Deset knih do police (II)

Udržet si přehled o zajímavých novinkách v rámci současné knižní (nad)produkce je čím dál těžší, a tak vám čas od času nabídnu desítku tipů, z nichž si vybere dozajista každý...

Roland Barthes: Deník smutku. Překlad Ondřej Macl, nakladatelství Fra, 272 stran.

Matka byla v životě spisovatele a filozofa Rolanda Barthese tou nejdůležitější postavou. Den po její smrti, 25. října 1977, si začal vést Deník smutku. Psal jej perem, někdy tužkou, na papírové lístky (papír rozstříhaný na čtvrtiny), které potřeboval mít neustále na pracovním stole. Najdeme tu odkazy na souběžně psané dílo Světlá komora, k němuž ho ponoukla jedna z maminčiných fotografií, nebo i sen napsat proustovský román Vita Nova, kde by z ní učinil postavu. V první řadě je ale tento intimní dokument spouštěním žebříku do propasti posledních tří let, o které ji přežil.

*

E. T. A. Hoffmann: Životní názory kocoura Moura. Překlad Hanuš Karlach, nakladatelství Rybka Publishers, 392 stran.

Hoffmannovy Životní názory kocoura Moura, považované za vrchol autorovy tvorby a stěžejní opus pozdní německé romantiky, spatřily světlo světa již před dvěma sty lety, ale plného uznání, ocenění, ba nadšeného přijetí se dočkaly až ve 20. století. E. T. A. Hoffmann totiž předběhl svou dobu a stvořil dílo, které je svou formou a důmyslnou kompozicí vskutku ojedinělé: sám Hoffmann v něm vystupuje jako vydavatel, jenž vyhověl přání svého přítele a rozhodl se knižně vydat memoáry jistého „mladého autora skvělého nadání“, jímž je ve skutečnosti kocour, který si říká Mour. Záhy se ovšem ukáže, že učený kocour do svého rukopisu omylem zamíchal stránky z jiného textu, který objevil u svého pána, a sice z knihy pojednávající o životě geniálního skladatele a kapelníka Johanna Kreislera. Tyto stránky, které kocour používal dílem jako podložku, dílem jako piják, byly nedopatřením rovněž vytištěny, a tak se ve výsledné podobě díla jakoby omylem prolínají dvě nezávislé dějové linie – satiricky vyznívající autobiografie poněkud samolibého kocoura-literáta a tajuplný příběh, přesněji řečeno fragmenty příběhu, výstředního romantického hrdiny-umělce Johanna Kreislera vystaveného všemožným protivenstvím. Ilustrované vydání jednoho z nejoriginálnějších a nejzábavnějších románů 19. století.

*

Zeno Dostál: Soukromá trestní obžaloba. Nakladatelství Akropolis, 460 stran.

Optikou někdejších norimberských zákonů je ústřední hrdina, desetiletý Jakub, dítětem z tzv. smíšeného manželství. A ačkoliv žije s rodiči a prarodiči v malebném moravském městečku Konice, události druhé světové války nemohou osudově nedopadnout i do jeho světa. Od zákazu vystupování na dětském karnevalu, přes nucené uzavření koloniálu jeho židovských prarodičů, až po povolání do transportu, které obdrží nejdříve Jakubovi prarodiče a později i jeho maminka Charlota. Román Jakubova nezvyklého zrání zachycuje osobní katastrofu miliónů rodin v intimním portrétu, povětšinou laskavě a dětsky naivně. Tikot nástěnných hodin v „neznámém domě“ u tety, kde se Jakubovi podaří dočkat konce války, je neméně hlučnou obžalobou skutečnosti jako halasné scény z příjezdových ramp koncentračních táborů.

*

Nicol Hochholczerová: Tenhle pokoj se nedá sníst. Překlad Irena Steinerová, nakladatelství Host, 151 stran.

Tenhle příběh nechutná jako melounový pendrek. Kontroverzní, syrový a strohý, ale zároveň poetický text mapující šestileté období nerovného poměru dospívající Terezy, které je na začátku příběhu dvanáct let, a jejího padesátiletého učitele výtvarné výchovy Ivana. Tereza si není vědoma toho, že se ocitla uvězněná v nezákonném vztahu s manipulátorem, vždyť s Ivanem se konečně cítí krásná, zamilovaná a obdivovaná. Během dospívání si začíná celou situaci uvědomovat, snaží se z toxického kolotoče vystoupit a postupně se od Ivana odpoutává. Jde to však? Krátké, úderné kapitoly, které šokují svou otevřeností, v nás rezonují ještě dlouho po přečtení a jejich sílu umocňuje fakt, že mladá autorka vypráví o svých vlastních životních zkušenostech.

*

François Rabelais: Gargantua. Překlad Cibulská theléma, nakladatelství Academia, 348 stran.

Nový překlad Rabelaisova Gargantuy, tohoto arcidíla renesančního humanismu a reformismu, této potopy rafinovaných obscenit, této brutální kritiky soudobé církve a univerzity, tohoto snění o světě lepším a svobodnějším, reflektuje proměny češtiny, a to zdaleka nejen ve vnímání vulgarismů. Nechce podat informaci o renesančním smíchu, ale přimět čtenáře skutečně, „gargantuovsky“ se smát. Navíc bere vážně skutečnost, že nemalá část rabelaisovských vtipů je vázána na konkrétní lokality v Rabelaisově rodném kraji kolem Tours, tyto vtipy však v českém kontextu nejsou vtipné. Celý Gargantua je tudíž přesazen do jižních Čech – i k poctě dávné Jihočeské Thelémy. Paralelně s překladem je veden odborný komentář, vysvětlující kulturně historické odkazy i kontexty Rabelaisova života a díla.

*

Serhij Žadan: Depeche Mode. Překlad Miroslav Tomek, nakladatelství Fra, 232 stran.

Charkov. Začátek devadesátých let. Studentské byty, fotbalové stadióny, nádraží, továrny… Tři kamarádi hledají čtvrtého, aby mu sdělili smutnou zprávu o smrti jeho otčíma. Mají na to dvaasedmdesát hodin, celé tři deštivé letní dny – v cestě jim ale stojí moře alkoholu a taky trocha smůly. Začíná nezapomenutelné putování po průmyslových periferiích města, hledání svobody a smyslu života. Groteskní příhody se mísí s filozofickými úvahami a absurdním humorem, aby dohromady vytvořily opojný a tak trochu třaskavý koktejl. Serhij Žadan ve svém prvním románu Depeche Mode (2004) neopakovatelným způsobem zachytil atmosféru postsovětské Ukrajiny, která právě vykročila po trnité cestě ke kapitalismu.

*

Miloš Doležal: Tady nikdo není, jen já (Židovské příběhy z Vysočiny a přilehlých krajů). Nakladatelství Revolver Revue, 312 stran.

Devět příběhů, které Miloš Doležal vypráví v knize Tady nikdo není, jen já, přibližuje devět osudů židovských obyvatel Střední Evropy ve 20. století. Promítají se do nich velké dějinné zvraty i každodenní čas – v první světové válce, ve vícejazyčném a multikulturním meziválečném Československu, za nacistické okupace, arizace majetků a deportací do vyhlazovacích táborů, v lepším případě s útěky do exilu, u některých se zázračným návratem po válce, po níž ovšem následovalo nové zestátnění majetku a komunistická totalita. Autor se zabývá především postavami, jež jsou často přehlížené nebo považované za vedlejší, a dějiny nahlíží i skrze místa zdánlivě nepodstatná. Vnímavé, hutné a čtivé líčení zakládá na badatelských rešerších a často objevném pátrání v archivech. Podstatnou součástí knihy v grafické úpravě Luboše Drtiny jsou obrazové strany s mnoha fotografiemi a reprodukcemi dalších dobových pramenů.

*

Radka Denemarková: Čokoládová krev. Nakladatelství Host, 560 stran.

Nový román od čtyřnásobné držitelky ceny Magnesia Litera. Vlak projíždí devatenáctým stoletím a míří k nám. Kdysi nejbohatší člověk na světě John D. Rockefeller objevil sílu ropy a také fakt, že mít moc znamená i právo chtít cokoliv. George Sandová zjistila, že může být nejsvobodnější ženou na světě, kouřit dýmku, milovat a zrazovat muže i ženy. A tvořit. A Božena Němcová? Má jakéhosi manžela, čtyři děti, vlčí hlad a obrovský talent. A kolem národ, který nepomáhá ani neodpouští. A zoufalou potřebu svobody a psaní všemu tomu navzdory. Zásadní a mnohovrstevnatý román Radky Denemarkové konfrontuje v krátkých epizodách životy těchto tří lidí, ne kvůli nim a historii, ale kvůli tématům, která se od té doby v různých podobách stále opakují – svoboda žen, bezohledná moc peněz a neviditelnost chudoby, velikost světa a malost jednoho národa… a neporazitelná síla umění!

*

Hervé Jakubowicz: Orel z Diyarbakiru. Překlad Alžběta Stančáková a Sára Vybíralová, nakladatelství wo-men, 195 stran.

Autofikční román francouzského spisovatele, fotografa a filmaře Hervého Jakubowicze Orel z Diyarbakiru vypráví pohnutý příběh válečného fotografa, který si po zkušenostech z konfliktu ve Rwandě slíbí, že nikdy více nevstoupí do válečné zóny. Životní okolnosti ho však po letech znovu nasměrují do války – do iráckého Mosulu, který je zrovna bombardován. Napůl dokumentární a napůl fiktivní příběh knihy se opírá o silné fotografie pořízené Jakubowiczem během jeho dřívějšího působení ve válečných a krizových zónách. Příběh nás zavádí do Kurdistánu, bývalé Jugoslávie, ale i New Yorku, Paříže, Prahy nebo Bangkoku, kudy prošel i sám Jakubowicz, zaznamenávaje konflikty 90. let a později i válku v Iráku v letech 2016 a 2017. Orel z Diyarbakiru však není pouze o válce, ale také o počtu meteoritů, které každý rok dopadají na zem, o lásce, hazardu i množství munice vystřelené na Sarajevo, o Afroditě a Anzuovi – orlovi se lví hlavou, o hranicích chaosu a času, který potřebuje kulka snajpra, aby urazila tři kilometry.

*

Marta Veselá Jirousová: Kohouti budou zpívat. Nakladatelství Odeon, 72 stran.

Jak odcházejí maminky? Někdy se postupně rozplývají v mlze, vadnou jako květiny, dlouze a bolavě. Čtvrtou sbírkou Marty Veselé Jirousové se jako nit vine téma nemoci a umírání maminky Juliany, proměňující se vztah k ní. Je to nit tenká, neustále napínaná, pomalu se trhající lanko. A současně pevné pouto, tak pevné, že „ztrácíš-li se ty, ztrácím se i já“. Sbírka zachycuje hledání síly, opory, volání k Bohu ve vzteku i v pláči, každodennost, radost z maličkostí. Básně se své průzračnosti rozestupují, zvou přímo do děje, do domu, zahrady, k maminčině posteli, na chvíli se ohřát a dotknout naděje, rostoucí z přijaté tíhy, z laskavosti a něhy.