Iñigo - Kapitola 14. - Ó, Jeruzaléme

Voda narážela na boky lodi a já se snažil utišit rozbouřený žaludek. Znovu se ozval. Nedivím se mu, taky bych křičel bolestí, kdyby mě někdo tak týral. Jak je to dávno, co jsem hleděl na řeku u Manresy? Zdálo se mi to jako stovky let. To, co jiný člověk stihl v mládí, já musel stihnout ve zralém věku. Uvědomoval jsem si plynutí času, to člověk ve dvaceti nevidí. Potřeboval jsem nutně dohnat všechno, cestování, vzdělání, skutky milosrdenství, zážitky, které mi armáda poskytnout nemohla. Vyčítal jsem si, že jsem do svých třiceti prostě jen tak utratil cenný čas, kterým teď musím šetřit.

Můj život v posledních měsících nabral na obrátkách a řítil se kupředu. Nebyl jsem s ním spokojen, ale zároveň mi začínalo docházet, že Magdalena měla pravdu. Zrání v duchovní oblasti bylo bolestné a vleklé, svatosti se nedalo dosáhnout lusknutím prstů.

Zatímco na palubě se pohádali dva Španělé, bohužel jsem rozuměl tomu, co říkají, já vzpomínal na svou cestu, která mě dovedla až k jízdence do Jeruzaléma. Nechápu, jak jsem mohl všechno stihnout, ale ano, události se prostě děly a já byl jejich hybatel.

Krátce a stručně, v Manrese jsem se rozloučil s Agnes dámami, došel do Barcelony a tam poznal Inez a paní Isabellu Roserovou, která měla jakési vidění, spojené se mnou a postarala se o mně. Potom jsem poznal zbožnou Antonii, se kterou jsme vedli dlouhé, zbožné rozhovory.

Vydal jsem se do Itálie, kde mě před vyhladověním zachránila Beatrice.

Ženy…

Všechny uzlové body mého putování a života jsou spojeny se ženami. Většinou bohatými, vlivnými, vzdělanými. Nejsem a nikdy jsem nebyl krásný, sošný, vysoký, ale přesto, přitahoval jsem ženy v množství, které mě občas děsilo. Muž, který chce vést zasvěcený život, netouží po takovém charismatu. Nepřeje si být obklopený šustícím hedvábím, krajkami, parfémy a zdvíhajícím se poprsím, uvězněným v příliš těsném výstřihu. Jenže mně se to stávalo neustále. Kdysi bych to vnímal jako ďábelské svody, pokušení, navádění ke hříchu, což by pro mě bylo vlastně snazší. Mohl bych ty dámy odehnat a říct si, že jsou jen nádoby hříchu, pekelné svůdkyně…

Jenže já o nich uvažoval. Naslouchal jim. Poznával jejich myšlení. Ne, že bych byl tělesně tak na výši, abych občas necítil pnutí v rozkroku, proboha, snad při močení vidím, že jsem ještě pořád muž, ne bezpohlavní anděl. Ale bral jsem to jako výzvu, jako součást svojí cesty.

Životopisy světců jsou přeplněné nenávistí svatých k ženám, opovrhováním jejich intelektem a snižováním jejich významu. Svatí se mučí, aby tělesně nepodlehli. Přitom nás Bůh stvořil i s tělesností, které se bojíme místo toho, abychom ji plně pochopili. Bojíme se žen, které atakují naši domnělou svatost. Proč vlastně?

V rozhovorech s nimi jsem postupně zjišťoval, jak moc dokážou promýšlet hloubku své spirituality, jak umí argumentovat a zároveň dát najevo citová hnutí. V soukromých rozhovorech se mi svěřovaly se vším, co asi běžný muž nepozná. Snad pochopily, že pro ně neznamenám ohrožení, možná si myslely, že jsem kastrát, nevím, ale prostě důvěřovaly mému sebeovládání. Vyprávěly o svém dětství, povinnostech, vstupu do dohodnutých manželství, bolestné ztrátě panenství a vlastní důstojnosti s někým, kdo si to všechno prostě jen vzal, protože měl právo. O potracených plodech, hlubokém smutku, krutých porodech, umírajících dětech. Zasvěcovaly mě do svých malých tajemství, která nemohly říct ani zpovědníkovi. Taky o touze po lásce, po něžnosti, po někom, koho by mohly milovat a obdivovat, to byla nebezpečná vyznání a modlil jsem se, aby mi nějaká nepoložila ruku na stehno a já se přestal ovládat.

Byla to zkouška? Spíš šance pochopit člověka v jeho komplexnosti. Protože když naši autoři píší slovo člověk, vždycky tím myslí slovo muž. Vyznávají Pannu Marii, aniž by chápali její skutečné bolesti, boje a akty sebezapření. Já tu roušku poodkryl a díval se do soukromí žen, které povídaly o tom, o čem bych správně vědět ani neměl. Vlastně mě vzrušovala i ta představa, že kdybych chtěl, kdybych naznačil, ony by tu linii rády a ochotně překročily. Mohl jsem mít úžasné milenky, které by pokorně plnily všechna má tajná přání… jenže jak bych se pak mohl podívat do zrcadla?

Ne, přes všechny budoucí pomluvy mohu s klidným svědomím říct, že jsem nikdy nezneužil důvěry svých přítelkyň a žákyň. I když jsem občas zalitoval, ano, je to tak. Protože po některých rozhovorech jsem, přiznávám, musel znovu použít důtky, abych se zkrotil. V rozumné míře samozřejmě.

Už tehdy mi docházelo, že se k problematice žen v církvi budu muset vrátit, protože nikdo jiný to zjevně nedělal. Mohl jsem později jako svatý František vytvořit druhý řád a zavřít ženy do neproniknutelného kláštera, kde by žily podle mnou sestavených pravidel, ale proč opakovat stejný model stále a stále dokola? Nakonec jsem své charisma využil jako jejich duchovní učitel a rádce. Nenárokoval jsem si jejich svobodu. Jen jsem jim radil a vedl je v tom, k čemu je táhla jejich vlastní intuice. Co bych to byl za člověka, abych ženy posílal někam do vzdálené Indie? Věnoval jsem jim svobodnou realizaci v rámci svých cvičení a myslím, že je to až dost. Věřím, že jednou jejich čas přijde a snad budou zocelené a připravené na svou roli. Doufám, že jsem přispěl svým nepatrným dílem.

Navštěvoval jsem špitály a pomáhal ošetřovatelům, snažil jsem se zajít do míst, která jsem předtím neznal. Do chudobinců, útulků, ale třeba i nevěstinců a hospod, kde jsem pozoroval chování lidí a naslouchal jejich hovorům. Toužil jsem poznat co největší spektrum povah. Nesoudit je, nepřetvářet, jen je poznat. Asi nejtěžší pro mě byla návštěva útulku pro vyšinuté. Bylo jich tam plno, muži, ženy, dokonce pár dětí. Někteří jen seděli a kývali se sem a tam, jiní si rozdírali tělo, trhali vlasy, kousali nehty, někteří bolestně řvali… celé to působilo jako výjevy pekla, ale teprve tam mi došlo, že pravé peklo máme v sobě, ve své hlavě, v duši. Izolace je peklo. Samota, odloučení, nepochopení.

Viděl jsem tam i pár vojáků, jeden bezruký se mi zadíval do očí a já v něm viděl svůj vlastní odraz, vlající prapory, píky, děla… věděl jsem, co prožívá. Seděli jsme spolu v tichém rozhovoru dlouho a on usedavě naříkal. Nepatřil sem. Patřil někam, kde by mohl zažít úlevné ticho. Mně dal Bůh šanci, on ji nedostal. Chápu, že lidé jako Luther potom popírají zásluhy člověka na vlastním spasení a hledají teorie toho, proč se dobrým lidem stávají kruté věci a proč ti zlí vyváznou. Tohle jsou palčivé otázky, které dělí naši dobu, celé národy. Cítíme nespravedlnost a toužíme po lepším světě. Proto ten svůj ničíme a zapalujeme. Všichni jsme blázni, ne ti lidé z útulku, ale my.

Navštívil jsem i pár sirotčinců. Děti byly milé, dokonce i ty zlobivé. Šťastné, že se jim někdo věnuje. V něčem se podobaly těm zbožným ženám. Také se jim nikdo nevěnoval a nikdo se jich neptal na jejich problémy, protože děti přece problémy nemají. Jenže měly, někdy velice vážné. To, jak mě zasáhla válka se týkalo i těch malých, nevinných tvorů. Mnohé z nich slyšely stejná děla a musely projít fyzickým násilím, jaká si nikdo neumí představit. Už tehdy mě asi napadlo, že budoucnost světa tkví v poskytnutí dobrého vzdělání dětem a v péči o ně, ale na dlouho jsem ten nápad odložil. Až Svatý otec mi ho musel jednoho dne připomenout.

Učil jsem se. To je podstatné, možná nejpodstatnější. Člověk nesmí ustrnout ve svém omezeném vidění světa, musí se neustále rozhlížet, naslouchat, vzdělávat se. někdy je poznání bolestné, protože naruší naše pohodlí, naše sebevědomí, představy o sobě samém, ale ani tehdy se nesmí přestat. Je nutné pokračovat, tázat se, šťourat prstem do podstaty světa.

Tak jsem zjistil například, že Španělsko není ideální, že církev není dokonalá, že inkvizice není spravedlivá a že Iñigo je stále stejný blbec, jaký byl na počátku. Jen zkušenější. Zkušenější o každý krok, který udělal na své předlouhé pouti z Barcelony do Gaety, pěšky do Říma, pak do Umbrie a do Padovy, dál do Benátek a teď…

Zvedl jsem hlavu a vdechl slanou vůni moře. Španělé se přestali hádat a já si pročetl znovu svůj italský slovníček, abych nepropásl možnost k učení nového jazyka. Mířil jsem do vysněného Jeruzaléma, jako skutečný poutník, jako muž víry, jako následovník našeho Pána Ježíše Krista.

„Otče, pojďte se s námi pomodlit nešpory!“ volala na mě jedna z poutnic.

Zamával jsem jí a zavřel své zápisky. Když jsem se zvedal, jeden ze Španělů zavrčel: „Otec… to nejsi. Jen podvodník. Takoví, jako ty, patří na hranici. Měl bys hořet pro víru, Basku…“

Minul jsem ho a předstíral, že neslyším, ale žaludek se mi stáhl ještě bolestněji. Měl pravdu. Lidé mě oslovovali otec, svěřovali se mi, toužili po tom, abych se s nimi modlil, ale já byl jen poučený laik, nic víc. Neměl jsem odvahu udělat to, co kdysi radil otec Juan. Bál jsem se, že bych přišel o svobodu a možnost putovat, kam chci.

„Tady, tady, otče, můžete se dívat do mojí knížky,“ vnucovala se mi půvabná italská dívka, která do Svaté země putovala s rodiči.

„Jen poutník, ne otec. Děkuji, mám svou.“ K jejímu zklamání jsem otevřel svou vlastní modlitební knížku a odkašlal si. Začínaly nešpory a já se vzorně pokřižoval. Plnil se mi sen a cíl se přibližoval. Obloha rudla přicházejícím večerem, který se zrcadlil ve vlnách a já už příliš nevadil všechno to vrzání a skřípání obchodní lodi, kterého jsem se zpočátku jako rodilý suchozemec obával. Taky už mi nikdo nekladl otázky z oblasti mořeplavby. Moji spolucestující pochopili, že dokonce i ve Španělsku existuje vnitrozemí a že všichni nejsme vlci mořští, ale i horští. Přiznávám, mořeplavce jsem v sobě neodhalil a můj žaludek si stěžoval tak vytrvale, že jsem se ani v pozdějších letech nepokusil obeplout svět a hlásat divochům Krista.

Teď jsem dokončil nešpory, pokřižoval se a usmál se na kroužek poutníků, kteří ještě dychtivě očekávali, že řeknu nějakou vhodnou radu na tento večer.

„Dávejte pozor na průběh svých myšlenek a nedopusťte, aby vás zlo připravilo o útěchu, kterou vám Bůh poskytl na této cestě. Ať vám žehná Bůh Otec, Syn i Duch svatý.“

Přežehnali se a já se raději urychleně vrátil na své místo, než se ke mně stačila vrhnout ta dívka. Zrovna teď jsem nepotřeboval, aby mě okouzlovala sotva odrostlá děvčata. Chtěl jsem se znovu usadit ke svým věcem, když do mě neurvale vrazil ten Španěl, chytil pevně mou paži a zblízka mi dýchl do tváře.

„Dělá ti to tak dobře, co?“ vydechoval slova víc, než je říkal a z úst mu nepříjemně páchlo. „Jsi tak vzrušený, když si je vodíš jako loutky a oni hltají každé tvé slovo. Víš, jak k nim mluvit a oni za tebou jdou jako za krysařem. Jsi omámený sám sebou a ve skutečnosti by se ti líbilo, kdyby se každá z těch děvek položila pod tebe roztáhla stehna. Ano, chceš je ovládat, ne vést. Vidím do tebe, ty baskická špíno. Narážel bys je na svůj kůl s radostí a vyl u toho jako zvíře. Máš ale strach. Potíš se strachy, když pomyslíš na to, co by tě čekalo potom. Ne ze zbožnosti, to ze strachu ses jich ještě nezmocnil úplně. Já tě vidím. Vidím do tebe…“

Heknul a zalapal po dechu. Velice opatrně jsem ho opřel o stěžeň a posadil ho. Než jsem se vzdálil, chvíli jsem u něj poseděl, aby nebylo patrné, že se svíjí bolestí. Měl slzy v očích a křivil poslintané rty, zatímco já šeptal: „Nevidíš dál než na vlastní nos, ty ďáble. Já se aspoň pokouším stát rovně a žít čistě, ale ty, který mě tak okázale kritizuješ jsi plný nenávisti a hnusu, který vydýcháváš a moříš zdejší vzduch. Drž se ode mě dál, nebo to příště neodnesou jen tvoje koule. A ještě… ať ti odpustí milosrdná Panna a přimluví se za tebe v nebesích. Žehnám ti ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, bratře.“

Pěkně jsem mu prstem namaloval křížek na čelo, a ještě ho políbil s bratrskou láskou. Konečně mě pustil a já mohl odejít stranou. Jako bych doslova cítil v zádech ne jeho pohled, ale jiné, káravější oči. A jako by kdosi zašeptal: „Iñigo, nemůžeš se trochu krotit?“

„Někdy to jinak nejde,“ odpověděl jsem tiše tomu hlasu, „protože vojáci neslyší na domlouvání ani prosby. Jsou zvyklí na rozkazy a bolest. Až se dostane do té fáze, že už bude schopen naslouchat, popovídám si s ním, ale ne teď. Smrděl jako jícen pekla.“

„Páchnul stejně jako ty kdysi, a to ti vadí,“ namítl hlas.

Sklonil jsem hlavu. Ano, je to pravda, nenávidíme pohled do zrcadla, které ukazuje nás samotné. Jenže, po pravdě, asi bych dneska, po všech těch letech zareagoval stejně. To, že mám pověst světce neznamená, že ze sebe nechám dělat blbce. Dokonce i já mám svou mez.

Ráno nás probudil hluk posádky, která se chystala k zakotvení, povely, hvízdání a dusot. Sbalili jsme si věci a postavili se k boku, abychom spatřili poprvé Svatou zemi. Byl jsem u cíle. Dokázal jsem doplout až na posvátnou půdu, která mi měla poskytnout odpovědi na všechny životní otázky a vytvořit ze mě svatého Iñiga. Byl jsem na to připraven.

Když jsme vystupovali z lodi, všiml jsem si Španěla. Byl oblečený v civilních šatech, ale byl jsem si jist, že někde slouží nebo sloužil. Podle jeho chůze se to dalo snadno odhadnout. V duchu jsem mu popřál všechno dobré, nechoval jsem k němu zášť, vyřídil jsem si to s ním a tím pro mě celá záležitost skončila. Tehdy jsem ještě zdaleka netušil, že pro něj ne.