Pramen Čistého - Kapitola 35.

Ještě měl v ústech a krku pach spáleniny a před očima ty šílené, bolestně vypoulené oči, které potom praskly žárem. Byl v pasti. Jak se mohlo stát, že on, vyšší bytost, boží syn, vtělení věčné smrti najednou nerozhodoval ani o svém osudu, natož o světě, kterému měl vládnout? Když chtěl něco pronést, lidé padali tváří k zemi a šeptali jeho svaté jméno, ale zjistil, že ho neposlouchají. Nevnímali, co jim říká, stačilo, že byl, že existoval, že na ně pohlédl. Opakovali mu do očí myšlenky ze spisů, které sám nenapsal. Nebyla to jeho slova, jeho rozhodnutí, jeho příkazy. Už neměl vliv na svůj vlastní kult. Místo živoucího boha se stal obdivovaným idolem, uctívanou, dotýkanou ikonou, neživou věcí, která udivuje věřící tím, že se pohybuje, má schopnost řeči a vypadá přesně tak, jak má nadčlověk vypadat. Ve skutečnosti si byl ale vědom toho, že kdyby nebyl tím, čím je, stal by se jen velice draze vydraženým otrokem ze severu, protože je krásný a plavý. Neměl nevyčíslitelnou hodnotu, plynoucí z jeho božství, ve skutečnosti se jeho cena pohybovala kolem tří zlatých prutů. A přesně to viděl v pohledu své ženy. Od chvíle, kdy ji málem zabil, v jejích očích klesnul na pouhý nástroj jejích ambicí.

Namtar se vzbouřila. Stvořila tak dokonalé představení na téma: matka, zlomená žalem a při krátkém soudu jako svědek rozplakala všechny, kromě Arxe, že byl nakonec nucen vyřknout nad Mirzou ortel. On, který zabíjel rychle a bezbolestně, odsoudil jediného přítele k pomalé a strašné smrti. navíc se na ni musel dívat, musel sledovat, jak plameny stravují tělo, které mu bylo nejvýš drahé. Seděl a díval se na to, jak Mirza umírá a přesně zaznamenal ten okamžik, kdy nastala smrt, protože ve své mysli viděl Mirzovo jméno napsané na jižní bráně Mahvaše.

Z Nepy přicházely zprávy o šířícím se vzbouření otroků, armáda ustupovala před davy, které se při svém postupu vyzbrojovaly. Stačilo jen pár dní a povstání hořelo v několika městech zároveň. Nobilita, kterou nevyhnala šestiletá války teď prchala do Paworu a za ní se hnal rozběsněný dav s Ranorovým jménem na rtech. Nikdo nečekal, že všechno půjde tak rychle a mocní Nepy nebyli připraveni na to, co nastalo. Zlom nastal příliš rychle. A všemu pomáhaly opisy kázání, které si gramotní otroci předávali mezi sebou. Kněží rozněcovali vášně, opakovali Namtarova slova a tvořili něco nového, něco nevídaného. Jednotnou, soudržnou a neohroženou Ranorovu církev. Ti, kteří uvěřili, byli ochotní pro svou víru zemřít, nebáli se smrti a tím převyšovali najaté vojáky. Do nového monastýru přicházely zprávy o konverzích celých jednotek, které se obraceli proti svým bývalým druhům. Jiná náboženství přestala být tolerovaná, filozofie byla prohlášená za herezi. Během dvou týdnů se prakticky tři čtvrtiny Nepy vzdaly Ranorovým gardám, které obsadily města. A netvor davu obrátil hlavu k paworské hranici.

„Musíme odjet, Ille,“ řekl Izar, který mu donesl snídani.

„Neodpověděl mi.“ Atalik už se smířil s tím, že jeho jméno odsunuli daleko do minulosti. Byl rád, že tu s ním zůstali a pomáhali mu. Nejen jemu. Snažili se pomáhat uprchlíkům, odvádět je po bezpečných cestách k hranici, dělali, co mohli.

Skupina nemohla zůstat ve skalách, takže se usídlila v poušti, v malé oáze Ninmarki, kde žili spřátelení Rubomini. Ti, jako nomádi putovali celou pouští a nezajímaly je hranice. Události v Nepě jimi také otřásly, ale přímo se jich nedotýkaly. Rubomini zatím nepatřili k cílům, na které mířil hněv zfanatizovaných otroků. Oni sami s otroky neobchodovali ani je nevlastnili, jejich náboženství bylo natolik nevyhraněné, že jin nevadilo vyznat jako svého boha Ranora a jejich způsob života byl velice prostý, když o všechno přišli, začali znovu a nestěžovali si. Teprve budoucnost smetla i Rubominy a zničila jejich přirozená útočiště, stezky a společenství. Zatím drželi pospolu a pomáhali rytířům Egidy, byli jejími přirozenými spojenci. Ostatně, všichni věděli, že v Egidě slouží velké množství Rubominů, kteří k řádu přirozeně tíhli.

„Neodpoví ti. Už roztáhl křídla. Stal se veleknězem nového kultu a zahájil revoluci,“ vysvětlil Izar, „nechce s tebou mluvit, má teď jiný úkol.“

„Myslel sem, že bude chtít alespoň dceru. Vypadalo to, že ji miluje…“

Malá Shirin se smířila s tím, že byla vytržená ze svého domu. Jako všechny děti si nakonec začala zvykat a přimknula se především k Serenenovi, který jí připomínal tváře otroků z nového monastýru. Atalika neměla ráda, bála se ho. Vždycky se držela poblíž Serenena nebo Karme, která měla velkou trpělivost a mateřský přístup. Děvčátko ji přijalo jako jednu z chův, kterými byla vždycky obklopená. Občas se ptala na otce, ale už si nestýskala. Líbili se jí rubominští koně a hrála si s místními dětmi. Únos se pro ni změnil v dobrodružnou zkušenost.

„Pořád věříš, že je to Godrik?“ zajímalo Izara.

„Tak jako já jsem kdesi uvnitř Atalikem.“

„Jenže ty už nejsi.“

Atalik se na něj podíval úkosem a odmítl snídani. Potom odhrnul stanovou plachtu a vyšel ven. Nikomu nemohl vyprávět o hrozné samotě, kterou prožívá a ve které svému bratru rozuměl. Napsal mu list a doufal, že Arx odpoví, že se s ním sejde, víc nežádal. Nechtěl s ním bojovat, chtěl prostě jen mluvit s bytostí, která by ho plně chápala. Jen to.

„Víš, že je pěkně kruté, když zapisuješ, co se děje a ve skutečnosti ho zkoumáš jako zvíře?“ zeptal se Serenen Chryseis.

„Jsme svědky zrození boha. Nikdo před námi nezažil takovou blízkost,“ odpověděla a odložila rákos, „on nás pustil až k sobě. Máme privilegium nahlížet skoro do jeho myšlenek a prožitků. To je úžasný materiál, který nesmíme ztratit. Pro další generace Egidy budou poznatky o Atalikovi vynikajícím výchozím materiálem.“

„Jestli budou nějaké další generace,“ zapochyboval Serenen a usmál se, když viděl, jak malá Shirin vyskakuje na záda starého Rubomina, který frká jako kůň a vybíhá s ní pajdavě kupředu.

„Řád nezanikne, na to jsme příliš pevná struktura,“ usoudila Chryseis, „a máme dobře organizovanou výchovu žáků. Jen přesuneme těžiště z oblasti Paworu a tady zůstane malá skupina. Nesmíme podlehnout skepsi. Jsme vycvičeni na to, abychom pokračovali v tom, co jsme začali.“

„Byla bys vynikající velmistr,“ zasmál se Serenen, ale ona vážně odpověděla: „Mám jiné úkoly a cíle.“

Po snídani Serenen svolal celou skupinu a oznámil, že další den bude v oáze jejich poslední. „Nemůžeme dál čekat, Ille, tvůj bratr se neozve. Zítra bychom měli vyjet s poslední skupinou uprchlíků a navrhuji, překročit hranici. Izar povede uprchlíky do města, chce se tam vrátit a my ostatní budeme pokračovat na sever směrem k moři. Zbytečně tu ztrácíme čas, Ille.“

„Chápu,“ přikývl a cuknul nespokojeně rty, ale nic nenamítal. Věděl, že jeho nápad stál dva lidi život a nepřinesl vůbec nic. Měl splnit rozkaz, ne se vydávat do Nepy. Už si nemohl dovolit stát proti názoru většiny.

Po poradě odešel do pouště a zamířil k uschlému stromu nedaleko oázy. Bílý skelet dávno mrtvého stromu trčel k nebi jako výstražný ukazováček, který chce poukázat na marnost snažení a na to, že smrt je věčná. Atalik sem chodil sám, požádal i Karme, aby ho nevyrušovala. Chodil ke stromu každý den a čekal. Už vlastně ani nevěděl, co si od svého čekání sliboval, ale časem se naučil využít čas přemýšlením nad sebou, nad svou vlastní úlohou v době, která se kolem něj valila, nad lidmi okolo sebe, především nad Karme, bez níž by se cítil neúplný a nestabilní. Pořád ještě ji potřeboval blízko sebe a když ji neviděl, měl tendenci panikařit. Přiznával sám sobě, že je na ní závislý a věděl dobře, že ona na něm ne. Na druhou stranu, právě dobrovolnost a nezávislost jejího vztahu k němu, ho přitahovala ještě víc. Byla jedinou bytostí, kterou pustil tak blízko a ona mu oplatila za důvěru tím, že mu dala nahlédnout do lidské duše, ve které se nikdy moc dobře neorientoval. Později došel k názoru, že nikdy nemiloval Karme, jako ji samotnou, ale Karme, jako obraz jedince, jako prototyp lidství. skrze ní se mohl přiblížit k lidem.

Poušť mu dávala prostor k rozsáhlým úvahám, nebylo tu nic, co by ho rušilo v přemýšlení, nic, co by ho vytrhlo z té tiché meditace. Jen rozlehlost, monotónní barevnost a ticho. Atalik opřel záda o vybělen kmen stromu a sledoval horizont. Byl tu naposledy, a i když se mohlo zdát, že svou šanci promarnil a utratil zbytečně čas neplodným čekáním, ve skutečnosti si byl jist, že ten čas i prostor využil beze zbytku.

…

„Hledáš něco?“ Namtar vešla do své pracovny a nespokojeně si prohlédla svého božského manžela, který, opřený o její psací pult cosi pročítal.

„Jestli jsi chtěl projít zítřejší kázání, měl jsi pro mě poslat,“ pronesla a přísně sevřela rty. dobře viděla, že list, který si Arx čte, není napsaný jejím písmem.

„Proč jsi mě o tom neinformovala?“ zvedl hlavu a zamával dopisem, který právě dočetl.

„Nebyl důvod,“ odpověděla sebevědomě.

„Nebyl důvod? Hroutila ses po únosu Shirin, vyváděla jako posedlá a když její únosce nabídne, že ji vrátí, najednou není důvod?“

Žena si založila ruce na prsou a odpověděla: „Cena, za kterou by ji chtěl vyměnit, byla příliš vysoká. Navíc dal lhůtu sedmi dní, která už uplynula. Je zbytečné se o tom bavit. Viník, který dopustil únos Shirin, byl potrestán a na všechno, co se stalo, zapomeneme.“

„Mluvíš o svém dítěti,“ vydechl nevěřícně.

„Ano, o svém. Přesně tak. Ne o tvém. Je jeho, takže se smířím s faktem, že dcera bude žít u svého otce. Nestalo se nic, co bych měla dál řešit. Máme jiné úkoly, ty a já. Závažnější. On Shirin neublíží, na to je příliš měkký. Bude ji milovat a ochraňovat.“

„Ty a já,“ ušklíbl se, „jak to zní hrdě.“

„Z mé strany ano. Jsem hrdá na společné dílo, ne na společný svazek. Chci se zaměřit na budoucnost Ranorovy církve, její růst a prosperitu. Pokud se konečně ujmeš svého dílu odpovědnosti a přestaneš se potácet mezi výbuchy násilí proti mně, sentimentem vůči svému dvojčeti a sebelítostí, pak můžeme do několika týdnů ovládnout celou Nepu a soustředit se na Pawor.“

„Měl jsem tě dávno zabít.“ Arx složil list a vsunul si ho za opasek, „měl jsem tě zabít hned, jak jsme se potkali, všechno by bylo jednodušší.“

„Nepohnul by ses z místa. Kupodivu na to, aby bůh ovládl lidstvo, potřebuje lidi. I mě to překvapilo, když jsem zjistila, jak bezmocný je nejvyšší, když se narodí v lidském těle,“ odpověděla s úsměvem a dodala, „ano, trpím tvoji nenávist, bolest, kterou mi působíš i opakované znásilňování, které mě má ponížit a přinese mi další nechtěné těhotenství, dalšího potomka, který bude mít pouze lidskou podstatu, protože Zdroj, který v sobě máš je nepřenosný, ale udělám to pro tebe, protože jsem se rozhodla naší věci obětovat cokoliv. Nevadí mi, když se do mě uděláš a pak do mě stejně vášnivě kopeš a snažíš se sám sebe přesvědčit, že bys mě mohl zabít. Ve skutečnosti mě sice nenávidíš, ale víš, že když mě zabiješ, nezvládneš existovat dál. Jsem nádoba na tvoje černé svědomí, špatné vzpomínky, nenávist, semeno, nepochopení toho, jak fungují lidé, na tvou samotu. Já se dostala nejblíž ze všech a vím, jak funguješ, jak myslíš, znám tvou podstatu. Když mě zabiješ, bude to, jako kdybys bodal do vlastního těla. A to přece miluješ. Jsi na něj tak pyšný…“ Potom si odkašlala, došla k pultu a zvedla z něj nový spis: „Takže, přestaneme se bavit o nepodstatnostech a projdeme si tvé zítřejší kázání k bývalým otrokům. Tady je…“

Nedořekla. Odstrčil ji tak prudce, že málem upadla a vyřítil se z místnosti. Slyšela dusot jeho nohou za dveřmi a na schodišti. Potom zvuk utichl a Namtar se napřímila. Už neplakala. Ne, pokud to nemělo jasný účel. Postavila se k pultu a otevřela své kázání. Potřebovala ještě udělat drobné úpravy ve slovosledu.

Když slyšela pod okny křik a o chvíli později dusot koňských kopyt, jen nadzdvihla rákos od papíru a povzdechla si. Znovu se ale vrátila k textu, který vykružovala pravidelným, dokonale utvářeným rukopisem.

…

Byl klidný a vyrovnaný. Tady, v poušti, v té nekonečné rovině našel to, co zatím najít nestihl. Často myslel na Labara, na mistra, který se snažil mu pomoct s hledáním, a nakonec zbytečně zemřel. Litoval jeho smrti víc než úmrtí jiných lidí a doufal, že mu Labaris odpustil, než zemřel. Na jeho odpuštění mu záleželo. Stejně mu bylo líto dámy, protože Apason představoval Pawor nespoutaný, poživačný, třpytivý a svobodný, přesně takový, jaký si ho chtěl Atalik pamatovat. Možná ale bylo lepší, že dáma odešla se svým životním přítelem, protože přicházela doba, kdy výstřednosti podobného typu měly být trestané veřejným bičováním nebo smrtí. V Namtarových spisech bylo lidem, kteří „se nepřirozeně odívali a podávali tělesným obcováním s lidmi stejného pohlaví,“ věnováno dost prostoru. Především výši a způsobu trestů za nepřirozenost a zrůdnost. Starý Pawor měl rád pestrost a všechny své děti přijímal stejně. I otroctví se mělo do budoucnosti změnit. Jestli bylo amorální a špatné na něm stavět existenci říše, pak kritici tohoto systému nezažili, jaké to je, když se vlády nad otroky zmocní otroci samotní. Několik let po vzniku Ranorovy církve se otroctví stalo strašlivým údělem bezprávných, kteří neměli naději na vykoupení. Otroci otrokům vládli s nevídanou krutostí. Namtarova nauka měla změnit myšlení lidí natolik, že zapomněli na svobodomyslnost starého Paworu i na jeho toleranci a různorodost. Revoluce vynesla vzhůru ty, kteří se cítili ponížení a kteří mohli dokázat, že jsou lepší než původní nobilita. Nastal několikaletý teror a brutální přesuny majetkových práv.

Když se Atalik zahleděl do dálky a sledoval skrz vlnící se vzduch příjezd osamělého jezdce, ještě netušil, že do pár let přijde Pawor o třicet tisíc obyvatel, zchudne a klesne na své vlastní dno. Také netušil, že příčinou celé zkázy nebude ten, který mu právě jel v ústrety, ale ti, kteří se skryli za ním, aby mohli uspokojit své touhy skrze něj.

Arx sesedl z koně a dovedl zvíře ke stromu, kde ho přivázal. Teprve potom našel odvahu se podívat na bratra a říct: „Nejsem ozbrojený.“

„Ani já ne,“ odpověděl Ill.

„Dobře. přijel jsem pro Shirin. Je tady?“

Ill ukázal kamsi za sebe: „V oáze. Je v pořádku. Až si promluvíme, dojedu pro ni a vrátím ji. Neměl jsem ji odvážet. Omlouvám se.“

„Stalo se. O čem chceš mluvit?“

„Chtěl jsem tě jen vidět.“

„Aha. Tak mě vidíš. Co dál?“

Stáli proti sobě, protiklady, jeden tmavý a jeden světlý, každý jinak utvářený životem i okolnostmi, ale přece ve tváři byla znatelná dávná podoba. Dva božské principy, dualita, která se měla navždycky oddělit proto, aby se setkala v jiné dimenzi na konci věků. Sledovali jeden druhého ostražitě a zkoumavě, najednou nebylo co si říct, protože realita každého z nich byla úplně odlišná. Nakonec Arx řekl: „Nechtěl jsem zabít Isama, to jim řekni. Chtěl jsem se stát rytířem Egidy, byla to moje touha, ale občas nedokážu ovládnout to, co je ve mně. Nesu si jeho smrt v sobě, sestoupil jsem za ním do podsvětí a mluvil s ním, protože nebylo možné existovat s vědomím, že jsem vrah. Tohle nikdo nepochopí. Nikdo nepochopí, že bůh smrti nechce zabíjet. Těžko to snáším.“

„I já. A vlastně můžu říct, že těžko snáším i život. Těším se na to, až skončí. Vlastně jsem si myslel, že přijedeš a poskytneš mi úlevu. Jsem na ni připravený,“ přiznal Ill.

Arx překvapeně zvedl obočí: „Stojíš tady den co den proto, že si přeješ zemřít?“

„Ne zemřít. Jen se zbavit toho lidského těla, nic víc,“ odpověděl Ill.

„To chápu,“ přikývl Arx, „tělo je nepříjemný přívažek. I když v některých chvílích dokáže potěšit,“ pousmál se a mrknul na bratra.

Oba se krátce zasmáli a Ill se zeptal: „Namtar je s tebou?“

„Nechci o ní mluvit. Ona je… to je jedno. Prostě o ní nechci mluvit. Takže ty jsi mistr Egidy,“ Arx ukázal na Illovu masku, která byla patrná pod pláštěm.

„Tak.“

„To jsi měl štěstí.“

Ticho, které se mezi bratry rozlehlo, bylo tíživější než souboj nebo zápas. Byla v něm tíha let, které spolu neprožili a váha vzájemného odcizení. Ill chtěl bratrovi tolik říct, zeptat se ho na tolik věcí a teď na něj jen bezmocně hleděl. Necítil k němu nenávist ani lásku. Necítil vůbec nic.

„Dojdeme pro malou,“ rozhodl nakonec. „Pořád se na tebe ptá.“

„Je sladká,“ usmál se Arx.

„Jaká bude její budoucnost?“

„Zůstane se mnou. A bude mít všechno, co si může přát. Víc tě nemusí zajímat,“ slíbil Arx. To, že budoucnost Shirin zahrnuje zapuzení Namtar a nastolení Shirin jako Arxovy oficiální manželky ve věku jejích třinácti let, věděl tehdy jen jeden z bratrů. Ale splnil, co slíbil. Shirin se s ním měla celý život dobře. Porodila mu šest dětí a při porodu posledního tiše zemřela. Oblíbená královna získala monumentální hrobku, která se později stala centrem jejího kultu. Teď, když ji Ill odvedl k bratrovi a sledoval, jak se k němu rozběhla, byla ještě nedotčená svou vlastní budoucností.

Skupina vstala a sledovala, jak se Ill loučí s bratrem. Neobjali se, jen si podali ruce a řekli si pár slov. Potom Arx vysadil dítě na koně a vyšvihl se za něj. Zvedl hlavu, aby si prohlédl stojící rytíře a jeho pohled utkvěl na Karme. Usmál se na ni a pobídl koně. Zanedlouho se jeho postava změnila v nezřetelný bod v dálce. Nejvyšší bůh Paworu se vracel do místa, které bude jednou pojmenováno Arxeum a povýšeno na centrální Ranorův chrám a klášter.

„Řekli jste si něco důležitého?“ Karme položila Illovi ruku na rameno a on odpověděl tiše: „Asi všechno, co bylo potřeba.“

„Tak to jsem ráda, že jsi nečekal zbytečně,“ vzala ho za ruku a přitáhla ho k sobě. Nechala se obejmout a políbit. „Asi čekám tvoje dítě,“ řekla mu a on přikývl: „Vím. Dopravím tě do bezpečí, abys ho mohla v klidu donosit a porodit.“

„Domů,“ zašeptala.

Byla to úpěnlivá prosba, kterou slíbil splnit. Byl si ale vědom toho, že on domov opouští.

Další den vyjela skupina na východ a menší skupinka se z ní vydělila za hranicemi. Izar Atalikovi naposledy zamával. Mířil vstříc svému osudu. Později se stal prvním mučedníkem Egidy, který jako velmistr zemřel při obraně jejích hodnot. Ve skutečnosti to místo náleželo Labarovi, ale jeho smrt byla příliš banální a náhodná, takže mistr přenechal své místo Izarovi.

Čtyři zbývající lidé mířili přímo na sever, k paworskému přístavu Bilit. Mistr Serenen našel v přístavním městě dobré ubytování a všichni mohli po dlouhé cestě konečně vydechnout.

…

„Všichni mluví o povstání na jihu. Jde to rychle,“ Chryseis se usadila za stůl a svou masku odložila na jeho okraj.

„Pawor to zachvátí rychleji, než kdo čeká. Celou cestu uvažuji o tom, jestli by zbrzdila postup té invaze Arxova smrt,“ přiznal Serenen a Ill překvapeně zvedl hlavu, když mistr přiznal, „trochu jsem se zlobil, že jsi nevyužil příležitost.“

„Nic by se nezměnilo,“ oponoval Ill a Serenen přitakal, „ano, to mi taky došlo. Ve skutečnosti celou vzpouru vede hněv a Arxovi ideologové. Bylo moudré, že jsi neudělal to, v co jsem doufal. A zralé.“

„Děkuji.“ Ill si nabídl pár oliv a usmál se, když mu Karme naznačila, že jí olivy páchnou. V posledních dnech jí páchlo všechno, něco tak strašně, že neustále zvracela. Byla vyčerpaná, pohubla, ale kromě toho, že své těhotenství nesla těžce, byla zdravá. S vyhlídkou na plavbu domů se značně rozveselila.

„Chtěl bych projevit svou vděčnost za všechno, co pro mě Egida udělala. A vy osobně,“ řekl Ill oběma mistrům. „Nebyl jsem asi dobrý žák a řádu moc neprospěl, ale už nějakou dobu uvažuji o tom, že odložím masku. Nemá cenu si namlouvat, že jsem nadále rytíř.“

„Naopak,“ namítla Chryseis, „jsi jediný, kdo odpluje do Ilusie a bylo by vhodné, abys zachoval věrnost řádu. Možná ho i v nějaké formě modifikoval pro Ilusii. Vychoval vlastní žáky. Model, který jsme zavedli, bude funkční i v jiném zřízení. Jde jen o to, jak svou roli uchopíš.“

„A vy nepojedete s námi?“ zeptala se Karme? „Já myslela, že se tay chcete vrátit domů.“

Chryseis se mírně ošila: „Ne, nemyslím, že je dobré, abych byla blízko Zdroje. Moje… změněná tělesnost na něj reaguje příliš velkým bujením a přináší mi obtíže. Moje místo je tady. Respektive v naší jižní, pralesní komendě. Tam budeme pracovat na zachování našich tradic a vědění. Žádná zábavná práce, ale potřebná. Předpokládám, že v době, která nastává, velice potřebná.“

„A ty?“ zeptal se Ill Serenena.

„Já tě zastanu v Morbusu. Pokusím se udržet Egidu alespoň tam. Budu oplakávat rodnou Nepu, která už nemá šanci, ale pokud uprchlíci z ní budou potřebovat vedení, rád jim ho poskytnu,“ odpověděl mistr.

A tím bylo všechno u konce. Nebo na začátku?

Pro Pawor nastávala doba první teokracie. Kruté období náboženské temnoty. Arx se nestal králem sjednocené říše, zůstal v pozadí dějů jako živoucí bůh. Zemi ovládlo Ranorovo kněžstvo. Namtarovo jméno zůstalo, ale Namtar sám se v pozdějších dějinách uváděl jako muž, první kněz Ranorův. Největší bojovník proti záměnám rolí nakonec po smrti přišel o svou ženskou identitu. Naopak dáma v budoucích legendách Egidy zůstala dámou. Apasona pohřbila poušť a budoucí vyprávění šustila vyšívaným hedvábím. Stín dámy procházel zemí, která na dlouhou dobu upadla do temnoty a přestala rozvíjet svou vědu, filozofii a umění. Vlády se zmocnila lůza, která pohřbila Pawor na dalších dvě stě let do chudoby, která parazitovala na těle dávných, rozvrácených staveb. Až v době osvíceného Arxe Asnapara se začal Pawor pozvedat k novému rozvoji. Teokracií už ale zůstal, přes období Valgirova života a dalších sedm set let. V tu dobu už byla Ilusie tahounem vývoje a stála před obdobím severských válek, které vytvořili novou zemi, Alateyu a Severskou alianci.

Zakladatel té Ilusie, kterou známe a milujeme, plul na sever. Čekal ho život, naplněný prací, neúspěšnými pokusy o sjednocení země, boji a konečným vítězstvím. Jeho diplomatické schopnosti spojily staré rody, které se staly jádrem nové Ilusie. On sám obnovil rod z Trigornu, kde začal stavět své sídlo, Ilgorn. Jeho žena Karme mu dala sedm dětí a díky její obětavé péči všichni potomci přežili do dospělosti. Jeden z nich převzal spojenou zemi po otci a druhý, Agapius Breunon se stal zakladatelem obnoveného rodu Breunonů. Když Ill Pramen Čistého, legendární zakladatel Ilusie zemřel, jeho žena odešla do samoty, v blízkosti kaple na Trigornu, kde byl král pohřben. Hned pod oltářem, na kterém ho kdysi obětoval jeho otec.

Karme se dožila vysokého věku a byla pohřbená vedle svého manžela v neoznačeném hrobě. Její jméno nese Karmium, město na jihozápadě Ilusie.

Epilog:

A tady končím. Pramen Čistého začal psát příběh, který už znáte. V Paworu se za stovky let po jeho smrti narodí Valgir, který dojde na sever a založí první Alateyu. Kniha o něm vyšla v roce 2021. Sedm set let po Valgirovi vyjede rusovlasá dívka na sever, aby potkala Harfeníky severu (2019), zvítězila ve válce nad Svarogem v Dědicích Tuonely (2019), vytvořila Severskou alianci v Probuzení Louhi (2020), potom se její muž Perttu plavil na západní ostrovy, aby zde nalezl nejen význam Zdroje, ale i zbytky rytířů Egidy (2022) a celý severský příběh skončí Bratrem temnoty a Spásou Pimentoly (2026). Ten ilusijský pokračuje Synem hvězd (on – line na Forendors 2026), kde se hlavní hrdinka Navaran, Illova dcera, vrací k hrobu zakladatele Pramene Čistého.

Putování Ilusie je u konce a už není co napsat. Jednotlivé příběhy se hemží spojnicemi, odkazy a jeden přechází do druhého. Je to komplikovaná konstrukce, která má svá úskalí, skryté poklady a snad jen minimum nedořešených míst.

Děkuji všem, že Ilusii čtou, žijí, milují a podporují. Vaší podpory, nákupu knih a příspěvků na Forendors si velice vážím. Nejen protože tvorbou Ilusie jsem strávila část života, ale také protože jsem tento gigantický životní projekt dokázala uzavřít a vytvořit tak logický celek. Možná to není podstatné pro běh světa a vývoj společnosti, ale myslím, že každý dokončený příběh má svůj smysl a své místo.

Jak jsem řekla při posledním křtu, v době rozšiřující se generativní AI, autoři nemají snadnou existenci. Ti, kteří každé slovo vymysleli a poctivě napsali, žili své příběhy a utvářeli jejich stylistiku, budou asi brzy v menšině. Ale pořád je naděje, že zůstaneme štítem, egidou pro ty, kteří netouží vložit své emoce do moci strojového textu.

Děkuji a na shledanou v jiném příběhu.

Vaše

Milada Klára Střítezská