Sexuální život s výchovou k poslušnosti: Bonusová kapitola knihy Česká touha

Tato kapitola na poslední chvíli vypadla z knihy Česká touhy, ale byla skoro hotová... užijte si ji.

Sexuální život s výchovou k poslušnosti

M., žena, 50 let / Upozornění na citlivý obsah: sexuální násilí

Můj první sex proběhl 9. února 1992. Proč to vím tak přesně? Protože to byl taky den, kdy jsem ve svých čerstvých sedmnácti otěhotněla. 

O sexu se nemluvilo. Sexuální výchova na přelomu osmdesátých a devadesátých let ve škole vypadala tak, že nás rozdělili do skupin na kluky a holky, ukázali nám nákresy pohlavních ústrojí a varovali nás, že při sexu může dojít k otěhotnění. O fungování cyklu, kondomech nebo jiných formách antikoncepce nicméně nepadlo ani slovo. 

Doma se sexuální výchova odbyla tím, že mě naši v podstatě jen hlídali. Přehnaně a bez vysvětlení proč. Nikam jsem nesměla chodit, a když se v mém okolí objevil nějaký kluk, hned z toho byl oheň na střeše.

👉 8 rodičovských hlášek, které mohou ničit sex a vztahy

Jedinou výjimkou byl budoucí otec mého dítěte. Pocházel totiž ze sedlácké rodiny, které v padesátých letech zrekvírovali hospodářství a zrovna tou dobou se jim v restituci vrátily nějaké majetky. Děda, který měl v naší rodině vždycky hlavní slovo, si nejspíš řekl, že se s ním budu mít dobře, a našemu vztahu požehnal. 

První sex proběhl až po roce chození, kdy jsem toho na jedné akci neplánovaně vypila víc, než kolik jsem mohla zvládnout. Nic si z toho nepamatuju, ráno jsem si ani nebyla jistá, jestli to vlastně proběhlo nebo ne.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Když jsem nedostala menstruaci, vyrazila jsem ke gynekoložce, která potvrdila těhotenství. Hrozně jsem se bála svěřit rodičům. Byla jsem nejstarší dcera, takže ode mě měli velké očekávání a velké plány. Měla jsem být ta rozumná a zodpovědná, která má jít příkladem, jít na vysokou a něco v životě dokázat. A já to do toho vlítnu v sedmnácti. Měla jsem pocit, že jsem je fakt zklamala.

O interrupci jsem neuvažovala. Zaobírala jsem se spíš myšlenkami na svatbu a na to, jestli nám vztah vydrží. Mí rodiče mě nechali zplnoletnit a my se vzali. Asi nemusím říkat, že jsme do manželství oba vstupovali velmi nezralí a vůbec jsme netušili, co nás čeká. Byla jsem mladá, blbá, nezkušená; pro manželství jsem se rozhodla primárně proto, že jsem se bála nálepky svobodné matky, ale taky jsem byla ráda, že se konečně dostanu z dosahu jejich přísné kontroly. 

Moc jsem si nepomohla. Tenkrát jsem to ještě neviděla, ale můj manžel byl zdatný manipulátor a vždycky mě dokázal dostat tam, kam potřeboval. A já se mu bez řečí přizpůsobovala, říct na cokoli ne pro mě nepřicházelo v úvahu. Rodiče mě vychovali k poslušnosti, a tak jsem v ní pokračovala i ve vztahu. 

Platilo to i v sexu. Manžel byl velmi náruživý a bylo mou povinností manželky mu vyhovět. Tak jsem prostě z donucení plnila „manželské povinnosti“, i když mě to nebavilo.

Žili jsme v malé vesnici na Šumavě, bez kontaktu se světem a bez internetu. Neměla jsem se komu svěřit nebo si dohledat informace, zjistit, jestli je takový vztah v pořádku. Jediná kamarádka, kterou jsem měla, žila daleko a když jsme se jednou za čas viděly, neotvíraly jsme citlivá a intimní témata. A u nás na vesnici žily jen staré babičky, s nimiž se o tom samozřejmě nedalo bavit vůbec. 

Časem jsme si pořídili druhé dítě, on chtěl i třetí, aby mě udržel doma. Tomu jsem se ale už „vzepřela“ a potají jsem užívala hormonální antikoncepci, aby k tomu nedošlo. Než jsem našla sílu se z tohoto dysfunkčního manželství vymanit, uběhlo jedenáct let. 

Po rozvodu jsem se začala chovat jako utržená z řetězu. Střídala jsem muže, testovala jsem hranice respektu a taky konečně zjišťovala, co mě v sexu baví. V manželství jsem neměla šanci to zjistit a ani jsem nikdy nemasturbovala. 

Najednou jsem byla otevřená všemu – jeden z mých sexuálních partnerů byl o deset let mladší, jiný o osmnáct let starší. S ním a jeho partnerkou jsem taky zažila sex ve třech. Několikrát jsem byla na testech pohlavních chorob, protože ne vždy jsem provozovala bezpečný sex. Většina mých známostí trvala pár měsíců a vždycky v okamžiku, kdy jsem cítila, že to směřuje ke vztahu, jsem to ukončila. Toužila jsem po dobrodružství a užívala si, že konečně, poprvé v životě o sobě rozhoduju sama. 

Trvalo čtyři roky, než jsem se znovu zamilovala. Jednoho dne jsme s kamarádkou vyrazily na koncert, kde se objevil ON. O přestávce si od účinkujících půjčil kytaru a v tom sále mi zahrál. Jenom pro mě. To bylo tak intenzivní, že jsem do toho hned spadla. Byla jsem lapená jako moucha v síti. Asi to nešlo jinak.

S kytaristou jsem zažila svůj úplně první orgasmus. Díky zamilovanosti se prolomily všechny zbývající bariéry, které jsem ještě měla. Toto období bych bez váhání označila za nejhezčí část mého sexuálního života. 

Skřípat nám to začalo, když mi došlo, že ode mě očekává stejný servis jako od své maminky, která byla celý život ženou v domácnosti. Považoval za samozřejmé, že se o všechno postarám a nenabízel nic za to. Necítila jsem od něj pozornost, všechno se vždycky točilo jen kolem něj. Jako muzikant byl navíc pořád v tahu, buď na koncertech nebo obrážel různé mejdany. Zpočátku jsem to neviděla, ale jak se rozplynul opar zamilovanosti, začalo mi vadit, že o mě vlastně vůbec nepečuje. Přitom jsem toho nechtěla tolik, prostě jen aby mi občas dal najevo svou lásku, vzal mě na večeři, něčím mě obdaroval. Čím dál víc jsem ale zjišťovala, že na seznamu jeho priorit jsem hodně hluboko. Nakonec nás pohromadě držela už jen ta postel. 

Poslední hřebíček do rakve pak byla jeho žárlivost. Na školení jsem se seznámila s klukem a zůstali jsme v kontaktu. Zdůrazňuji, že čistě přátelském; ani by mě nenapadlo s ním něco mít, nevěru jsem si ani nedokázala představit. Kytarista si ale naši komunikaci vyložil jinak a aby mě potrestal, uchýlil se k sexuálnímu násilí. V domnění, že mi chybí sex, mě donutil k praktikám, které jsme nikdy neprovozovali a které se mi nelíbily. 

Potom začal mít divné narážky a zmiňoval se o věcech, o kterých jsem s ním nikdy nemluvila. Nejdřív jsem byla zmatená, pak vyděšená, protože jsem nechápala, odkud to ví. Nakonec jsem zjistila, že se mi dostal do e-mailu. 

Z celé té situace se mi rozjela panická porucha, ze které mi pomohl až psychiatr. Dát se dohromady mi trvalo déle než rok a dodnes občas cítím, že to ve mně pořád dřímá; už mám ale díkybohu vyvinuté funkční mechanismy, jak to rozchodit. Trvalo deset let, než jsem se odhodlala vyrazit znovu na koncert a měla jsem i velký blok poslouchat kytarové písničky.

Z prvního vztahu se mi těžko odcházelo protože v něm figurovaly děti, teď jsem cítila obrovskou prohru. Další zkrachovalý vztah; zase jsem natrefila na někoho, kdo mi ubližoval a já si to ve jménu lásky nechala líbit. Nedokázala jsem snést představu, že zazvoním u našich jen s pár igelitkami a hromadou dluhů. Chtěla jsem se konečně postavit na vlastní nohy.

Nakonec mě k sobě vzala dcera, která v té době porodila druhé dítě. Taky to nemá v životě jednoduché. Až nedávno jsem zjistila, že můj první manžel nebyl násilnický jen vůči mně, ale i vůči ní. Strašně jsem to obrečela. Stalo se to, když jí bylo deset. On v té době hodně pil a nabalovaly se na to i další problémy. Asi i proto otěhotněla dokonce ještě dřív než já, bylo jí jen šestnáct. Vzala to  jako příležitost utéct z rodiny, vytvořit si bezpečný prostor někde jinde a s někým jiným. Dnes je jí 32 a má tři děti s třemi různými muži. Křivdy a traumata z dětství moc neřeší, je rázný typ, který se s ničím moc nemaže. Spíš mi ale připadá, že je v sobě hluboce potlačila nebo má teď prostě jiné priority. 

Já sama jsem to všechno začala zpracovávat teprve nedávno, kdy mi to vyplulo na výcviku práce se sexualitou a vztahy seniorů, kde jsem byla kvůli práci.

Sex a vztahy v pobytových službách

Sex v domově pro seniory? Nemyslete si, že tam není. Sexualita nekončí porodem, odchodem do důchodu ani přestěhováním do pečovatelského domu. Touhu po intimním životě pociťuje ve starším věku mnoho lidí – podle výzkumu z roku 2023 publikovaném v magazínu Journal of Sex Research 75 % mužů a 50 % žen nad 70 let.Jenže podmínky pro tyto potřeby ve všech domovech pro seniory nejsou. O změnu se snaží organizace Freya. Školí personál domovů pro seniory, poskytuje poradenství a metodickou podporu, aby pracovníci domovů dokázali vytvářet prostředí otevřené, citlivé a bezpečné i pro téma sexuality. Cílem je, aby lidé nemuseli za svůj zájem o intimní život cítit stud a mohli žít partnersky i navzdory zdravotním omezením, předsudkům nebo nedostatku soukromí.Konzultant*ka sexuality v domově může pomoci s hledáním možností pro intimitu, nabídnout diskrétní řešení situací, edukovat personál a spolupracovat s rodinou. Správná podpora dokáže snížit riziko sexuálního násilí, zvýšit zdravotní i psychickou pohodu a posílit pocit začlenění a důvěry v kolektivu.

Vždycky jsem si myslela, že jsem oběma mužům odpustila, ale výcvik ve mně otevřel staré rány a já si uvědomila, že pořád cítím bolest a křivdu. Konečně jsem pochopila, že sexuální násilí můj život ovlivnilo víc, než jsem si myslela. 

U dcery jsem strávila tři měsíce a pak se odhodlala k velkému kroku: Vzala jsem si hypotéku a pořídila garsonku ve vzdáleném městě. Holka z vesnice. Když jsem do toho bytu poprvé vstoupila, cítila jsem se jako Otík z filmu Vesničko má středisková. „Co já tady budu dělat?“ ptala jsem se sama sebe. Pak jsem si ale našla práci v tamní věznici a měla štěstí na fajn kolegy. Pomohli mi zařídit byt a pár dalších věcí, takže jsem se necítila úplně sama. 

*

Po rozchodu s kytaristou jsem byla dost rozbitá a obezřetná. Přes seznamku jsem si dlouho psala s několika muži a až po roce jsem svolila k setkání s jedním, který si mě získal svým smyslem pro humor a stylem komunikace. Zkrátím to: vzali jsme se, jsme spolu už deset let a naše manželství považuju za šťastné. Až na sex. 

Narážíme na opačný problém, než jsem řešila u svých předchozích mužů. Je o sedm let starší než já a téměř po celou dobu našeho vztahu se potýká se zdravotními problémy, které nám sexuální život znesnadňují. Má vysoký tlak, diabetes druhého typu a je po urologické operaci. V praxi to znamená, že k vyvrcholení mu stačí s nadsázkou jen to, že se mě dotkne. Všechny pokusy skončily fiaskem, takže jsme toho časem nechali a už sedm let spolu nespíme. A co hůř: Náš vztah zkrátka neobsahuje žádnou fyzickou intimitu, jemu ke štěstí stačí se se mnou držet za ruku.

*

Sexuální touhy mám, i když jsem v klimakteriu. Je mi padesát. První změny jsem zaregistrovala zhruba před pěti lety: střídání nálad, návaly horka, pocení, vynechání menstruace, následně krvácení tak silné, že jsem vyhledala gynekologa v domnění, že snad vykrvácím. 

Kvůli obavám z kyretáže (poznámka autorky: krátký chirurgický zákrok, při kterém se odstraňuje sliznice dělohy nebo děložního hrdla) jsem neochotně svolila k užívání hormonů, díky kterým se mé tělo uklidnilo. Teď se menstruace už několik měsíců nedostavila, takže jsem v očekávání menopauzy.

Jiné změny necítím. Přibrala jsem deset kilo, což může být jak perimenopauzou, tak i životním stylem. Změnila jsem práci a jak už jsem říkala, můj život plyne poklidným tempem. 

Celkově bych řekla, že se nacházím ve stavu zvláštní rozpolcenosti. Sex mi chybí a stála bych o něj. Vždyť jsem konečně s mužem, se kterým se cítím bezpečně, vím, co se mi líbí, ale téměř nic z toho nemůžu dělat.  

Otevření vztahu nebo podobné alternativy zvažovat nechci ani nemůžu, protože jsme věřící. Díky němu jsem konvertovala k jedné menší církvi, která sex s kýmkoli jiným než manželem zapovídá. Na jednu stranu jsem za víru moc ráda, protože mi do života přinesla klid a pocit, že díky Bohu nejsem nikdy sama, v otázkách sexuality mě to ale limituje.

Sex nahrazuji masturbací a někdy se kvůli tomu cítím provinile. Velkým tématem v naší církvi je pornografie a závislost na ní. Jeden z našich kazatelů se s ní totiž potýkal v takovém rozsahu, že mu zničila několik manželství. Když se pak obrátil na víru, rozhodl se začít pomáhat lidem se stejným problémem; je aktivní v organizaci, kterou naše církev i finančně podporuje.

Vlastně můžu říct, že jsem šťastná. Mám zázemí, pocit bezpečí, spolehlivého muže, což je pro mě po minulých vztazích zásadní. Doplnila jsem si vzdělání, což mi otevřelo pracovní možnosti a v tomto ohledu jsem moc spokojená. Po všech těch letech mám klidný přístav. Někdy si ale říkám, že tohle jsem plánovala až v důchodu, a mně je přitom teprve padesát. Sexuální klid zkrátka přišel moc brzy.

**

Jak nám může “poslušnost” pomoci v sexuálním životě?

Měli jste i vy dětství prošpikované direktivami jako „neodmlouvej“, „nezatěžuj“ nebo „buď příkladem“? Jací dospělí z takové výchovy vzejdou? Třeba takoví, kteří mnohem hůře rozpoznávají vlastní potřeby a přání. Takoví, kteří se bojí prosadit si svá práva a ve vztazích mají tendenci se neustále přizpůsobovat, uhýbat nebo přebírat zodpovědnost za emoce druhých. Takoví pak životem procházejí tak, aby nikde nepřekáželi. Uhýbají i těm, kteří si bezostyšně berou to, co ve skutečnosti náleží někomu jinému. Bojí se mít jakékoli nároky a berou jen to, co se nabízí nebo co zbylo – nikoliv to, co by doopravdy chtěli. Mnohdy to vlastně ani sami nevědí. 

Tento vzorec se zásadním způsobem promítá i do sexuality. Takto vychovaní lidé v dospělosti častěji pochybují o tom, zda vůbec „mají právo“ na potěšení. Mnohem hůře odmítají sex, který nechtějí, a jen obtížně vyjednávají podmínky, ve kterých by se cítili bezpečně. To vše se v životním příběhu hrdinky tohoto příběhu projevilo v plné síle.

Výchovný styl, v němž rodič používá vinu, stud, tlak na výkon a potlačování vlastního hlasu dítěte, popisuje odborná literatura jako psychologickou kontrolu. Rodič při ní dítě vede především skrze emoční nátlak, nikoliv skrze nastavování jasných, pevných a bezpečných hranic. Takto formované dítě se neučí rozhodovat podle toho, co je pro něj vnitřně v pořádku – v první řadě se pouze snaží vyhnout odmítnutí, zklamání nebo konfliktu.

I když se dítě ve výchově rodičů necítí dobře, nemá jinou možnost než se přizpůsobit, protože je na dospělých existenčně závislé. Schopnost nahlížet na rodiče kritičtěji a porovnávat rodinné prostředí s jinými modely se rozvíjí až v dospívání a později. Možnost vymanit se z těchto destruktivních vzorců vyrůstá z kontaktu s jinými typy vztahů, z osobního rozvoje a z pěstování sebeuvědomění. Každý vzorec lze přepsat, není to ale automatické ani rychlé – často to znamená roky vědomé práce v terapii nebo v bezpečných, přijímajících vztazích.

Jak připravit dětem lepší podmínky pro budoucí vztahy a sexuální život?

Stačí, když od začátku zažívají rodičovský respekt k vlastním pocitům, hranicím a přirozené zvědavosti. Zdravý základ vytváří otevřená komunikace o hranicích, chybách i citlivých tématech. Rodič, který oceňuje otázky, učí děti říkat „ne“, hledá odpovědi společně s nimi a přiměřeně sdílí i vlastní zkušenosti, posiluje v dítěti důvěru k sobě samému, ke svému tělu i ke vztahům.

Když debata o vztazích a sexualitě probíhá v klidu, děti mohou bezpečně sdílet své pocity, přání i nejistoty. Zároveň dostávají do vínku klíčovou informaci: že v neznámých nebo obtížných situacích je správné hledat pomoc, namísto toho, aby se v nich s obviňováním sebe sama uzavíraly, což je bohužel stále velmi častý scénář.

Víra jako zdroj tlaku na přirozenou sexualitu

Tématu víry, náboženství a církve jsem se komplexně věnovala v první kapitole České touhy s názvem Byla jsem bigotní katoličkou, dostal mě z toho sex. V souvislosti s příběhem M. je však nutné poukázat na specifický paradox: je velká škoda, že v momentě, kdy je tato žena konečně životně svobodná a má stabilní zázemí, nemůže plně dýchat a například otevřít se novým vztahovým možnostem, protože jí v tom brání církevní pravidla.

Situace, kterou M. prožívá ve svém současném vztahu – kdy partner odmítá společný sex a tělesnou intimitu – je ve středním a vyšším věku mnohem běžnější, než se může zdát. Jedna z dlouhodobých studií mezi staršími páry ukazuje, že asi 40 % partnerů vnímá frekvenci sexu jako nižší, než by si přáli. Rozdíly v sexuálním zájmu patří mezi nejčastější důvody sexuální nespokojenosti a následného úplného vyhýbání se sexu.

Sexuální nesoulad je něco, s čím si lidé často neumějí poradit, a velmi snadno se stane „problémem jednoho“. V tu chvíli ale narážíme na dvojí úskalí:

• Zaprvé: Jde o párový problém, jehož řešení však zůstalo na bedrech pouze jednoho z partnerů, což ho činí v podstatě neřešitelným.

• Zadruhé: Tento stav prohlubuje odcizení v páru. Jeden partner ignoruje potřeby druhého, čímž vzniká nezdravý tlak na řešení, nebo naopak neustálé vnitřní obavy zraněného partnera: „Netlačím na něj moc?“

U M. je tato situace ještě ztížená tím, že možnosti řešení výrazně zužuje víra a pravidla komunity. Lidé bez náboženského vyznání mohou svobodněji zvažovat otevřený vztah, jiné formy intimity nebo individuální sexuální život tak, aby to bylo v souladu s jejich vlastní osobní etikou. Věřící člověk však čelí nejen strachu z hříchu (často i z pouhé myšlenky), ale také strachu z odmítnutí komunitou nebo ze ztráty duchovního zázemí. To dramaticky zesiluje pocit bezvýchodnosti a vnitřního tlaku.

Na takové patové situace však mají sexuologové radu: „Může pomoci přerámování pohledu na sexualitu nebo masturbaci. Je třeba na ni nahlížet jako na péči o vlastní tělo, za kterou není nutné se vinit a trestat,“ říká sexuolog Marek Broul.

Argumentem pro tento přístup jsou vědecké důkazy, které jasně ukazují, že masturbace je běžná, zdravotně bezpečná součást sexuálního života a výrazně přispívá k psychické pohodě i tělesnému uvolnění. „Funguje stanovit si vlastní jasný rámec, kdy, jak a proč bude člověk masturbovat. Jde o to nastavit takový přístup, aby cílem nebyla snaha o náboženskou či morální dokonalost, ale osobní pohoda, zdraví a kontinuita partnerského vztahu,“ dodává sexuolog Marek Broul. Takto pojatá rovnováha mezi vírou, etikou a sexualitou je nejen terapeuticky zdravá, ale podle moderních výzkumů představuje i dlouhodobý zdroj spokojenosti.

Mýtus masové „závislosti na pornografii“

Poslední má poznámka k příběhu patří fenoménu takzvané „závislosti na pornografii“. Je běžné, že když o tomto tématu mluví organizace s náboženským zázemím, vykreslují jej jako masový společenský problém. Většina nezávislých výzkumů přitom jasně ukazuje, že skutečně závislostní nebo výrazně kompulzivní užívání porna se týká pouze jednotek procent lidí. Existuje spojitost mezi hlášenou závislostí na pornu a náboženskou vírou. Není náhodou, že vyšší čísla subjektivně pociťované závislosti hlásí hlavně silně religiózní státy, které pornografii striktně chápou jako nebezpečnou, hříšnou nebo morálně závadnou. V takovém prostředí je mnohem snazší prožívat i naprosto běžné, občasné užívání jako fatální osobní selhání. Člověk pak o sobě začne přemýšlet jako o „závislém“, i když toto chování nijak nenarušuje jeho každodenní fungování ani partnerský sexuální život.

Zásadní roli zde hrají vina a stud. Moralistické odsuzování pornografie, které je pozůstatkem dlouhodobé náboženské snahy kontrolovat lidskou sexualitu, může vytvářet obrovské vnitřní napětí kolem přirozených sexuálních pocitů. To pak zásadně zkresluje vnímání toho, co je ještě normální a co už představuje reálný problém.

Evidence-based odborníci (opírající se o vědecké důkazy) proto zdůrazňují, že posuzování problematičnosti sexuálních tužeb a chování musí být hodnotově co nejvíce neutrální. Je potřeba důsledně odlišit nábožensky podmíněný stud a přísné dogmatické normy od situace, kdy člověk reálně ztrácí kontrolu nad svým chováním a prožívá prokazatelné poškození každodenního života.

V České republice je nabídka nezaujaté odborné pomoci s tímto typem nutkání zatím omezená. Výraznou část podpory bohužel zajišťují tendenční a ne zcela transparentní subjekty napojené na náboženské prostředí, které pomoc staví především na laické podpoře takzvaných peerů – tedy lidí, kteří mají podobnou osobní zkušenost, jen už svůj problém vyřešili. Typickým příkladem této praxe je organizace Nepornu. Vědecky podloženou, komplexní a hodnotově neutrální podporu v této oblasti u nás nabízí například Centrum psychosexuální pomoci při VFN v Praze. O tom, proč nemůže jít o závislost, ale o kompulzivní poruchu sexuálního chování, jak se to řeší a proč se vyhnout řešení zmíněné organizace, které je postavené na vědeckým konsensem odmítaném základě, se dozvíte v knize Česká touha v kapitole 13 Měl jsem všechno, nebaví mě nic.