Pramen Čistého - Kapitola 34.

„Byl tady. Ozbrojený. Plížil se mým domem, nahlížel do mého soukromí a okradl mě!“ Jeho hlas se zdvihl jako vichřice a všichni přítomní se mírně přikrčili. Do ticha se ozýval přerývaný pláč zhroucené ženy.

Nevěřil jí ty slzy, tu rozbolavělou pózu, připomínající úhlednou sochu. Nevěřil, že skutečně trpí, na to byla příliš bezcitná. Věděla, jak se má chovat na veřejnosti, jak vzbudit soucit ostatních vyděšených žen i mužů. Byli rozpačití a zoufalí, protože byla zoufalá ona. A báli se hněvu svého boha, který hřímal: „Najděte moji dceru! Hned! Rozjeďte se na všechny strany a… co je?“ obořil se na otroka, která před ním padl na kolena a udeřil čelem o zeď. „Našel jsi ji?“

„Ne, můj nejvyšší,“ pronesl otrok rozechvěle, „nesu zprávu nesmrtelnému bohu.“

Arx na něj zaměřil pohled a když se Namtar znovu rozeštkala, utišil ji jediným rázným gestem. Potom naznačil otrokovi, ať pokračuje.

„V Niloferu můj pane, se rozhořelo povstání. Otroci se zmocnili vlády nad městem a ustanovili vrchní radu, do jejíhož čela postavili jednoho z vašich kněží. Byla vyhlášená Ranorova svatá říše.“

„Ranorova svatá říše,“ zopakoval Arx zhnuseně, „to vymyslel kdo?“

„Rada města, pane. Vzbouřenci.“

„Proč jsem o tom nebyl informován včas?“ zamračilo se božstvo a v tu chvíli Namtar vyjekla: „Přece máš Mirzu. Ten ručí za bezpečnost a měl tě informovat. Stejně, jako měl střežit bezpečí mé dcery!“ A obviňující prst rozrušené ženy ukázal na nejistého Mirzu.

Sál zahučel. Jakmile si ostatní uvědomili, že byla právě označena oběť, kterou nejsou oni sami, na Mirzu se snesla vlna znechucených pohledů.

Byl si jich vědom a raději se nerozhlížel. Stál a hleděl do země, do které si přál vrůst.

„Nechci být spojován se vzpourou otroků,“ zařval Arx, „já nejsem buřič nebo generál, vojevůdce nebo revolucionář. Jsem bůh! Narodil jsem se proto, abych vládl jiné dimenzi lidského myšlení, ne vedl dav do války! Nezajímá mě nějaký osvobozenecký boj, chci zpátky svou dceru. Hned! Revoluce se cyklicky opakují, to není nic zvláštního, ale ohrožení spícího boha se běžně neděje!“

Málokdy se rozčílil. Taková poloha mladého božstva byla lidem neznámá a jen Namtar věděla, že Arx je skutečně nepříčetný ze ztráty dítěte. Mnohem víc než ona. Ji děti nezajímaly, byly prostředkem jejího vlivu a moci. Porodila je a demonstrativně sama kojila, aby mohla být zobrazovaná jako dokonalá matka. Ale Arx byl jiný. Přestože zabil pár lidí, dokonce kdysi připravil o život vlastního mistra, přestože byl sebestředný, patetický a teatrální, své potomky zoufale miloval, dokonce i prvorozenou, kterou zplodil jeho bratr. Byl sice přesvědčený, že jediným vhodným partnerem pro osvojenou dceru bude on sám, ale dokud byla maličká, rozmazloval ji a trávil s ní a s jejími sourozenci veškerý volný čas. Byl vzorný a milující otec, zcela zahleděný do své drobotiny. Únos dcery pro něj byl šokující a bolestný. Víc, než by komu přiznal. Namtar věděla, že jí podléhá a svým podivně zvráceným způsobem je na ní závislý, ale děti skutečně miloval. Boží potomci vedli dokonalý, chráněný a bohatý život, ozařovaný péčí svého otce.

Další ranou do božího ega byl fakt, že neznámý pachatel, a Arx si byl jist, že šlo o jeho vlastního bratra, pronikl až k němu. poprvé v životě zažil pocit ohrožení a když mu ráno otrok oznámil, že se ztratil i jeho černý luk, dar od manželky, Arx prodělal několik záchvatů vzteku a zoufalé sebelítosti. Nikdy se o svůj život nebál, jeho sebevědomí mu to nedovolilo. Ale teď pocítil to, o čem kázal s takovou lehkostí. Strach ze smrti…

Namtar s nádechem pomalu vstala a obrátila se k ostatním. Dokázala zahrát tu polohu trpící matky, která se obrní svou bolestí a povstane, za všechny matky světa, za všechen lid, za prehistorické mateřství, které zpevní celo její postavu a dá jí žulovou pevnost a majestátnost. Zvedla ruku a ukázala na Mirzu. Její hlas zazněl skoro mužsky a tvrdě: „On neochránil boha a jeho potomky. On, který měl ručit za naše bezpečí, spal, zatímco nepřítel kradl naše děti. On nevěří ve svého boha natolik, aby se pro něj obětoval…“ A s dalším nádechem její hlas zahřměl sálem, odrazil se od stěn a ještě zesílil: „Jeho tělo patří plamenům a jeho duše Propasti!“

Uměla pracovat s davem a vést věřící. To ona byla tvůrkyní Arxovy ideologie a teď chtěla jediné. Symbol heretika. A ještě něco. Zbavit se člověka, který nezdravě přitahoval jejího muže, jejího boha natolik, že s ním Arx občas spal. Uráželo ji to, že si Mirza nárokuje její postel, zatímco ona je vykázaná k dětem. I když podporovala ideu vzniku Arxovy gardy, nejprve se musela zbavit toho, kdo ji vymyslel. Po boku plavého boha nebyl prostor pro dva.

„Upálit Mirzu? Upálit? Moje teologie neobsahuje upalování heretiků. Navíc, Mirza není heretik prostě spal. Chceš se mu jen pomstít a odstavit ho. Dobře, to chápu, ale proč takhle? Upálení? Hnusí se mi tvoje lačnost po krvi, Namtar!“

Arx chytil velkou šachovou figuru a mrštil jí proti zdi. Byl vzteky bez sebe. jeho bezpečný a krásný svět se během jediné noci změnil v chaos, který neovládal. Otroci se vzbouřili proti jeho vůli, manželka se vzbouřila a nikdo neřešil únos jeho milované dcery.  

„On tě znevážil!“

„Spal!

„Má bdít, když bůh spí!“

„Zatraceně, netvař se, že té teologii skutečně věříme. My ji vytváříme, používáme a naplňujeme, ale nevěříme tomu, co píšeš,“ přel se vztekle, ale ona zaječela: „Já ji vytvářím. Já, Arxi! Bez mých schopností bys byl jen muž, který v návalu vzteku zabil mistra, takže se nedostal do Egidy!“

Jeho vztek vybuchl. Stalo se mu to jen jednou, jen jedinkrát v životě. Tehdy se neovládl a vypustil temnotu ze svého nitra. Mistr Isam to nečekal a vlastně ani on sám. Bylo to silnější, mocnější, strašlivější a ničivější. Touha zraňovat se vyřinula na povrch jako pěna a nešla ničím zastavit.

I teď se přestal kontrolovat a vrhnul se proti ženě, kterou nutně potřeboval a zároveň ji animálně nenáviděl. Celou dobu ho jen využívala a vysávala, manipulovala jím, určovala tok jeho myšlenek, to ona měla hořet, ne MIrza, ona měla trpět, to ona neuhlídala děti, nemilovala je, nemilovala jeho, neměla žádné lidské city, ona byla tím zlem, které vyburcovalo otroky a způsobilo zkázu. Ona musela být zastavena.

Když ji poprvé uhodil, čekala to, ale nebyla připravená na sílu jeho rány, která jí prudce poslala proti zdi. Než se vzpamatovala, vhrnul se na ni, chytil ji za hrdlo a několikrát ji uhodil do obličeje. Tehdy měl v ruce nůž a bodal, bodal, nemohl přestat, dokud se nerozplynula mlha, která mu zahlcovala mozek. Tentokrát měl jen pěst, kterou do ní bušil, dokud jí nepodklesly nohy a ona mu neztěžkla pod sevřenou levačkou. Poslední rána šla na podbřišek a byla tak silná, že žena poprvé bolestně hlesla a málem ztratila vědomí. Pustil ji a vydýchal se. Zhroutila se mu k nohám, kašlala a sípala. Stál nad ní a pomalu si otřel z kloubů krev. Vracela se mu jasnější mysl. Potřásal hlavou a šeptal: „Tohle nechci. Nechci to. Chci zpátky Shirin. Nic víc. Nikdo se upalovat nebude… Setkám se s bratrem a přesvědčím ho, aby mi vrátil mou malou Shirin.“

Překročil ji a odcházel, trochu se potácel a neotočil se k ní. Byl bez sebe a nezajímalo ho, jestli jeho žena žije. Ve skutečnosti bylo jeho lidství zoufalé a nezralé, ublížené a sebestředné. Když zapomněl, že je bůh, byl nebezpečný. Teď už to věděla i Namtar.

Když odpoledne Arx přistoupil k oknu, viděl, jak jeho služebníci vlečou nahého Mirzu pryč z paláce. Byl zbitý a polámaný, museli ho mučit dlouhou dobu. Arx ustoupil od okna a zavřel oči. dělo se to bez něj a navzdory jemu. Dělo se to rychle a on už nemohl nic dělat. Ve skutečnosti ta žena, kterou služky zvedly ze země a dovedly do lázně, kde ji dlouho ošetřovaly, zvítězila a převzala moc v zemi.

…

„Pořád ještě pláče a volá otce. Je v šoku. Neměl jsi to dělat, Ille. Je to přece ještě dítě.“ Karme si unaveně povzdechla a on řekl jen: „Právě, že je to dítě. Nemá tam co dělat.“

„Neumím si představit, jak by mi bylo, kdyby mi někdo unesl dceru. copak nemáš soucit s její matkou?“ naléhala úpěnlivě.

„Ona nemá matku, jen vrchního ideologa. Navíc je stejně moje jako její. Smiř se s tím. Svou dceru vychovám klidně sám,“ odpověděl Atalik a začal si nabírat oběd, který Karme ze skromných zásob uvařila.

„Považuješ Breunony za zkažené, ale takhle přesně jednají, jako ty teď. Nikdy se neohlíželi na to, co si přejí děti jejich protivníků, buď je zabili nebo prodali nebo převychovali. Ta holčička neví, co se s ní děje, Ille, nemůžeš ji prostě jen tak vytrhnout z její rodiny a říct, že jsi její otec. Přijde mi to nelidské.“

Povzdechl si a začal jíst neodpověděl. Byly chvíle, kdy mu nerozuměla, nechápala, proč se chová tak tvrdě a nekompromisně. Když ji ráno vzbudil a udělal z ní bez ptaní náhradní matku, nestačila se ani podivit a musela přijmout svou novou roli. Děvčátko bylo vyděšené a unavené, plakalo, dožadovalo se otce a mluvilo jen paworsky. Karme měla co dělat, aby je utěšila, nakrmila a uložila. Neměla zkušenost s dětmi, sama byla ještě nedávno dítětem a najednou se měla stát rodičem. Nesouhlasila s rozhodnutím muže, kterého milovala, ale nemohla dítě odmítnout. Holčička byla přesladká a něžná, naprosto nevinná a Karme s ní měla soucit. Bála se i ona, protože mistr Serenen se v noci nevrátil a Atalik byl také pryč. Ráno se z města zvedl kouř a křik, viděla prchající lidi, směřující pouští pryč. něco se dělo a Karme svíraly obavy. Potom se vrátil Atalik s dítětem. Nic nevysvětlil, jen přikázal, aby se o děvče postarala. Teprve později přiznal, že nejde o nějakého nalezeného sirotka, ale o jeho dceru, kterou unesl z Arxova paláce. Nepřipustil námitky, nebral ohledy. Mladičká Karme musela přijmout jeho vůli a později, když vyčerpané dítě konečně usnulo, seděla a přemýšlela nad tím, jestli chce opravdu zůstat s někým, kdo se v mezních situacích projevuje tak nekompromisně a tvrdě. Pokoušela se najít vlastní tvrdost, kterou v sobě měla vepsanou po předcích, ale převažovala v ní lítost. Bylo jí prostě líto, že na ni Ill nebere ohledy. A velice vážně uvažovala o tom, že když je svobodná, mohla by ho nechat v jeho milovaném Paworu, netrvat na splnění slibu, že se s ní vrátí do Ilusie a odjet sama zpátky domů. jako dědička rodových práv by se o ně přihlásila a možná našla vhodnému muže, který by jí pomohl obnovit rod. Měla by dospět a jednat, ne se upínat k nezralému polobohu. Jenže tu byla ta maličkost…

„Chtěla bych tě nemilovat. Všechno by bylo snazší,“ pronesla, když sledovala, jak jí, aniž za jídlo poděkoval. „Nutně bych potřebovala zjistit, že nejsi pro můj život tak podstatný a odejít. Věřit v Orinna neznamená mu podřídit všechno, neptat se, nic nenamítat, být poslušná. To jsem mohla zůstat otrokyní. Jako svobodná žena mám nutkání ti říct, že jsi jednal unáhleně, nesprávně a chybně. Nemůžeš někomu vzít dítě a tomu dítěti domov. Prostě nemůžeš. I když jsi to, co jsi. Když začneme porušovat všechna pravidla, náš svět se zhroutí. Nechci ztratit víru v dobrého boha, protože co by mi pak zbylo?“

Ještě jednou se na něj smutně podívala a dodala: „Tvrdíš, že mě miluješ, ale ve skutečnosti je to lež. V čem dalšími lžeš? Nebo to vlastně nechci vědět. Chci se vrátit domů.“ a pak, spolu se svým smutkem, bez očekávání odpovědi odešla zkontrolovat dítě.

Nečekala, že se zjeví v zadní části jeskyně, kde seděla a tiše promluví: „Zlobíš se.“

„Jistě. Cos čekal? Já tedy nečekala, že naše první dítě bude ukradená, nešťastná holčička, o kterou se budu muset postarat. Uvažoval jsi vůbec? Pokud se vrátíme do Morbusu, nebo do Ilusie, v obou případech nás čeká daleká a náročná cesta pouští, nedostatek, únava. Ona je maličká. Myslel jsi na to, že by takovou cestu nemusela přežít?“

„Ne,“ přiznal, „to mě nenapadlo. Jen… když jsem viděl její matku a pak viděl tu malou, tak jsem si uvědomil, že je taky moje, že mám nárok…“

„Nárok,“ zamračila se Karme, „jaký ty máš nárok. Byla to jedna noc. Jedna. Nevíš ani, jak se ta malá jmenuje, co má ráda, jak do téhle chvíle žila. Nemáš nárok. Vyrval jsi ji násilím z jejího prostředí. Chováš se jako dobyvatel. A ty mě chceš poučovat o necivilizovanosti Ilusijců.“

„Je mou součástí,“ namítl chabě, ale dívka odsekla, „je tvou kořistí.“

„To není pravda.“

„Chtěl jsi ublížit bratrovi, ukázat mu převahu. Opájel ses vlastní šikovností.“

Tentokrát nic nenamítl, jen po chvíli řekl: „Nesnáším, když máš pravdu.“

„Měl bys ji vrátit,“ navrhla.

„To nepůjde. Arx určitě zesílil hlídky a už nebude tak snadné tam proniknout.“

„Tak se s ním oficiálně spoj.“

„Zabije mě,“ zasmál se, ale ona namítla: „Máš rukojmí. Vyměň ji. Za bezpečný odchod. Za cokoli. Pošli mu zprávu a předej mu dceru. kdyby neměla rodiče, ráda jí budu dělat matku, ale ona rodiče má. Vrať ji.“

„Nemůžeš mi to přikázat,“ ohradil se prudce a dítě ve spánku zavrnělo.

Oba ztišili hlas a Karme řekla: „Máš pravdu. Nemůžu. Ale můžu prostě odejít. Byla chyba se na tebe upnout.“

„Protože jsem nesnesitelný…“

„Protože nejsi člověk. Nerozumíš lidem. Tak, jako tvůj bratr. Bohové nám ničí život. Protože jsou nelidští. Jako by nestačilo, že se ničíme navzájem. Na to stačíme sami. Vy máte náš život dělat lepší.“

„Možná bys taky měla dělat mého teologa,“ navrhnul pokorně, „protože já na to nestačím.“

„Nechci ti dělat teologa, chci ti pomoct, když budeš potřebovat, podporovat tě a být s tebou, protože jsem si to tak zvolila. A za to nežádám víc, než aby sis mě vážil a respektoval mě. To není tak moc za lásku a oddanost.“

„Promiň,“ omluvil se a ona pověděla: „V pořádku. Nemusíš se omlouvat. Spoj se s bratrem a vrať to dítě. Je čas ukončit tohle bláznovství a vrátit se zpátky na cestu. Jsem unavená.“

„Až se vy dva dohodnete na tom, co je potřeba udělat, já zatím dojdu pro nějaké zásoby. Když nás božstvo obdařilo novým členem rodiny, musíme ho nakrmit,“ ozvalo se od ústí jeskyně. Mistr Serenen se vzdal uniformy a oblékl jen volnou bílou dželabu, aby nedráždil dav. Vážně si prohlédl oba mladé i spící dítě a pokýval hlavou: „Karme má pravdu, mistře Ille Ataliku. Tohle jsi prostě podělal. Jako by nestačilo to, co se děje ve městě. Pokud zahájíte hlasování, budu rozhodně na straně toho děvčete. A teď mě omluvte.“

Serenen si Karme oblíbil. Byla světlem v temné době, důstojná takovým tichým, nenápadným způsobem a učenlivá. Za těch pár dní, které spolu strávili ji Serenen naučil paworsky lépe, než se naučila v otroctví, musela jazyk pochopit, aby jím začala mluvit a na vysvětlování byl tmavý mistr vynikající. Navíc se mu líbil její přístup k Atalikovi. Byla zjevně stejně zamilovaná jako mladý mistr, ale neztrácela hlavu. Atalik toho měl v sobě příliš, takže dělal chyby a občas neuvažoval vůbec, jako ve chvíli, kdy se rozjel do Arxova sídla. Výhodou bylo, že si i mladý, bujný bůh Karme vážil natolik, aby před ní dokázal krotit svoje projevy. Serenena při pohledu na ně napadlo, že ti dva mají šanci a že by možná budoucnost světa nemusela vypadat tak tragicky, pokud do ní bude moct promluvit zdánlivě křehká, ale rozvážná aristokratka z Ilusie. Podstatné ale bylo, udržet oba naživu. A pomoct jim najít jinou cestu než tu, která bude znamenat osobní střet mezi oběma bratry.

Mistr zamířil do vyrabovaného města. Potřeboval zásoby a informace. To druhé nebylo těžké získat, ale po rabování se těžko sháněly potraviny. Nakonec sehnal dostatek obojího, přeci jen zlato Egidy mělo svou váhu, takže měl dokonce dost velké přebytky a informací až příliš. Předtím, než město opustil, prošel ještě jednu z ulic a vstoupil do nevelkého domu se zahradou uprostřed. U stěny zahrady bylo v křoví polehané místo, které mistr propátrával tak dlouho, až našel úštěpky laku a zaschlou krev. Přes zeď nelezl, ale na jejím povrchu viděl stopy, které svědčily, že nedlouho před ním tudy někdo lezl. Když se mistr vracel, zastavil se u kalného jezírka se zelenou vodou a podřepl k němu.

Vyvedl koně z města a objel hradby do míst, kde někdo mohl sešplhat ze zahrady, ve které Serenen před chvílí pátral. Nemusel jít daleko, poměrně brzy našel, co hledal. Chvíli poseděl na písku, meditoval, cosi šeptal a pak se vydal na pomalou zpáteční cestu. Když projížděl kolem malé oázy, přeplněné uprchlíky, kteří k němu obraceli apatické, vyčerpané tváře, všiml si dvojice, kterou znal.

„Serenen!“ Chryseis doslova vyskočila na nohy a bez ohledu na svou důstojnost padla mistrovi kolem krku. „Zrovna jsme plánovali, co dělat dál. napadlo nás jen to, že se vydáme zpátky k hranici, ale chtěli jsme ještě počkat den nebo dva… rozhodně jsme nečekali tebe.“

Vypadala unaveně, ale nebyla zraněná, stejně tak Izar, který se s mistrem přivítal trochu formálněji, byl celý, i když na něm byla taky patrná únava.

„Šťastná náhoda,“ řekl mu s úsměvem a Serenen odpověděl vážně: „Kéž by to byla náhoda. Trochu jsem pátral, a kromě jiného mám asi pár vašich věcí,“ ukázal na druhého koně, obtěžkaného zásobami. „Ne všechny, ale to nejpodstatnější jsem sehnal. Předměty, spojené s Egidou se vykupují snadno, lidé je nechtějí vlastnit. Riskovali by, že se jich jednou někdo zeptá, kde k nim přišli.“

„Když jsi pátral,“ Chryseis, Izar a Serenen popošli dál od lidí, až na kraj oázy, „nepotkal jsi naše dva společníky? Mistr Labaris a Apason se s námi měli sejít za městem.“

„Rozdělili jste se?“ zeptal se Serenen a tentokrát odpověděl Izar: „Usoudili jsme, že my vezmeme nějaká zavazadla a vydáme se pryč po svých zadem, kdežto Labaris a Apason dostanou z města i koně a zbytek našich věcí. Labaris trval na tom, že koně potřebujeme, jinak nás čeká nepříjemná cesta zpátky. Ale nepotkali jsme se. Máme starost.“

„Nedivím se vám. co tu vlastně děláte?“ otázal se tmavý mistr, i když odpověď tušil.

„Příkaz velmistra. Měli jsme najít Atalika, a vlastně i tebe. Proto s námi jel Apason. V této věci spolupracuje palác i Egida,“ vysvětlila stručně Chryseis a Serenen přikývl: „Napadlo mě to. No, osud nebyl na vaší straně.“

Obešel koně a chvíli se přehraboval ve vacích. Potom cosi vyjmul a podal to Chryseis se slovy: „Je mi líto. Nakonec se dostali do pouště, ale už vás nemohli najít. Vzala si je poušť.“

Chryseis pevně sevřela Labarovu masku a sklonila hlavu: „Byl to hloupý nápad,“ zašeptala. Měli jít s námi.“

„Měli. Ale chápu, že Labaris nechtěl nechat koně napospas davu. Potřebovali jste je.“

„A víš… jak…“ zvedla k němu uslzené oči.

„Podle svědectví lidí, kteří to viděli, je dav vlastně… ubil. Tedy Labara. Ten druhý muž… no, to je asi jedno. Vzpomínejme na ně s úctou a vděkem. Egida má první oběti téhle doby. Velmistr má pravdu, musíme zmizet co nejdřív.“

Vrátila mu masku: „Ale Atalik…“ začala a mistr ji přerušil: „Atalik je v pořádku. I ta dívka. Vracím se za nimi, půjdeme společně. Teď řešíme jednu nepříjemnost, ale až bude dořešená, doprovodíme Atalika do severního přístavu, musí odsud pryč a Morbus není řešení. Soustředíme se na jeho ochranu a já se pak ujmu komendy v Morbusu. Ty bys měla odplout s ním.“

„Já?“ ohradila se Chryseis nespokojeně, ale Serenen trval na svém: „Ano, ty. Máš ilusijský původ, který tu bude za chvíli problémem. Ty a případně i Izar odplujete s Illem, bude potřebovat někoho, komu důvěřuje. Vedení řádu své rozhodnutí vysvětlím. Teď se vydáme na cestu a společně pak vykonáme obřad rozlomení Labarovy masky. Jako služebně nejstarší mistr přebírám velení, které si před velmistrem obhájím. Žádné otázky, Chrys. Musím si ještě hodně věcí srovnat v hlavě a nepotřebuji pochybnosti. Díky.“

Od té chvíle se mistr ponořil do mlčení, které trvalo celou cestu k jeskyním. Serenen vypadal vážně a soustředěně. Ležela na něm rozhodnutí, která nikdo jiný udělat nemohla do jisté míry na něm ležel i osud řádu. Ve vyrabovaném městě mu došlo, že historie se děje až příliš překotně a bude nutné některé procesy uspíšit, aby Egida vyvázla.

…