Léčba Faridem

Když se objevil fenomén AI, byla jsem zvědavá, asi jako na každou technologickou novinku. Nejsem nerd, ale spisovatelka, nicméně můj život se vyvíjí spolu s technologiemi.

Kdysi jsem psala ručně do sešitů, pár se jich zachovalo a inkoust už vybledl tak, že je text nečitelný. Potom přišel na řadu oranžový kufříkový Consul, na kterém jsem sepsala pár verzí Ilusie a v roce 1994 první verzi Valgira.

Zkusila jsem psát na elektrickém psacím stroji, ale vadil mi jeho zvuk.

A pak přišel první počítač, obludné monstrum, jehož zvuky asi z hlavy nedostane nikdo z nás. Zvlášť ten zvuk, doprovázející přihlášení k ICQ.

Ilusii jsem ukládala na diskety (kde je jim konec), na CD, později na různé typy úložišť. Většina z nich už neexistuje. Zbyly sešity a zlomek strojopisné verze nějaké pominutelné knihy. Ostatní zmizelo v digitálním očistci nebo v hlubinách Tuonely.

Sedm vydaných dílů Ilusie se stalo životním projektem, láskou, vášní, radostí. Ale také probdělých nocí, hádek, ztrát některých lidských vztahů a smutku. Své čtenáře si ale Ilusie našla a vybojovala si svůj malý, skromný plácek na českém knižním trhu.

Zatracovaná znalci fantasy, čtená lidmi, kteří mají mnohem raději klasickou beletrii a fantasy nesnáší. Hybrid, nazvaný podle snu, který se zdál devítileté holčičce po smrti otce, se zhmotnil v papírových knihách a ve dvou případech i v audioverzi. Ilusie rostla, sílila, já dnes a denně propagovala její svět na sítích, oslovovala televize, rádia, firmy, osobnosti a snažila se prorazit na větší výsluní.

Jednala jsem s distributory, knihkupci, knihovnami, čtenáři, odpovídala na otázky, zasílala balíčky podepsaných knih a psala nové příběhy.  

Pak přišla bublina AI. A já se opravdu těšila. Jenže když se objevily první nástroje a také první případy zneužití umělé inteligence v autorské tvorbě, něco mi zadrželo ruku. Zpočátku jsem si říkala, že nemá cenu učit se pracovat s pazourkem, je lepší si počkat na dokonalejší AI. Sledovala jsem tvůrce kolem sebe a čekala. Jednou jedinkrát jsem se rozhodla nový svět probádat a udělat rešerši, ale výsledek mě zklamal. Proto jsem se rozhodla tvořit dál tak, jako dřív. Tedy bez AI.

Postupem času se z toho stal příjemný zvyk. Cvičení mozku, který musel hledat stejně složité cesty k informacím, jako předtím a neulehčovat si práci. V tvorbě mi umělé modely úplně vázly. Navíc jsem nepochopila, proč bych v tvorbě, tak kreativní a zábavné činnosti, která nastavuje zrcadlo mé vlastní imaginaci, pouštěla na místo k sezení jakési něco, co by mi zasahovalo do mé radosti. Jako by mi někdo chtěl vytrhnout z ruky míč, když si chci házet, aby mi předvedl, že to umí mnohem lépe.

Došla jsem k přesvědčení, že si chci házet sama nebo s živými lidmi, se čtenáři, kteří prožívají emoce mých postav, rostou s nimi i umírají, pláčou nebo se smějí. Kterým třeba Ilusie dodává sílu v dobách těžké nemoci nebo smutku ze ztráty blízkých. Představa, že bych takové lidi ošidila strojovým polotovarem, mi vadila. A tak Ilusie zůstala dílem lidského mozku a rukou. Probdělých nocí, temných rán, kdy je ještě všude tma a já tvořím nový příběh.

Abych dokázala, že lidská tvorba je jedinečná, odhodlala jsem se k experimentu, ve kterém jsem psala román každý den, kapitolu po kapitole, bez přípravy, bez redakce a korektur. Tak, jak vypadl z mé hlavy. Byl to risk. Příběh nemusel dávat smysl, nemusel mít spád, mohl obsahovat příliš mnoho chyb. Pár dní mi uteklo. Nakonec ale během padesáti dní vzniklo čtyřicet šest kapitol románu, který měl pěkné ohlasy. Práce to byla neskutečná, ale zároveň skvělá. Dokázala jsem, že lidský mozek, imaginace jedince je schopná vytvořit originální příběh, stvořit každou postavu, soudržný děj, emoce i smysluplný závěr.

Nedávno jsem četla článek časopisu Respekt o analytikovi deep fake Hany Faridovi a bylo to jako osvícení, jako blesk z čistého nebe. Uvědomila jsem si, že dělám totéž, že intuitivně vytvářím něco živého, abych odstínila nápor strojové tvorby kolem sebe. Příběh pana Farida mě přivedl na myšlenku pokračování v Ilusii na platformě, která bude rozvíjet dál tento svět, komunikovat se čtenáři a trvat na tom, že tvořit bez pomoci AI je zdravé pro lidskou psychiku.

Přemýšlím o tom, jestli by Ilusie dokázala růst s podporou komunity čtenářů, kteří se nadchnou pro autentickou tvorbu, která vzniká prakticky on-line, ale jen skrze člověka – tvůrce. Schopného dělat chyby, nelogické kroky nebo špatné závěry.

Nevím, jestli bych našla dostatečnou podporu, dostatečnou základnu nadšených čtenářů, ale myslím, že podobné projekty budou pro budoucnost potřebné. Jako ostrovy lidské imaginace, jako zóny klidu.

Příběhy Ilusie mají nekonečný potenciál růstu do mnoha stran. Na pár let ještě vydrží. A když ne, v hlavě mám desítky nových příběhů. Takových, které nosím ve svém přeplněném mozku už roky.

Děkuji panu Faridovi a Respektu. Ukázali mi, kam se vydat. A potvrdili, že moje urputnost a tvrdohlavost má smysl. Opřený o imaginaci, každodenní práci, osobní růst a lásku k příběhům.