Krev, pot a slzy pro zachování našeho světa

Úvod

Velká válka na Ukrajině trvá už více než dva a půl roku. Ukrajina se snaží zdržet ruské síly v Doněcké oblasti, v Rusku probíhají boje o Kurskou oblast a klíčové západní státy stále nebyly schopné poskytnout svůj souhlas se zásahy ruských letiště, muničních skladů. To vše přitom v situaci, kdy ruská letadla beztrestně shazují tunové letecké pumy na ukrajinské obránce, kdy ruské rakety decimují to, co zůstalo z energetické infrastruktury a kdy denně vraždi civilisty. Někdy až desítkami najednou. Jako se to stalo například v Poltavě. 

Jak jsme se dostali do bodu, kdy musíme prosít západní politiky v Německu, Itálie nebo například Spojených státech, aby povolili to, na co má Ukrajina podle mezinárodního práva nárok? Jak je možné, že západní politici používají salámové metody a dávají agresorovi čas, aby se připravil na rozhodnutí, která veřejně tak jako tak deklarujeme? Proč jsme stále nebyli schopni začít s masovou produkcí zbraní? A kam nás tohle váhání může dovést? 

Na následujících řádcích se pokusím zprostředkovat svůj pohled na celou situaci. Pro někoho možná kritika až příliš velká, na stranu druhou, v sázce není nic menšího než to, abychom zabránili Rusům, aby se jednoho dne rozhodli pokračovat ve svém vojenském tažení i za ukrajinské hranice. 

Staré uspořádání světa 

Světové mocnosti po druhé světové válce založily novou bezpečnostních světovou architekturu. Nebudu zde dávat nějaké velké lekce z práva a historie. Vyjmenuji pouze několik pravidel a principů, na kterých se tehdejší Spojené státy, Sovětský svaz, Francie, Británie a Čína při založení Organizace spojených národů dohodli. 

V zásadě jde o to, že spory se mezi jednotlivými členy OSN neřeší silou, že prim hraje diplomacie. Že hranice nemohou být měněny pomocí síly. Že pokud už k napadení některého státu dojde, potom má Raba bezpečnosti rozhodnout o autorizaci použití síly. No a že pokud je tedy některý ze států napaden, má právo na použití síly k sebeobraně. A toto právo může samozřejmě vykonávat nejen na svém území, ale také na území agresora. 

To je v zásadě to, na čem náš systém fungoval a jehož pravidla se zavázali členové dodržovat (pravidel je samozřejmě víc, takže pokud vás zajímají detaily, mrkněte se na Chartu OSN nebo nějaký komentář k ní). Tato pravidla se samozřejmě zavázalo dodržovat také Rusko, které jako právní nástupce SSSR získalo místo stálého člena Rady bezpečnosti.

A zde je první kámen úrazu. Znovu, nebudu nosit dříví do lesa, nicméně je asi nutné připomenout, že napadením Ukrajiny Rusko chtělo celý systém mezinárodního práva a bezpečnostní architektury pohřbít. Díky ruskému právu veta neexistuje šance, že by Rada bezpečnosti autorizovala použití síly proti agresorovi. Rusko přece nebude hlasovat pro to, aby nějaké mírové síly zasahovaly na ukrajinské a ruském území. 

Jenže ono se ukazuje, že i kdyby Rusko nakrásně v Radě bezpečnosti OSN nebylo, podržela by ho další diktatura – Čína. Čínští komunisté sice formálně vystupují v neutrální pozici, pravdou ovšem je, že si Peking vybral stranu ihned na začátku války. Proč? To je samozřejmě otázka na tamní papaláše. Proč mohu v klidu tvrdit, že si Čína vybrala stranu? Z následujících důvodů. 

Pokračuje utužování vztahů mezi Pekingem a Moskvou, a to jak v rétorické, tak praktické rovině. Čína se ani nesnaží skrývat fakt, že Rusku a tamním společnostem pomáhá obcházet mezinárodní sankce, které byly na Kreml uvaleny zejména západními zeměmi. Kromě toho Čína Rusům dodává různé druhy vybavení a ruská armáda není nikterak odstřižena například od dodávek průzkumných a dalších dronů. Svůj postoj také pekingští komunisté odhalili také v „mírovém“ plánu, ve kterém sice vyzývají k „ukončení konfliktu“, na stranu druhou viní z války západní státy a na Rusko nekladou praktické žádné požadavky. 

Co si z toho můžeme odnést? To, že rozpad mezinárodního řádu, který v Evropě 80 let zajišťoval méně zajišťoval bezpečí, není pouze dílem jednoho „rogue state“, který se rozhodl vyzvat Západ na souboj. Peking byl velmi rád, že se mu nabídla možnost k jakési „revizi“ toho, co asi rovněž považuje za limitující prostředí pro rozšiřování svého vlivu. 

Nejsou to nicméně pouze tyto dvě diktatury. Svoji měrou k rozbití celého systému přispívá také Severní Korea, Írán, Bělorusko, některé země globálního jihu a další loutkové režimy, které víceméně poslouchají to, co nejsilnější diktatury řeknou. Ať už pro to mají ty či ony důvody.

Z hlediska bezpečnosti nás pokus o rozbití (ano, v tomto odstavci mluvím o pokusu, protože to níže budu rozvádět) stávajícího mezinárodního řádu vrací minimálně 80 let a já bych se možná nebál říct, že i 120 let do historie. Do světa, ve kterém existovalo několik mocností, které si globálně dělily vliv a kdy v těchto sférách vlivu panovala jejich dominance. Rozbití světa na sféry vlivu (Putin to nazývá multipolárním světem) vede k tomu, že tam, kde platí sféra vlivu jedné mocnosti, tato mocnost arbitrárně vykonává takovou politiku, kterou zrovna uzná za vhodnou. 

Tezi, že nejde o nějaké fantazie ale o reálné bezpečnostní riziko pro náš region, demonstrují například ruské požadavky na to, aby se síly NATO stáhly k hranicím z roku 1997, což znamená odchod našich spojenců z regionu, nejblíže do Německa. My, Polsko, Slovensko, Maďarsko, pobaltské státy, Švédsko, Finsko, nebo například Albánie či Černá Hora, to je podle Ruska jeho sférou vlivu. Region, který nebude chráněn ani americkým jaderným deštníkem, ani konvenčními silami a který bude Kremlu a jeho armádě ponechán napospas. Jako za doby sovětských časů. 

Nedostatek západní reakce 

Staročínský vojenský stratég a filosof Sun Tzu ve svém díle Umění války napsal: 

“Pokud znáš nepřítele i sebe, nemusíš se bát ani stovky bitev. Pokud znáš sebe, ale neznáš nepřítele, pro každé vítězství zaplatíš jednu prohru. Pokud neznáš ani sebe, ani nepřítele, budeš v každé bitvě prohrávat.” 

Tuto poučku by si měl přečíst každý západní lídr, který má tu pravomoc rozhodovat o dění ve svém zemi. Putin a jeho propaganda nám totiž neustále říkají,  čeho chtějí dosáhnout. Pokud bychom se tedy řídili tím, co říká Sun Tzu, tak svého nepřítele známe. Víme, že chce rozbít náš mezinárodní řád, že chce ovládnout prostor ve střední Evropě a nejlépe i na Balkáně, ale (a to je zásadní), že postupovat bude tam, kde mu to bude umožněno. Víme také, že pro Putina neexistují žádné červené linie. A to jak v případě jeho postupu na Ukrajině a vůči západním zemím, tak ani ve vztahu k tomu, jak působí například Ukrajina proti Rusku (viz vojenská operace v Kurské oblasti). 

Pokud tedy známe svého nepřítele, měli bychom se ptát, jestli známe sami sebe. A v tom je ten hlavní kámen úrazu. Známe skutečně sami sebe? Známe své kapacity? Známe své možnosti? Známe své psychologické hranice? 

Ano, představitele Západu velmi rádi mluví o tom, že našim cílem je zachování mezinárodního řádu. Zachování pravidel, která jsme si pro bezpečné soužití nastavili. Jenže pouhá slova tento mezinárodní řád zachovat nemohou. Pro to je nutné učinit konkrétní kroky. Náš nepřítel je totiž činí a není v tom sám. 

My, i když tvrdíme opak, ve skutečnosti netušíme, kolik prostředků jsme ochotni vložit do ruské porážky. Ano, porážky. A proč mluvím zrovna o ní? Protože pokud je našim cílem zachovat mezinárodní řád, je nutné Rusko bezpodmínečně porazit. Je nutné, aby Kreml se svoji armádou na Ukrajině prohrál, jeho ekonomika byla položena a Rusko bylo donuceno akceptovat, že žádné porušení nastavených pravidel nebude nyní a ani nikdy v budoucnu akceptováno.

Namísto toho ovšem pozorujeme nejednotnost části NATO ve vztahu k válce (viz Maďarsko, Slovensko či Turecko, které si dokonce zahrává s členstvím v BRICS). Vidíme, že nejsme schopni nastavit pravidla, která vyloučí možnost západních firem v Rusku nadále provozovat byznys a tím živit ruský rozpočet, a zákonitě také armádu. Vidíme, že jednotlivé členské státy Evropské unie mají nedostatečné až žádné kapacity na vymáhání sankcí, jakožto protireakcí na ruskou válku na Ukrajině. Vidíme, že stále ignoruje očividný fakt, že minimálně v ekonomické, psychologické a kybernetické rovině jsme s Ruskem ve válce. 

Poslední bod bych rád vypíchl. Nastavení společnosti (a nejen u nás v České republice) je takové, že válka je někde tam. Příliš se nedisktuje, jaké následky by ruské vítězství mělo a jak ohromné ekonomické, sociální a politické dopady by nastaly. 

Máme tak šanci sami sebe poznat? Nereálné to samozřejmě není, nicméně po tom musí být ve společnosti poptávka. A taková poptávka by zákonitě odrážela také politické vedení. Namísto toho sledujeme Orbána a Fica, kteří přesvědčili dostatečné množství voličů, že nám náš nepřítel nechce uškodit. Ve Spojených státech republikáni nedokázali vygenerovat jiného lídra, než člověka, který byl u nepokojů v lednu 2021 a má pocit, že se lze s diktátory na něčem domluvit. Ve střední a zapadní se k moci derou politici, kteří s Kremlem v zásadě nemají větší problém (z pragmatického či ideologického důvodu). 

Jak chceme v takovém stavu společenského “chaosu” poznat to, čeho jsme schopni a co jsme ochotni obětovat za náš způsob života? Opak je spíše pravdou. V takovém případě se nicméně vrátíme k onomu výroku Sun Tzua, pokud neznáme sebe, potom jednu bitvu vyhrajeme a jednu prohrajeme. Jenže co když bitva, kterou nakonec prohrajeme, bude tou bitvou, která nakonec rozhodne o celém vyznění války? Ptám se znovu, jsme ochotni přijmout následky této ignorance? 

A to nemluvím o Číně jako nepříteli, kterého podle nás neznáme prakticky vůbec. To zákonitě povede k tomu, že válku s ní prohrajeme. Dnešní pekingští komunisté totiž krásně naplňuje rčení, že kapitalista komunistovi prodá provaz, na kterém ho právě komunista pověsí nakonec oběsí. A vlastně bychom se ani nemohli divit. Západ stále nedokáže efektivně vracet výrobu domu, stále nejsme schopni se zbavit naprosté závislosti na Číně v otázce strategických surovin a dodavatelských řetězců. 

Příkladů je přitom nespočet – od komponentů do různé elektroniky, přes léčiva než po prvotní suroviny pro výrobu zbraní a munice. Jestli si myslíte, že sankce vůči Rusku (ne)fungují, zkuste se zapřemýšlet nad tím, jak málo budou účinné vůči zemi, která ovládá know-how, má obrovské výrobní kapacity, pod palcem půlku globálního jihu a která de facto kontroluje pro nás nezbytné suroviny, jejíž dodávky bude schopná (a v případě války o Tchaj-wan) a zcela jistě i ochotna přiškrtit. Znovu, toto je myšlenka, nad kterou byste se měli pořádně zamyslet. 

Co dál?

Západní politici nejsou ochotni anebo schopní bouchout do stolu a přestat si sami sobě malovat červené linie. Nejsou schopni anebo ochotní vidět za horizont více než jednoho volebního období, jehož možnosti si sami zkracují tím, že v jeho posledním roce nechtějí dělat “nepopulární kroky”, které mohou i část svého elektorátu naštvat. 

Jenže co nám to bude platné, pokud řád, ve kterém možná budeme žít, bude natolik nestabilní, že nám nedovolí pokračovat v ekonomickém růstu, prosperitě a pokroku? Navrátem do geopolitické situace 19. století nezískáme vůbec nic a jako demokracie se nebudeme schopní efektivně postavit mobilizovaným diktátorským a autoritativním režimům.

Někteří lídři si zřejmě vsadili na to, že právě takový řád převládne, protože vidí, že Západ není schopen za svá pravidla prolévat pot, krev a slzy. Co pot, vlastně nejsme schopni slevit ze svého standardu natolik, abychom neprohráli jednu z největších válek od druhé světové. Sun Tzu radí, abychom si pro bitvu vybírali správné strategie a přemýšleli, které bitvy bojovat a které ne. Čas na bitvu je tady a strategií musí být (minimálně) opravdový ekonomický a informační střet. Namísto toho se ale hledají cesty, jak by se vlk mohl nažrat a koza mohla zůstat celá.

Líbí se Vám mé články a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!