Pramen Čistého - Kapitola 30.

„Posaďte se. Tedy,“ zvedla oči a zamyšleně dodali, „ti z vás, kteří sedět nemohou, zůstanou stát.“

Izar Labara podepřel a mistr se nakonec přeci jen usadil. Chryseis si ho prohlédla ustaraně, ale Labaris uhnul pohledem.

„Jak je na tom?“ zeptala se velmistryně.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl Labaris, ale ona ho okřikla: „Ptala jsem se lékaře, ne tebe!“

„Pánové z paláce se trochu utrhli ze řetězu. ale nedošlo k žádnému vážnějšímu a trvalejšímu poškození našeho mistra. Jen by měl zůstat ještě pár dní v posteli.“

„Poškození našeho mistra,“ sykl nakvašeně Labaris, ale Naram Sin ho znovu přerušila: „Náš mistr se nechal nachytat, jako začátečník a naznačil královým mužům, jakým směrem se ubírají naše úvahy. Kdybych měla tu možnost, asi bych se taky utrhla ze řetězu, ale palácová garda mi zjevně ušetřila mozoly od rukojeti biče. No,“ pominula výraz, kterým ji oblažil Labaris, „mistr se doléčí postupně, na postel rozhodně nebude mít čas. Protože ostatní jsem vyslala pryč a zbyli jste tu jen vy tři. Jsem tedy nucena pověřit vás.“

Zvedla jeden ze dvou listů, který měla připravený a nadechla se, ale číst nezačala, protože ji přerušilo zaklepání.

Apason na její vyzvání vešel opatrně a snažil se nedívat na mistry, které jeho přítomnost viditelně pobouřila. Až na Labara, který s významným nádechem obrátil trucovitě hlavu k oknu.

„Výborně. Jsme všichni. Posaďte se, veliteli Apasone,“ ukázala velmistryně na prázdnou židli, „a vyslechněte si naši poradu. Věřte, že to není nepříjemné jen pro vás, protože není naším zvykem otevírat naše jednání lidem… zvenčí. Nicméně jsem jeho výsosti slíbila, že s vámi budeme spolupracovat, takže svůj slib tímto plním. K věci.“

Zašustila významně papírem, odkašlala si a než začala číst, pronesla ještě zostra: „Mistře Labare, můžete se, prosím, chovat méně teatrálně? A buďte rád, že jsem prosadila, aby byl do této mise zařazený jen velitel Apason. Král mi chtěl do skupiny přihodit pár onačejších kousků. Naštěstí táhl jen dámou,“ dodala ještě natolik významně, že Apason musel na okamžik zavřít oči. Zjevně se snažil uklidnit, což mu moc nešlo.

„Takže. Před třemi dny jsem obdržela písemné hlášení a osobní list. Nejprve hlášení, které napsal rytíř Behram, přidělený pod mistra Illa Atalika. Píše… to je úvod, pak tu je… ne, to není podstatné, tady: Mistr Ill Atalik mě pověřil velením a zabezpečením další cesty až do Morbusu s tím, že se k naší skupině za pár dní připojí. Potom zamířil severozápadním směrem, doprovázený jen svou otrokyní…“ Velmistryně se zamračila a prohodila: „Neptejte se mě, to s otrokyní jsem taky nepochopila. Co se rytíře Behrama týče, jeho volba jako zástupného velitele skupiny byla racionální, protože je Rubomin, tudíž je schopen skupinu dovést bezpečně do cíle. A určený směr je jasný.“

„Zamířil přímo do Nepy,“ doplnil Izar a velmistryně přikývla: „Ano. Zamířil do Nepy. Svůj záměr nijak neskrýval,“ zvedla druhý list, „naopak, informoval nás obsáhle. Víme, kde je, proč to udělal, víme, jaký je jeho cíl. To, že je chybný, víme asi všichni, kromě něj, ale dejme tomu, že si ve svém věku může dovolit chyby a se svou podstatou si může dovolit risk. Nadšená nejsem. Ale právě proto jsem vytvořila vaši skupinu, která odjede neprodleně do Nepy. Tam už by měl být mistr Serenen, doufám, že i on se nerozhodl vykašlat na mé rozkazy. Zprávy od něj zatím nemám. Ale chci tam pár lidí, kteří mistra Illa Atalika znají.“

„Co když se mezitím stane to, čeho se obáváme?“ zeptal se Labaris a velmistryně pokrčila rameny: „To asi neovlivníme. Mistr je člen Egidy, tedy alespoň jeho lidská podstata, a o tu mi jde. Vaším úkolem bude ho najít a pokud možno zabezpečit, popřípadě dovést do bezpečí. Nic víc. tolik k té lidské podstatě. A co se týče jeho druhé podstaty… no, nikdo z nás není bůh ani polobůh, takže do této věci nebudeme nijak zasahovat. Vysvětlil mi, co mohl a opravdu se snažil. Tady,“ přes stůl podala dopis Izarovi, protože Labaris nebyl schopen natáhnout ruku. A nebyl se pořád ještě schopen podívat na Apasona, který si ho prohlížel s lítostí a obavou.

Izar předal list Labarovi a nahlížel mu při čtení přes rameno. Labaris po chvíli zaúpěl: „Pokud se Egida nemůže míchat do běhu světových dějin, pak její rozhodnutí respektuji, ale totéž neplatí pro boha… Co si, sakra, myslí?“

„Jen konstatuje zjevnou skutečnost,“ odpověděla Chryseis a dodala, „už ví, kým je. To jsme přece chtěli.“

„Vážně jsme chtěli boha se spasitelským komplexem?“ položil Labaris řečnickou otázku, kterou ostatní pominuli. Raději tedy pokračoval ve čtení a občas přečetl nahlas úryvek: „Je možné, že se rozhodnu nezasáhnout, ale musím ho vidět. Je to nutnost, které jsem se dlouho vyhýbal. Nyní jsem na ni připravený… skvěle. Ještě by se mohl zeptat, jestli je taky svět připravený na svůj možný zánik, způsobený čelním střetem protikladů. Zatraceně! Máme pobíhat po vybuchující šachovnici, na které si to rozdávají dva sotva dospělí bohové v plné síle? Oba jsou přesně v tom věku, kdy se jim permanentně překrvuje spodní polovina těla a ta horní je většinu času nefunkční. Nechtěli jsme docílit toho, že se potkají v době, kdy budou na absolutním vrcholu svých sil a možností. Může to znamenat…“

„My nejsme tak pitomí, abychom si neuvědomovali, co všechno to může znamenat, mistře!“ okřikla ho velmistryně, „a právě proto chci, abyste tam byli. Jestli se bojíte procházet pod nohama rozběsněných bohů po vybuchujících troskách světa, pak jste měl nastoupit do jiné organizace, ne do Egidy. Tady velitel Apason vás měl vzít do palácových složek, kde byste měl dost volného času na… osobní záliby a klid. Ale jste v Egidě. Nás prostě zvídavost vede i na nebezpečná místa.“

Apason zrudnul. Ne, rozhodně tu nechtěl být. Přál si být kdekoliv jinde. Třeba v pekle. Ale ne mezi členy Egidy. A určitě ne vedle zbitého a rozčileného Labara.

„Znám tu otrokyni, sám jsem ji vybíral,“ vmísil se do hovoru, aby našel vlastní rovnováhu, „a asi tuším, proč si ji Atalik vybral.“

To zaujalo všechny. Atalikovy domácí poměry nikdo neznal, své soukromí si mladý mistr střežil a do své vily nikoho nezval, pokud se jako návštěva nepočítalo Labarovo noční vniknutí do Atalikovy ložnice.

„Povídejte, veliteli,“ povzbudila ho velmistryně.

„Tedy… Karme je Ilusijka. Dokonce z oblasti, kde se Atalik narodil. Vybral si ji hned, byla to rychlá volba a zaplatil za ni opravdu hodně, byla panna, když jsme ji kupovali. Takže luxusní severské zboží. Hodně k němu přilnula, tedy, ve skutečnosti se bláznivě zamilovala, jak to jen dívky v tomto věku umí. A mám pocit, i když to nikdy neprojevil, že i jemu na ní záleží.“

„Víme o ní ještě něco?“ zeptala se Naram Sin.

Apason pokrčil rameny: „Nic moc. Do Paworu se dostala legálně, podle všeho ji a její matku prodali sami Ilusijci po nějakém konfliktu tam u nich. Bylo s ní nakládáno dobře, protože byla členkou nějaké jejich elity. Při prodeji mi prodavač říkal, že je z rodu… Bramanů, nebo tak něco. Ale třeba chtěl jen vyšponovat cenu. Atalik byl ale ochoten zaplatit šílenou částku, dost mě tím rozzlobil. Taková neuváženost šponuje ceny.“

„Breunonů? Ona je z Breunonu?“ zeptala se překvapeně Chryseis.

„Mohlo to tak znít,“ připustil Apason a velmistryně opáčila: „Co to znamená, Chrys? Nikdo z nás není odborník na Ilusii, měla bys nás zasvětit. Zjevně tě to zaujalo.“

„To ano,“ připustila Chryseis, „Breunonové jsou mocný rod, který v době Atalikova dětství vyplenil jeho rodný dvorec pod Trigornem a vyvraždil mu rodinu. Ilusie se kulturně nachází v období kmenových válek, zatím jsou na té úrovni, že si vyvražďují rodiny a vypalují vesnice. Jde o primitivní formát zřízení. Nemají dokonce ani psaný zákoník. Ale jestli je mezi nimi někdo civilizačně trochu dál, pak jsou to rody z Trigornu, z Jezeří a z Breunonu. Rody, které mezi sebou válčí o dominanci už roky. Pokud jedna členka rodu Breunonů putovala do otroctví, předpokládám, že asi v tuto chvíli převážil rod z Jezeří a že některé Breunony prodal do otroctví, aby omezil jejich vliv. Tak to může být, samozřejmě, nevím to jistě. Nicméně, nejde o obyčejnou otrokyni. V Atalikově světě jde o důležitý prvek. Ilusijka, ještě z Breunonů, se kterými má komplikovanou minulost, zřejmě dost vzdělaná na temnější poměry. Mohla by pro něj být opravdu podstatná.“

„A panna,“ dodal Labaris. Když se na něj zaraženě obrátili, vysvětlil: „Co je? Přece všichni víme, že ten kluk není jen nějaká mýtická kreatura. Je to bůh života. Bůh plodnosti. Takovým se odpradávna panny obětovaly. Pokud říkáme, že konečně ví, kým je, tak si přiznejme, že tomuhle se těžko odolává. Zvlášť když je vám kolem dvacítky, co se lidské podstaty týče. Naše božstvo si asi prostě našlo holku.“

„Nejen holku, Labare,“ doplnila zamyšleně Chryseis, „je podstatné, že jde o Ilusijku. On našel mnohem víc a tady Apason to vyslovil. Je mu velice oddaná. Náš bůh si nenašel holku, našel si vyznavačku. Našel kněžku svého vlastního kultu. To by mohlo být vlastně dobré, dívka ho bude motivovat k tomu, aby se nepouštěl do něčeho šíleného, možná by mu mohla dát novou perspektivu.“

„To jsou ale jen dohady,“ usoudila velmistryně, „i když podložené vašimi vědomostmi. Ještě co se týče toho, že Ill je bůh plodnosti, máme tu dítě. Zplozené jím skrze Namtara.“ Přiznala to nerada, protože Apasonova reakce byla hodně překvapená, ale pokračovala, „já mám důvod se domnívat, že do Nepy nemíří jen kvůli tomu, aby viděl bratra a změřil s ním síly. Mám opravdu důvodné podezření, že chce svého potomka. Bohové bývají majetničtí a své potomstvo jen tak neopouštějí. Myslím, že motivací jeho cesty je i fakt, že se dozvěděl o svém dítěti.“

„To by ale mohlo naopak všechno ohrozit,“ vyslovila Chryseis to, co ostatní nechtěli říct nahlas.

„Přesně tak. Jsou to citlivé otázky. O osudu světa může rozhodnout nestabilní mysl boha, uzavřeného v těle příliš mladého muže, který se plně neorientuje ve svých citech. A jestli je stejně rozháraná i ta otrokyně… nechci ani domýšlet, co může tahle emocionální válka způsobit,“ povzdechla si velmistryně.

„Víme, že by ke střetu stejně došlo, protože Arx si ho přeje,“ řekl Labaris a předal list Chryseis, která text zběžně přehlédla.

„Ale později. Nemyslím, že je mladý Atalik připravený na něco takového,“ odpověděla Naram Sin.

„A my jsme?“

Izarova otázka zůstala viset ve vzduchu dlouho, než se jí ujal Labaris. Ten řekl: „Musíme být. Pojedeme za ním. Pokusíme se ho dostat do bezpečí a když to bude jen trochu možné, ochránit i jeho potomka, protože na jeho přežití závisí Atalikova stabilita. Můžeme přitom doufat, že to ilusijské děvče bude mít víc rozumu než mladé božstvo. Ženy bývají poměrně praktické, co se týče finančně dobře zabezpečených mužů, kteří jsou ochotni s nimi strávit minimálně část pozemského života.“

…

„Omlouvám se, už jsem ti ho nikdy nechtěl nasadit,“ Atalik zamkl obojek a zlehka se dotkl její tváře.

„V pořádku. Udělám to pro tebe ráda, jen nevím, jestli ti budu se svou znalostí paworštině co platná. Porozumím každému pátému slovu a kdoví jestli.“

„Není podstatné, abys rozuměla všemu, jen tomu podstatnému. Možná bude podstatnější, aby sis všímala toho, co se děje, atmosféry, chování těch lidí. Stačí nám alespoň dojem. Já tam jít nemůžu, do města jsem přijel v uniformě Egidy, teď bych asi marně předstíral, že jsem otrok. Ale tebe berou jako moji služebnici. I když sloužíš rytíři, pořád jsi jedna z nich.“

Poodstoupil a podíval se na ni. Nejraději by jí ten obojek serval z hrdla, už ho nesnesl, nesnesl pocit, že kdy byla otrokyní. Jeho vztah k ní se úplně proměnil. Byl tak nápadně zamilovaný, že ji tím uváděl do rozpaků a občas se cítila dokonce svázanější, než když ji vlastnil. Na mysl jí několikrát přišlo, že je jí posedlý, párkrát ho přistihla, jak v noci sedí u postele a zírá na ni, což působilo dost strašidelně. Až dětinsky se jí se vším svěřoval, jako kdyby otevřel stavidla a všechno, co v něm kdy bylo nashromážděné vypustil ven. Zpočátku ji oslňovalo, že se jí tak dvoří, ale po pár dnech pochopila, že ho bude muset brzdit a mírnit projevy jeho lásky. Vzpomněla si na to, co jí říkala matka, že velká láska se snadno změní v nenávist. Jak ale mohla vypadat nenávist boží, to raději Karme poznat nechtěla. Už pochopila, že nelidská zamilovanost bývá k neunesení a také to, že okouzlený bůh plodnosti může svou životadárnou sílu rozstřikovat prakticky bez přestávky. První pravidla, která v jejich naprosto nerovném vztahu zavedla, se tedy týkalo jeho bezbřehé bujnosti. Další bylo to, že ji nemusí neustále pozorovat, dokonce i ve chvíli, kdy šla vykonávat potřebu nebo chtěla být aspoň na pár chvil sama. Potřebovala se vymanit z toho těsného sevření, najít si svůj vlastní prostor a získat jeho respekt, jinak by ji umořil svou neustálou a neutuchající přítomností. Už chápala, proč byl vždycky odtažitý k lidem. Kdyby jim dále najevo jen část své náklonnosti, umačkal by je k smrti a vyhladil by jim kůži z těla. Naprosto neuměl udržovat odstup, nechápal, kolik péče je příliš. Vůbec netušil, že ji svou přízní ničí. Naštěstí byl natolik inteligentní, že si nechal všechno vysvětlit, i kdy ji vyčerpávalo, jak podrobně mu musela všechno říkat, protože na náznaky absolutně nereagoval.

„Neměl bych jí s tebou aspoň tak blízko, jak bude možné?“ zeptal se ustaraně.

„Ne, Ille, musím sama. Není to daleko.“

„Někdo by tě mohl třeba přepadnout a ublížit ti.“

„Ille… už jsme si to řekli,“ napomenula ho mírně a on bolestně sykl, jako by ho praštila: „Já vím. Vím. Omlouvám se. Zase to dělám.“

„Ano.“

„Tak moc se bojím, že tě ztratím, víš to? Nedokázal bych bez tebe existovat.“

„Jsem si toho vědoma. A jestli tě uklidní, že si vezmu tvůj nůž, asi to mohu riskovat. Někteří otroci mají krátké zbraně, není to zakázané.“

Okamžitě odběhl ke svým věcem a ona si povzdechla. Dříve bojovala s nesvobodou a zotročením. Teď bojovala s pocitem, že je zase zotročená a že nikdy neunikne. Protože jak uniknout někomu, kdo není člověk? Zároveň, když jí dával nůž a tvářil se bolestně, ustaraně a tragicky, uvědomovala si, jak moc ho má ráda. Objala ho a slíbila: „Budu si dávat pozor. Hlavně za mnou nechoď, všechno bys zkazil. Nejsi ještě připravený na to, abys ho potkal a kdyby tam náhodou byl… ani já o tebe nechci přijít. Slib mi, že neuděláš něco hloupého.“

„Přísahám.“

„A věříš mi?“

„Víc než sobě. Víc než nebi.“

Pohladila ho a usmála se: „Chci, abys na mě čekal. Budu pozorná a všechno ti pak řeknu. Hlavně zase nezačni zmatkovat, jako když jsem se ti ztratila na tržišti. Nesmíš se tak chovat. Dal jsi mi svobodu a svobodným bytostem musíš důvěřovat. Jinak z nich děláš otroky.“

„Už se nebudu chovat jako idiot.“

„Budeš.“

„Budu,“ přiznal zkroušeně, „ale pracuju na tom, abych tě zase nerozčílil. Nezvládám ty chvíle, kdy se mnou nemluvíš. Je to, jako by se zřítil vesmír a…“

„Nepřeháněj.“

„Snažím se.“

Raději vstala, protože cítila, že se na ni jeho panika začíná přenášet. Potřebovala se nutně nadechnout a na chvíli ho nemít blízko sebe. Zoufale jí chyběl někdo moudrý a znalý, kdo by jí poradil, co dělat se zamilovaným polobohem, který na ni střídavě žárlí, vyhrožuje, lituje se, občas ztratí vědomí a když se přestane kontrolovat, tak svítí. Když ji jako malou zasvěcovali Orinnovi, neřekli jí, že by forma jeho uctívání mohla mít zrovna takovou podobu. A nikdo jí nepřipravil na to, že s ní věčný bůh bude chtít dost nesvatě obcovat šestkrát denně. Jestli ji otroctví donutilo velice rychle dospět, vztah s Atalikem z ní dělal stařenu. Byla unavená.

Vyšla ven do příjemného podvečera, který sice ještě dýchal horkostí dne, ale už se dokázal zachvět večerním vánkem. Vůně byly intenzivnější a město ožívalo. S večerem se ulice zaplnily a na chvíli zmizel ten dojem smutku i chudoby, způsobené válkou. V troskách domů si hrály děti, trhovci prodávali zboží a celé rodiny vyšly ven, vynesly si židle, posedávaly u vchodů, smály se a rozprávěly.

Nepa se Karme líbila víc než Pawor. Tmaví Nepané byli pohostinní, otevření a nekomplikovaní. Milovali hudbu, a právě v podvečer se odevšad ozývaly příjemné rytmy, zpěv, tleskání a nadšené výkřiky. Karme se zastavila u několik bubnujících mužů a sledovala, jak se diváci vlní do rytmu, tleskají, zpívají a někteří začínají tančit. Potom si prohlédla malé, vyřezávané sošky z tmavého dřeva. Líbil se jí vzpínající se koník, kterého koupila Atalikovi. Dostala k ochutnání mističku datlí a hroznovou šťávu. Muži na ni něco pokřikovali, ale necítila se ohrožená, byly to neškodné řeči, které ji nemohly urazit.

Pomalu procházela městem k jeho okraji a mířila na místo, popsané majitelem hostince. Z pouště vanul chlad, takže si zahalila vlasy a obalila se lehkým šálem. Zanedlouho na ni kdosi zavolal a Karme se otočila. Z městské brány vybíhala otrokyně, která ji pozvala a zjevně byla ráda, že vidí dívku, kterou ihned zařadila mezi přátele. Karme si trochu oddechla, že nemusí pokračovat sama, i když matně tušila, že dosud byla celou dobu bedlivě pozorovaná odněkud z výšky.  Všimla si toho stínu na střeše, který ji provázel ulicemi.

„Tam, to je Irkkala. Starý chrám bohyně,“ vysvětlovala žena pomalu. Pochopila, že mladá otrokyně má potíže s porozuměním a snažila se jí všechno pěkně vysvětlit. „Zbourali ho ve válce… bum,“ vykulila oči a rozpřáhla ruce, „ale my tam teď zase chodíme. Slyšet hlas boží. Rozumíš?“

„Ano,“ přikývla Karme a rozhlédla se. ke starému, pobořenému chrámu v poušti, okolo kterého se povalovaly rozbité kusy sloupů, směřovaly desítky otroků. Někteří se zdravili, hodně z nich zdravilo její novou přítelkyni. Zjevně šlo o velice provázanou komunitu, což bylo nezvyklé. V Paworu se otroci nesdružovali. Rozhodně ne v takovém množství. Karme si všimla i stráže, která doprovázela otroky. Městská stráž si udržovala odstup, ale sledovala dění, shromáždění zjevně nebylo úplně opomíjené. Nicméně napočítala zhruba deset strážných. Otroků, mířících k chrámu bylo určitě nakonec přes dvě stě.

Na prahu chrámu se všichni požehnali a Karme je napodobila. Všimla si Ranorova symbolu, namalovaného na otevřených vratech. Stejný se opakoval i na vnitřních stěnách, které kromě něj pokrývala ještě slova, jimž nerozuměla. Zřejmě šlo o citáty, ale ona nechápala jejich význam. Na zemi byly nastlané rohože a koberce. Lidé, kteří vstoupili, se na ně usazovali nebo poklekali, málokdo zůstával stát. Karme se zapřela mezi velkým vinutým sloupem a stěnou, kde byla trochu skrytá, zároveň ale viděla na celý prostor. A ten se plnil.

Dívka zvedla hlavu ke stropu. Někdo chrám provizorně opravil a vytvořil střechu, skrz kterou prosvítaly první hvězdy. Rychle se stmívalo a v chrámu mladí lidé v rudých dželabách rozsvěceli lampy zavěšené z trámů. Ti vypadali jako armáda, sjednocení rudou barvou a oholenými vlasy. Byli to muži i ženy, většinou mladší a velice vážní. Karme si jednoho prohlédla zblízka a všimla si Ranorova znaku, který měl zavěšený na krku. Také ji zaujaly jeho dlaně, natřené červenou barvou a nůž, který měl zavěšený u splétaného opasku. I on nesl Ranorovy symboly. Přísná strohost těch v rudém ostře kontrastovala s uvolněnou živostí ostatních návštěvníků. Karmina přítelkyně se zdravila i s některými rudými a jednoho přátelsky objala. Jejich profily prozrazovaly příbuznost. A k údivu nové dívky v prostoru tmavá otrokyně dovedla muže v rudém ke Karme.

„To je Javed, můj bratr,“ představila hubeného, ale velice hezkého mladíka s pečlivě vyholenou hlavou, „pán osobně ho vykoupil z otroctví. je svobodný,“ usmála se žena pyšně, zatímco její bratr si prohlédl Karme povýšeně a přísně.

„Těší mě. Jsem Karme,“ dívka se mírně uklonila a zaznamenala, že jí tmavé oči mladíka dost zjevně zírají na prsa. Maličko si odkašlala a zeptala se: „Nevadí, že jsem tady?“

„Každý je vítaný,“ odpověděl a usmál se na ni. Dost lascivně. Bylo to poprvé, kdy se Karme necítila příjemně a bezpečně, maličko ustoupila a zády narazila na sloup.

„Ona slouží tomu rytíři, říkala jsem ti. Je jeho otrokyně, toho mladého, co přišel před pár dny do města,“ vysvětlovala žena bratrovi a dodala ještě pár vět, kterým Karme dobře nerozuměla.

Jeho úsměv zmizel a v očích se objevil podivný lesk, když říkal: „Všichni rytíři Egidy jsou prokletí a měli by hořet.“

Z jeho slov vanula taková nenávist, že Karme bezděky sáhla k opasku a dotkla se Atalikova nože. V tu chvíli se ale vedle ní zjevila postava, která ji oslovila: „Karme, jsi to ty? Vítám tě v Nepě. Přijela jsi se svým pánem? Kde je?“

A Karme vytřeštila oči. Vedle kněze stál tmavý, úpravný muž, který, pokud byl otrokem, pak velice elitním. Měl všední nepské šaty, ale jejich kvalita a zpracování vypovídala o tom, že si může dovolit víc než ostatní přítomní. Usmíval se na ni, jako by po letech potkal nejlepší přítelkyni a ona ze sebe vykoktala: „A… ano, pán je tady.“

„Výborně. Dovolíš, abych tě dnes provázel?“ zeptal se muž a ona až příliš ochotně přitakala. Kněz a jeho sestra se vzdálili a Karme si mohla oddechnout.

Když odešli, tmavý muž se opřel o sloup, chvíli sledoval shromáždění, potom si založil ruce na prsou a řekl čistou ilusijštinou: „Takže on je tady. Neměl být náhodou v Morbusu?“

Zírala na něj, dokud neřekl: „Rozumíš mi?“

„Ano, rozumím. Vy… vy… jste… totiž…“

„Dívám se do světla, děvče, jestli ti to něco říká. Ale nechci vidět Atalika tady, tak blízko nebezpečí. Co tu, sakra, dělá?“

„On se rozhodl, že… neznám vás,“ potřásla hlavou, „nesmím nic říct.“

„Věrná otrokyně. Jak bylo to jméno? Karme?“

Přikývla a zašeptala: „Co tu děláte vy?“

„Já tu jsem z rozkazu velmistra. Navíc jsem tu doma, děvče. Zato ty vypadáš vyplašeně. Poslal tě sem na výzvědy?“

Stiskla pevně rty a on se zasmál: „Neboj se, nebudu tě vyslýchat. Ale soudě podle tvojí paworštiny, jsi tu trochu ztracená, takže mě budeš potřebovat. Za chvíli to začne. A nebude to úplně hezké, to mi věř. Ranorův kult nám po staletí trochu zdegeneroval, ale tihle se vrací k jeho podstatě. Jsou horší než Ranorova sekta, kterou se podařilo rozprášit, mnohem horší. Tohle je surová materie, vyjmutá z nitra nejhlubší propasti. Řekni, ty jsi Ilusijka, jak moc věříš v Orinna?“

„V poslední době už v něj věřit nepotřebuji,“ přiznala tiše, „věřit můžeme jen v to, co neznáme.“

Černý muž si prohlédl její profil a tichounce hvízdl: „Ale,“ pronesl překvapeně, „ty víš, komu sloužíš, že je to tak?“

„Jsem svobodná. Propustil mě. Tohle,“ dotkla se obojku, „je jen… krytí.“

„Takže co jsi. Jeho žákyně? Nebo snad jeho…“

„Jsem tu, protože mě o to požádal. A vás neznám, nechci s vámi mluvit,“ odsekla a on řekl: „Chápu. Navíc, stejně už se začíná. Pokud něčemu nebudeš rozumět, přeložím ti to.“

„Děkuji,“ řekla o poznání pokorněji a víc mu nevěnovala pozornost.

Ozval se gong.

A potom to začalo.

Karme fascinovaně hleděla na to, jak do té doby klidní, příjemní lidé, trávící čas čekání v družném rozhovoru, povstávají a začínají tleskat do rytmu. Z jejich hrdel se ozval zpěv, který zesílil fádní jednolitostí. Tleskání zrychlilo, dav se zavlnil, jako by jej někdo vedl a určoval tempo. Bylo to vlastně chytlavé a na pohled malebné… a taky natolik dlouhé, že se Karme začínala nudit. Oni se ale teprve dostávali do varu. Někteří zakláněli hlavy a k opravované střeše chrámu vyráželi hrdelní výkřiky. Zavírali oči. Jejich pleť se zaleskla potem. A do rytmu jejich zpěvu na vyvýšené pódium, ke kterému se vystupovalo po rozbitém schodišti, vystoupili lidé v rudém. Zpěv získal na intenzitě a když kněží v rudém zvedli červené dlaně, lidé v prvních řadách padli na kolena. Jeden z rudých vystoupil před ostatní a začal cosi zpěvavě předříkávat.

„Mám překládat?“ zašeptal Karmin společník.

Nepatrně přikývla a pak naslouchala jak tomu, co se dělo kolem ní, tak jeho slovům: „Zánik je prvním hybatelem a posledním bohem. Všechno zaniká. Každý tvor, každá rostlina, dokonce i skály zanikají. Zanikne i vesmír a všechno co v něm je živoucí. Zánik vládne věčnosti.“

Další řada padla na kolena.

„Ranore, otče, Ranore, bože zániku, Ranore, který přijímáš vše bez rozdílu, který stravuješ, rozmělňuješ a vylučuješ naše těla, zmocni se našeho srdce, teď, v tuto chvíli, v tento požehnaný večer,“ překládal hlas vedle Karme, zatímco třetí řada padala na kolena.

Jedna z žen zůstala stát a její jasný hlas proniknul prostorem jako kvílení větru, jako přicházející bouře. Jekot se změnil ve zpěv, tak naléhavý, ozdobný, deroucí se z napjatého hrdla ve složitých trylcích, úžasný svou čistotou a dokonalostí. Další řada padla k zemi.

Do ženina zpěvu dál pokračovala modlitba kněze, který byl předtím Karme představen pyšnou sestrou.

„Neustálé množení nás zbavuje sil, odvrhněme tělesnost, která nás poutá, nebuďme otroky vlastního chtíče, osvoboďme se od touhy po množení. Zotročili nás skrze naše těla. jen duše je svobodná, jen duše nikdy nezaniká. Ranore, otče, bože zániku, vytrhni nás z otroctví!“

„Vytrhni nás z otroctví!“ opakoval několikrát celý chrám a v pozadí naléhavých hlasů zněl dál kvílivý zpěv ženy.

Další řada padla na kolena.

„Už nás nic nezastaví. To my jsme nosiči zániku, my jsme děti chaosu, prvotní zrozenci temnoty. Vytrhni nás z otroctví!“ zahřímal hlas kněze.

Teď už klečela většina lidí, kromě těch, kteří postávali u sloupů.

Znovu se zpívalo jednohlasně a kvílení ženy ustalo. Kněz pronášel modlitby a další vykuřoval prostor a přihazoval cosi do velké kadidelnice. Karme se zatočila hlava. Kdyby neplnila úkol, asi by odešla, obřad se jí nelíbil. Cítila se stísněná a nevěděla, jestli je to tím neustálým zpěvem nebo věčným opakováním prosby: „Vytrhni nás z otroctví.“

Potom si všimla dívky, ne o moc starší, než byla ona sama, která se bosá a prostovlasá vydala ke schodišti. Šla bez pobízení a její tvář zářila strnulým úsměvem. Sledovala jediný bod, kněze na vyvýšeném místě a její rty opakovaly modlitbu. Ruce měla sepjaté a když procházela mezi klečícími, ti, kteří byli nejblíž se jí vždy krátce dotkli nebo políbili lem jejích světlých šatů. Dívka vystupovala po schodišti a Karme se napjala. Najednou měla chuť se rozběhnout a dívku v její cestě vzhůru zastavit, ale pevná ruka ji chytila za paži a strhla zpět ke sloupu.

To už dívka poklekala před knězem a líbala jeho bosé nohy. Sklonil se jí a pozvedl ji k sobě. Na tváři se mu znovu objevil ten výraz, lačný, chtivý a hrozivý. Políbil ji a vsunul jí jazyk mezi rty. Dívka, která se nechala líbat, poslušně polykala jeho sliny a Karme se otřásla. Potom se dívka maličko zapotácela a kněz ji zachytil. Zjevně se dostávala do transu, zakláněla hlavu a napínala hrdlo. Potom si zachytila křečovitě lem šatů a začala je trhat tak, aby si odhalila hrudník. Kněz ji líbal na prsou a cosi šeptal. Jeho ruka sjela k opasku a Karme zatajila dech.

Vydechla až ve chvíli, kdy dívka zůstala na okamžik viset na paži kněze, který se napil její krve a pustil ji. Dívka padla na zem a v Karmině mysli padala nekonečně dlouho. Krev se přelila z pódia na schodiště a lidé z první řady se vrhli kupředu. Ruka strhla Karme za sloup, kde ji tmavý muž přidržel opřenou a zašeptal: „Půjdeme. Viděla jsi dost a zbytek vidět nechceš. Já jsem mistr Serenen, znám tvého mladého mistra a musím s ním mluvit. Klid. Nadechni se. Mohla jsi to být ty. Proto tě sem přilákali. Buď ráda, že to byla ona. Jdeme.“ A s tím ji vyvlekl z dusivého prostoru ven, do pouště.

Musel ji táhnout za sebou, protože se několikrát zastavila a rozplakala. Dělalo se jí zle, potřebovala zvracet a v určité chvíli ji Serenen musel zvednout do náruče a nést. U městské brány ji postavil a odvedl do města.

„Je to kult smrti. vždycky to nevypadá takhle, ale každý z nich, každý je ochoten se obětovat Ranorovi. Jsou to otroci, vychovaní k absolutní poslušnosti. Někdo využil jejich schopnost oddat se příkazům,“ vysvětloval mistr, když ji vedl ulicí, „a oni našli nového pána. Kněžská vrstva je úplně zfanatizovaná, jde o vykoupené otroky, kteří se setkali s ním osobně. A ty víš, kdo je on. Opři se tady. Přinesu něco k pití,“ usadil ji vedle malého obchodu na vrstvu koberců a odešel.

Nebyla schopná vstát. Teprve když přišel a podal jí zředěnou ovocnou šťávu, maličko přišla k sobě.

„Bylo to hrozné,“ vysoukala ze sebe a on přitakal: „Tenhle obřad je dost hnusný, ale je jen pro zasvěcené. Proto jsem si tě všiml. Vypadala jsi jako někdo, kdo to všechno vidí prvně. Počítám, že jsi měla být obětovaná. Nikdo tě tu nezná a jsi mladá.“

„Obětovali by jednoho z nich?“ zeptala se strnule.

Zasmál se: „Ne jednoho z nich. Oni jsou zasvěcení, takže tě vidí níž než sebe. dokonce i otroci mohou na někoho shlížet, o to krutější je jejich vztah k těm, kteří nedosahují jejich…řekněme úrovně. Čím jsi níž, tím víc tě potěší ponížení druhého. Je to lepší? V tom kouři byl dhát, pryskyřice, která tě omámí. Počítám, že stejnou měl v ústech ten kněz, když líbal oběť.“

„Na vás to nepůsobí?“ Karme si protřela spánky.

Serenen pokrčil rameny: „Asi bych potřeboval větší dávku. Ale kdybys neodešla, nadýchala bys toho tolik, aby ti nevadilo, že tě taky bodnou. Napij se pořádně. Bydlíte daleko?“

„Ne, hned za tržištěm,“ ukázala kamsi za sebe a pak se zadívala do změti stínů, vržených skrz slabě ozářenou ulici, „ale on už je tady. Neopouští mě. Kdyby věděl, že jsem byla v ohrožení, zešílel by.“

„Je tady?“ Serenen se na ni podíval tázavě a za jeho zády se ozvalo: „Přímo za tebou, mistře. Být tebou, neotáčím se, ale řeknu, co tu dělám,“ zašustil Atalikův hlas ve tmě.

„Já jsem tu, protože to je mé místo, ale ty jsi trochu dál od morbuské komendy, příteli,“ zamručel Serenen.

„To je má věc. Karme, jsi v pořádku?“ zeptal se Atalik dívky.

„Ano. Díky tady mistrovi. Můžeš schovat tu zbraň?“ řekla přísně a dodala: „Nebýt jeho, asi bych se nevrátila. A nezačni vyšilovat, jsem celá. Jen trochu omámená a vystrašená.“

Ozvalo se zašustění zbraně a ze tmy se odloupl stín, který prolétl kolem Serenena k ní. Atalik ji zvedl a prudce objal: „Byla v ohrožení?“ zeptal se vyděšeně tmavého mistra, který se na dvojici díval velice zamyšleně.

„Ne, nebyla. Stál jsem vedle ní,“ ujistil Serenen mladého mistra a dodal, „můžeš mi věřit, že té mladé dámě nic nehrozilo. Půjdeme někam, kde můžeme v klidu mluvit?“

Zanedlouho už seděl v pokoji a občas upil z poháru. Sledoval Atalika, který se nehnul od rozpačité dívky. Trochu působila jako mladíkovo rukojmí, ne jako milovaná žena, kterou patrně byla. Pořád ještě u ní dozníval účinek omamné drogy, bolela ji hlava a zdálo se, že je na neustálou pozornost mladíka zvyklá, i když se za ni trochu stydí. Občas se na mistra omluvně zadívala a vynesla nové téma, které jejího přítele zaujalo natolik aby si oddechla. Později vstala a odešla do vedlejší místnosti, kde ji Atalik vzorně uložil.

Když se vrátil k Serenenovi, odložil na stůl její obojek a vysvětlil: „Není moje otrokyně. Doufal jsem jenom, že zjistí, jestli…“

„Jestli tu je tvůj bratr. To nebylo chytré, Ataliku. Jeho kult není pro nezasvěcené. I když ona je velice bystrá a odvážná mladá dáma. Je to tvoje… žákyně?“

„Ne,“ Atalik rázně odmítl, „ona je moje…“

„Chápu. Nemusíš to rozebírat,“ usmál se Serenen, ale Atalik pokračoval: „Není to tak, jak si myslíš. Ona není jen milenka, je podstatná. Díky, že jsi ji ochránil. Nesmí se jí nic stát. To bylo naposledy, co jsem ji pustil ze zřetele.“

„Dejme tomu,“ odpověděl Serenen rozvážně a konečně se zeptal: „Proč přesně jsi tady, mistře Ille Ataliku? A byl bych rád, kdybys mi řekl pravdu. Asi se nesnaž mi vysvětlit, že jste tu na líbánkách.“