Šestnáctý díl přináší hluboký a upřímný rozhovor se slovenskou psycholožkou a psychoterapeutkou MUDr. Michaelou Trúchla, která mluví s Ivonou o celé délce ženského života. Bez příkras a s konkrétními příklady Ivona sdílí věci, které se těžko říkají i v terapeutické místnosti.
Obě naše země se potýkají se stejnými extrémy, kdy na jedné straně je ADHD módní diagnózou, a na druhé stojí odborníci, kteří ADHD u dospělých stále neuznávají. Trúchla vidí pomalý, ale reálný posun, protože přibývá psychiatrů, kteří se tématu věnují, a osvěta funguje.
I když ADHD přináší i aspekty, které můžeme označovat jako bonusové, říkat člověku, který skončí na ulici nebo v léčebně, že jeho ADHD je dar a jen ho nevyužil, považuje Trúchla nejen za kruté, ale i nepravdivé. Záleží totiž také na tom, do jaké rodiny a do jakého prostředí se člověk narodí. ADHD je z velké části dědičné a i když výzkumy naznačují, že včasná léčba stimulanty by mohla díky neuroplasticitě mozku a zmírnit další rozvoj ADHD, otázka etiky a bezpečnosti zůstává otevřená.
U hyperaktivních dívek přichází kritika okolí velmi brzy. Trúchla společně s Ivonou pojmenovávají, co to dělá se sebevědomím, jak jej formuje způsob, jakým na dívku reaguje rodina, škola, vrstevníci. Ivona popisuje obrázky ze svého dětství, odřená kolena, lokty, čelo, a vzpomínky na kradení žvýkaček v obchodě, přestože věděla, že se to nedělá. Trúchla k tomu přidává zásadní citát Russella Barkleye It's not about knowledge, it is about using what you know. Děti s ADHD velmi dobře vědí, jak se mají chovat. Problém není v informaci, ale v použití toho, co vědí. To je klíčový rozdíl, na který nás již upozorňovali i další odborníci včetně pana profesora Ptáčka, ale rodiče i učitelé často právě tomuhle nerozumí.
Co všechno dělá mateřství se ženským organismem, a co to může způsobit v kombinaci s ADHD? Žena, která do té doby fungovala na dávkách adrenalinu, nových podnětů a volnosti, se najednou ocitne v prostředí bez dopaminu, bez konce, bez výsledku, se spánkovou deprivací a v naprosté izolaci. Vyhoření pak není selháním, nýbrž v tomto kontextu předvídatelným výsledkem. A přesto se o něm moc nemluví, protože se matky stydí a okolí to bere jako lenost, povýšenost či neúctu k daru života.
Úplně samostatnou kapitolou je pak vztahová dynamika, kdy partneři žen s ADHD pokračují v předchozím způsobu života, zatímco jejich ženy se v mateřské roli doslova potápí na hranice svých sil, aniž by si uvědomovaly, co se vlastně děje. Trúchla i Ivona se shodují v tom, že zranění způsobená právě v tomhle období, často zasejí nesmazatelné rány. Když pak děti vyrostou a žena konečně dostane prostor, velmi často v sobě nese vztek a ztrátu důvěry k partnerovi, a společný vztah se z toho zotavuje jen těžce. Osvěta, která tu chybí, by neměla směřovat jen k ženám, ale i k jejich partnerům.
Obě naše země se potýkají se stejnými extrémy, kdy na jedné straně je ADHD módní diagnózou, a na druhé stojí odborníci, kteří ADHD u dospělých stále neuznávají. Trúchla vidí pomalý, ale reálný posun, protože přibývá psychiatrů, kteří se tématu věnují, a osvěta funguje.
I když ADHD přináší i aspekty, které můžeme označovat jako bonusové, říkat člověku, který skončí na ulici nebo v léčebně, že jeho ADHD je dar a jen ho nevyužil, považuje Trúchla nejen za kruté, ale i nepravdivé. Záleží totiž také na tom, do jaké rodiny a do jakého prostředí se člověk narodí. ADHD je z velké části dědičné a i když výzkumy naznačují, že včasná léčba stimulanty by mohla díky neuroplasticitě mozku a zmírnit další rozvoj ADHD, otázka etiky a bezpečnosti zůstává otevřená.
U hyperaktivních dívek přichází kritika okolí velmi brzy. Trúchla společně s Ivonou pojmenovávají, co to dělá se sebevědomím, jak jej formuje způsob, jakým na dívku reaguje rodina, škola, vrstevníci. Ivona popisuje obrázky ze svého dětství, odřená kolena, lokty, čelo, a vzpomínky na kradení žvýkaček v obchodě, přestože věděla, že se to nedělá. Trúchla k tomu přidává zásadní citát Russella Barkleye It's not about knowledge, it is about using what you know. Děti s ADHD velmi dobře vědí, jak se mají chovat. Problém není v informaci, ale v použití toho, co vědí. To je klíčový rozdíl, na který nás již upozorňovali i další odborníci včetně pana profesora Ptáčka, ale rodiče i učitelé často právě tomuhle nerozumí.
Co všechno dělá mateřství se ženským organismem, a co to může způsobit v kombinaci s ADHD? Žena, která do té doby fungovala na dávkách adrenalinu, nových podnětů a volnosti, se najednou ocitne v prostředí bez dopaminu, bez konce, bez výsledku, se spánkovou deprivací a v naprosté izolaci. Vyhoření pak není selháním, nýbrž v tomto kontextu předvídatelným výsledkem. A přesto se o něm moc nemluví, protože se matky stydí a okolí to bere jako lenost, povýšenost či neúctu k daru života.
Úplně samostatnou kapitolou je pak vztahová dynamika, kdy partneři žen s ADHD pokračují v předchozím způsobu života, zatímco jejich ženy se v mateřské roli doslova potápí na hranice svých sil, aniž by si uvědomovaly, co se vlastně děje. Trúchla i Ivona se shodují v tom, že zranění způsobená právě v tomhle období, často zasejí nesmazatelné rány. Když pak děti vyrostou a žena konečně dostane prostor, velmi často v sobě nese vztek a ztrátu důvěry k partnerovi, a společný vztah se z toho zotavuje jen těžce. Osvěta, která tu chybí, by neměla směřovat jen k ženám, ale i k jejich partnerům.
1:08:46
Od 125 Kč měsíčně
nebo se přihlaste