Jak to bylo s Ignácem
Napsala jsem ho, protože si o to řekl. Nevím vlastně, proč mě na přednáškách z raně novověkých dějin zaujal právě on. Jistě, profesor Vlnas podotkl, že bych o setkání Kalvína, odcházejícího z Paříže a Ignáce, který tam přijíždí, měla napsat knihu. Byl to drobný vtip, ale jako by tím na mě hodil nějakou jezuitskou nákazu (a v knize ta scéna nakonec je). Jako by Ignác našel příležitost k tomu, někoho se chytit a sevřít mu hrdlo.
Pořád má co říct, je aktuální, jezuité existují, pracují, navazují na jeho příklad. Ale většina knih se pohybuje na hraně obdivu a zbožnosti. Pro věřící jsou to použitelné životopisy, ale pro člověka jednadvacátého století jeho příběh začíná být příliš vzdálený. Nechtělo se mi zpočátku pročítat prameny a obsáhlou literaturu o něm, i když jsem očkem přehlédla Ignácova Cvičení i Duchovní deník. Impuls přišel až s knihou Ignác z Loyoly od Leonarda von Matta a Hugo Rahnera SJ. Přečetla jsem si ji a zjistila, že Ignác na mě najednou zírá ze tmy ne jako přísný kněz s výraznými rysy a lysou hlavou, ale jako postava, o které nutně potřebuju psát, aniž bych vlastně dokázala přesně vysvětlit, proč.
V první chvíli mě zaujala informace o tom dvojím lámání kostí. Silný motiv dvojího zlomení, touhy po zlomení, symbolice lámání nehybného člověka. Zajímaly mě podrobnosti a začala jsem načítat historickou literaturu. A prameny, protože celá problematika doby a okolností Ignácova zranění byla fascinující. Četla jsem si o bojích o Navarru a našla nový, neskutečný motiv, fakt, že boje o Pamplonu se účastnili jak oba Loyolové, tak dva Xavierové, bratři pozdějšího Ignácova souputníka Františka Xaverského. Co jsem vlastně věděla o Xaverském? Že byl misionář, který křtil Indy a Číňany, nic víc. A teď se objevil v jiném, velice podivném příběhu plném náhod. Ignác bojuje na straně krále proti Francouzům a části baskické šlechty a proti němu stojí Xaverského bratři. Kolik bylo tehdy Františkovi? Nějakých patnáct, zatímco Ignácovi třicet. A pak mě napadlo, kolik vlastně bylo v tu dobu Lutherovi?
Skládačka doby skrze tři muže. Luthera, který zažehnul duchovní revoluci a postavil se proti Římu. Ignáce, který v sobě objevil sílu postavit se proti Lutherovi za Řím. Františka, který našel své určení skrze bývalého nepřítele.
Neskutečně silný příběh těch tří. Rozhodovala jsem se, čí životopis zpracovat. Bude to Luther, Ignác nebo František? Nebo nakonec půjde o příběh člověka, který byl jen účastníkem doby? Věděla jsem, že se rozhoduji pro napsání historického románu, ale neměla jsem k němu odvahu, proto vznikla nejprve malá divadelní hra Iñigo, pro studenty. Rozepisovala jsem se a ujasňovala si, jak bude vypadat můj další krok. Vlastně jsem si myslela, že tou hrou to skončí. Ale teprve ona rozehrála celou paletu témat, která jsem potřebovala pojmout a rozvinou na větší ploše.
Navíc se mi před očima objevil nereálný obraz. František vyzve Ignáce na souboj. Stojí proti sobě. A František pozná vojáka, který ho jako dítě ušetřil v bojích o Navarru. Byl to jen obraz, ale tak silný, že mi nešel vytrhnout z mozku.
Hra a kniha jsou dva různé světy. Protože hra je především o lámání, kniha je víc o Ignácovi a jeho zrání, o jeho cestě od infantilního hejska ke zralému muži, který dokáže přijmout své otcovství.
Během psaní jsem zřejmě dozrála i já. Bylo to emocionálně náročné, úplně jsem se propojila se svou postavou, což se mi stalo poprvé v životě. Prožívala jsem s ním lámání kostí, válečné trauma, cestu do Manresy, konverzi, hledání vlastního místa ve světě, a nakonec lásku k Františkovi, který se stal jeho duchovním synem a kterému podle pramenů musel leccos tolerovat.
Občas jsem se musela podívat do zrcadla, jestli jsem to ještě vůbec já a ne on.
A vrátil mě do Španělska. Znovu jsem stála v Sagradě a dávala se vzhůru, vystoupala na Montserrat, viděla Rio Ebro, procházela katedrálou v Leónu, vdechovala lednový vzduch Palencie… a dívala se Antoniovi do očí. I s ním jsem se tou knihou loučila.
Ignác mě tvořil stejně, jako jsem já tvořila jeho. Nevím, jestli je to on, ale mám pocit, že kdyby to četl, cítil by víc pohnutí než vztek. I když bývám občas drzá a dotýkám se příliš intimních spekulací. Jako byl on člověkem své doby, i já jsem člověkem své doby, to ze sebe nevyrvu.
Moc bych ho chtěla obejmout a když je kniha hotová, stýská se mi po něm. Když jsem napsala, že umřel, bylo mi, jako kdybych se o jeho smrti dozvěděla zrovna v tu chvíli. Oplakala jsem ho a teď se mi po něm zoufale stýská. Vlastně jsem prošla stejnou cestou jako on. Od fascinace svatým Františkem, přes své mystické období, augustiniánské, karmelitánské až k jezuitům. Nakonec člověk dojde vždycky k rozumu…