Pramen Čistého - Kapitola 9.

Pořád ještě měl v očích sůl a pohled na modravý horizont, když vystupoval z lodi a vstupoval na molo přístavu v Rubati. Teď už byl opravdu jinde. Před ním se srpkovitě rozkládalo město, které vypadalo, jako slepené ze stovek vlaštovčích hnízd. Jeho střed protínalo vysoké, bílé schodiště s nerovnými, prošlapanými stupni, každá jeho podesta pokračovala dlouhou terasou, podél které stály vyrovnané domy. Střechy domů tvořily zahrady budov, vystavěných nad nimi. Město bylo z dálky strakaté, bílé, zelené a temně rudé. A nahoře, nad ním, se zdvíhala do výšky, podobná prosebně sepjatým dlaním jehlancová věž, ozdobená okřídlenou Ranorovou sochou na vrcholku. Při pohledu na ni se Atalik mírně zapotácel. Zachytila ho ruka jeho učitelky, která mu zahalila hlavu do jemného, bílého šátku, který pečlivě upevnila.

„Bude to chvíli šok. Jsme na okraji pouště, takže je tu horko. Potřebuješ se napít,“ usoudila a krátce podržela dlaň na jeho tváři. „Jsi horký.“

„Zvládám to,“ ujistil ji a ona cukla koutky v náznaku úsměvu.

„Jak mu je?“ Serenen vyšel na molo jako poslední. Neměl na sobě tradiční uniformu, tu vyměnil za dlouhou, volnou dželabu, sice černou, jak velel řádový zvyk, ale zjevně lehkou, okolo výstřihu obšitou několika řadami černých korálků. Na boku se mu říza poodhrnovala a v průstřihu byl patrný jílec meče.

„Měli bychom se co nejdřív ubytovat. Nestačila jsem se převléknout a teď se peču,“ zamračila se Chryseis.

„To i já,“ otřel si čelo Atanas a položil vedle ně zbytek věcí. Pohledem hledal přístavní sluhy, které by najal na přenesení zavazadel do města.

„Už jste zapomněli,“ zasmál se Serenen, „jak pálí zdejší slunce. No, počkejte tady, zajistím odnos věcí a ubytování. Tamhle,“ ukázal na okraj mola, „u těch beden je trocha stínu, odveďte tam chlapce, ať nezkolabuje. A dej mu pořádně napít, Chrys,“ připomenul ještě, než se vydal dolů do přístavu a zanedlouho zmizel mezi pestrou směsí cestujících i místních lidí.

„Tak vítej v Paworu.“ Atanas podal Atalikovi láhev s vodou a vyměnil si ustaraný pohled s Chryseis. „Časem si na tu výheň zvykneš, už ti nepřijde tak strašná. Nesmíš si spálit kůži, jsi hodně bledý.“

„Horko mi nevadí,“ odpověděl tiše chlapec a jeho pohled zamířil znovu ke věži.

Chryseis ho usadila mezi navršené bedny a pasti na humry, obalené kousky korálů. I ona si omotala hlavu látkou, ale zpod masky jí vytékaly pramínky potu, který se vpíjel do příliš těsného límce košile. Byla to pravda, rytířka už dlouho neopustila prostor Ilusie a zvykla si na jiné klima. Teď se sotva držela na nohou.

Mezi bednami museli čekat dlouho, takže Atanas získal prostor na to, aby Atalikovi vysvětloval, kde se nachází a jakou historii za sebou má přístavní město Rubati. Atalik díky jeho vyprávění dokázal v davu odlišit postavy vysokých Rubominů, původních obyvatel této oblasti, oblečených do temně fialových, dlouhých rouch. Měli zakryté obličeje pruhy látek a něčím opravdu připomínali rytíře Egidy, kteří se jejich oblečením kdysi inspirovali. Když Atalik myslel na to, so Atanas povídá, dokázal potlačit slabost, kterou cítil při pohledu na věž. Dobře mu ale nebylo.

Konečně se z davu vyloupl Serenen s několika drobnými muži, kteří se ujali jejich zavazadel.

„Byla hrůza najít dobré místo,“ hlásil černý mistr, „ve městě je velký trh, takže je všude plno. Ale něco jsem sehnal, budeme se muset trochu uskromnit. Je to na třetí terase a máme zajištěnou lázeň i večeři. Co ty? Jsi v pořádku?“ Sklonil se k Atalikovi a prohlédl si jeho oči.

„Ano, mistře,“ odpověděl snaživě Atalik, byl ale rád, že ho starostlivý muž vzal za ruku a pomohl mu vstát.

Cestovatelé se vydali za nosiči, proplétali se davem, který okolo schodiště natolik zhoustnul, že bylo obtížné stoupat vzhůru. Atalik zpočátku zvědavě prohlížel tu paletu tvarů a barev okolo sebe, všechny podivuhodné typy lidí, bílých, snědých i docela černých, v mnohobarevných oděvech, nosiče břemen, prodavače, sluhy, zdejší nobilitu, ověšenou šperky, tajuplné zahalené i dost odhalené ženy v tenkých závojích, se zvonečky na náramcích, které jim obepínaly kotníky i staré, tlusté matróny, diskutující ve skupinkách před domy. Na jednom ze schodišť se nad Atalikem otevřel průhled vzhůru a on znovu uviděl sochu. Zlatý Ranor, okřídlený a prostovlasý zdvíhal kopí, jako by chtěl bodnout toho, kdo stojí pod ním. Nad korunou zvlněných vlasů se mu třepotal prapor se znakem Paworu.

„Pozor!“ Chryseis zachytila Atalika ve chvíli, kdy se mírně zaklonil, zapotácel a začal padat ze schodů naznak. Nejprve ho sevřela ona a po ní silné paže mistra Atanase, který Atalika zdvihl do náruče. Záchvat tentokrát nepřišel, ale chlapec byl natolik slabý, že sám nemohl pokračovat. Lví mistr si ho nadhodil v náruči a vystoupal na další schod.

Donesl ho do hostince, ve kterém je uvítal úslužný majitel. Z Atanase lil v proudech pot, mistr sotva pletl nohama, odmítl ale Serenenovu nabídku, že ho v nesení chlapce vystřídá. Zanedlouho už byl oslabený Atalik svlékán, chlazený navlhčenými plátny, napájený a uložený ve stinné místnosti, na jejíž oknech se mírně zdvíhaly červené závěsy ve vánku.

„Spi.“ Chryseis se nad něj naklonila, jako by ho chtěla políbit, ale v poslední chvíli se zarazila, upravila mu pokrývku a vzdálila se. Atalik zavřel oči a s hlavou, naplněnou vjemy a usnul.

Vzbudil ho příjemný vánek, který víc nadzdvihl záclony a tichý hovor z rohu místnosti. Raději se ještě nehýbal, užíval si pocit částečné bdělosti a uvolnění.

„Možná to byl slabý záchvat, měl rozšířené zornice, ale zvládl to dobře. Zvýším mu množství léků, víc dělat nemůžu. Pro jeho organismus je to horko velkou zátěží. Bude ho zvládat hůř.“

„To nebyl záchvat, Serene, já to poznám. Vím, kdy to přichází a jak se projevuje, tohle je jiné, bylo to způsobené něčím jiným. On se probouzí, cítím to,“ namítala tiše Chryseis. Atalik nastražil uši a skoro nedýchal, aby mu neuniklo jediné slovo.

„Velmistr ti jasně řekla, že se nesmíš podávat tomu spojení, které je mezi vámi. Moc prožíváš každé jeho hnutí,“ varoval Serenen.

„Snažím se. Ale tentokrát jsem si jistá, nejde o nějaké… mateřské pocity. Něco ho oslabuje. Pokud se opravdu probouzí Ill v něm, může ho oslabovat fakt, že se nachází na území uctívání Ranora.“

„Mytologie,“ odfrknul se Serenen, „to je pouhá mytologie, Chrys. My řešíme skutečnost, kterou představuje jeho nemoc. Jdi zkontrolovat, jestli už se probral. Musí se najíst.“

Později mu Chryseis pomohla s oblékáním. Zjistil, že se před ní začíná stydět, když ho převléká nebo myje, ale nevěděl, jak jí naznačit, aby mu tak horečnatě nepomáhala. Navlékla na něj měkkou, bílou dželabu, která chladila kůži a byla mnohem příjemnější než upnuté šaty. Potom mu ošetřila začervenalá místa na nose a na tvářích. „Jsi bledý. Snadno se spálíš. Severní typ člověka,“ vysvětlila mu. Čekal, že ho pohladí, ale neudělala to.

„Chrys, můžu se ti omluvit?“ zeptal se, když vstávala. Byla moc hezká, pro pobyt v Paworu si zvolila podobné oblečení, jaké měl Serenen, ale závoj, kterým si zakryla vlasy byl temně modrý, lehký jako vánek.

„Omluvit?“ opáčila překvapeně.

„V poslední době se mi vyhýbáš a jsi smutná. Vím, že jsem tě zklamal. Vyčítám si to a snažím se, opravdu se snažím, aby se to neopakovalo,“ vysvětlil naléhavě.

„Co aby se… ach, tohle!“ vydechla, když zaznamenala, že zčervenal, „to je ale jinak. Proboha, tebe to ještě pořád trápí? Promiň, nedošlo mi, že pro tebe to musela být mnohem trapnější epizoda. Dospíváš.“ Vrátila se a usedla na kraj postele. Opatrně vzala jeho ruku do své a pronesla vlídně: „Já se nezlobím, Ataliku, neudělal jsi nic, co by tě mělo trápit. Nezklamal jsi mě. Tohle je složitější. Velmistrovi se nelíbilo… jak to jen říct,“ kousla se do rtů a obrátila oči v sloup, „no, ona si myslí, že k tobě mám příliš blízký vztah, moc mateřský a ochranitelský. Jistě, mám tě chránit a milovat, jsi můj žák, ale ona má pocit, že v mém případě je ta blízkost nezdravá. Že se k tobě upínám. Má pravdu. Žiješ u mě už dlouho a já k tobě přilnula, jako bychom byli rodina, jako bys byl… můj syn. To není zdravé, není to správné. Nemůžu si přivlastnit tvoje city, jsi příliš důležitý na to, aby ses upnul k jednomu člověku. Jsi určen pro lidstvo, ne pro jedince. Proto jsem odtažitější. Snažím se tě vnímat jako toho, kým skutečně jsi. A moc se mi to nedaří. Pro mě prostě zůstáváš pořád chlapcem, kterého mám ráda. Vidím v tobě víc člověka než bytost, které jsem povinna sloužit.“

„Ale já potřebuju, aby mě měl někdo rád,“ namítl.

„Jistě. To chápu. Míra mojí náklonnosti k tobě se nezmění. Jen se musím oprostit od určitých projevů, které by tě mohly utvrzovat v tom, že jsem ti bližší než ostatní, to je všechno. Musíš trénovat svůj nadhled. Protože kdykoli se v historii lidstva bytost jako ty upnula k jedinému člověku, přinesl takový cit lidstvu jen bolest. Říká se, že není nic nádhernějšího než milující bůh a nic hrozivějšího než milující bůh. Nesmím ti stínit v rozhledu, abys nezapomněl, že jsi přišel pro všechny. Jako dar lidstvu, ne jediné ženě.“

Slíbil jí, že na ni nebude naléhat a že jí pomůže v tom, aby zvládla stál dál od něj, ve skutečnosti si ale nepřál, aby se od něj odpoutala, ale to jí neprozradil. Když byla blízko, necítil se tak slabý. Jenže nedokázal vysvětlit svoje pocity. Ani sám sobě.

Mistr Serenen je přivítal bouřlivě na nevelké terase, odkud bylo vidět do přístavu a na vzdálené moře. Z vykuřovadla, umístěného na zábradlí se linula silná vůně pomerančových květů a stůl byl nazdobený jako svatební tabule. Množství jídla Atalika zaskočilo. I všechny ty barvy, tvary a především vůně. Neznal ani jediné z těch jídel a vůbec netušil, jak se co jí. Chutnal mu silný, tmavý čaj, který trpknul v ústech i nadýchaná rýže a nasládle kyselá cizrna v červené omáčce. Okouzlilo ho jemné, tmavé maso, o kterém mistr Serenen tvrdil, že je gazelí, ale Atalik vůbec netušil, jak taková gazela vypadá, spokojil se tedy s přirovnáním k srnčímu. A pak ty závitky! Ty dokonalé závitky ve vinných listech, které se rozplývaly na jazyku! Jestli se předtím Atalik svého vztahu k Paworu obával, místní kuchyně mu ukázala, že může pouštní zemi milovat. Minimálně jeho žaludek tu okamžitě zdomácněl.

„A budete mě učit paworsky?“ Rozvalil se v polštářích, naskládaných kolem stolu a dumal, jestli nepraskne.

„Chce se učit. Zvídavý bůžek,“ zatleskal Serenen.

„V poslední době učení zanedbal,“ podotkla Chryseis, „takže jsem pro. Začneš ho učit paworsky, to jako jeho mistr schválím. A možná bychom měli pokročit i s jinými tématy,“ nadhodila, ale tmavý mistr odmítl slovy: „Na to je čas.“

Chtěl ještě něco dodat, ale zarazil se a chvíli sledoval dveře, vedoucí na terasu. Jeho ruka sjela instinktivně k opasku.

„Co je?“ Chryseis obrátila hlavu, ale ve dveřích nic nezahlédla.

„Nevím… měl jsem jen pocit… už od přístavu mám pocit, že nás někdo sleduje,“ přiznal mistr.

„To mi přijde nepravděpodobné. Na lodi s námi nikdo podezřelý neplul,“ namítla, ale Serenenovo varování brala vážně. Než dovolila Atalikovi sejít z terasy, pro jistotu pečlivě zkontrolovala všechny kouty na přilehlém schodišti a každého hosta, kterého míjela si zevrubně prohlédla.

…

Další den strávili zařizováním všeho potřebného k další cestě. Jak Atalik pochopil, čekala je dlouhá cesta pouští, což znamenalo najmutí zdejších podivuhodných pouštních koní a shánění desítek drobností, které skupina nutně potřebovala. On o nákupech nerozhodoval, takže měl čas i prohlížet město, které ho pořád ještě okouzlovalo svou rozmanitostí a nekonečností roztodivných vjemů. Ale v určité fázi začal cítit příliš velký tlak okolí, moc ruchu a nemožnosti uniknout z neustálého hemžení, které ho obklopovalo. Vyrostl v místech, která mu nabízela klid lesa nebo okolí řeky. tady bylo sice velké množství květin, zdobících terasy, okna i vchody domů, ale chlapci, který se narodil v zalesněné oblasti květiny v truhlících a květináčích přírodu nepřipomínaly. Cítil se zahlušený a otlučený tím, jak do něj neustále někdo vrážel. Zatímco mistři se městem pohybovali přirozeně a dokázali vnímat jeho rytmus natolik aby se vyhnuli střetům, on se neustále někde pletl a překážel. Když do něj vrazil tělnatý muž, který nesl dlouhé prkno, plné vyskládaného pečiva, Atalik unaveně zdvihl oči. Mistři se zrovna náruživě přeli s nějakým obchodníkem, který nechtěl slevit za přikrývky a všude okolo pulzoval život takovým tempem, že v sobě nenechával žádný prostor pro tiché spočinutí. Tmavé oči pozorného chlapce našly jediný klidný bod v celém prostoru…

„Je pitomost přikládat tomu takový význam, Chrys. Lidé jsou tu zvědaví, tak čumí. To ale neznamená, že nás sledují. Jsem si jist, že na lodi s námi neplul nikdo z druhé strany. Žádný další Besnik, připravený tě rozpárat. Irinijci to zkusili, neuspěli, ale aby někoho vyslali do Paworu? Tomu sama nevěříš. Co tohle?“ Atanas zdvihl velkou čtvercovou plachtu, pokrytou obrazci sluncí.

„Nesnažím se dramatizovat situaci, jen říkám, že dokud se nedostaneme na základnu, musíme být ostražití, to je všechno,“ namítla a plachtu schválila, „ano, ta bude dobrá. Kolik za tohle?“ Nakvašeně přešla do paworštině a začala se dohadovat s obchodníkem.

„Je to jen ženská ochranitelská panika. Před kterou mimochodem varovala velmistryně,“ přel se Atanas. „Přeháníme to. Taháme za sebou kluka všude, kam se hneme. Mohl klidně zůstat v pokoji a vyspat se. Myslím, že jeho stav zhoršuje víc naše intenzivní péče a starostlivost než cokoli jiného.“

„Podívej, mě nemůžeš obvinit z přehršle mateřských pudů, ale říkám ti, že nemám dobrý pocit,“ ozval se Serenen. „Někdo nás sleduje už od přístavu. Včera to nebyl pocit, ale jistota.“

„Šest set? Šest? To snad není možné. Ten vydřiduch se úplně pomátl. Serene, můžeš to dojednat? Já už nemám sílu. Ceny, které si říkají v tomhle městě jsou vážně horentní,“ zakvílela Chryseis nešťastně a obrátila se na svého druha. V tu chvíli ale zapomněla na přikrývky. „Kde je Atalik?“ vyhrkla a její oči se vpily do místa, kde chlapec původně seděl, jako by ho za každou cenu chtěly v těch místech vyvolat.

I oba mistři se podívali ke košům, kde Atalik usedl, když do obchodu přišli. Zareagovali okamžitě. Atanas vběhl do obchodu a Serenen začal prohledávat okolí. Chryseis odhodila přikrývku, rozhlédla se a zavolala chlapcovo jméno. Její volání ale zanikalo v městském ruchu.

Vypadala jako obří spirála, jako šroubovice, která chce provrtat nebesa a otevřít je dokořán. Krása byla v její jednoduchém tvaru a v té nezměrné výšce. Když došel až k ní, už skoro neviděl Ranorovu sochu na vrcholku. Jen stěny, stáčející se do šroubovice, která tvořila zdobené zábradlí, vedoucí na vrchol. Zdálky se věž zdála hladká, zlatavě písečná, ale zblízka Atalik zjistil, že je celá pokrytá krajkovím reliéfů, vyprávějících Ranorovu legendu.

Díval se na to, jak Ranor bojuje s pouštními hady, jak zachraňuje slunce, jak potkává krásnou Bilit a spojuje se s ní… bledé prsty se dotkly nádherného těla bohyně Paworu a přejely přes výrazná prsa. nebyl jediný. Prsa bohyně se leskla tím, jak na ně poutníci sahali. V nadpraží zářil jediný barevný výjev, zobrazující boj Ranora a Orinna. Obě božstva se proti sobě rozbíhala a v jejich zarputilých výrazech se odrážela spalující nenávist. Orinn měl holé paže pokryté peřím, připomínal víc ptáka než člověka a jeho vlasy vlály ve větru…

Atalik chtěl vstoupit, ale něčí ruka ho zastavila. Vysušený stařec s velkými rty něco drmolil a ukazoval na jeho boty. Chtěl, aby se návštěvník zul. Chlapec zaváhal, ale nakonec si poslušně stáhl boty a podal je starci, který obuv vsunul do velké police u stěny. Teprve potom ukázal mladíkovi, že může vstoupit a uvolnil vchod. Atalikova bosá noha vstoupila na práh a oči se upřely do šera.

Bylo tu ticho, nádherné, tolik potřebné ticho, narušené jen šumem šeptajících lidských hlasů. Lidé sem vcházeli proto, aby poklekli před Ranorovou milostnou sochou, sepjali ruce a dokola opakovali jeho jméno. Atalikovy nohy se zabořily do struktury měkkého koberce. I zvuk kroků tady byl tlumený, aby nic nenarušilo neustálou recitaci Ranorových jmen a titulů. I stěny jimi byly pokryté, Atalik rozeznával v paworských znacích to jediné, opakující se slovo, které muselo představovat Ranorovo jméno. Nápisy tvořily dekor příkrých stěn a stoupaly výš, spolu s šepotem věřících. Chlapec obcházel kruhovou svatyni a naslouchal. Ten šepot byl tak příjemný, tak osvěžující a posilující. Modlitby… jako lék, jako obvaz na rány duše. Jejich oddanost ho naplňovala úctou k tomu, který naslouchal celé dny a noci, k tomu, jehož socha vévodila vysokému výklenku v jedné ze stěn. Zlatá socha musela být prastará, strnulá a trochu beztvará, přesto v ní Atalik rozeznával pravidelné rysy, které tak dobře znal z dětství. Žehnající Ranor přijímal modlitby věrných a smaragdy jeho strnulých očí se dívaly k východu. Atalik s dlouhým výdechem klesl do vysokých koberců a jeho kolena se pevně zapřela o zem. otevřel dlaně a rozpřáhl ruce, jako by chtěl obejmout mlčenlivou sochu. Mírně zaklonil hlavu a zavřel oči. Slyšel je, vnímal jejich naléhavost, upřímnost, oddanost, obavy, strach, naděje. Vnímal jejich bolest, osudy, úpěnlivost. Všude kolem něj se život upínal k jedinému bodu a jeho soustředění ho objímalo ze všech stran.

„Jsem tady… bratře…“ zašeptal a jeho rty se pootevřely. Věděl, že se vydává nebezpečí, ale tohle nebezpečí bylo známé. Nechal se obejmout modlitbami a jeho srdce se otevřelo tomu, kdo byl jeho protikladem. V jeho žilách začalo tepat světlo…

…

Chryseis šílela. Oba muži hledali kdesi dole ale ona vyběhla schody a teď lapala po dechu na nejvyšší terase města, které pod ní leželo hluboce ponořené do svého vlastního rytmu. Setřela si pot z čela a ustaraně sledovala cvrkot pod sebou. Netušila, kam mohl jít a proč vlastně. Věděl, že by se neměl od mistrů vzdalovat, a přece nebyl tak hloupý, aby se rozhodl k takové dětinskosti. Musel mít důvod, proč zmizel nebo… nebo ho někdo unesl přímo za jejich zády. To byla děsivá představa.

Lidé kolem ní se shlukovali a křičeli. Jejich hlasy se jí zarývaly do hlavy. Už si odvykla na tolik hluku, vadil jí, nemohla se soustředit. Zatraceně, kam mohl jít? Vrátil se do hostince? To bylo logické a Serenen už tuhle variantu ověřoval, Chryseis v davu našla maličký tmavý bod, mířící k městským ubytovnám. Kde hledal Atanas, to netušila. Nedokázala myslet racionálně, její myšlenky byly trhané a zmatečné. Měla strach, ano, strach převažoval a úplně narušoval zbytky její pozornosti. Navíc všude křičeli lidé, měla chuť všechny překřičet a v nastalém tichu uslyšet Atalikovo volání. Nadechla se a strnula. Změť hlasů začínala dávat smysl. především ta dvě slova: „Zářící dítě…“ Chryseis zatřásla hlavou a její ruka zachytila muže, který běžel kolem.

„Cos to říkal?“ vykřikla mu přímo do tváře a zatvářila se tak, že místo obrany raději odpověděl: „Tam! Ve věži!“ ukázal kamsi za sebe, „tam se zjevil bůh!“

„Říkal jsi o zářícím dítěti…“

„Ano, paní,“ přikyvoval muž, „je tam. Je tam! Zářící chlapec. Živoucí Ranor, paní!“

Chryseis povolila stisk a ohlédla se. K věži mířily davy a zahlcovaly vchod. Rytířka odstrčila muže a její nohy se daly do běhu.

Drala se dovnitř přes množství lidí, neurvale je odstrkovala, do několika z nich kopla, a nakonec odstrčila i muže, který přikazoval, že si má sundat obuv. Loktem odhodila nějakou agresivní ženu, která se na ni vrhla a vběhla do těsného prostoru právě v okamžiku, kdy se Atalik napjal a začal padat naznak. Zachytila ho do náruče a klesla s ním na měkký koberec. Pevně ho k sobě přivinula. Už o sobě nevěděl. z pokousaného jazyka a rtů mu vytékala krev, sliny probublávaly mezi zuby a jedna křeč přecházela v druhou. Světlo jeho kůže pohasínalo. Srdce mu tlouklo jako zběsilé a dech měl překotný. Kolaboval. Chryseis ho stiskla ještě pevněji a v zoufalé snaze ho udržet při vědomí políbila jeho tvář a do ucha mu zašeptala: „Dívám se do světla… následuji temnotu. Věřím v toho, který mě obdařil životem a zaplašil smrt…“ Byla to první slova Knihy počátku.