Můj první semestr na MUNI

Když jsem zveřejňovala minulý příspěvěk, byl to spíš takový můj výčet emocí, které jsem po tom měla. Teďka bych vám ale ráda představila svůj život v 1. semestru na VŠ. Spoustu věcí budu vztahovat ke svému oboru a víceméně budu spíš jen popisovat, jaký je studium na FF MUNI a na Japanistice. Myslím ale, že pokud je tu někdo kdo třeba ještě na VŠ není nebo se rozhoduje právě nad tímto oborem, mohlo by mu toto moje vyprávění trochu pomoci si udělat menší obrázek o tom, jak to vlastně funguje. 

Začátek

Tyjo, zdá se to jako před chvílí, ale bude to pomalu půl roku, co jsem se dozvěděla, že mě dodatečně přijali na mů vysněný obor. Už jsem byla docela smířená s tím, že půjdu na rok na jazykovku a další rok to zkusím znova. Dost jsem ještě v tý době váhala, jestli Japanistika je ten správný směr a nemám spíš zkusit něco v medicinském odvětví, které mě taky vždycky děsně lákalo. Když ale v polovině srpna přišel TEN mail, věděla jsem, že to tak prostě má být. Že jsem si musela projít všemi pochybnostmi, selháním  a uvědoměním si, co chci vlastně dělat až k odměně v podobě "PŘIJATA". A tak jsem se na začátku září zapsala, přihlásila na předměty a skoro okamžitě byla vržena do vysokoškolského života. Nebudu lhát, první týdny mi přišly že se furt něco dělo. Nové předměty, nový prostředí, noví lidé, kteří se chtěli neustále seznamovat a chodit po všech čertech. Poprvé v životě jsem zařila ten divný pocit, kdy jsem čas neovládala já, ale čas ovládal mě. 

Studium

Všude jsem vždycky slyšela, že výška je spíš o tom se 3 měsíce flákat a pak se jen na zkouškové zahrabat do spousty učení a měsíc nevylézat z baráku. Well, jak jsem brzo zjistila, nejsou to jen medici, co se musí průběžně učit. Už na začátku jsme byli představeni tomu, že pokud chceme vůbec zkoušku zkusit, musíme splnit 70 % testů ze dvou předmětů. V průběhu studia jsem zjistila, že abych nemusela prodlužovat studium, musím splnit 3 předměty. V momentě, kdy bych neudělala jeden z nich, už si dál neškrtnu. Resp. už nemám možnost vycestovat na stipendium do Japonska, což je můj velký cíl, kvůli kterému se fakt hodně snažím a kvůli kterému musím mít fakt dobré známky. Ale to už předbíhám.
Upřímě jsem to na začátku neviděla zas až takový problém. Říkala jsem si, že to bude v pohodě, že to zvládnu. A tak jsem jednou nebo drahrát týdně chodila s lidmi do čajek nebo k někomu na パーティー (párty). A zvládala jsem to. Dokud....

První selhání

Dokud jsem nedostala své první NG (aka nedala jsem test). Ne že bych to nějak obrečela, ale spíš jsem se začala bát, že tu látku nechápu a že to půjde už jen z kopce. A ono trochu šlo. Ale hlavně kvůli mé panice z toho, že to nedám. Studium se stalo náročnější a já si přišla zoufalá. Long story short, zvládla jsem to, ale ke konci jsem už ani nechápala jak. Bylo to asi i z větší části způsobeno tím, že jak jsme začali pomalu a dost si vysvětlovali co a jak, tak ke konci už jsme dostali hned 2 lekce na samostudium a bylo toho prostě nad hlavu. 

Průběžné studium

Nikdy jsem nebyla člověk, který se učí průběžně. Spíš jsem si ke všemu sedla tak den před testem a ono to nějak vyšlo. Myslela jsem si, že to bude podobný i na VŠ, takže jsem to plánovala zas tolik neřešit. Jeden předmět mě však hodně zaujal a informace, které nám byly sdělovány jsem se fakt chtěla naučit. A tak jsem si k tomu párkrát sedla a učila se. A upřímně? Díky bohu. Plánvala jsem si brát nějaké předtermíny, abych toho neměla později v lednu tolik a tenhle předmět byl jeden z mála, který toto nabízel. A tím, že se mi přestalo tolik dařit v důležitějších předmětech, jsem k blížícím se prázdninánám, neměla tolik času se učit na předtermíny. Takže to, že jsem měla většinu naučenou už předem, my hodně ulehčilo veškeré problémy. 

Zkouškové

A tady se dostáváme k té těžší situaci na popis. Protože jediné, co jsem dělala bylo učení, učení, kafe, učení, někde mezitím občas jídlo a další učení + spánek. Už k maturitě jsem začala používat na učení a focus Pomodoro techniku a i když to trvalo spropadeně dlouho se s tím naučit fungovat, tady můžete vidět můj výpis z Forestu jen od začátku ledna do 18.1.. Nejvíc hodin, co jsem se zvládla učit bylo 9h 50min za jeden den. 

Termíny/Opakování zkoušky

Tím, že jsme malý obor nám učitelé nedávají moc možností na výběr termínu. Tedy všichni všechno nacpou do první poloviny ledna a ty se musíš rozhodnut jestli ti nevadí mít míň pokusů a dát si to později nebo mít možnost 3 pokusů, ale mít všechno v prvních dvou týdnech ledna a pravděpodobně nic nestíhat. Já zvolila tu první možnost a upřímně... bylo to lepší. Člověk měl aspoň čas se všechno naučit a už ho ani tak ta možnost, že nemá tolik pokusů, nestresovala. Jediný co jsem si myslela je, že když člověk opakuje zkoušku, tak mu tu známku prostě přepíšou. Což je omyl. Nedáním zkoušky si tedy aspoň můžete sestavit nějaký vtipný nápis a smát se nad tím, že máte FF jako "filozofická fakulta" a podobně. Ono to asi není zas tak vtipný, ale nedostatkem spánku a neustálím studováním by vám taky přišlo už vtipné úplně všechno.

Na závěr: Mé menší doporučení

Běžte si občas zaběhat/zacvičit/vzít psa na procházku. Hodně to pomůže. Když jste celý den zavření mezi 4 stěnami a jediný váš pohyb je na záchod, pro jídlo a kafe, není to optimální ani pro psychiku. A s tou vám hází už samotné zkouškové. Nenechte si ho ještě víc zničit jinými podněty. Tohle je jedna z mých toxických vlastností, kdy když se něco sere, tak vyloženě chci, ať se to posere ještě z více stran protože proč ne. Takhle jsem si chtěla podkopad nohy teď. Po poslední zkoušce jsem se cítila strasně unavená a  neměla jsem sílu nikomu na nic odepsat. Najednou jsem si říkala, že se na všechno vykašlu, zabarikáduju se na den v pokoji, budu jen ležet a nic nedělat. Miliony zpráv na různých sítí, každý po mě něco chtěl a já se prostě cítíla jakože neodpovím. Ale musela jsem se s někým ještě ten den potkat. Donutila jsem se a měla s tou osobou, nezávisle na svém pocitu, hodně zaímavý a motivující rozhovor, díky kterému jsem byla schopna další den vylézt z postele, odpovědět na 90 % zpráv a teď začít psát tenhle příspěvek. Protože hej, jednou bych to stejně musela udělat a asi bude lepší, když to bude bez depresivní fáze, i když mám i teď stále pocit, že bych se prostě potřebovala zhroutit, abych mohla dál fungovat.