Hello world 🌍

Přemýšlel jsem, jak to tady vykopnout co možná nejvíc originálně, aby to zaujalo, chytlo za srdíčko, donutilo k úsměvu a tak vůbec. Přemýšlel jsem dlouho. Celej den od rána, co mi přišla dlouho očekávaná pozvánka. Teda, co mi přišla potřetí, jelikož se mi povedlo ji jednou propásnout a jednou mi ji někdo znárodnil. Přemýšlel jsem tak usilovně, že jsem si musel dát o kafe víc, jak mě to unavilo.

A nevymyslel jsem nic, co by už nejspíš v minulosti nikoho nenapadlo 

Tak jsem se rozhodl, že to vezmu cestou upřímnou, prostě si nebudu zkoušet hrát na nějaký hogo fogo hello world snažení a uvidím, co z toho vzejde.

Vlastně, úplně stejně před pár lety začalo i moje cestování po Aljašce. Takhle jednou za mnou přišla známá a říká mi "hele, nechtěl bys jet makat do ciziny?" A já na to "no jasně, kam pojedem, UK, Holandsko, Španělsko?" No a ona že na Aljašku. Nebudu vám lhát, krapet mě zaskočila. Ale ta myšlenka se mi nějakým způsobem hrozně zalíbila a zakousla se mi do mozku jako hladový klíště. Přece jen, aljašský rybárny, to by mohlo být jednou cool story pro vnoučata, že jo.

No a tak jsme vyrazili. 

Cesta těmi lety byla mnohdy zrádná a trnitá, začátky nám nadělily pěknejch pár vrásek na čele a chvílema jsme to chtěli vzdát, chvílema si říkali už nikdy víc. Ale když to zesumíruju zpětně, neměnil bych ani za hrnec zlata a vyhlídkovou jízdu po duze na jednorožci. A hrozně rád bych vám tady o tom povídal. Teda, nejenom povídal, já bych vám vlastně za cenu nějakých pár kafí, piv nebo co já vím, co máte rádi, předal pár dobře míněných a mířených rad pro případ, že by jste se chtěli zkusit vydat stejnou cestou. Vím, jak těžký byly začátky, když jsme neměli nikoho, kdo by nám řekl, jak poskládat svůj život do kufru o váze 23kg a připravit se tak co možná nejlíp na asi největší pracovní výzvu, kterou jsme na sebe ušili. 

Nad kostrou toho, jak vám to tady navařím a naservíruju, ještě v průběhu srpna vehementně zapracuju, přece jen, zrovna jsem na jedné z takových sezón v Cordově, takže mezi 16-18 hodinovými směnami si musím najít okýnka, kdy zrovna nemám chuť sebou praštit do postele a nechat si zdát o nekonečným rachotu tun železa, který zpracovává ještě víc tun všemožný mořský havěti. Ale beru to jako výzvu. A navíc bych tu hrozně rád potkával víc Čechů. 

Tak doufám, že se vám u mě bude aspoň trochu líbit a snad tímhle úvodem navnadím aspoň někoho, aby sem nakoukl i příště. Svým ksichtem na fotce asi totiž moc parády nenadělám (ale i když se tam mračím, věřte, že v duchu se usmívám od ucha k uchu, jen foukal hroznej vítr).

Tak se tam v Česku zatím mějte fanfárově a já se jdu zase trochu vyspat 😉