Odvaha je nezdrhnout
Dneska to nebude o kreslení.
Bude to o mém nejčerstvějším zážitku.
Už víte, že plavu.
Mám skvělého trenéra, který má jednu zvláštní schopnost. Posouvá hranice mých zážitků tam, kam bych se sama asi nikdy nevydala.
A tak mi navrhl, že když už tolik trénujeme a jsem schopná plavat docela dobré časy na padesátkách, je čas přihlásit se na mistrovství Evropy Masters.
Už jsem byla na mistrovství republiky.
Takže tohle je vlastně jen o něco větší závod, ne?
Navíc v nádherném olympijském centru X-Bionic v Šamoríně. Venkovní padesátka. Modrá obloha. Nádhera.
Tak jsem se přihlásila.
Tomu říkám odvaha nováčka.
Nevíš totiž, do čeho jdeš. 😄
Pak tam přijedeš
A zjistíš, že „o něco větší závod“ znamená, že se tam sjely tisíce plavců z celé Evropy.
Spousta z nich vypadá, jako by ze závodního plavání vlastně nikdy nevypadli. Jen se postupně přesunuli do jiné věkové kategorie.
Všichni vypadají, že přesně vědí, co mají dělat.
Kdy se najíst.
Kdy si zdřímnout.
Kdy se rozplavat.
Kdy se převléct.
Kde kontrolovat start svého závodu.
Kdy jít do call roomu.
Co si tam vzít.
A pak jste tam vy.
Po roce plavání.
A hlava začne dělat přesně to, co hlava v podobných situacích umí nejlíp.
Panebože, co tady dělám?
Já jsem se úplně posrala v kině.
Tohle je úplná blbost.
Chci domů. Hned.
A myslím, že tohle nemusí být vůbec jen o plavání. Stejný pocit můžete milt:
První den v nové práci.
Před maturitou.
Na startu prvního půlmaratonu.
Před prázdným obrovským plátnem.
Kdykoliv vstoupíte někam, kde máte pocit, že všichni ostatní vědí, co dělají.
Jen vy ne.
A pak se někde mezi tím strachem objeví moje stará známá.
Zvědavost.
Jak se budu cítit, když to zvládnu?
Je možné, že těch pár tisíc lidí vůbec neřeší mě?
A kdyby věděli, že plavu teprve rok, nedali by mi náhodou medaili už jen za odvahu?
A kam mě tahle zkušenost posune?
Tak jsem nezdrhla.
37 sekund
Rok trénování se najednou smrskne do zhruba 37 sekund.
Třicet sedm sekund totální koncentrace.
Správně si nasadit brýle.
Nastavit startovní blok.
Rozcvičit ramena.
Nespadnout z bloku do vody, protože se vám klepou nohy.
Neodstartovat dřív.
Ani pozdě.
Neskočit moc hluboko.
Nezůstat pod vodou moc dlouho.
Začít zabírat u hladiny a nedrápat se k ní odněkud ze dna.
Nepovolit při skoku ruce ani nohy.
Tři vlny.
Pět temp bez dechu.
Pak dýchat na každý druhý záběr, protože jinak mi posledních deset metrů odpálí nohy.
A pořádně dohmatnout, aby se započítal čas.
A hlavně:
se z toho neposrat.
Vždyť to přece děláme pro zábavu. 😄
Na některé věci vás nikdo nepřipraví
Trenér vás může naučit techniku.
Může s vámi nacvičit start.
Může vám říct, kdy se rozplavat, co dělat před závodem a co si pohlídat.
Ale ten moment, kdy stojíte na bloku a všechno to máte předvést najednou, už je váš.
Stejně jako tlak, který si dokážete vytvořit ve vlastní hlavě.
A pak přijde ještě jedna zajímavá část.
Doplavete.
Podíváte se na čas.
A okamžitě víte:
Tady jsem mohla udělat tohle.
Tady jsem pokazila tamto.
Tohle mělo být lepší.
A jak na sebe potom být pyšná, když se tři věci z toho dlouhého seznamu nepovedly?
Já jsem si tentokrát zkusila položit jinou otázku.
Co se mi povedlo?
A víte co?
Docela dost.
Nezdrhla jsem. A chtěla jsem. Asi milionkrát.
Zvládla jsem rozplavbu v bazénu, kde se mnou plavalo deset lidí v jedné dráze, kteří vypadali, že přesně vědí, co dělají.
Dokázala jsem plavat a vnímat sebe. Ne všechny kolem.
Tři čtvrtiny závodu jsem se držela se soupeřkami, takže vím, že rozjezd mám dobrý.
A hlavně:
Chci pokračovat.
I když už vím, že to znamená další milion drilů v bazénu a na suchu, abych je pak zase zkusila všechny prodat během pár desítek sekund.
Odvaha je nezdrhnout
Celé to pro mě nakonec nebylo o výsledku.
Bylo to o odvaze.
O odvaze začínat s novými věcmi, i když už nám dávno není dvacet.
O odvaze přijít někam, kde jsou ostatní mnohem zkušenější.
O odvaze chvíli vypadat, že nevím, co dělám.
O odvaze něco pokazit.
A stejně tam zůstat.
Protože odvaha podle mě není stát na startovním bloku a nebát se.
Odvaha je stát na něm, i když se bojím.
A někdy je největší vítězství prostě to, že jsem nezdrhla.
Já tentokrát nezdrhla. ❤️
A mám chuť to zkusit znovu.
Cvičeníčko
Tentokrát žádné kreslení.
Vzpomeň si na jednu věc, kterou jsi v poslední době udělala, i když ses bála.
Nemusí to být mistrovství Evropy.
Možná jsi někam přišla sama.
Řekla něco, co se ti dlouho říct nechtělo.
Přihlásila ses na kurz.
Poslala životopis.
Šla poprvé běhat.
Nebo jsi prostě nezdrhla z něčeho, z čeho se ti zatraceně zdrhnout chtělo.
A teď si místo otázky:
„Co jsem mohla udělat líp?“
polož jinou:
„Na co jsem pyšná?“
Napiš si alespoň tři věci.
Protože někdy se tak soustředíme na těch pár věcí, které se nepovedly, že úplně přehlédneme tu největší:
Stoupla jsem si na ten blok.
A plavala.
Krásnou neděli,
A mimochodem, moje plavecká posedlost už má i vlastní Instagram. 😄 Jmenuje se Smile While Swimming. Pokud tě baví sledovat, kam až může člověka zavést jeden rok plavání, uvidíme se tam.
P. S. Pokud tě moje nedělní přemýšlení baví, Nevím, tak kreslím vychází každou neděli. Příběh, zamyšlení a malé cvičení pro všechny, kteří nemusí mít na všechno odpověď hned.