Pramen Čistého - Kapitola 31.

Když zvedl ruce, sklonili hlavy. Když je zdvihl výš, poklekli. Zjistil, že oddanost je úžasná, ale odevzdanost ještě lepší. Byli odevzdaní a nenárokovali si pro sebe nic, kromě jeho přítomnosti. Dokonce ani jeho lásku nebo zájem. Stačilo jim, že dýchají stejný vzduch, že se nacházejí ve stejném prostoru, jako on. Jeho pouhá přítomnost je uklidňovala a přiváděla do stavu absolutní blaženosti.

Nosili mu dary, jídlo, nápoje, oblečení, předměty denní potřeby, ale vodili mu i koně, psy, dokonce získal malého geparda, který mu od té doby dělal společnost. Ti, kteří nic takového přinést nemohli, přinášeli vlastní děti. Nezajímalo je, jak jejich potomci skončí, byli smíření i s tím, že je někdo obětuje v jeho jménu, protože věřili, že tak jejich potomci zemřou svobodní a vstoupí skrz Mahvaš do země věčné neexistence, ve které neexistuje nemoc, bolest ani utrpení. V život už nevěřili, ten jim přinesl jen strádání. Uvěřili tedy v dobrou smrt, ve spočinutí, klid a ticho nebytí. Nechtěli se ani znovu zrodit, nehledali už žádnou jinou možnost, jak najít lepší a plnější život. Toužili po klidu. Smrt, kterou jim nabízel, byla smysluplná a dobrá. Ti, kteří měli to štěstí a zemřeli jeho vlastní rukou, se stali uctívanými.

Jeho teologie nebyla tak složitá, jako oficiální teologie Ranorovy církve nebo Namtarova teologie Ranorovy sekty. On byl nositelem prostých myšlenek, které se daly snadno zapamatovat. Citace jeho tezí se šířily mezi otroky velkou rychlostí a jejich účinek byl hluboký. Hlásaly, že otroctví je výsadou, která urychluje cestu do Mahvaše. Že během krátkého života musí člověk využít všechno co mu existence nabízí a nic si neodpírat. Že askeze je hřích. Manželství je jen otroctví v otroctví. plození dětí je akt dobrovolnosti, která rodiče nepoutá k dítěti ani dítě k rodičům. Každý může jednat podle svobodné vůle. Krádež, násilí, dokonce i vražda, to všechno je ospravedlnitelné skrz nároky svobody jednotlivce. Protože přišel věk jednotlivců, kteří mají všechna práva. Jednotlivec vyžaduje ohledy, pokud je nezíská, může si je vymoct násilím. Násilí je přirozené, protože je součástí přírodních zákonů. Lidské zákoníky jsou jen legalizací nelegální moci. Vládnout jednotlivcům mohou jen jednotlivci, nikoli systémy.

Učení, které vycházelo z jeho kázání mělo své vykladače, kteří surovou hmotu myšlenek přizpůsobovali svému okolí. Proto rychle vzniklo několik názorových proudů a odnoží, které se vzájemně vylučovaly a bojovaly proti sobě. V jeho jménu nastalo první krveprolití mezi skupinou otroků, hlásajících nutnost hromadné sebevraždy a tou, která hlásala absolutní nezávislost. Nakonec se ujal umírněný proud, opřený o svobodu individua, směřující skrz sebepoznání k dobré smrti a přechodu do nebytí. Tato skupina občas vyčlenila lidské oběti, určené božímu avatáru, ale odsuzovala hromadné sebevraždy, a především uznávala bohatství jako možnou cestu k naplnění života. Neodvrhovala nutnost pracovat, bojovat a učit se, válku přijímala jako legální nástroj rozšiřování Ranorovy moci a jeho náboženství. Aby se tato skupina udržela jednotná, začala vytvářet rituály, způsoby očisty, hierarchii a psané zákony. Velice rychle tak začala vznikat kněžská kasta, etablující se z první generace jeho žáků. Namtar se stala ženou boha a uctívanou velekněžkou. V krátké době porodila nejvyššímu dvě děti, společně vychovávali tři, protože Arx přijal její prvorozenou dceru jako svou. Už po narození dítěte určil, že malá Simin, dcera jeho bratra se po dosažení dospělosti, kterou stanovil na její dvanáctý rok, stane jeho druhou zákonnou manželkou. Namtar dceru měla vychovávat jako ideální ženu, dokonale podřízenou Arxově vůli. Nová sekta tak vychovávala první generaci zcela oddaných, kteří vyrůstali odděleni od lidských sídel, obklopení jen Ranorovými věřícími.

Jejich první základna působila prostě, otroci ji stavěli v době svého volna a věnovali jí všechen svůj um. Vzdáleně připomínala paworský monastýr, byla opevněná vysokou, hladkou zdí a uvnitř vymyšlená účelně a pohodlně. V ní sídlil sám Arx, Namtar a jejich děti, nejvyšší kasta kněží a obslužný personál. Protože i když Arx dával naději otrokům, sám si je pořizoval a několik desítek jich vlastnil.

„Armáda je další logický krok, můj bože a spasiteli. Obranu tvého přesvatého těla nemůžeme svěřit nekoordinované mase, která je sice snadno ovladatelná, ale také nestálá.“ Kněz s vyholenou lebkou se hluboce uklonil.

Arx už nevěděl, proč si začali vyholovat hlavy a nosit rudé dželaby. On to nepřikázal, nevzpomínal si, že by to naznačil, ale později se dozvěděl, že holá hlava souvisí s jeho větou o tom, že: „Otevřené mysli nesmí nic bránit v přijímání slova,“ a rudá snad souvisí s jeho myšlenkou o: „Rudých řekách krve, prolité za mou věc.“

Kněží měli obrovskou výhodu. Každému jeho slovu, každé větě dali symbolický význam a vřadili ji do teologického konceptu jeho učení. Zapisovali všechno, pozorovali jeho nálady, úsměvy, zamračení, pohyby prstů, chůzi. Napodobovali tón jeho hlasu a co bylo trochu děsivé, sbírali svaté relikvie, tvořené jeho odstřiženými vlasy a nehty. Kusy oděvů, které odložil, prošlapané boty, nádoby, ze kterých se třeba jen jednou napil. Doufal, že nesbírají také jeho exkrementy, ale nikdy se neodvážil zeptat.

Později zjisti, že i kdyby už do konce života neudělal nic, oni by si vystačili s tím, co už řekl. Takže měl dost času na zušlechťování své tělesnosti, lov, cvičení, jízdu na koni, střelbu, šerm, ale i oblíbené šachy, kterými se zabýval velice podrobně a uspokojování tělesných potřeb skrze oddané, muže, ženy i děti, jimž se poskytoval a na nichž se slastně ukájel. Nepotrpěl si na příliš velké výstřelky, dokázal se ukojit rychle prakticky na komkoli. Dokonce si ani nevybíral ty líbivější nebo fyzicky zdatnější jedince. V tomto ohledu byl velice nenáročný.

Líbili se mu obecně víc muži než ženy, protože považoval jejich těla za souladnější a estetičtější. Obnažené ženské pohlaví se mu trochu hnusilo, říkal, že ženy páchnou rybinou a když roztáhnou nohy, vypadají jako by měly pod břichem přivázaného nějakého roztlemeného mořského živočicha, ale když měl pnutí, spokojil se i se ženou. Stejně tak dobře mu ale v případě potřeby posloužila i ovce nebo koza. Zklidnění své pohlavní touhy komentoval jako technickou, nepříliš zajímavou věc.

Kromě Namtara se jeho nejbližším člověkem stal Mirza Antef, který byl původně přijatý jako jeho ochranka. Mirza měl rytířské zasvěcení u Egidy, ale už před časem od řádu odešel a sloužil v armádě do doby, než potkal Arxe. Naprosto propadl jeho učení a jemu samému. Nechtěl se ale stát knězem, takže si neostříhal vlasy a staral se o bezpečnost svého boha, vládce a velitele. Byl to on, koho napadlo, že by měl Arx založit vlastní cvičenou armádu, které by velel. A kněží jeho myšlenku přijali za svou.

Ne tak Arx. Přehodil nohy přes opěradlo svého pavího trůnu, který si nechal zbudovat pro účely přijímání návštěv a s tváří, obrácenou ke stropu sálu, pronesl: „Armáda je popřením mého učení o jednotlivcích. Armáda popírá individualitu.“

„Pokud ji vytvoříš, ó, pane, jako elitní sbor, bude tvořená individualitami, uctívajícími jediného boha a velitele,“ sklonil se kněz.

„Nevím. Co myslíš, Mirzo, mám založit armádu?“ otázal se vládce líně. Přitom se zvolna usadil na trůn, čelem ke svým rádcům a opřel si obnažená předloktí o zdobená opěradla trůnu.

Byl nahý. Často se neodíval, protože mu bylo líto zakrývat tak krásné, božské tělo. Měl souměrnou postavu se zlatavou pletí a světlými chlupy, které mu nad pěkně utvářeným pohlavím tvořily pravidelnou korunu. Pod kůží se mu rýsovaly výrazné svaly, osobně nesnášel příliš přebujelé svalstvo a propagoval eleganci, kypící zdravím. Byl spíš štíhlý a neměl široká ramena, ale dalo se o něm skutečně říct, že je to hezký mladý muž. Tmavé Nepany uchvacoval zlatými vlasy a modrýma očima, mezi seveřany by nejspíš zanikl ale tady vynikal, podobný zlatému valounu na černém písku. V poslední době si nechával i zlatavý, trochu narezlý plnovous. Světlé ochlupení svého těla si nechával kartáčovat, aby vyniklo, proto se zdálo, že je porostlý jemnou srstí. Jedinou nedokonalostí byla jizva na čele, kterou utrpěl ještě jako chlapec při vyplenění rodného sídla. O své minulosti ale nikdy nemluvil, nebyla pro něj podstatná. Důležitá pro něj byla přítomnost a především budoucnost, kterou si pečlivě plánoval.

„Když se rozhodneš založit armádu,“ usoudil Mirza, „pak vyberu nejlepší otroky a vycvičím je. Spíš než armádu bych ale založil gardu, být na tvém místě. Dokonale loajální vykonavatele boží vůle. Kněze ve zbroji. Oddané, a přitom nezbavené osobnosti.“

„Vedl bys je?“ otázal se nahý bůh.

„Pokud to bude tvá vůle…“

„Je to má vůle.“

„Pak to udělám.“

Modré oči se na něj upřely a ze rtů vyšla otázka lehká jako výdech: „Budou lepší než Egida?“

…

„Pozor! Kam se díváš?“

Labaris odstrčil Apasona ramenem a odrazil muže, který zvedal meč. Tělo dopadlo na písek skoro neslyšně, stejně jako ostatní. Chryseis už se skláněla k postavě, kterou poslala k zemi a Izar se vydal odchytit poplašené koně.

„Zatraceně, tole přesně jsem potřeboval.“ Labaris unaveně sklonil zbraň a protřel si rameno.

„Jsi v pořádku?“ strachoval se Apason, ale jeho přítel ho zpražil vzteklým pohledem: „Že ses neptal, když mě vaši mučili.

„Omlouvám se.“ Apason raději poodešel a rozhlédl se kolem sebe.

Na písku leželo osm nehybných těl. Rytíři zabíjeli rychle a účelně, rozhodně nehodlali brát zajatce. Mrtví byli směskou Nepanů a Pawořanů, jejich svršky, složené ze všeho, co se dalo upotřebit, vypovídaly o jejich minulosti, stejně jako zbraně.

„Armáda by se měla postarat o svoje veterány, aby nedopadli jako tihle,“ Labaris zvedl meč jednoho z mužů a prohlédl si ho. Byla to jednoduchá zbraň, jakých se po válce všude vyskytovalo až příliš. Paworské armádní meče byly lepší, tenhle byl nepské výroby.

„Poválečná obnova Nepy je jen pojem. Ve skutečnosti necháme tu zemi vlastnímu osudu a až nebude moct dál, vrhneme se na ni a vyžereme ji, jako skořápku. Válka udělal z vojáků lupiče a z vdov děvky. Vzpomínám, že podobně na tom byl jednu dobu Morbus, když tam Pawor dokončil své dílo.“

„Taky myslím, že když mluvíme o konci války, lžeme sami sobě.“ Chryseis si prohlédla krk muže, kterého zabila a pronesla: „Kapitán. Máš pravdu, Labare, nikdo se o ně nepostaral. Ale oni neumí nic jiného než válčit. Šest let bojovali a najednou nemají práci. Těžko začnou dělat něco jiného. Jsi v pořádku, Izare?“ zavolala na mladého mistra, který spojoval koně k sobě.

„Bez zranění, mistře!“ ohlásil a zeptal se: „Někdo potřebuje mou pomoc?“

„Tady je adept, doktore,“ ukázal Labaris na Apasona, který se snažil skrýt zranění na ruce.

„Podívám se na to. Mistře Chryseis, podržíš ty koně?“ Izar dovedl zvířata, která nehodlal nechat napospas poušti unavené ženě a došel k Apasonovi, aby ránu ošetřil.

Blížil se večer, když skupina dorazila do nejbližšího města a našla alespoň trochu slušné ubytování. Izar odvedl koně do městských stájí, bylo mu jasné, že bezprizorná zvířata někdo prodá, ale to mu bylo jedno. On peníze nepotřeboval a byl rád, že koně neskončí špatně. Na jednom z mladíků, který zvířata vedl do stájí, bylo patrné, že poznal vysokého hřebce. Izar mu tedy řekl, kde nade mrtvé lupiče, kteří měli tu smůlu, že narazili zrovna na rytíře Egidy. Mladík přijal zprávu se sklopenou hlavou, tiše poděkoval a mladý mistr ho nechal o samotě s jeho smutkem.

Vydal se zpátky městem, které neskýtalo příjemné pohledy. Labaris měl pravdu. Mezi pobořenými a vypálenými domy si hrály děti, cestou do nevelké čajovny, kde se skupina ubytovala, Izarovi nabídlo své služby pět žen, všechny hubené a teskné, nepřitažlivé a bídné. Život po válce se vracel do měst pomalu a nevypadal zrovna vábně. Hodně lidí bylo postižených, Izar viděl mnoho beznohých a bezrukých, lidé měli prázdné pohledy a podle tmavých šatů tady bylo až příliš mnoho vdov. Také tu bylo k vidění něco nezvyklého. Bezprizorní otroci. Podle stop na hrdlech bylo patrné, že se zbavili obojků, neměli pány a aby přežili, museli si urvat svůj díl. Obsadili prázdné domy, shlukovali se do skupin a najednou byla patrná jejich převaha nad původním obyvatelstvem.

„Predikce mistrů se plní,“ ohlásil Izar hned, jak vešel do malé jídelny, kde večeřeli ostatní. „Nemůže to dopadnout dobře, nepská společnost je v úplném rozkladu. Z téhle situace se nedá dostat bez krveprolití.“

„Hraniční města jsou na tom hůř, ale právě tady se asi odehraje první vlna nepokojů. Máš pravdu, vypadá to děsivě,“ přitakala Chryseis a uvolnila mu místo vedle sebe.

„A všimli jste si těch symbolů?“ Labaris si dolil do malé sklenky čaj. „Jsou všude. Bublá to pod pokličkou a nikdo s tím nic nedělá.“

„Protože to zatím nepovažují za ohrožení. Až začnou, bude už pozdě,“ odpověděla Chryseis.

Jistěže si všimli, nemohli to přehlédnout. Otroci měli často na krku Ranorův symbol, stejný, jaký se objevoval na zbořených domech a pobořených zdech. Rudý Ranorův symbol malovali jeho věrní všude, kam se dalo a doplňovali ho citáty.

„A nemůže Egida něco udělat, když předem vidí, jak nebezpečný je tenhle stav?“ zeptal se Apason opatrně. Tušil, že ho čeká Labarův výsměch, ale byl na něj připravený.

„My nejsme spasitelé, dámo, jsme pozorovatelé,“ odpověděl Apasonovi Labaris příkře a vysloužil si zamračení od Chryseis.

Ale Apason byl na jeho poznámky zvyklý. Nedal se a odsekl: „Nikdo po vás nechce spasení, ale radu.“

„A komu máme radit? Králi Nepy? Ten prakticky neexistuje, vláda je v rozvratu, země zničená a aby to všechno bylo ještě horší, v Nepě se usadil Arx, který rozdmýchává náboženskou válku. Nemáme sílu na zastavení toku dějin.“

Apason se na přítele hněvivě obořil: „Mohli jste aspoň varovat Pawor. Ne z něj tiše zmizet a nechat i svoje blízké a přátele v nejistotě!“

„Myslíš ty dobré přátele, kteří nám jaksi zapomněli říct, že mají pod spodničkou frčku královského vyšetřovatele?“ vyjel Labaris a Apason namítl: „Věděl jsi, že jsem člen gardy. Nikdy jsem ti v tom nelhal.“

„Jen jsi pominul, v jakém oboru tvoje dáma pracuje! Já jsem ti taky nemohl říct všechno, ale aspoň jsi věděl, kdo jsem. To já takové štěstí rozhodně neměl!“

Chryseis si vyměnila krátký pohled s Izarem. Nemělo cenu vstupovat do hádky, která se už dlouho připravovala. Ti dva byli nakvašení už od odjezdu a celou dobu se snažili vyhýbat jeden druhému. Bylo jen otázkou času, kdy se jejich hněv provalí.

Když Apason vykřikl: „Mohl jsi varovat mě, ale proč chránit někoho, kdo se ti už omrzel, kdo stárne a neposkytuje ti tolik, kolik ti dával dřív?“, Chryseis navrhla Izarovi: „Nepůjdeme se projít? Možná bychom je měli nechat, aby si to vyříkali.“

Vytratili se uprostřed hádky, která byla slyšet až ven a sílila. Už se dostala do minulosti a ke starým křivdám, což je vždycky ta nejhorší fáze a zpravidla nejbolestnější. Nemělo cenu zaclánět.

Oba mistři procházeli teskným městem bezcílně, s pocitem vlastního klidu a neohroženosti. V ulicích si nikdo nedovolil přepadnout dva uniformované rytíře, ostatně i dnešní přepadení je šokovalo, lupiči museli být hodně zoufalí, když si troufli na členy Egidy. Nicméně právě přepadení v poušti bylo první připomínkou rozpadu společenského řádu, ve kterém Egida neměla tak pevné místo.

„Ne, díky, nechci,“ odmítla Chryseis pouličního prodavače a podívala se na Izara: „Prý chceš zůstat v Paworu, v komendě, říkala mi velmistryně. Myslíš, že je to rozumné, když vidíš, co se děje?“

Pokrčil rameny: „Je to můj domov. Možná to zní pateticky, ale nechci odcházet. Navíc jsem lékař, takže mám částečnou ochranu. Na rozdíl od mistrů historiků nebo kartografů jsem ten, koho potřebují neustále. Ne, že by ostatní potřební nebyli, ale…“

„Chápu. Doktora nikdo nezabije. Historikové jsou potřební až po skončení revolucí, aby přetvářeli minulost podle nového zadání. Rány jsou ale pořád stejné.“ Chryseis se zastavila před omítnutým kusem zdi, na kterém byl namalovaný rudý Ranorův symbol a pod ním někdo napsal větu: „Dám smysl vaší smrti.“

„Jen je otázka, jestli někdo bude raněné léčit,“ usoudila, „možná je budou spíš dobíjet nebo je nechají napospas poušti.“

„Touha po přežití je silnější než touha po smrti. nevěřím, že by kromě pár fanatiků ostatní propadli takové apatii,“ namítl Izar, „ostatně, kromě boha smrti se tu toulá i bůh života a ten se jenom tak nevzdá svojí pozice.“

„Znáš ho dobře,“ nadhodila a on namítl: „Byla jste jeho mistr. Znáte ho taky velice dobře. Dokonce myslím, že o něco lépe než já.“

„Znala jsem ho v dětské formě. Je to dospělý muž, stejně jako ty. Jste si blíž.“

Izar se znovu rozešel a minul mršinu psa, na kterou dopadlo rozptýlené světlo pochodně u jednoho z domů. „V poslední době byl radši sám. Přestal psát deník a moc jsme se nevídali,“ přiznal tiše, „nevídal se s nikým. Když se odstěhoval z komendy, už mě nenavštěvoval. Nemyslím, že mě nemá rád, jen… neváže se k lidem. Labaris ho zklamal, cítil se opuštěný. Možná jsme na to prostě jen šli špatně. Hledal asi trochu jiné vztahy, které jsme mu nemohli nabídnout. Často přemýšlím nad tím, že jsem ho vlastně nikdy nepoznal, navzdory tomu, že mám pořád roli jeho důvěrníka. Z jeho deníku ale vím, že vás velice miloval a měl k vám důvěru.“

„Chlapecká láska,“ odpověděla smutně, „nic, co by ho mělo víc ovlivnit. Nahrazovala jsem mu rodinu a on prostě uvěřil, že jsem něco víc než učitelka.“

Izar se po ní ohlédl: „Myslím, že mi neříkáte pravdu, mistře Chryseis. Mezi vámi je víc než jen běžný vztah žáka a mistra. Nějaké propojení, o kterém psal. Silné propojení.“

Nevyvedl ji z míry. Možná dokonce byla připravená na to, že se jí na to někdo zeptá a odpověděla klidně: „Ano, došlo k našemu propojení. Zachránil mi život a část jeho síly věnoval mně. Není snadné se s tím vyrovnat, ale postupně jsem se s tou skutečností naučila existovat. Jako lékaře by vás asi mohlo zajímat, že takřka nestárnu a neprobíhají u mě tak patrné fyzické změny. Snažím se všechno popisovat, aby další badatelé mohli pracovat s mým případem a rozebírat ho. Dosud jsem žila v ústraní pralesní komendy, kam se chci vrátit. Měla jsem panický strach z věčného života a jak se zdá, ten můj bude opravdu velice dlouhý, i když už jsem připustila, že pokud by došlo k takové tragédii, že bych nebyla schopná zemřít z přirozených příčin, musím v sobě najít odvahu a ukončit to ve chvíli, kdy začnu ztrácet naději. Nikdo nechce žít věčně, to mi můžeš věřit. Ale pokud by tě to jako lékaře zajímalo, mohu ti poskytnout vlastní tělo jako materiál ke zkoumání.“

„Tak se vnímáte? Jako materiál ke zkoumání?“ zeptal se překvapeně.

Krátce s zasmála: „Je to lano, kterého se držím. Záchytný bod. Kdybych si totiž připustila, že jsem dotčená bohem života a vržená do věčné existence, mohla bych zešílet. Už jen protože bych viděla stárnout a umírat ty, kteří jsou mi příliš drazí…“ Zadívala se na něj smutně a v polotmě rozeznávala jeho rysy, „ty, ve kterých vidím někoho, kdo odešel, aniž se rozloučil. Nechci přežít své blízké. Chci jít za nimi.“

„Možná byste o věčnosti mohla začít uvažovat jako o daru. Egida nikdy neměla příležitost přesáhnout lidský život každé téma, které nějaký mistr zkoumá, zemře spolu s ním a musí být oživeno někým dalším. Vy byste mohla naše vědění posunout mnohem dál. časem se stanete živoucí historií.“

„Slyšíš, jak hrozně to zní?“ opáčila vážně.

„Třeba jde jen o to, překročit určitou hranici strachu a odhodlat se. věděl jsem mnohokrát, jak těžké je pro někoho odhodlat se ke smrti. Vy se stejně bojíte odhodlat k životu. Přál bych vám, abyste našla svůj vnitřní mír, mistře Chryseis. A je mi líto, že s tím, co vám Atalik dal, tak bojujete.“

„Děkuji, jsi velice laskavý… někoho mi tím připomínáš.“

„Jestli myslíte mistra Isama, tak ano, vím, že mi hodně mistrů říká, jak moc se mu podobám,“ usmál se a dodal, „vím, že byl mým otcem. A vážím si toho. Vážím si,“ natáhl k ní ruku, „vás obou, mistře. Jsem si vědom toho, čeho jste se musela v životě vzdát a snažím se dát řádu to nejlepší ze svých… rodičů.“

Zajíkla se: „Takže ty víš, že…“

„Ano,“ přikývl, „nejsem nevšímavý. Vím, kdo jste a kdo byl mistr Isam. Ctím jeho odkaz, přesně tak, jak má syn ctít svého otce.“

Maličko odstoupila, odvrátila se a zašeptala: „Děkuji a omlouvám se. Nečekala jsem, že… promiň. Nechci se chovat nevhodně. Mohl bys mě, prosím, teď nechat, abych se uklidnila? Už několik let zápasím se svou emocionální nevyrovnaností a myslím, že by nebylo vhodné, kdybych…“

Nečekala, že ji přitáhne k sobě, pevně obejme a zašeptá: „Jsme tu sami. Klidně si dovolte emocionální nevyrovnanost, mistře. Vyplačte se. Všichni se potřebujeme uklidnit a zbavit přítěže, než se vydáme dál. Počítám, že proto velmistr poslala zrovna nás. Protože nás Atalik jistým způsobem zranil.“

A když se mu v náručí poprvé zachvěla pláčem, sklonil se políbil ji do vlasů. Byl na to připravený.

Přesně v tu chvíli Labaris vykřikl: „Ty si myslíš, že to bylo snadné? Myslíš si, že bylo snadné odejít? Zatraceně, miloval jsem tě od dětství, Apasone, ale, zatraceně, už roky nesnáším dámu, tu hnusnou, zmalovanou děvku! Vrátil bych se pro tebe, ale ji bych tam nechal klidně chcípnout!“

„Jenže jsem to já! Jsem to já!“ Apason se proti němu vrhnul a Labaris ho zachytil dřív, než ho stačil udeřit. Objali se a ztichli.

…

„Co se děje? Proč nespíš?“ Karme došla k Atalikovi, který už nějakou dobu stál u okna a hleděl do tmy.

„Nemůžu usnout. Je blízko. Cítím jeho přítomnost. A on ví o té mojí. Je to zvláštní noc. Jako by se něco lámalo a rozhodovalo. Začínám mít strach, že nebudu mít dost sil.“

„Nemusíš se s ním střetnout. Můžeme prostě odjet.“

„Kam?“ Pootočil k ní hlavu a ona zašeptala: „Domů.“

„Jsem doma,“ namítl a ona si povzdechla: „Jenže tak to není. Tohle není tvůj domov. Máš být jinde. Proč prostě nenecháš Pawor jeho osudu a neodejdeš do Ilusie? Nepatříš sem.“

Došel k ní a vzal ji za ruku se slovy: „Jsem Pawořan mnohem víc, než bych si vlastně připouštěl. Ta poušť… rozumím poušti a místním lidem, jsem jeden z nich. Tady jsem doma. Nemám touhu se vrátit, Karme.“

„Ale já se vrátím. Nedokážu tu žít. propustil jsi mě, jsem svobodná a chci se vrátit domů. I kdyby to mělo znamenat, že tě tu nechám, že se rozejdeme,“ přiznala. 

Chvíli si ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé. I v přítmí byla krásná, ale on ji viděl ještě krásnější, vkládal do ní všechno, o čem snil a co se m líbilo na ženách, na jejich nestálé podstatě: „Musel bych tě nechat jít,“ řekl, „a přál bych ti štěstí. Zatím s to ale neumím představit.“

„Nemám sílu tě odsud odvést?“ zeptala se smutně.

„Ne, promiň. Už bych se nenaučil žít na severu.“

„Ilusie není sever,“ namítla nespokojeně.

„Pro nás Pawořany ano,“ vysvětlil, ale ona odsekla: „Pro vás Ilusijce je to domov. Vlast. Kolébka…“

„Kterou mi vypálili. Já se tam nevrátím, Karme,“ vysvětlil a ukázal na okno, „moje budoucnost je někde tam, na západě. Bratr ji formuje a připravuje si svoje vítezství. Když vyhraje, Pawor přestane existovat. Ten, který jsme znal, ten, který mě formoval. Změní se natolik, že tu nebude k žití. Egida se rozpadne. Já nechci připustit, že se to stane. Musím se pokusit aspoň zmírnit to, co se teď zdá neodvratné. A jestli prohraju… třeba nebudu mít jinou možnost než odejít. Ale dobrovolně ne. Tohle je moje zázemí, tady jsem to já. Tam daleko na severu neexistuje nic, pro co bych chtěl žít.“

„Takže ani já?“

Neodpověděl jí. Chytil ji za ruku a obrátil se tváří k oknu, za kterým viděl nekonečnou poušť.