Iñigo - Kapitola 2. - Hodina mezi vlkem a psem

Své srdce jsem nechal v Manrese…

ano, k ní se upínám jako k životnímu zlomu, jako k sladce bolestné chvíli svého života. Ale na začátku bylo sladké všechno, ještě jsem nevěděl nic o bolesti, o skutečné bolesti, která měla přijít. Byl jsem nevycválané mládě, víc venkovan než šlechtic, nespoutaný, divoký, nezdvořilý. Mluvil jsem baskicky a moje španělština byla směsí vojenské mluvy, kterou mi vštípil můj otec, účastník tažení na Granadu a starší bratři. Rozhodně jsem nebyl materiál na kněze. Já a duchovní dráha? Ne, to si nikdo nemohl přát, tedy kromě mé matky.

Dokázal jsem šplhat po skalách, vylézt do korun stromů, přeskakovat potoky, rvát se, utíkat, ne klečet a modlit se. Chápu, že matku to trochu trápilo, dokud žila, protože to byla zbožná žena, ale já si své zbožné nedělní chvíle rozhodně neužíval. Copak chce někdo poslouchat kázání, když je venku tak nádherně? Ne, já jsem měl bojovného ducha, srdce válečníka a vlčí duši, která se ve mně svíjela, štěkala a občas se jí zježil hřbet, než zaútočila. Dokázal jsem používat zuby, pěsti i nohy. Co na tom, že jsem byl prcek a nikdy jsem se nemohl pyšnit vysokou, sošnou postavou? Malí muži se o to víc dokážou drát kupředu, dokázat, že nejsou malí duchem nebo odvahou.

Jenže moje nádherné dny naplněné vůní rodící půdy, jabloní a čerstvě posečené trávy, měly skončit. Protože můj rod nebyl sice nikterak významný, ale přeci jen, matka byla dcerou dvorského advokáta a otec bojoval po boku krále. Nemohl jsem tedy vyklouznout z pevného sevření svého aristokratického původu. Modrá krev mi sice netekla, a viděl jsem ji po dětských rvačkách i pádech ze skal několikrát, ale povinnosti k rodině jsem splnit musel. Byla to splátka za dětskou svobodu a nespoutanost. A to ve chvíli, kdy k nám na návštěvu přijel královský komoří, Juan Velázquez de Cuellar.

„To je on, vaše excelence. Náš nejmladší. Iñigo, pokloň se,“ sykl mi bratr Martin do ucha a nenápadně si povzdechl, ale já ten povzdech slyšel velice zřetelně.

Stál jsem v jídelně a klopil oči, protože do mě zezadu bratr nenápadně šťouchal. Hrozně jsem mu to chtěl oplatit, ucuknout, křiknout na něj něco, za co bych dostal pohlavek, ale před jeho excelencí se to nehodilo, to vědělo i nezkušené vlče.

Juan Velázquez de Cuellar byl významný muž, známý právník, hlavní správce domácnosti královny Isabely a komorník prince Juana. Mocný člověk, vlivný, velice krásný, s lesklými kaštanovými vlasy, bystrým pohledem a upraveným plnovousem. Vpravdě otcovský, vlastně mírný, asi proto, že už se nacházel v postavení, kdy muž nemusí zvyšovat hlas, aby ostatní vyplnili jeho příkazy.

Stál jsem před ním jako otrok, prodávaný na trhu, vlastně skoro nahý a ponížený, protože jsem nestačil zamaskovat tu rozervanou, zablácenou halenu, podlitinu ve tváři, stopy krve pod nosem a odřenou tvář.

„Malý rváč, co?“ usmál se vážený pán.

„Je dost divoký, ale zdravý a inteligentní, vaše excelence,“ vyhrknul bratr až příliš překotně, „je to sice vášnivá povaha, ale o to víc bude jednou sloužit jejich veličenstvům silou svého velkého srdce. Věřím, že Iñigo má dost odvahy i talentu, který by mohl využít… třeba na duchovní dráze, až se stane knězem, jak si přála naše milostivá paní matka.“

Vykulil jsem oči. Vážně bez mrknutí oka řekl právě tomu člověku, že ten trhan s monoklem u oka bude jednou kněz a řekl to tak nadšeně, že mi tím skoro posadil na hlavu biskupskou mitru? Nevydržel a kopnul ho bolestivě do kotníku, což ho nevyvedlo z míry. Martin stál jako vytesaný ze žuly, jen se mu trochu zachvěly řasy. Kopnul jsem ho znovu a uvědomil si, že mě pozorují lesknoucí se, šelmí oči pana komořího, který pod nakrouceným knírem ukryl mírný úsměv, když zopakoval: „Knězem…“

Zřejmě pod náporem jeho pohledu se mi z hrudi odloupl schnoucí kus bláta a rozbil se na vyleštěné podlaze. Komoří se usmál o něco víc, povytáhl majestátné obočí a řekl: „Vidím, done Martine, že vám na bratrovi mimořádně záleží.“

„Je nejmladší, takže je pro mě vším, pane. jako by nebyl rodný bratr, ale syn. Navíc znám jeho kvality a jsem o nich přesvědčen,“ řekl Martin a pak trochu tišeji dodal, „i když tak nevypadá, Iñigo je požehnaný mnoha talenty, vaše excelence, on je… nejlepší z nás, za to vám mohu ručit. Je v něm víc, než byste čekal.“

Najednou mi bylo líto, že jsem mu chtěl způsobit bolest a ta rudá barva ve tvářích dosvědčovala, že mám schopnost studu. Ano, drahý Martin ve mně věřil od začátku. Nebyl jen mm bratrem a skoro otcem, byl vždycky mým nejlepším přítelem a ochráncem. Dobrý Martin, pečoval o mé štěstí přesně tak, jak slíbil mamince. Dneska bych poklekl a ty kotníky líbal místo toho, abych do nich kopal. Ale mladí vlci jsou draví, dokud nedostanou obojek a řádnou výchovu. Pak už nejde odlišit vlka od psa a já se musel naučit být dobrým psem jeho královské výsosti.

Don Velázquez si odfrknul, propnul ramena, tohle gesto jsem se od něj naučil a časem ho napodoboval, a pronesl: „No, dobrá, dobrá. Přijmeme to vlče na zkoušku a pokusíme se je vychovat, done Martine. Vezmu ho s sebou do Árevala a uvidíme, jestli už není moc velký na to, abych z něj vycvičil dobré páže. Nic neslibuji, oba víme, že vychovat z Baska mladého kavalíra je úkol, hodný Titánů. Ale Achilles byl vychováván jako dívka, a přece nakonec před branami Tróje dokázal, že je více ne mužem. Tak se podíváme, jestli tenhle malý Achilles sáhne raději po zbroji než po kříži a Písmu, příteli. Nechci se sázet, ale kdybych podlehl hazardním nápadům, řeknu, že váš budoucí kněz sáhne raději po rapíru. Takže,“ velmož povstal a já se do něj v tu ránu zamiloval, protože byl skutečně sošný a skvěle oblečený, takže jsem zatoužil být jako on, „zabalte mu nejnutnější věci a oškrábejte z něj bláto. A ty, Iñigo, připrav se na to, že tě nečeká život, v němž bys mohl muži mého postavení okopávat kotníky.“ Při těch slovech se podíval přísně na bratra.

A já se tím dnem stal adeptem na královské páže. Putoval jsem do Árevala, abych se naučil sloužit španělským katolickým veličenstvům.

…

„Nejsi špatný jezdec, chlapče, i když máš ještě dost krátké nohy do třmenů,“ pochválil mě komoří. „Čeká nás poměrně dlouhá cesta. Tvoje první?“

„Ano, done Juane, ještě nikdy jsem nebyl tak daleko od domova,“ obrátil jsem hlavu k našemu panství, které pomalu mizelo za úbočím hory Munoaundi. Neviděl jsem ho naposled, ale moje další setkání mělo být s rodným panstvím spojeno bolestně. Bezstarostné dětství zůstávalo daleko za mnou. A přede mnou průsmyky hor, cesta směrem na Bergaru, kde jsme měli přenocovat a první zážitky z cestování. I když, nejotřesnější zážitky si z první pouti odnesl můj zadek. Kdo strávil pár dní v sedle ten mě plně pochopí. První večer jsem se opravdu nepohyboval jako budoucí grand, spíš jako zmlácený pes.

V dalších dnech nás přivítala Aretxabaleta a pak už jme mířili horskými úbočími, úžinami a cestami, vnořenými mezi pohoří jako jizvy, do oblasti Kastilie a Léonu, k Sierra Cabollera, kde leželo Arévalo, městečko usazené na rovině, daleko od milovaných hor. Nová krajina mého života.

Měl jsem za sebou první putování a v domě mého nového učitele, vychovatele a průvodce na pouti, se z vlčete začal stávat mladý, neposlušný pes.