ALFA SAVCI – část třináctá: Než to lehne popelem

Část třináctá

Než to lehne popelem

V lese jsme přečkali noc i den. Neviděli jsme nikoho. Žádnýho fízla, žádnýho oživlýho mrtvolu, žádnýho dědka-houbaře. Díky vysokejm stromům se v lese dal přetrpět svit slunce. Alice a Anastázie strávily celý dopoledne a kus odpoledne nad zařízením, který můžu popsat jako bytelnej tablet dosud nepoznaný budoucí generace. A já upírkám čuměl přes rameno a občas po okolí (to abych si mohl třídit myšlenky, zatímco jsem tak napůl předstíral kontrolu nejbližšího terénu).

To zařízení, do kterýho jsme čuměli, bylo úžasný. Za nějakejch šest hodin se baterka skoro nehnula a připojení frčelo jak Slávek Boura. Vtipný mi přišlo, že ta bytelná hi-tec placka vypadala jako něco, co se zhmotnilo z ulepenýho snu šestnáctiletýho cyberpunkera. Asi i proto jsem tomu začal v duchu říkat komuniké budoucnosti.

A pomocí týhle věcičky se domluvila akce na první říjnovej víkend. Při sledování něčeho, co bych nejblíž popsal jako šifrovaný internetový fórum upírů v Čechách a Polsku, jsem vyčetl několik informací o tom, co se už rozplánovalo. Zjistil jsem, že stejně jako nezaháleli lidi, co nás chtěli mrtvý, tak nezaháleli ani upíři. Na fóru upíři řešili, že někde v Čechách je vězněno neznámý množství upírů. A Anastázie s Alicí dokázaly najít fotku a informace o oživlý mrtvole, kterej mezi ně chtěl hodit i mě.

Měli jsme na něj celou složku (a já z ní upírkám přes rameno něco vyčetl). Alexandr Sergejevič Krvčenko se narodil v carským Rusku v roce 1879 ve městě Voroněž. V mládí socialista, brzo bolševik a pravděpodobně od roku 1916 kultista. Fascinovalo mě, že aniž by byl upírem, otravoval na světě už tolik let. Časem jsem se dozvěděl, že na světě funguje hned několik metod, kterejma lze prodloužit život. Většina spočívá v dost šílenejch rituálech, ale existujou i artefakty, který můžou držiteli zaručit mimo jinýho například i dlouhověkost.

Každopádně Krvčenko dokázal v Rusku přežít všechny apokalyptický události (první světovou válku, občanskou válku, revoluci, druhou světovou válku, brutální politický čistky…) a podle všeho se až při pádu kultu osobnosti uklidil stranou od komunistický strany. Někdy v druhý polovině dvacátýho století se začal orientovat víc na démonologii a míň na komunismus, což je asi taková změna jako přelízt ze sudu kyseliny do sudu žíraviny.

Podle záznamů to byl nelidskej zmrd a nebezpečná svině. V kultu vyvolávačů démonů zastával podle posledních záznamů funkci velekněze a v minulosti byl několikrát pověřenej řízením protiupířích akcí. Alice k jeho osobě založila na fóru něco jako vlákno za účelem jeho vystopování (to se stalo už někdy na začátku našeho pobytu v Nechanicích). Vložila na úvod jeho popis a informaci o tom, že by mohl vědět o upírech, který se pohřešovali. A upíři v Čechách a Polsku ho za poměrně krátkej čas dokázali vypátrat a podle všeho měli i místo, kde byli uvězněný naši příbuzný.

Broumov. Kostel sv. Václava a sousední budova bejvalý základní umělecký školy. Tam jsme měli udeřit. To místo jsem trochu znal. Kostel i bejvalá škola stály na konci řady budov, který se tyčily nad strmou skalní stěnou. Pod ní bylo parkoviště Penny Marketu. Podle všeho měli upíři to místo prozkoumaný, protože vymysleli, že do budov vnikneme právě z parkoviště po skále. Znělo to docela akčně. Docela dost popravdě. Asi za to mohl i můj strach z vejšek, že jsem cejtil hodně velký vzrušení.

Každopádně my se v hluboký noci vymotali z lesa a dojeli tak daleko, jak to šlo. Našli jsme jinej odlehlej úkryt (opět les, zvedání závor a něčím trochu strašidelnej klid a prázdno) a Anastázie za soumraku dalšího dne odešla. Vrátila se za pět hodin a vytáhla z toyoty tři nabouchaný sportovní tašky. Stručně a velitelsky nám řekla, že je potřeba všechno z auta vzít a jít za ní. A tak jsme ji poslechli a šli.

Po pár kilometrech jsme z lesa došli na odpočívadlo. Stála tam dodávka s chladícím boxem. Za volantem seděl takovej mladej týpek s pohledem sígra a očividně byl pod vlivem (ale jestli alkoholu, tak ten byl v koktejlu to nejlehčí). Anastázie ho pravděpodobně sbalila a uplatila drogama a možná i něčím jiným, ale to jsem pustil z hlavy. I když jsem obě moje matres sanguinis miloval, nijak jsem si je nenárokoval. Ono si vznášej požadavky na bytosti, který po zemi choděj o půl tisíciletí dýl jak ty…

Každopádně týpek nás pustil do chlaďáku a zakamufloval nás poraženým dobytkem. Dovezl nás až někam k Polici nad Metují. Přiznám se, že v tom autě jsem se neudržel a okousal líce a jiný části z krávy. Zatím to bez lidský krve šlo, zatím to ještě šlo… Jsem slušnej, takže jsem v autě nechal všechnu hotovost, co mi zbyla. Nebyl to poklad, ale rozhodně jsem přeplácel. Jak jsem čuměl do peněženky, nějak mi unikalo, k čemu by mi momentálně mohly bejt prachy.

Když nás sígr vypustil ven, vlastně ani nic neřekl. Podle mě měl strach, že ho zabijeme. Asi bych nechtěl bejt v jeho hlavě, když si zfetovanej uvědomil, že veze tři zabijáky. Možná mu i došlo, že jsme celostátně hledaný. Nicméně odvedl předem zaplacenou práci a odjel do prdele. Časem se ukázalo, že nás dokonce ani nenapráskal.

Pak nás čekal nějakejch dvanáct kilometrů dlouhej pochod do Broumova. Se vší tou tíhou věcí, co jsme táhli, se upíří organismus vypořádával úplně v pohodě. Kdybych měl o několik párů končetin víc, určitě bych i mnohem víc utáhnul. Cesta nám nezabrala víc jak tři hodiny, když jsme se dostali tak blízko cíli, jak jsme potřebovali.

Museli jsme přečkat ještě jeden den. Našli jsem dostatečně vzdálenej a zároveň stinnej úkryt u malý vodní nádrže s příhodným jménem Katovna. Tam jsme zakopali všechno, co jsme s sebou nesli. Samozřejmě kromě věcí potřebnejch k útoku.

Při čekání jsem upírky poprosil o něco, co jsem už dlouho chtěl: aby mi do rukou půjčily komuniké budoucnosti a já si mohl prohlídnout ty upíry, který se pohřešovali. Na fóru se diskutovalo o jejich pravděpodobný přítomnosti v kostele sv. Václava a prostorách bejvalý školy, který město pronajímalo společnosti SCUTEX security (z lat. scutum exorcismi – štít exorcismu). Zapálil jsem si a vybalil to ze sebe.

Alice ani nemrkla, přihlásila se a našla, co jsem chtěl vidět. Pak mi zařízení podala a sama se věnovala nějakejm anime reels na instagramu. Ale Anastázie na mě hezkou chvíli hleděla, ústa pootevřený a pohled, jako kdyby se na slušnejch pár okamžiků ztratila do minulosti. Nevím, ale myslím si, že to byl jeden z těch okamžiků, kdy se mi dařilo lámat ledy kolem tak chladný bytosti, jakou vlastně Anastázie v nitru byla.

A protože, jak říkám, moje matres sanguinis miluju, tak jsem musel přiložit ruku k dílu, když měl lehnout barokní kostel popelem. Anastázii na tom záleželo, takže i mně.

_______________________

Další část zveřejním už brzo

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem