Pramen Čistého - Kapitola 32.

„Takže jsme se všichni, doufám, uklidnili a můžeme pokračovat. Podle všeho se nachází Arx v nějakém monastýru na západě Nepy, kam zřejmě směřuje i mistr Ill Atalik. A co je pro nás velmi dobrou zprávou, tím samým směrem putuje i mistr Serenen, nechal nám zprávu u místního informátora, se kterým jsem mluvila ráno.“

Chryseis podala nevelký lístek Labarisovi a snažila se nedat nijak najevo, že si je dobře vědomá jeho únavy, způsobené nedostatkem spánku a že vidí tu podlitinu pod okem. Pánové se pravděpodobně servali předtím, než se odešli usmiřovat do ložnice. Apason měl oteklou čelist.

Labaris předal cedulku dál a zeptal se: „Dověděla ses něco o tom kultu, který vede Arx?“

„No, pokrčila rameny, „nic moc. Připadá mi to identické s Ranorovou sektou, možná ne tak radikální. Pěstování kultu smrti, absolutní oběti, uctívání věčné temnoty. Co je odlišné, Arx odmítá askezi a razí nějakou formu hédonismu. Něco ve smyslu: užívej, dokud můžeš. Na druhou stranu, otroci se zatím nebouří, součástí jeho učení je přijetí vlastního osudu. Tedy, pokud jsi otrok, musíš se smířit se svým postavením, protože tak tě Ranor chce mít. Přesto za ním jdou většinou otroci.“

„Protože jim nabízí ne řešení, ale vysvětlení toho, čím jsou a proč tím jsou. Častá manipulace různých sekt. Už jsme to tu měli u chudých poustevníků, bratrů černých okovů a jiných sekt, které jsme studovali.“

„Jenže žádná z nich neměla ve vedení skutečného boha. On je reálný, není to padělek. Počítám, že jim musel svoje božství dokázat.“ Chryseis odmítla snídani a požádala Izara jen o trochu čaje. Přitom dál zvolna pokračovala: „Předpokládejme, že Arx projevil svou nadpřirozenou podstatu stejně zjevně, jako Ill. A podle toho, co o něm vím aspoň do doby, kdy ho učil mistr Isam, chlapec se svou podstatou příliš nebojoval, nesnažil se ji utajit, jako Atalik. Měl takříkajíc klasický průběh, který máme popsaný u jiných božích avatarů. Do určité fáze se projevoval jako člověk a když se propojil se svým bohem, otcem, řekněme, pak přijal svou novou identitu a začal z ní profitovat. Mistr ho vzdělával tak, jako já Atalika, má klasické vzdělání rytířů Egidy a zná naše základní spisy o podstatě božských dvojčat. Nebyl ale nikdy zasvěcený, dokonce ani pasovaný na rytíře, takže i když má základní povědomí o našem učení a stavu bádání, pokud nečerpal z jiných zdrojů, což pochybuji, má Atalik jistou… intelektuální výhodu.“

„A tělesnou nevýhodu,“ doplnil Izar, „nebo snad máme zprávy o tom, že by Arx trpě podobnou nemocí jako jeho bratr?“

„Je tělesně v perfektním stavu,“ ozvalo se z nečekané strany.

Všichni se na Apasona podívali s neskrývaným údivem a on jim věnoval nakvašený pohled. „Co je?“ zeptal se: „My nejsme tak neschopní, jak si myslíte. Nejen Egida má své informátory. Nevíme sice tolik, kolik víte vy, ale slyšel jsem svědectví jednoho z oddaných, který byl původně v Ranorově sektě a potom odešel do Nepy. Dlouho jsme si nespojovali jeho svědectví s Arxem, protože jsme prostě o přítomnosti božího avatara nevěděli a vy jste nám nic neprozradili,“ sekl pohledem po Labarovi, „nicméně potom, co jsem se dozvěděl, kdo je Atalik, došlo mi, že to svědectví se musí vztahovat k jeho bratrovi. Už nějakou dobu se snažíme mapovat činnost Mistra, jako mu říkají, tedy učitele z nepské pouště. Mám o něm docela dost informací. Ovšem míru jeho vlivu v Nepě jsme neznali. Předpokládám, že je dost velká.“

„Šíří se jako povodeň, nemám pro to mírnější příměr,“ přitakala Chryseis.“

„Co o něm víš?“ zeptal se Labaris a Apason odsekl: „Mohl jsem ti to říct už dávno, kdyby ses slušně zeptal.“

„Jistě. Tak jako jsi mi přiznal, že jsem byl celou dobu tvůj… sledovaný objekt,“ zavrčel Labaris a Chryseis musela zasáhnout: „V tuto chvíli máme povolené sdílení informací, takže si výčitky odpusťte, pánové. V době, kdy jste spolu žili, sdílení informací nebylo ze strany Egidy povoleno. Takže náš mistr jednal správně. Teď se ale uklidní, protože to byl on, kdo mi před pár lety blahosklonně radil, abych pracovala na ovládnutí svých emocí. Teď mu mohu poskytnout stejnou radu.“

Labaris zmlknul a raději předstíral, že se věnuje snídani, zatímco Apason začal vyprávět: „Podle toho svědectví je Mistr, nebo říkejme mu tedy Arx, krásný jako slunce a měsíc dohromady, vynikající běžec, jezdec, lovec, střelec, bojovník. Jeho fyzická zdatnost je u nich oslavovaná.“

„Taky může lhát. Nebo takhle… všichni víme, že Atalik je fyzicky neobyčejně zdatný, skvělý jezdec, vynikající střelec, výborný bojovník. Když porazil svého vraha, byl velmi mladý. Takže to nám nic neříká o skutečném stavu mladého Arxe,“ namítla Chryseis.

„Proč mluvíme o jeho fyzických slabinách, a ne o jeho učení?“ zeptal se Izar.

„Základní postup Egidy. Hledej fakta, slova až potom. Slova se dají snáz manipulovat. My chceme vidět komplexního člověka, pokud o něm máme něco vědět. Tak jako Atalika. Znali jsme jeho původ, jeho život od narození, zázemí, rodiče, jeho neduhy, obtíže, slabosti. Z toho vyrůstá osobnost, která později definuji své názory, svou životní filozofii. U Arxe známe totéž. Já a Isam jsme sledovali chlapce už od chvíle, kdy je jejich matka nosila, přes porod, růst až do chlapeckých let. Víme, co je formovalo a Atalika velice silně formovala jeho nemoc. Protože určila směr jeho myšlení, jeho pozdější povahy. O Arxovi víme dost jen do doby, než se něco zlomilo a on zabil svého mistra,“ ji samotnou překvapilo, že to řekla chladně a odtažitě, jako by se jí ta informace netýkala, „pak už nám ale zprávy chybí. Nezajímá nás, že dobře jezdí na koni, nebo že ho tak vidí jeho oddaní. Potřebujeme skutečná fakta.“

„Namtar je pro něj podstatný. Podle toho, co víme, mu do velké míry podléhá. Někdy Namtar vystupuje jako jeho učitel. Chová se k němu jako,“ Apason se zarazil a hledal chvíli slova, „matka. Ano, myslím, že použil slovo matka. Ten, kdo má v nové sektě hlavní slovo, není avatár, ale Namtar. I proto myslíme, že je nová sekta jen pokračováním té staré.“

Všichni se zarazili a Chryseis se poprvé po dlouhé době usmála: „Jak jsi to říkal, Labare? Že božstvo si našlo holku a pak jsi dodal že si nenašel holku, ale vyznavačku, kněžku svého vlastního kultu. Jsou to dvojčata,“ pronesla váhavě, ale její nejistota zvolna mizela, „a oba velice podléhají ženám. Měli zlého otce a milující matku. Oba věří ženám. Myslím, pánové, že máme Arxovu slabinu. Jmenuje se Namtar.“

…

Před novým monastýrem stála fronta čekatelů. Prakticky se nepohybovala, ale také nezmenšovala a neubývala. Otroci bez pánů potřebovali pána a většina z nich ho našla. Jenže nikdo z nich neměl jistotu, že je přijme do svých služeb. Jen jednotlivci mohli získat to úžasné privilegium. Ostatním zbývala naděje.

Žena, která vstala od sklopeného psacího stolku, odložila rákos a otřela si prsty, začerněné od tuše. Ve skutečnosti je ale úplně očistit nechtěla, čerň na vnější straně ukazováku a vnitřní straně palce značila status učence, kterým se pyšnila. I nový řád nechtěl rušit všechny staré hodnoty, některé toužil zachovat.

Když se pohnula, okolo jejích šatů se rozlinula nenápadná, medově jantarová vůně, která připomínala medonosné krajiny severního Morbusu, odkud pocházela i světlá látka jejích šatů. Na první pohled šlo o skromné, jednoduše ušité šaty, víc zahalující než odhalující, domácky pohodlný kus oděvu, doplněný několika prostými, křehce vyhlížejícími šperky. Spolu se stejně jednoduchým účesem vytvářel obraz prosté, takřka asketické ženy, pohroužené do světa vědění, nezaujaté bohatstvím a marnivostí. A přesně takový pocit měla žena v nepozorném pozorovateli vyvolat. Teprve druhý pohled odhalil, že látka barvy slonové kosti je tak jemně a dokonale tkaná, že rozhodně nemohla být zakoupená na žádném z nepských tržišť. Její dokonalou strukturu ještě povyšovala filigránská výšivka, pokrývající celé šaty. Jen vyšití lemu by stálo celé jmění, ale tyhle šaty byly výšivkou pokryté celé. A protože byla výšivka Ranorových symbolů a citátů vytvořena v barvě látky, na první pohled nijak nevynikala. Šál, splývající přes pravé rameno měl tenký rudý proužek, který musely také stvořit ruce četných vyšívaček. A jen znalec si mohl všimnout, že nenápadné šperky jsou osázeny drahocennými topazy nevyčíslitelné hodnoty. I na ženě samotné byla patrná velká péče. Měla upravené nehty a dokonale pěstěné vlasy. Její tvář, která se zdála nenalíčená byla ve skutečnosti nalíčená tak pečlivě, že barvy jen zvýraznily její rysy a nikde nepůsobily přehnaně.

Teprve druhý pohled tedy odhalil, že jednoduchá skromnost je ve skutečnosti precizně skrytý luxus, promyšlený do posledního detailu. Žena, která vypadala, jako by ji na sobě samé nezáleželo trávila dlouhé hodiny přemýšlením nad každou částečkou svého pěstěného těla. A toto přemýšlení mělo svůj opodstatnitelný účel.

Zvenčí se ozval šum a žena zvolna přešla k oknu. Nejprve přehlédla tu dlouhou frontu čekajících otroků, umořených žárem a žízní, kteří se v určitém okamžiku nadzdvihli jako přílivová vlna. Jejich vzrušení mohla vyvolat jen jedna událost. Žena se usmála. Ze svého okna viděla dál než oni a proto zaznamenala příjezd skupiny jezdců, vedených tím, na kterého všichni čekali.

Seděl vzpřímeně, trochu prohnutý nazad, uzdu přidržoval jen dvěma prsty, druhou ruku měl založenou v bok a sebejistě vedl plavého koně k bráně svého sídla. Měl opravdu vzezření mladého boha, neporazitelného, krásného, žádoucího. Jeho tvář se leskla, jako by ji poprášili zlatem a jeho úsměv byl patrný i na tu dálku. Jeho otroci za ním přiváželi četné úlovky, gazely, antilopy i menší zvířata a vedle jeho koně běžel pružný gepard. Obraz vládce nikdy neměl takový pel dokonalosti, bohatství a marnotratné nádhery.

Lidé v řadě padali na kolena a tváří se dotýkali země, když kolem nich projížděl, byli si vědomi toho, že si mezi nimi volí, že si je prohlíží a na chvíli na nich ulpí svým milostiplným zrakem. V určité chvíli vytáhl z toulce poslední šíp a ukázal postupně na tři muže a jednu ženu. Potom pobídl koně a tryskem projel kolem zbývajících čekatelů. Za ním vjela i jeho družina a čtyři vybraní si pospíšili za novým pánem. Ostatní, kteří nebyli vyvolení se jen pomalu zvedali a obraceli hlavy k zavírající se bráně.

„Skvělý úlovek!“ pochválil se hned, jak vešel do pracovny. O zeď opřel černý luk a na stůl hodil jezdecké rukavice. Rázně došel k ženě a objal ji. Vypadalo skoro nevhodně, s jakou drzostí ji přitáhl k sobě a dlouze políbil. Nevypadala nadšeně, dokonce si hřbetem ruky otřela rty a maličko se odtáhla, ale nevypadal, že by mu její nechuť vadila.

„Budeme mít úžasnou hostinu,“ zasmál se, „co rána, to trefa. Tentokrát neměl ani Mirza takový úspěch. Dvakrát minul!“

„Mirza se často míjí, především v úsudku,“ namítla chladně. „Třeba jako v nápadu s tvou osobní armádou, o kterém jsem s tebou chtěla mluvit.“

Pustil ji a zatvářil se otráveně. Zjevně tu byl jen jeden člověk, který chtěl mluvit o armádě a on to rozhodně nebyl.

„Tys chtěla knihovnu, jakou nemá ani Egida, sehnal jsem ti ji. Mirza chce armádu, tak bude mít armádu. O ničem dalším se bavit nebudu,“ řekl příkře a dodal, „od tebe se žádá jen to, abys teologicky ospravedlnila fakt, že bůh má armádu, nic víc. Rozumíš? Nic víc.“

Obešel psací pult a sebral z něj čerstvě napsaný spis. Chvíli si ho znuděně pročítal a pak utrousil: „Hygiena? Vážně mám kázat o tom, aby si myli ruce potom, co se vykadí? Jsem hygienický bůh?“

„Nechceš, aby tví věřící umírali na epidemie,“ poučila ho a on přelistoval dál.

„Tohle je šílenství. Minule jsem hodinu vyjmenovával zakázané a povolené potraviny, teď jim budu říkat, že si mají omývat prdele? Mám úplně vážně kázat o tom, že k rodičce nesmí přistoupit nikdo s neomytýma rukama? A jak asi ženské rodily do doby, než jim poradím?“

„Špatně,“ odpověděla, „úmrtnost je příliš vysoká.“

„Ale já jsem bůh smrti, pamatuješ? Je mi jedno, jestli zemřou. To patří ke hře.“

„Ke hře, zvané život. ne k tvé hře, ve které každá zbytečná smrt představuje znevážení tvého majestátu.“

Arx se posadil do křesla, potaženého lví kůží a prolistoval další stránky: „Připadá mi šílené, že jim mám určovat každou vteřinu života, každý pohyb. Za chvíli jim budu odpočítávat i dobu soulože. Nechci, aby se báli pohnout, ale aby mě milovali, aby cítili, že jim dávám svobodu. Na tom přece stojí moje učení nebo ne?“

„Samozřejmě, svoboda je základní teologické východisko. Ale základ se musí dobře vysvětlit. Poradit lidem, jak takovou svobodu naplnit a vyložit jim, jak vlastně taková svoboda vypadá. Když jim dáš pravidla, budou se cítit mnohem svobodnější, protože pokud jim místo pravidel dáš možnost volby, zhroutí se pod náporem zodpovědnosti.“

Zavřel spis a podíval se na ženu: „Není náhodou možnost volby a zodpovědnost součástí svobody?“

Zasmála se a zavrtěla hlavou: „Tvé nebo mé. Ano, my víme, jak s takovými dary naložit, ale oni? Neblázni. Davu nemůžeš říct, že je svobodný. Jen by na tebe tupě zíral a nevěděl, co má dělat. Oni neumí se svobodou pracovat, potřebují říct, jaký dát vlastní svobodě obsah, naplnit ji.“

„Mytím zadku?“ ujistil se.

„Třeba. Ano, denními pravidly, rituály, příkazy, omezeními. Rutinou, která jim poskytne vědomí řádu. A pak také nenávistí. Když jim poskytneš vhodný objekt, který označíš za nižší, horší, pokřivenější a ubožejší, než jsou oni sami, vezmeš jim možnost uvažovat o hloupostech. Soustředí se na označený objekt a poskytnou ti možnost vytvořit další pravidla. Navíc nebudou překážet tvým záměrům.“

„Chytré,“ připustil.

„Proto jsem tvůj vrchní teolog. Protože jsem chytrá, vzpomínáš?“

Usmál se na ni a spis jí vrátil: „Ano, jsi. I když někdy trochu strašidelně. Víš, že se tě občas bojím? Někdy dumám nad tím, jestli jsi i mně vlastně nevytvořila tolik pravidel, že jsem zapomněl na vlastní svobodu.“

„Vážně se cítíš omezený mou vůlí?“ zeptala se pobaveně: „To snad ne. jezdíš na lov, staráš se o to, jak vypadáš, občas si hraješ s dětmi, hraješ šachy, mluvíš architektovi do výstavby sídla, pořádáš hostiny, spíš s každým, kdo se ti zalíbí. Máš tak obrovskou míru svobody, že se o ní nikomu nesní. Tvou jedinou povinností jsou pravidelná kázání, která jen od tvé dokonalé paměti vyžadují, aby zopakovala to, co jsi teď jen zběžně přelétl pohledem a dodal slovům křídla. Nic víc. Dokonce tě ani nenutím věřit v náboženství, které jsem pro tebe stvořila.“

„To tedy díky,“ rozesmál se, „že mě nenutíš věřit v mé vlastní náboženství. Nezapomínáš tak trochu, má milovaná paví peruti, že jsem ve skutečnosti bůh?“

„Na to bych nezapomněla nikdy, můj pane.“ Žena se mu hluboce poklonila: „Odzírám z tvých rtů, z tvé mysli, z tvého srdce každý příkaz, který pak pouze kopíruji na stránky textů, jichž jsi tvůrcem ty.“

„Jasně,“ ušklíbl se, „třeba mytí zadku.“

Znovu se napřímila a začala mírněji: „Je poválečný stav, který s sebou nese hodně útrap a nejistot. Také chudobu a špínu. Nevzdělaní lidé ztrácejí povědomí o správných návycích a z jejich nedbalosti vznikají epidemie. Pokud je nezastavíš, začnou ti umírat věřící a nikdo nechce vylidněnou církev, dokonce ani bůh smrti.“

„Právě proto, že jsem bůh smrti, mi mohou být epidemie ukradené,“ ohradil se, ale ona sebevědomě pronesla: „Epidemie nepatří ke smrti, přestože k ní vedou.“

„Vážně?“ zarazil se, „jak tomu mám rozumět?“

„Jednoduše. Tvá teologie nabízí lidem radost, tělesnost, rozkoš, všechno to, co se vejde do jediného života bez další perspektivy. Smrt je neodkladná a věčná. Ale to, co jim přináší utrpení, bolest, choroby, to je přece život. Existence s sebou nese všechny hrůzy, ze kterých lze vyváznout jedině milosrdnou smrtí, která je poslední nadějí žijících. Život nutí člověka bojovat s vleklou nemocí, trpět, trápit se, plakat a sténat. A čeho se bojí rodící ženy? Toho, že po nekonečných útrapách a bolestech porodu přežijí, aby mohly rodit dál. smrt bývá jediným vysvobozením trpící rodičky. Protože život přináší bolest a útrapy. Smrt nebývá tak strašná jako přežívání. Epidemie jsou dílem života. Ty ale nejsi nositelem hrůzy. Naučíš je žít tak, aby si vychutnali to, co jim život nabízí a pak ho utnuli beze strachu z umírání. Ty jsi dárce radosti. A proto, když jim řekneš, aby si umývali ruce, budou to dělat, neonemocní, budou tě vyznávat, a nakonec zemřou s tvým jménem na rtech. Protože jsi jim dal mnohem víc než tvůj bratr. Dal jsi jim nejen pouhý život, bující, neusměrněný, deroucí se o svá práva, ale schopnost v tomto životě skutečně přežít na základě jasně definovaných parametrů. Život je krutá hra, bez daných pravidel, která ale určuje prozíravá smrt.“

Chvíli na ni zíral, potom zamrkal a vydechl: „Jsi tak přesvědčivá, že bych pod tvým vedením skutečně uvěřil i sám v sebe.“ Ale dřív, než mohla odpovědět, vstal a radostně zavolal: „Kde jsou děti? Chci se potěšit se svými dětmi. Mám pro ně dárky!“

Bylo patrné, že ji tím nepotěšil, ale zatleskala a porušila otrokům, aby přivedli děti boží. Sama se neúčastnila jeho her a chvilek s dětmi. Hnusil se jí, když se sám choval dětinsky. Raději odešla připravit večerní kázání a nechala svého božského manžela jeho radostem. Občas se přistihla při tom, že jím pohrdala, pokud byl příliš člověkem.

Když ale vystoupil na terasu v rudém rouchu, které splývalo okolo jeho zářícího těla a pozvedl ruce v žehnajícím gestu, přestávala dýchat, zajíkala se, milovala každý jeho pohyb. Nalíčený, s rozpuštěnou hřívou zlatých vlasů, ponořený do role, která mu náležela, nepodobal se člověku, se kterým mluvila odpoledne.

„Život je utrpením, které se přelévá z bolesti do bolesti. Život představuje neustálou trýzeň duše i těla. jste nemilovaní, nepochopení, rozbolavělí a unavení životem, který vás dostihuje svými ranami, děti moje!“ hřímal jeho nádherný, melodický hlas.

Několik žen pod terasou štkalo tak hlasitě, že to bylo slyšet až nahoru. Lidé se modlili a padali na kolena. A když bůh pronesl: „Musíte se očistit nejen duchovně, ale i tělesně, po každé potřebě, po všem, co vás znečišťuje,“ pět mužů upadlo do extáze.

„Já jsem ten, který praví, omývejte své ruce a udržujte čistotu prstů, které namáčíte v jídlech. Vaše levice ať vsouvá potravu do rtů, očištěných modlitbou, vaše pravice ať očišťuje tělesnost a sama je myta více než levice. Tak pravím, taková je má vůle, takový je příkaz boží!“

A žena se zamračila jen ve chvíli, kdy se Mirza, sedící vedle ní znechuceně zeptal: „Vážně právě řekl, kterou rukou si mám utírat zadek nebo je to tak složitá teologie, že ji nechápu?“

Zatvářila se upjatě a našpulila mírně rty. Mirza začínal překážet a hlavní teolog nového náboženství dospěl k názoru, že Mirza se stane prvním heretikem. Ano, nastal čas na očištění prvotní církve.

…

„To je ono?“ Atalik se musel odvrátit, když vjížděli do nevelkého města, o kterém Serenen tvrdil, že je to slavný Nilofer, perla Nepy. Teď to byla perla velice zdeformovaná a spíš černá a matná. Válkou zasažená oblast připomínala pořád ještě bojiště, vypálených a pobořených domů tu bylo víc, vlastně trosky převládaly nad obyvatelnými místy.

„Není to pěkný pohled. Nobilita a každý, kdo měl nějakou budoucnost, město opustil. Zbyla chudina, opuštění otroci, veteráni a pár rodin, které se z nejrůznějších příčin nemohli pohnout jinam,“ vysvětlil Serenen a dodal tiše, „je to mé rodiště. Jsem odsud.“

„To je mi líto,“ obrátila se na něj Karme a Serenen se na ni matně usmál.

Atalik mlčel a rozhlížel se. Viděl utrpení, zkázu, smutek. A také Ranorovy symboly a citáty, napsané a zdech, zatlučených dveřích, všech volných plochách, které nabízely bezplatně svůj prostor. Muselo to být nádherné město, o tom vypovídalo rozměření jeho ulic, zbytky výstavných domů i monumentální chám na okrouhlém náměstí, ze kterého zbyly jen trosky.

„Jak dokázali zničit tak velké město?“ ptal se Atalik, když projížděli kolem řady pobořených průčelí.

„Oheň se tu šířil rychle a bral všechno, co mu přišlo do cesty. Vznikl žár, ve kterém pukaly i kameny. město se změnilo v obří pec,“ vysvětlil Serenen. „Uhořelo tu přes pět tisíc lidí. Ti, co přežili a vrátili se, našli tohle.“

Mistr zastavil koně u jednoho z domů a chvíli na něj hleděl. Neřekl nic, ale jeho spolucestujícím bylo jasné, na co se dívá.

„Ideální místo pro vznik nové ideologie,“ zašeptal, „protože na ranách se nejlépe staví sny.“ Potom pobídl koně a vydal se další ulicí až do poloprázdného prostoru, kde počkal na Karme a Atalika.

„Není vhodné tady přespávat, chtěl jsem vám jen ukázat, jak rychlý a neodvratný může být konec jedné civilizace. Ta nepská je starší než paworská. Města, která jste viděli, byla nádherná, bohatá a mocná. Osídlená tisícovkami blahobytných lidí, kteří nevěřili tomu, že by mohlo zaniknout to, co budovali jejich předci. Jenže se to stalo. šest let války přineslo pád celé říše, která se už nevzpamatuje. Ať už na jejích troskách vznikne cokoliv, nebude to Nepa, má rodná Nepa. Bude to jiný útvar a předpokládám, že plně podřízený Paworu. Na celém území Paworu tak už existuje jen jeden svobodný stát, Morbus na severovýchodě, ale ten je natolik napojený obchodně na Pawor, že je prakticky obchodní součástí říše. Proces spojování území skončil a Pawor je jednotnou zemí pod jednou správou a jednou vládou. Jeho vzestup je jistý. Upevňování moci krále bude ještě tvrdé, ale nikdy už nevznikne tak velká válka, jako byla ta nepská, protože zdroje vlastní Pawor. I kdyby se v budoucnu některé země odtrhly, budou znovu přičleněny. Teď ale král bude potřebovat jednu věc,“ Serenen ukázal na rudý znak, čerstvě vymalovaný přes celou jednu stěnu domu, „ideologii, která by sjednotila rozdílné národy. Takovou, která zruší všechna ostatní náboženství a filozofie. Přichází čas tvého bratra, Ataliku. A to, před čím varovala Egida. Po válce fyzické přijde válka náboženská a já si dovolím odhadnout, protože je to jedna z mých odborností, že nové náboženství nakonec překryje ta stará, vytvoří jednotnou strukturu, kněžskou kastu, duchovní centra a shromáždí pod sebou takovou masu lidí, že nebude možné ho vykořenit. Tak, jak zanikla Nepa, zanikne do velké míry i Pawor. Nebudou se vyvracet jeho slavné stavby a vypalovat města, ale změní se lidé a systém. Jsme svědky civilizačního zvratu, díváme se na něj a nemůžeme ho zastavit. Nemůžeme s ním nic udělat. Dnešní otroci se stanou příští nobilitou a najmou si nové otroky. Stará obchodní aristokracie bude vymýcena a král padne. Novou dynastii bude zakládat tvůj bratr.“

„Zní to strašně,“ pronesl Atalik a Serenen ho opravil: „Zní to reálně. Ale teď si najdeme místo k přespání, večer nechceme strávit ve městě plné zoufalých lidí. Pojedeme kousek za město a tam ti něco ukážu.“

Opustili Nilofer a zamířili do pouště, kde se Atalik cítil přeci jen bezpečněji. Serenen je vedl do skalnaté partie, na kterou museli obtížně vystoupat a dostat na velkou plošinu i unavená zvířata. Nahoře našli vchod do jeskyně, ve které se sice nedalo dobře utábořit, ale byla v ní voda, kterou moli napojit koně. Sami se podle Serenenových rad napili a najedli z toho, co si dovezli, místní voda nebyla pro lidi bezpečná. Mistr je potom zavedl výš, na další plošinu, ze které bylo vidět do dálky a ukázal před sebe: „Vidíš? Nový monastýr. Místo, ve kterém se rodí nová doba a civilizace.“

Na pozadí rudnoucího, podvečerního nebe stál obrovský monolit stavby, ze které trčela jediná věž. Stavba vypadala nedobytně a hrozivě, připomínala pevnost, ne duchovní centrum, otevřené všem lidem. Na hladkých stěnách hradeb se zrcadlila rudá barva oblohy a Atalikovi se zdálo, že vidí drobné mravence, hemžit se okolo pevnosti.

„Míří k němu lidé, neustále, ve velkých skupinách. Hledají spásu, hledají někoho, kdo by je vedl, protože nepsky král selhal. Lidé vždycky touží po silném vůdci a tady ho našli,“ vysvětlil Serenen.

„Je tam,“ zašeptal Atalik a maličko se zapotácel. Karme ho zachytila a vyměnila si vážný pohled s tmavým mistrem.

„No, mistře Ille, asi se vrátíme do tábora,“ Serenen jemně uchopil strnulého Atalika za paži a donutil ho obrátit se. „A pokud se rozhodneš, že ho nechceš vidět, odjedeme. Ty máš být v Morbusu, v bezpečí, ne tady, Ataliku. Nechci tě ohrozit. Jen jsem věděl, že když už jsi zamířil sem, nakonec stejně dojdeš až k němu.“

Večer se posadili k malému ohni, vytvořenému z větví, které našli v jeskyni. Atalik mlčel, jen si položil hlavu do Karmina klína a ona se probírala jeho vlasy. Serenen je pozoroval a přemýšlel o tom, že jsou hezká dvojice. Dívka měla na mladíka dobrý vliv, byla uvážlivá, klidně milující a oddaná. On j zjevně potřeboval, nehnul se od ní a střežil ji. Serenena napadlo, že to, na co se dívá, není láska, ale závislost, plynoucí z podstaty Illa, který zřejmě v Karme nachází sám sebe.

„Opravdu nemusíš jít dál, Ataliku,“ radil mistr. „To, co se na Pawor řítí, už stejně nezměníš. Měl by sis najít vlastní životní cíle a vydat se za nimi. Tady už se píše jiná historie.“

„Chci se s ním setkat, bez toho neodjedu,“ trval na svém Atalik.

Jeho rozhodnutí bylo nezvratné a Serenen si byl vědom toho, že Karme, která jindy měla vliv na jakékoli rozhodnutí svého milence, teď zarytě mlčí. Netvářila se spokojeně. Zřejmě už zkusila Atalika přesvědčit, ale neuspěla. A pokud neuspěla ona, bylo přemlouvání zbytečné.

„Důležité je, abys přežil. Pomohu t se vším, ale chci mít jistotu, že se bůh života jen tak nevydá a nezemře příliš mladý na to, aby zničil své poslání,“ pronesl konečně Serenen po dlouhé době přemýšlení.

„Nezemřu. Ale musím s ním mluvit.“

„A co potom?“ zeptal se Serenen.

Atalik zavřel oči a přitiskl se víc k dívce: „Potom,“ řekl, „odejdu s ní. Ne do Morbusu. Odejdu s ní na sever. Slíbil jsem jí to. Opustím Egidu a ujmu se svého údělu v Ilusii.“

Serenen překvapeně povytáhl obočí a pohlédl na dívku, která řekla rozhodně: „Nepatříme sem. On sem nepatří.“

Pravda to byla jen částečná, ale rozhodnost Karme byla natolik silná, že Serenen neprotestoval. Ti dva už učinili dohodu, ve které se bůh života podřídil křehkému děvčeti. Do velké míry to Serenena dojímalo. Zároveň ale cítil obavy. Pokud Arx s Namtarem vytvářel v Paworu nové struktury, pak to samé hrozilo v případě Atalika a Karme Ilusii. A svět, rozdělený vedví, založený jen na dvou ideologiích, to znělo smutně a postrádalo to pestrost. Nicméně Serenen nemohl radit bohům. Mohl jen pokorně přijmout výsledek.