🚶🏻‍♂️ #11 O kouzlu propadnutí aneb Jdi ven!

Adam Gebrian mi jednou trefně říkal:

“Když jsme byli malí, největší trest, který rodiče mohli vymyslet,  zněl: ZŮSTANEŠ DOMA! Dnes je největší trest tohle: JDI VEN!” 

Václav Cílek v nedávném rozhovoru pro MF DNES zase uvažoval: “Je faktem, že depresivnost se posunula k mladším ročníkům, těsně nad osmnáct let. Za poslední tři roky je vyšší o desítky procent. Do jisté míry za to opravdu může ta klipovitost a povrchnost, čím dál mladší lidé se hroutí, neumějí mít obyčejnou radost ze života. Ale ten nepříznivý trend může být dán i kulturně. Viděl jsem to na amerických studentech, které jsme tu měli na letní škole. Když se cítili smutní, měli pocit, že je to něco, co by měli léčit.” 

A poslední sklíčko do mozaiky, tentokrát můj vlastní zážitek: Byl jsem v Praze na diskusní panelu s tématem Jak získávat zpětnou vazbu od studentů. Pro mě zásadní věc. Dva studenti architektury na ČVUT v rámci sdílení dobré praxe popisovali vznik své iniciativy a v jednu chvíli také pronesli:

“Profesoři na náš přenášeli narativ, že je potřeba oboru propadnout.”

Mysleli to jako výhradu. Tak vážnou, že se jí začali bránit - v rámci, jak jsem pochopil, vyvážení osobního a studentského/pracovního života. 

Poslouchal jsem je pečlivě, protože svůj příběh formulovali srozumitelně, bez hysterie, poctivě, pokorně, s touhou zachovat si objektivní pohled a hlavně - vyvolat dialog. Obdivoval jsem jejich odvahu. Pokud na sobě a ve svém okolí vnímali čím dál častější panické ataky a deprese, nebylo jistě jednoduché vstoupit do konfrontace s vedením univerzity. Získali tím totiž v první fázi pouze jediné - ještě více stresu. 

🚶🏻‍♂️

Vybavil jsem si paralelně několik nedávných rozhovorů se středoškolskými učiteli, kterých si velmi vážím. Vyprávěli mi především o děsivě rostoucím počtu případů sebepoškozování jejich žákyň a žáků. 

Přesto mě slova panelistů nepříjemně dráždila a doufal jsem, že jde o nedorozumění. Vyvolat v tobě odhodlání a rozvinout schopnost něčemu PROPADNOUT je přece to nejlepší, co ti tvůj pedagog může dát - nebo ne? 

Já se jako student bál, že propadnu při zkoušce, ne tématu. 

Dokonce jsem si hned vzpomněl, jak jsme s tehdejší přítelkyní zcela vážně řešili, jestli můžeme psát dobré divadelní hry, když se ve vztahu vůbec netrápíme. A jestli bychom se v “zájmu věci” neměli nějak dramaticky rozejít. Fakt. To je přece dobrá zápletka na nějakou hru, ne? 

😇

“Někdy se stávalo (neříkáme, že vždycky), že jsme ze studijních důvodů zůstali v ateliéru i pozdě večer,” pokračovali mladí panelisté.  

Vzpomínal jsem na svá gymnaziální léta - chodil jsem totiž v letech 91-95 na jedno z prvních soukromých gymnázií v této zemi (Schola ludus v Ústí nad Labem), kde byl PROPADÁNÍ hlavní předmět. Mnohdy jsme své učitele doslova přemlouvali, ať s námi ještě zůstanou do pozdního večera.   

Mimochodem - testy se často psaly s otevřeným sešitem, protože otázky byly formulované tak, abychom hlavně uvažovali! Dokonce nám bylo doporučeno psát si chytré taháky - od té doby vím, že je to jedna z nejlepších metod, jak se něco naučit. Tahle metoda by se dala nazvat:

Vyrob si tahák, abys nepotřeboval tahák!

Jednou jsem byl u tabule a měl obhajovat, že země je placatá. Jindy nás učitel rozdělil do dvou skupin, jedna obhajovala trest smrti, druhá byla proti. Zkrátka právě na téhle škole jsem se naučil to nejdůležitější - formulovat otázku. PROPADL jsem kladení otázek. Pro mě osobně naprosto iniciační léta, bez který bych se nikdy nepřihlásil na JAMU a bůhví, jak by to bylo dál… 

Je zřejmé, že dnešní studující chtějí věci jinak, po svém. Navíc si o podmínky ke studiu dovedou říct desetkrát lépe než my. Vědí, co chtějí, jsou odvážní, vedou rozhovor o poznání kultivovaněji, než já tehdy. Mám z toho velkou radost. 

Proč? 

Protože si myslím, že kvalitní škola musí styl a obsah výuky přizpůsobit “dnešním” studujícím. Stejně tak jsem ale přesvědčen, že nesmí rezignovat na touhu něčemu PROPADNOUT. 

Poznámka na závěr: 

Mé gymnázium Schola ludus už nefunguje. Brzy ho sežrala svoboda, respektive byrokracie, pomluvy a možná hlavně přílišná originalita, která byla trnem v oku čím dál většímu počtu lidí. Síla pedagogického sboru bojovat v neprofesionálních podmínkách postupně slábla. Statečně ho vedl náš ředitel, pak už kamarád Pavel Slezáček. Palice dubová, pan neuchopitelný, ze kterého šel někdy i strach, ale milovali jsme ho jako vlastního tátu. 

Jsem si jistý, že jeho hlavní motivací pro tenhle donquijotský projekt byla potřeba dělat to jinak. Proto se nás ptal. Určitě si o tom, co jsme mu říkali, myslel svoje, ale vzal nás do hry a za to mu budu do smrti vděčný. 

🚶🏻‍♂️

Pavel před několika dny zemřel. 🖤 Tenhle newsletter patří jemu. Čest jeho památce.   

Pěkné (pořád ještě) léto (zbývá týden) přeje 

Petr Michálek 

Citát(y) týdne: 

👉 “Kdo vám řekne, že má pro školství jednoduché řešení, tak mu vůbec nerozumí.” Radko Sáblík v podcastu Miloše Čermáka. 

👉 „Přála bych si mít víc času. Mít čas a možnost nahlédnout do ostatních kurzů, trošku víc se potulovat po fakultě, nespěchat tolik. Před a po každém kurzu mít možnost neběžet za další povinností.“ Kateřina Jebavá (JAMU) pro Universitas. 

PS: Na náhledovém obrázku je program narozeninové párty mé dcery Stely, který vyrobila a nalepila na vstupní dveře. Nevím proč, ale nějak se mi to k tomuhle textu hodilo.