřikla a odrazila další výpad. Už neměla moc sil.

„Tvoje,“ šavle narazila na její meč tak silně, že jí ho vyrazila z ruky, „noční můra,“ další rána sekla do boku těsně pod linií kyrysu, který si Chryseis nestačila utáhnout. „Já jsem,“ zahrčel útočníkův hlas mnohem blíž, „to, co vy tak nenávidíte. Jsem,“ muž vytrhnul zbraň z jejího těla a napřáhl ruku se šavlí, ze které stékalo několik krůpějí krve, „chaos…“

Ruka se ještě trochu zvedla a strnula. Chryseis jen prudce vydechla a zavrávorala, když se muž před ní napjal a mírně zaklonil tělo. Šíp, který mu trčel z krku, ještě mírně vibroval.

Dál neváhala. Sklonila se, zdvihla svůj meč, obrátila se a vyběhla ke koním, odkud slyšela naposledy Atalikův výkřik. Svaly se jí bolestně napínaly, zdálo se jí, že se musí přetrhat, že nevydrží takový nápor. Ke koním doběhla zrovna ve chvíli, kdy chtěl jeden z mužů vytáhnout nahého chlapce do sedla. místo toho ale vykřikl a začal se kácet k zemi. Tyhle nebylo těžké porazit, to byli opravdu jen breunonští žoldáci. A Chryseis už byla příliš unavená na to, aby respektovala jakákoliv pravidla. Atalik spadl na zem spolu se svým únoscem a žena ho odkopla na stranu, jako by to byl balík slámy. Byla rozzuřená a neohlížela se na nic. Několika ranami zranila i jednoho z koní a poplašená zvířata začala utíkat. Rozzuřená žena uhodila záštitou jednoho z únosců do lebky a Atalikovi se zvedl žaludek, když uslyšel ten praskající zvuk. Hned poté vedle něj padnul chroptící muž, který se prudce napjal ve smrtelné křeči a ochabnul. Když se k zemi skácela i Chryseis, nikdo z únosců už nežil. Žena upustila zbraň a zaryla si ruku do břicha. Bolestně se schoulila na bok a zasténala.

„Chrys! Chrys, co je ti?“ vykřikl Atalik, který ještě pořád nechápal, co se okolo něj děje. Jeho pozornost se upnula jen ke zraněné ženě. Pracně ji obrátil na záda a trochu odtáhl zakrvácenou ruku. „Orinne,“ vydechl, ale ona vyhrkla: „Nezírej, obleč se a uteč! To je rozkaz, žáku, uteč… sakra,“ zadržela dech a kousla se do bledých rtů.

„Ne, Chrys. Nenechám tě tu. Proboha, co mám dělat, co mám…“

„Utéct, rozumíš? Utéct. Na mně nezáleží. Ty se musíš zachránit… musíš přežít za každou cenu. Oni vědí, kdo jsi, oni vědí to, co jsem ti neřekla, oni vědí, že jsi…“

„Já vím, kdo jsem, zatraceně, nepoučuj mě pořád!“ křiknul na ni a i když se bránila, uvolnil kyrys tak, aby se dostal k ráně, roztrhl košili a snažil se uklidnit, aby se mu neudělalo z toho pohledu zle. Neviděl, že se za ním zvedá jeden z únosců, zvedá zbraň a vrávoravě se blíží. Ale ona to viděla. S výkřikem se vzepjala a strhla chlapce pod sebe k zemi. Zalehla ho a teď už i on viděl, jak únosce zdvíhá meč.

Zůstal tak chvíli stát, podobný děsivé, zakrvácené soše a teprve po chvíli si uvědomil, že mu z hrudi trčí černě opeřený šíp. Udělal dva kroky nazad a zřítil se k zemi.

Atalik dlouze vydechl a vší silou se pokusil Chryseis odvalit. Když se podruhé napjal, aby to zkusil, tíže z jeho těla povolila a něčí ruka nadzdvihla zraněnou tak, aby se mohl chlapec vyprostit a pomoct s uložením své učitelky na záda. Vysoká postava odložila černý luk a poklekla vedle něj. Stáhla si rukavice a začala rozepínat řemínky zbroje. Nechvátala. Atalik se bál pohlédnout na toho, kdo mu pomáhal, raději se soustředil na to, aby znovu odhalil dlouhou, řeznou ránu v Chryseině břiše. Ztrácela rychle sílu i vědomí. Chvěla se, oči měla vytřeštěné a v rozšířených zornicích viděl Atalik svůj odraz.

„Můj vládce, můj bůh…“ šeptaly bledé rty, „můj pramen…“

„Chrys…“ oplatil jí naléhavé zašeptání, „omlouvám se, moc se omlouvám, já…“

„Ona umírá. Necháš ji zemřít? Právě se pro tebe obětovala,“ zazněl vedle něj hluboký, vážný hlas.

Chlapcovy ruce se dotkly rány. Atalik ji stiskl, jako by chtěl zastavit všechnu tu krev, která z ní vytékala, jako by chtěl vystavět přehradu smrti.

„No tak, nemysli už jako dítě. Jestli se nerozhodneš, ona zemře. Dělej něco!“ křikl mužský hlas, do kterého zaznělo Chryseino zasténání, opakované jako modlitba: „Můj pán… zjevený Orinn…“

Už byla mimo sebe, nevěděla, co se s ní děje, propadala se do agónie, slábla, jak rychle ztrácela krev.

„Nesmíš čekat!“ Někdo bolestně stiskl Atalikovo rameno: „Když budeš čekat, uvidíš zase jen další smrt, která tě oslabí. Smrt tě oslabuje. Tvůj úkol je stát proti ní. Jsi zářící jezdec, chlapče. Přijmi už konečně svůj úkol a dělej něco, jinak odejde. Tak dělej!“

„Nevím, co,“ zanaříkal a hlas, velitelský, neústupný, tvrdý, zahřímal: „Ona je tvá egida! Tvůj štít, který tě chrání. Když ji ztratíš, propadneš zoufalství a zoufalý bůh s sebou strhne lidstvo do propasti. Konej, synu! Udělej to, k čemu jsi byl zrozen!“

Ruka stiskla ránu víc a chlapci se zachvěla víčka. Jeho tělem projela křeč, kterou už znal. Tušil, že místo záchrany padne do nicoty a bude se jen bezmocně třást, tentokrát ale zůstal při vědomí. Křeč, která ho zasáhla, byla silná, připomínala blesk, který projel jeho páteří a skrz kosti se vlil do krve. Štíhlé tělo se napjalo a ruce zacukaly. Chlapec bolestně vykřikl, když mu žíly začala plnit tak horká tekutina, že je skoro propalovala. Ke svému úžasu a zděšení viděl, že jeho kůže začíná slabě zářit. Viděl průběh cév i obsah, který jimi proudil, viděl skrz své ruce a cítil, jak mu mocně pumpuje srdce, jak se plní plíce a jak hlava ztrácí vědomí o prostoru, který ho obklopoval. Všechno se změnilo, jeho vnímání, realita okolo něj, tělo umírající ženy pod ním. Ponořil se do něj, už nevnímal zranění ani strukturu narušených tkání, stával se jí, stával se skrz ni organizmem, který nemá jméno ani tvar, stával se životem samotným, prapůvodním životem, obsaženým ve Zdroji, prvotním bytím, světlem, stvořením vesmíru, vesmírem…

Objal ji a pevně se k ní přimknul se slovy: „Zrodil jsem tě před Jitřenkou skrz lásku, kterou povstalo stvoření. Jsi můj štít, má přesvatá egida, první mezi všemi. To tebe jsem určil ke své ochraně, dokud budu slabý a neschopný ve svém zrání… nesmíš ode mě odejít, dokud nesplníš úkol…“ Jeho rty se dotkly jejího čela a v tu chvíli se vesmír otřásl takovou silou, že začaly z nebe pršet hvězdy.