Jan Neruda vzpomíná na předvánoční hračkářství – Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Jak jsem vloni psala, text s vánoční tématikou jsem psala již mnohokrát, a proto jsem letos požádala o pomoc Jana Nerudu. Citovat budu z knihy „Co se v Praze všecko děje“, což je výběr jeho fejetonů, který vydalo v roce 1985 nakladatelství Albatros. Pro dnešek jsem zvolila text, v němž slavný novinář zavzpomíná na hračkářství J. H. Brandejse nabízející své zboží na nároží ulic Havířská a Provaznická (nedaleko ulice Na Příkopě) v domě postaveném v letech 1931 a 1932.

I pohlavek oslíkovi

J. Neruda se s majitelem této prodejny znal, takže neobdivoval jím nabízené hračky pouze ve výkladní skříni – před ní prý bylo vždy dost „jiných chlapečků“ – , ale mohl vstupovat dovnitř a „on mě nechává dělat, co chci: otvírat škatulky, houpat koně, točit flašinet, sahat na lva, brát panny kolem pasu“. Mohl si dokonce „pohladit jehně (...) se zlatýma rohama, a jehně zamečí“. Možná ještě zábavnější bylo, když dal pohlavek osedlanému oslíkovi, „až mu hlava mezi kolena sklesne; oslík zdvihne pomalu zas hlavu a zahýká“. Autor neprozradil, který z těchto strojků byl pro něj zábavnější.

Kouzelný interiér

Nerudovic Jeníčka okouzloval i samotný interiér obchodu, který popsal takto: „Všude, na všech stranách, ze stropu, z podlahy jako by vanul šeptot, ozývaly se veselé, tenounké hedvábné hlasy, a když dám pozor – já jim rozumím. S úctou a jen po špičkách jdu kolem skupení Mikulášů – patrně se tu svatí radí, jakže letos začít už ten bujný život zimní.“ A což teprve když si začal prohlížet jesle, k nimž přistupoval „s opravdovou zbožností“. Pokud před nimi chvíli stál sám „nerušen – věru, já slyším i jak třepetavý andílek stříbrný svým hláskem zpívá: Gloria – gloria“.

Dáma-chameleon

Brandejsovo pražské hračkářství vynikalo i tím, že nabízelo asi padesát českých her pro děti, které byly nejen zábavné a důmyslné, ale malé hráče učily „národnímu zpěvu, českým dějinám, lásce ku krásné vlasti a k pyšné, hrdé Praze“. Německé hry mělo na skladě pouze dvě.

A přesto byl Neruda v dospělosti svědkem toho, že právě jednu německou hru si zvolili jistí rodiče pod stromeček pro své tři malé děti, a pan Brandejs zdůraznil, že německý návod nechal přeložit do češtiny. Paní obratem namítla, že „my německy umíme a dětem už to přeložíme!“, zatímco pán si vyžádal český text. Autor fejetonu tyto manžele občas potkával, a zjistil, že když „mne vidí po chodníku přicházet, spustí panička vždycky česky. Když ale vidí přicházet například hlouček důstojníků, spustí arci zase ihned německy. Snad se bojí šavle – snad jí hned naskočí husí kůže“. Nerudovi připadala jako chameleon – „každý člověk, každý předmět, každý zvuk, každá barva přivede ji hned do afektace“.

***

Autorka: Stanislava Jarolímková
Úvodní foto: Vysoký dům, v jehož přízemí bývalo Brandejsovo hračkářství, poznáte dnes již pouze podle znamení tvořeného třemi sedláky, které připomíná, že v minulosti stávaly na tomto místě dva malé domky zvané U Sedláků. (Foto: © Miloslav Čech, archiv Prahy křížem krážem)
Text s originálními ilustracemi najdete na portálu Praha křížem krážem tady.