Pramen Čistého - Kapitola 33.

Otevřel oči a posadil se. ve velké posteli s nebesy se doslova ztrácel, vypadalo to, jako by ležel v obří lodi, která mu poskytovala dostatek pohodlí a klidu. Rozhrnul moskytiéru a vstal. Nasál vítr z pouště a zvolna došel k otevřenému oknu, kterým prošel na terasu, lemovanou těžkými květináči, plnými bujné vegetace. Stál nahý uprostřed terasy a koupal se v měsíčním světle, které jeho světlému ochlupení dodávalo mléčný lesk. Zjevně byl rozrušený, zrychleně dýchal, otevíral rty, cedil vzduch skrz přivřené zuby a přivíral oči. potom zaklonil hlavu a nastavil hrdlo noci. Jemně si promnul ztvrdlý úd a chvíli mu ještě dopomáhal k většímu ztopoření. Potom se spokojeně podíval mezi nohy a zavrněl: „To je ta noc…“

Potom se zajíkl a sykl, když ho kdosi chytil za vlasy, strhnul hlavu nazad a přes napjaté hrdlo položil něco ledového. Čekal, co se bude dít, ale potom se mu rozšířilo chřípí a on zašeptal: „Hloupé vtipy.“

Objala ho zezadu a převzala práci jeho pravačky. Byla jemná, ale důrazná, dokázala jemně popotahovat i stisknout v pravou chvíli a přivést ho skoro na pokraj vyvrcholení. Pak ale přestala, oddálila z jeho hrdla své pero a zašeptala: „Co tak rozrušilo mého pána a vládce?“

„Dodělej to,“ přikázal, ale ona odpověděla netečně, „škoda semene, vyplýtvaného jen tak.“

„Tak poklekni a polykej, ať ani kapka nepřijde nazmar,“ poradil jí, ale ona namítla, „na to máš otrokyně. Já nemusím klečet a polykat. Rodím ti děti. Jsem privilegovaná a nemusím se ponižovat před svým bohem. Za to, že mě povýšil, platím svou plodností a schopností rodit takřka bezbolestně a lehce. Taky tím, že po četném kojení mi ještě nepovisla prsa a že i mezi nohama pořád vypadám skoro jako panna. Ať polyká ta, která je přizpůsobená ke klečení. Teď ale zpátky k otázce. Co tě tak rozrušilo?“

„Je tady. Blízko. Skoro tak blízko, že stačí jen natáhnout ruku a dotknout se ho. Je tady a hledí mým směrem. Tak dlouho jsem čekal…“

„Tvůj bratr.“

„Můj bratr. Chci abys mi o něm znovu vyprávěla. O tom, jak byl krásný, když do tebe pronikal, jak zářila jeho kůže a jak líbezná byla jeho takřka dívčí tvář, jak se ti poddal a souzněl s tvým rytmem, jak se odhalil a jeho božství se nalilo krví tak že žalud vypadal, jako by stačila jen troška k prasknutí. Povídej mi.“

„Vyprávěla jsem ti to stokrát.“

„Sto první vyprávění bude nejsilnější.“

„Kdybys neměl božskou podstatu, skoro bych hádala, že jsi docela obyčejné prase.“

Zasmál se: „Ano, má milovaná, ve své podstatě jsem dobytek, ale rozkošný. Miluješ ty chvíle, kdy tvoje vysoká teologie, všechno tvé vzdělání a vědění zmizí v rytmu mých přírazů a ty se zase staneš jen ženou. Dává ti to pocit moci, nadřazenosti a jisté brilance, zvlášť když já se i jakožto bůh doberu pracně k jedinému vyvrcholení a ty hravě zvládneš čtyři i pět. Miluješ mě, když jsem prase a když jsem bůh. Mé mezní polohy. Ty, ve kterých jsem mužem, vládcem, učitelem a polobohem, tě nudí.“

„Nesnáším tě, když čteš moje myšlenky,“ ušklíbla se a pohladila jeho osrstěné břicho.

„Nesnášíš mě dost často. Náš vztah se pohybuje kdesi mezi vraždou a uctíváním. Mirza tvrdí, že je nezdravý.“

Odtáhla se a zavrčela: „Mirza…“

„Nesnášíš ho.“

„Mám milovat toho, kterému strkáš do té nejšpinavější díry to, co je určeno k plození nových bohů?“

„Jsi nepřející. Strkám to kamkoli, jsem docela zvídavý,“ bránil se a ona si jen povzdechla: „Ovlivňuje tvé myšlení, to mi vadí víc.“

„Tak už to bývá, že muže ovlivňuje mužská společnost, má drahá. Kdyby nás víc ovlivňovaly ženy, nejen, že bychom úplně ztratili smysl pro humor, bojovnost, dravost, ale stali bychom se sentimentálními. Nesnáším sentiment.“

„Proto se ti postavil při zjištění, že tvůj bratr je nablízku? To rozhodně není sentimentální,“ odsekla a on se přel: „Mužský sentiment nemá se ženským co do činěním. A vůbec. Jestli budeš zpochybňovat mé vztahy, jsem nakloněn zákazu žen… nebo ještě lépe, jejich rovnosti s velbloudy. A přikážu ti, abys to zakomponovala do naší teologie.“

„Do mé teologie,“ sykla ale on se zasmál: „Jsi tak neuvěřitelně pyšná, že mám chuť ti nafackovat, chvíli tě vláčet za vlasy, kopat do tebe, potom tě vytáhnout do pokleku a narvat ti svého vzrušeného ptáka hluboko do krku. Sním o tvém ponížení.“

„Udělej to, je mi jedno, jak hluboko klesnu. Tohle už zkusili nepští vojáci, když mě zajali. Je to jen akt násilí, který zralá žena nějak přestojí, potom si vypláchne ústa a při nejbližší příležitosti tomu prasákovi odřeže hlavu. jen práce navíc, zbyteční násilí. Nic, co by se dotklo mojí hrdosti a důstojnosti, jako matce božských dětí.“

„Nesnáším tvou inteligenci,“ povzdechl si.

„Arx je živoucí inteligence,“ připomněla mu, „takže si nemůže zvolit partnerku, která by nedosahovala jeho kvalit.“

„Myslíš, že on má partnerku? Jaká je? Asi jen hezká,“ usoudil, „nebo tak něco. Především hezká. Illovi obětovali panny, takže panna. Bílé pleti, odhaduji. Illové jsou zatížení na severské rasy.“

„Jsi jím posedlý,“ obvinila ho, ale namítl: „Jsem posedlý principiálností duality našeho zrození. Chtěl bych ho studovat. A vadí mi, že je členem Egidy, protože mu to dodává jistou intelektuální výhodu. Ill nemá být intelektuál, ale válečník. Je Zářící jezdec, má vést armády, ne pod maskou skrývat složité předivo, načerpané v nekonečných knihovnách. Tak mě napadá, chtěl bych ho zabít. Ne nějak pomau a mučivě, klidně rychle. Vadí mi.“

„Miluješ ho.“

„To taky,“ připustil.

„Zdává se ti o vašem posledním setkání, o jeho křehkosti, úsměvu, upřímnosti. Poslední vzpomínka ti připomíná, že i ty jsi byl nevinným dítětem. On je pro tebe symbolem nevinnosti.“

„Já nevinnost ztratil už tak dávno, že nevím, jak vypadala, ale možná má Atalikovu tvář,“ zamyslel se.

Ona ale odsekla: „Nepoužívej jeho dětské jméno!“

„Promiň. Nikdy jsem ho neoslovil Ille. Zní to strašně oficiálně.“

„Jsi Arx. Tak tě oslovujeme. Tak to prostě je. Jak říkáš… jde o principiálnost,“ napověděla mu a on odpověděl: „Říkáš mi bože. Dokonce, i když jsi před vyvrcholením, vzdycháš, ach, bože!“

„Jsi trapný.“

Přikývl: „Ano. Ale bůh.“

„Občas si říkám,“ přiznala, „že můj vztah k tobě má blízko k nenávisti, spojené s pohrdáním.“

Došel k ní, chytil ji pevně za vlasy, a i když se bránila, nakonec ji dostal na kolena. Potom se na ni z výšky podíval a strhnul její hlavu nazad.

„Nedělej to,“ varovala ho, ale on se sladce usmál, propnul ramena, přivřel oči a když je otevřel, už na něm nebylo nic lidského.

„Jsi jen maso, krev a poddajnost,“ zašeptal a pobídl ji, „tak ulev svému bohu a pro změnu chvíli mlč.“

Když o chvíli později odcházel, nechával ji daleko za sebou, s tváří přitisknutou k zemi, poníženou a vzteklou. Pomalu se zvedala a otírala si slzy, když se její oči zaměřily na jediné místo, do kterého nepronikla měsíční záře. Chvíli strnule zírala do jednoho místa a potom obrátila hlavu k oknu, kterým Arx prošel před chvílí do ložnice. Než se vydala za ním, ještě jednou se zadívala do hlubokého stínu. Odcházela pomalu, rozhodně se nechtěla vracet ke svému muži.

Stín se pohnul velice rychle a hned potom, co žena odešla, začal šplhat vzhůru po zdánlivě hladké stěně. Vklouzl do jednoho z otevřených oken a prošel kolem postele, kde spal Mirza. Pobočník boží se ani nepohnul a stín prošel chodbou do pracovny, kde se zastavil. Poznal ho… černý luk, opřený o stěnu nikdo neuklidil a když ho stínová ruka pevně stiskla, ozval se tichý povzdech, ve kterém bylo zřetelné uspokojení.

…

„Co se děje?“ Labaris si protřel obličej a ještě zpola slepý sáhl po košili. Zvenčí se ozývala kakofonie hlasů a nebývalý ruch.

„Asi nějaká oslava,“ zahučel do polštáře Apason, který se odmítal probudit. Labarův hlas ho ale donutil vstát dřív než chtěl: „Kéž by to byla oslava. Tohle je začátek povstání… sakra. Musíme za ostatními!“

Labaris se začal překotně převlékat, zatímco Apason došel k oknu a vyhlédl ven. Opravdu neviděl nikoho, kdo by slavil. Úzké uličky se plnily lidmi, rozezlenými lidmi. Svět tam dole pod oknem nevypadal rozhodně přátelsky ani klidně.

„Přišlo to brzy.“ Labaris si zapínal opasek a pak chvíli hledal levou botu, kterou Apason našel za závěsem. „Jak to, že to přišlo tak brzy?“ vztekal se mistr.

„Konec civilizace strávíme v zaplivaném, opuštěném domě uprostřed Nepy,“ usoudil Apason a v klidu sáhl pro své vzorně složené oblečení.

„Ne, to odmítám. Jestli mám zemřít, tak na nějakém vhodném místě. A rozhodně ne tady,“ zahučel ještě Labaris než opustil podkrovní pokoj a zamířil ke schodišti.

„Taky ti přeju pěkné ráno,“ zívl Apason a začal se velice pomalu oblékat.

Labaris našel ostatní v patře. Už se radili a zatím nevypadali, že by se chystali do přízemí, které nebylo bezpečné.

„Víme, co se stalo? Arx pohnul historií a zahájil náboženský převrat?“ ptal se Labaris, který se ještě chvatně upravoval.

„Je to mnohem pragmatičtější, mistře,“ odpověděla Chryseis, která balila zbytek svých věcí: „hned ráno přijeli do města vojáci, aby zajali otroky bez pánů. Měli je eskortovat do hlavního města a prodat. Jenže vojáci tu nenašli pokorné otroky, kteří by se dobrovolně nechali odvést. Našli tu věřící… budeme doufat, že nás tu nenajdou. Máme uniformy a pro ně je teď každá uniforma stejná.“

„Byla jsi na výzvědách?“ zeptal se Labaris a poděkoval Izarovi, který mu podal velice úspornou snídani.

„Nespavost,“ odpověděla a dodala, „napadlo mě, že pokud je tu někde Atalik, v noci je zvyklý obcházet teritorium. Ale není tu po něm ani stopy, předpokládám, že ve městě není.“

„A my bychom měli taky co nejdřív zmizet,“ prohlásil Apason, který zrovna vcházel do dveří, „venku houstne atmosféra.“

„Doufal jsem, že máme ještě dost času,“ zašeptal Izar.

„Dějinný zlom se takovým událostem neříká jen tak náhodou,“ poučil ho Labaris a došel se s Apasonem rozdělit o zbytek své snídaně.

Chryseis dobalila a postavila se k oknu tak, aby nebyla příliš nápadná. „Tohle není dobré,“ pronesla vážně, „začínají rabovat domy na protější straně ulice. Jako by v nich snad bylo ještě něco k vyrabování. Postupují naším směrem. Zabaleno máte?“

„Já ne,“ ušklíbl se Labaris, ale Apason ho zastavil: „Zabalil jsem ti. Někdy není špatné mít nablízku dámu, která se o tebe postará.“ A s těmi slovy mu podal meč.“

Tentokrát ten úšklebek nebyl ironický ani zlý. Vyměnili si rychlý pohled a začali se dohadovat o ústupu. Hluk zvenčí sílil. Rozlícený dav se valil ulicemi a množství rukou si vzájemně předávalo vojáky, kteří už byli živí jen zpola. Další ruce vytahovali z domů všechny, kteří neměli na krku obojek. Nejnižší kasta objevila svou dřímající sílu a rozhodla se posilnit krví. Byl to ten okamžik, kdy množství lidí splyne do jediné, běsné stvůry a přestane poslouchat rozkazy.

Rytíři se příliš dlouho nedohadovali. Možností nebylo příliš mnoho. Dům měl zadní vchod do malé zahrady a odsud přes zeď. Tou cestou se vydala Chryseis s Izarem. Labaris s Apasonem seběhli do přízemní kuchyně, kde večer ustájili koně a osedlali je. Někdo vzal za kliku a oba muži zvedli hlavy. Klika se znovu pohnula. Cvakly zadní dveře, to druhá dvojice opouštěla dům a mířila do zahrady. Dveře se otřásly pod náporem prvního úderu. Dav chtěl další oběti.

Labaris naznačil Apasonovi, že vyjde první a pomalu vyvedl dva koně, připoutané k sobě do chodby. Dveře se znovu otřásly, tentokrát sérií ran, která po chvíli získala pravidelný rytmus. Kolem pantů začala opadat omítka.

Koně se maličko polekaly, když zazněl další úder. Výkřiky za dveřmi byly tak hlasité, že přehlušily všechno, zněly jako řičící vodopád. Přesto je zvuk rozlamovaných pantů na okamžik přehlušil a po něm následovala série vyděšených výkřiků, když ze dveří vyběhlo první zvíře, následované dalším. Otroci rozhodně nečekali útok kavalérie a první ustoupili. Několik jich upadlo a v úzké ulici nastal zmatek. Koně si razili cestu kupředu a dav už neměl kam ustupovat, lidé do sebe vráželi a křičeli. Jednoho z těch, kteří upadli, Labarův kůň přeskočil, ale druhý už se nestačil včas zvednout, vzepjal se a strhnul jezdce ze sedla. několika otrokům došlo, že vidí uniformovaného muže a vrhlo se k němu. oba osvobození koně utíkali pryč a snažili se vyhnout davu, ale jezdec zůstal na dlažbě.

Rychle se zvedl, ale nečekaný úder ho srazil na kolena. Další ránu schytal něčím tvrdým, takže na chvíli přestal vidět a slyšet. Zvedl se mu žaludek, ale intuitivně odstrčil někoho, kdo se pokusil ho chytit za krk. Zapřel se o kácejícího se otroka a s jeho pomocí se nechal vynést na nohy. nahmatal jílec svého meče a tasil. Nebylo jasné, s kým bojuje, spíš jen rozháněl všechny, kteří se k němu snažili dostat, občas někoho zasáhl, ale místo jednoho se na něj vrhli další tři. V průhledu mezi hlavami otroků zahlédl druhého jezdce a zavolal: „Jeď! Dělej, jeď!“ a aniž zkontroloval, jestli ho Apason poslechl, vrhnul se do míst, kde byl dav nejhustší. Už nerozeznával jednotlivé postavy, jednotlivé tváře, viděl proti sobě stěnu, tvořenou cihlami z lidských těl, která musel nutně probořit. Matně zaznamenal, jak kolem něj projeli další dva koně a kdesi hluboko pocítil matnou úlevu.

Dostal další ránu, která ho přirazila ke stěně domu, další mu vyrazila meč z ruky. Vykřikl, když mu paží projela ostrá bolest a mohl dokonale popsat, kde přesně mu praskla kost. Někdo jím znovu smýkl o stěnu a několikero rukou do něj zatnulo prsty. Vznesl se do výšky, a i když se bránil, zanedlouho se odlepil od země a dav ho zvedl nad sebe. Vyplivl na ně krev a uvolnil se, potřeboval načerpat trochu sil, ale v tom okamžiku do masy lidí cosi narazilo a způsobilo další zmatek. Ruce pustily svou kořist, která spadla do změti nohou a převalila se s bolestným zaúpěním na bok.

Labaris se pokoušel vstát, ale nedařilo se mu to, neměl rozhled, neviděl nic než bosé nohy, polykal prach, vlastní pot, slzy a krev. Po malých kouskách se doplazil ke stěně domu, natáhl prsty a zachytil jílec meče, ležícího v odtokovém žlábku. Zapřel se o něj a s obtížemi se postavil.

Lidé mu teď nevěnovali pozornost, museli se utkat s dalším uniformovaným a ozbrojeným mužem, který jim zasazoval rány a rozhodně nikoho nešetřil. Konečně se skrz ně probil k muži u domu a chytil ho za ruku. Labaris málem omdlel bolestí, ale dokázal se rozběhnout, sám nevěřil tomu, že je schopen nějakého pohybu, ale běžel kupředu, vlečený Apasonem z ulice za roh a dál k vyrabovaným domům.

Do jednoho z nich byl neurvale vtažený a smýkaný malou předsíní k zadnímu vchodu. Tam poprvé upadl a zůstal ležet u malé, špinavé nádrže.

„Zvedni se. Dělej, vstaň!“ rval ho Apason na nohy. „Musíme se dostat přes zeď. To byl ale nápad s těmi koňmi, vážně. Nemáte být náhodou chytří, vy z Egidy?“

Znovu jím trhnul, ale Labaris se do něj zavěsil jako mrtvé břemeno a nedokázal zpevnit nohy natolik, aby se postavil.

„Byl to můj nejhorší nápad,“ zachrčel, „promiň. A ty ses pro mě neměl vracet, veliteli, máš svoje rozkazy. Běž. Já se nedostanu ani na konec zahrady…“

„Ale dostaneš. Vstávej! Ber to jako rozkaz, rytíři!“ Apason napjal všechny síly a zvedl přítele na nohy. „Zvládneme to. jen mi to zkus neztěžovat. Tohle tu zůstane,“ vykroutil mu z ruky meč a hodil zbraň do jezírka, „a teď se soustřeď. Jen dávej jednu nohu před druhou a zbytek nech na mě. Levá… pravá… dělej… a nesměj se, ty pitomče!“ okřikl ho.

Labaris, podobný hadrové loutce skutečně zkoušel jít, ale Apason ho spíš vlekl, zatímco mistr se opravu už jen zoufale smál a střídavě prosil: „Vzdej to, má krásná dámo, tenhle chlap ti nestojí za potrhané spodničky.“

„Nemel blbosti. Už tam budeme.“ Apason dotáhl omdlévajícího Labara k zahradní zdi a zarazil se.

„Máme problém,“ zajíkl se Labaris smíchy.

V domě se ozvaly hlasy. Otroci prohledávali ulici, pátrali po uprchlících. Apason zatáhl Labara mezi vzrostlé keře a překryl mu dlaní rty. Zrychleně dýchal a skrz průzor větví sledoval zahradu. Několik otroků vběhlo dovnitř a běhalo kolem nádrže. Apason se modlil, aby nenašli meč, ten byl ale utopený v kalné, zelené vodě. Pronásledovatelé po chvíli odběhli a v zahradě se rozhostilo ticho.

„Jsi pořád krásný,“ zašeptal Labaris, uložený v klíně svého druha.

„Teď mi vyznávej lásku. Teď. Ty si umíš zvolit chvíli,“ zašeptal Apason a chtěl Labara znovu umlčet, ten mu ale odtáhl dlaň a sevřel mu jemně ruku.

„Na můj pohřeb by sis mohl vzít zelené hedvábí, a ne moc líčení. Nemám rád silné líčení,“ zašeptal.

„Neumíráš, tak se uklidni,“ napomenul ho Apason a zarazil se. Z Labarova ucha vytekla první krvavá krůpěj.

„Asi ti ta předpověď nevyjde. Já mám na tyhle věci dost dobrý odhad,“ řekl tiše Labaris a pak požádal: „Mou masku, dámo. Prosím. Ale nejdřív mě polib, ať odcházím jako hrdina…“

Seděli tak dlouho, tiše, bez pohnutí. Apason se díval před sebe do klidně se pohybujících větví keře a snažil se dýchat tak klidně, jak jen to bylo možné. Venku se odehrávaly dějiny, valily se bezvýznamným mrtvým městem směrem k dalším městům, k celým zemím, kde povstávali další a další otroci, aby se postavili proti svým vlastníkům a v malé, zpustlé zahradě vyčerpaný člověk vytahoval mrtvé tělo mistra Egidy na zeď, odkud ho trochu neurvale shodil na druhou stranu. zvuk dopadajícího těla na zem byl odpudivý, Apasonovi se zvedl žaludek. Slezl ze zdi a uvolnil svůj opasek z Labarova hrudníku. Pořád ještě byl vlastně klidný a zažíval v sobě podivné ticho, které mu postupně zachvacovalo všechny orgány a rozlézalo se v něm jako pavučina. Před ním se otevírala poušť, kam se Apason rozhodl Labara odvléct, daleko od lidí, daleko od rodících se událostí, do samoty, pryč.

Vyčerpaný klesl za jednou z dun, kam se pomalu sesul i mrtvý Labaris. Apason ho uložil do mělké prohlubně, upravil jeho uniformu a masku. Posadil se vedle něj a ještě nějakou dobu sledoval jednotvárnou krajinu, utopenou v jiskřivých slunečních paprscích, které spalovaly všechno živé. Potom odložil svůj opasek, jen meč vytáhl z pochvy a zvedl oči k nebi. Obloha byla dokonale modrá, nekonečně modrá, tak klidná, jak může být jen obloha nad pouští. Ruka nahmatala kámen pod pískem a zapřela o něj jílec. Apason možná na chvíli zalitoval, že už se nikdy neoděje hedvábím a zemře v přestrojení za muže, ale do velké míry už mu to bylo jedno. Když meč pronikl jeho tělem, překvapila ho ta velká míra bolesti, ale nevykřikl. Do písku padl skoro neslyšně zrovna ve chvíli, kdy několik zrnek písku zvedl útěšný vánek.