Vítězství blbců - epizoda #1 - Demokracie bez svobody

Může existovat skutečná svoboda bez demokracie? A skutečná demokracie bez svobody? 

Touto otázkou otvíráme další sérii Knížecích rad, kterou jsme nazvali Vítězství blbců.

Tímto provokativním označením se snažíme upozornit na fakt, že i výhra může někdy pěkně bolet. 

Na úvod pár nudných definic.

• Demo-kracie je doslova lido-vláda. V našich podmínkách hovoříme o zastupitelské demokracii, protože "lid" u nás "vládne" tak, že na vybrané pozice volí své zástupce.
• Svoboda se definuje mnohem obtížněji. Obvykle svobodou myslíme "možnost" "rozhodovat se" "podle sebe" a "nést" za to "odpovědnost". Svobodu našeho rozhodování vždy omezují vnější vlivy (zemská přitažlivost), zákony, naše schopnosti, věk a talent. V užším slova smyslu svobodou myslíme možnost sebe-realizace a vyjadřování názorů. 

Na obrázku vidíte státy světa podle britského časopisu The Economist, který vyhodnocuje "míru demokracie". Index Míry demokracie je vypracováván na základě 60 ukazatelů, seskupených do pěti různých kategorií: míra politické volby a pluralismu, občanská práva, funkčnost vlády, politická spoluúčast a politická kultura. Tento index byl poprvé vytvořen v roce 2006. Státy jsou řazeny do kategorií úplná demokracie, demokracie s nedostatky, hybridní režimy a autoritářské režimy.

Nejvyšší dosažitelné skóre je 10. Na prvních třech místech jsou dvě monarchie - Norské království a Švédské království, mezi něž je vklíněn Island. Česká republika se v hodnocení z roku 2019 umístila na třicátém druhém místě se skórem 7,69 a patří Česko do druhé kategorie „demokracie s nedostatky“.

Nyní se vraťme k úvodním otázkám. Může existovat skutečná svoboda bez demokracie? A skutečná demokracie bez svobody? 

Než si odpovíme, představte si, že žijete v ideální zemi jako cizinec. Nepodílíte se na moci, ale užívate všech svobod. Nebo si vzpomeňte na dobu, kdy jste byli občany socialistického Československa - volilo a hlasovalo se často, ale byla to svoboda? Nebyla.

Samotný fakt voleb ještě neznamená svobodu. A to ani v případě, že jde o skutečné volby. 

V současné ČR se volí vlastně každý rok. V roce 2021 jsme volili do Sněmovny, v roce 2020 do krajů (a také do třetiny Senátu), v roce 2019 do "Evropy", v roce 2018 jsme v lednu volili prezidenta a na podzim jsme měli obecní volby (a také jsme volili do třetiny Senátu). Letos (2022) budeme volit zase do obcí (a také do třetiny Senátu). V lednu 2023 budeme volit prezidenta... 

A to vůbec nehovořím o tom, že zvolení zástupci dále volí do různých rad, komisí, výborů... A stále dokolečka.

Jsme zahlcení. Zahlcení volbami. Od poloviny devatenáctého století se nastartoval proces demokratizace. Ještě v roce 1989 byly "svobodné" volby jedním z hlavních požadavků Listopadu. Svoboda a svobodné volby se mi tehdy zdály být tímtéž.

I zastupitelská demokracie má své limity - nejhorší je, když dojdou kandidáti na zastupitele (častý problém) a když lidé přestanou o volby jevit zájem. 

To je jedním důvodů, proč si nepřeju volenou hlavu státu. Ať alespoň o jedné funkci nerozhodují volby. Ať se na Hrad vrátí král a unavení voliči nemusí zoufale vybírat z pře-probraných kandidátů.

Ale do třetice zpět k úvodním otázkám. Může existovat skutečná svoboda bez demokracie? A skutečná demokracie bez svobody? 

Demokracie bez svobody nemůže existovat, protože zdegeneruje.

Svobodu bez demokracie si umím představit. Naši praprarodiče ještě žili v době (do roku 1907), kdy část z nich nemohla volit. Volit nemohli ženy, pro muže existoval cenzus a volit mohli jen ti, kdo platili na daních alespoň čtyři zlatky ročně. Dodnes nemohou volit děti... Když se procházím po výstavních ulicích Královských Vinohrad a když si vzpomenu na prudký rozmach a rozkvět českého národa na přelomu devatenáctého a dvacáteho století, nezdá se mi, že by to omezení volebního práva byla nějaká tragédie. Podle mnohých autorů byli lidé v roce 1910 svobodnější než my dnes. Méně zdanění, méně omezení propletencem zákonů, příkazů a norem. Snáze se podnikalo, otvíraly živnosti a obchody. 

Nehoruji pro omezení volebního práva, respektive to není cílem tohoto textu. Jen se nedomnívám, že lékem na "krizi zastupitelské demokracie" je "ještě více zastupitelské demokracie". 

Umím si představit systém, ve kterém je v čele státu nevolený král. Nemyslím, že by nám to ubralo na svobodě, stejně jako to neubírá na svobodě Norům, Dánům, Britům, Švédům. Umím si představit systém, ve kterém ministerstva řídí jmenovaní odborníci s časově neomezeným mandátem, kteří nemusí končit práci s každými sněmovní volbami. (Premiér vybraný parlamentem by měl přirozeně možnost ministry vyměnit, ale nemuselo by to být povinné.) Umím si představit systém, kdy horní komoru parlamentu obsadí delegovaní zástupci krajů. Umím si představit systém, ve kterém do krajských rad delegují své zástupce představitelé měst a obcí. Umím si představit demokracii, ve které se nevolí každý rok, ale třeba jen jednou za čtyři roky - do Sněmovny a obecních rad. Umím si představit systém, ve kterém nebude normální věta: "Vláda má k vládnutí jen jeden rok. První rok se totiž rozkoukává, druhý vládne, třetí už je pozdě něco měnit a čtvrtý se všichni soustředí na další volby."

Sérii, kterou právě načínáme, jsme nazvali Vítězství blbců. Proč? Protože blbců je hodně a v současném systému je nemůže nikdo porazit. Protože blbci nejsou schopni argumentovat a plují na první signální. Blbci reagují prakticky jen na dva podněty strach a zábavu. V podcastu Vlevo dole zazněla otázka: "Odváží se někdo zrušit přímou volbu prezidenta?" Odpověď je zřejmá - ne. Takže se asi uvolíme k smrti. Budeme volit stále častěji, volbami bude možné skutečně měnit a ovlivnit stále méně věcí, politici si budou stále více podobní. A budeme volit, volit, voli...