Tady to máte, milé děti: hry, sítě a porno

O fenoménech, které tvarují dětskou mysl, o nástrojích, které jim vkládáme do rukou, a pak se na ně zlobíme, že je mají, a nové knize o dětství tráveném v digitálním světě.

Byla to mocenská hra motivovaná mindrákem a touhou šokovat. Solidní postavení v dětském kolektivu měl desetiletému chlapci zajistit věk; byl o tři roky starší než nejmladší děti v koedukované třídě, ovšem holá fakta na spolužáky z nějakého důvodu nezabírala. Nelíbilo se jim možná, že byl často sprostý, pro ránu nešel daleko a za oblíbenou kratochvíli považoval výsměch zálibám ostatních.

Desetiletý kluk si proto z hloučku sedmiletých vytipoval jejich přirozeného vůdce a o přestávce si ho vzal stranou. Vytáhl z kapsy mobil, který už většina dětí v jeho věku má, a pustil mu tvrdé porno, mocenskou hru svého druhu, v němž dva muži najednou souložili s jednou ženou. Nechal mladšího kluka sledovat všechny ty mechanické pohyby, příležitostné škrcení i sténání, které zní, jako když se někomu ubližuje, a někdy je to dokonce pravda, a sledoval, co to s mladším spolužákem dělá.

Sedmiletý kluk se opanoval. Ne, že by ho obrazy z displeje zanechávaly chladným, ale vysoká sociální inteligence i nebojácná povaha mu napověděly, jak bude nejlepší situaci zvládnout: zastrašování se neustupuje. Duchapřítomně pronesl drsnou poznámku. Druhý den ve škole předváděl, jak „šoustá židli“. A pak prý na porno zapomněl.

…mohl na něj sedmiletý kluk doopravdy zapomenout? Co s takovým atentátem na dětskou mysl, často ještě dřímající sexualitu a představy o mezilidských vztazích zmohli jeho rodiče, které historka ze školy vyděsila i rozlítila? Naštěstí se o ní aspoň dozvěděli: sedmileté děti své zážitky ještě sdílejí. Později mohou dát na pocity viny, studu, strachu nebo selhání a uzavřít se do sebe. Dalo se takové situaci předejít? A proč je důležité s ní alespoň počítat?

Nová kniha Hry, sítě, porno (Melvil, 2022) s podtitulem Rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty, jejíž autorkou je socioložka a teoretička nových médií Michaela Slussareff, v kapitole věnované pornografii zmiňuje poněkud trudnou skutečnost: situace, již jsme si vylíčili (a autorka tohoto textu ji zná z vyprávění), patří k nejcharakterističtějším způsobům, jak se dnes děti s pornem seznamují. A rozhodně nebývá pravidlem, že by ho svým spolužákům nutili jen třídní sígři.

Trocha deprese do začátku

„Připomínám, že děti si dnes otevřeně stěžují, že se pornografii musejí spíše vyhýbat než ji vyhledávat,“ píše Michaela Slussareff v úvodu kapitoly s názvem Porno, přičemž z prakticky koncipované knihy určené rodičům i dětem – těm se totiž dá takticky podstrčit díky pikantnímu názvu –, vyplývá, že její postřehy nepocházejí jen z bezpečné vzdálenosti dotazníkových šetření, nýbrž z let vlastní terénní práce. Z přednášek na školách, z hovorů s dětmi, jejich rodiči i prarodiči.

Zatímco rodiče dnešních dětí se podle Slussareff domnívají, že jejich potomci udělají první zkušenost se sledováním online porna kolem třinácti až čtrnácti let věku, skutečnost je horší: téměř čtvrtina českých dětí ho poprvé vidí už mezi osmi až jedenácti lety. A ve většině případů to vůbec nečekají, natož, aby o něj projevily zájem. Podobnou zkušenost sdílí i autorka knihy:

„Já osobně jsem pornografický film poprvé viděla v jedenácti letech. Aniž bych o to kohokoliv požádala,“ zmiňuje Slussareff a vypočítává směsici pocitů, které v ní zkušenost vyvolala, přičemž žádný z nich se – nepřekvapivě – nedá označit za jednoznačně příjemný. Její osobněji laděné vstupy do výkladu v knize také hrají užitečnou roli: připomínají čtenářům, že prostá empatie má v pátrání po řešeních „historicky nových situací“ při výchově dětí v 21. století stejný význam jako výsledky vědeckých prací.

Otevřeně sexuální výjevy různě extrémního charakteru, které jsou v současnosti dostupné na jedno kliknutí a úplně vytěsnit je nelze ani mohutnou soustavou rodičovských pojistek, mohou děti ovlivnit v mnoha oblastech. I poučený laik si představí kolaps dětských představ o bezpečí a respektující povaze mezilidských vztahů, strach, že násilí je povinnou součástí intimních interakcí, úzkost ze změn vlastního těla, ale i pocity viny ze sexuálního vzrušení. Michaela Slussareff – stejně jako autorka tohoto textu – přesto z jisté povinnosti vznesou řečnickou otázku:

„A je takový problém, když děti vidí porno? I my jsme leccos přežili…“

…a ve stručnosti ji zodpovíme alespoň tímto způsobem: je dramatický rozdíl mezi fotografií prsů a klína v časopise Playboy zastrčeném do druhé řady knih, jimž pro návštěvy předsedají romány E. M. Remarqua, které zvědavé dítě vypátrá samo, a vnucenými záběry na penetraci ženy několika muži najednou, přičemž žena při styku pláče. Slussareff pro zevrubnější představu „o tom, jak to vypadá zvenčí“, cituje americkou studii (parafrázujeme, zkracujeme):

• 88 procent videí znázorňuje fyzickou agresivitu (facka, tahání za vlasy, bití, škrcení nebo dokonce znásilnění),
• 50 procent videí obsahuje verbální agresi, přičemž jejím terčem jsou v převážné většině případů ženy, a tato agrese zůstává bez reakce
• Pouze 11 procent videí zobrazuje použití kondomu

 Nervy mi stačí vlastní, děkuji

Jedním z leitmotivů titulu Sítě, hry, porno je snaha Michaely Slussareff nepřidávat už tak nervózním rodičům důvody k panice či výčitkám svědomí – autorka knihy, matka dvou dětí, dobře ví, že ty si snadno obstarají svépomocí.

V jednotlivých sekcích se emoce čtenářům vnucují samy: při pojednání o vlivu obrazovek na rozvoj dětského intelektu mohou zpytovat svědomí, zdali v minulosti nemohli obětovat víc ze svého pohodlí (nebo příležitostí k práci) a razantněji je omezit, jestli se dostatečně zajímají o to, co jejich děti hrají (pokud něco hrají), nebo jestli jim dokáží srozumitelně vysvětlit, proč ještě nedostanou mobilní telefon.

Slussareff se daří do tohoto emocemi nabitého prostoru vstupovat nekazatelským způsobem, který bere na vědomí, že okolnosti života v každé rodině jsou jiné a rozdíly v povahách rodičů i dětí vylučují, aby bylo možné dát všem stejný návod.

Mimochodem, kapitola věnovaná sociálním sítím je překvapivě užitečná i jejich dospělým uživatelům: ano, většina z nás viděla nebo četla záplavu dokumentů, které vysvětlují fungování algoritmů řídících výběr a řazení obsahu, finanční modely, které za sítěmi stojí, nebo třeba politickou agendu, již pomáhají posilovat či potírat, ale v širších souvislostech mohou zapadnout jednoduché a praktické pravdy, například:

Máš-li před návštěvou sociálních sítí špatnou náladu, je pravděpodobné, ne-li jisté, že ti ji sítě během pár minut zhorší.

Michaela Slussareff při putování digitálním světem postupuje podle vzorce „fakta – kontext – a co s tím“ a stejně je stavěná i kapitola o pornu. Slussareff ji uzavírá souborem vzorových konverzací s dětmi různého věku, jimiž se rodiče mohou inspirovat. Přestože jsou navrhované dialogy místy roztomile hyperkorektní, jsou použitelné, i když se dospělým o tématu s dětmi mluvit nechce, anebo na ni nemají náladu děti.

V ideálním případě však už závěrem knihy dospělí vědí, že pokud hovor o hrách, sítích nebo pornografii nezačnou s dětmi sami, může se stát, že později už jen poběží za vozem – na kterém bude sedět jejich mírně otřesené dítě.

Michaela Slussareff, PhD., socioložka a teoretička nových médií: Sítě, hry, porno (Melvil, 2022), 352 stran, 331 až 389 Kč u nakladatele