Dějiny trapnosti 2: Dobrou chuť, pokud právě obědváte…

Jaký zvuk vydává padající strom, když ho nikdo neslyší? Líbí se mi myšlenka, že sice udělá jasně slyšitelné „buch“, ale tak nějak sám pro sebe. Nemusí to být ani nějaký elegantní pád. Dost možná se cestou zasekne o nějaké keře, převrátí se a dost možná si neplánovaně zlomí několik větví. Ale je to jeho pád. Nehrozí, že v posledních okamžicích svého života uslyší posměšné: „Čumte na ten blbej strom, jak divně spadl. Schválně se všichni podívejte, jak směšně tam leží a už se ani nehne.“ Peklo jsou ti druzí. A nic není trapné, dokud to nevidí někdo další. Většina lidí se to naučí brzo, já už ve školce.

Mám celou sadu důvodů, proč na školku nevzpomínám rád. Jídlo se ale pravidelně umisťuje v TOP 3. Ne, že by ho bylo málo, bylo prostě hnusný. Takovým laciným a práškovým způsobem. O polovině jste totiž věděli, že je z prášku. A druhá polovina? Tam jste doufali v to samé, protože další varianty byly jen horší. Mimochodem, stvořit ovocný nápoj, po kterém jste v puse získali pocit moučnatosti, se od té doby nepodařilo nikomu.

Jsem ročník 84, takže naše obědy byly asi stejně pestré jako tehdejší výběr zahraniční dovolené. Kuchařky a učitelky (s pár výjimkami) měly nejspíš poctivě nakoukaný Přelet nad kukaččím hnízdem a na zdi plakát sestry Ratchedové. Těžko si jinak odůvodnit nucený pobyt dítěte u stolu, „dokud nesní alespoň to maso“.

Ve školce byla dvě jídla, která mi absolutně nesedla. Bohužel jsem to zjistil až metodou pokus – omyl, kdy omyl měl výrazný externě-znečišťující efekt. Prvním takovým obědem byla rajská polévka s rýží. Dnes jsou rajčatové polévky chuťově vyladěné, posypou se kvalitním sýrem, zpestří zakysanou smetanou a třeba i lístkem bazalky. Zkrátka je to fresh.

O tehdejší rajské polévce (nikoliv omáčce) by se dala říct spousta věcí, jen ne cokoliv ve spojení s čerstvostí. Řídká červená tekutina, divně sladká vůně i chuť, sem tam mastné oko, možná z polévky, možná z nedobře umyté misky. A samozřejmě rýže, která rozhodně nevypadala jako mrtvé mravenčí larvičky.

15 minut jsem seděl u polévky a po 5 minutách a 5 lžících jsem měl jasno: Tohle dál nejde. Zřízenkyně (kuchařka nebo učitelka, bylo mi to jedno) ale byla jiného názoru. Zbývajících deset minut jsme se navzájem přesvědčovali o vlastní pravdě, až finální argument položil na stůl můj žaludek. On ho tedy spolu se stolem položil také na židli, koberec, a tak nějak všechno v okruhu jednoho metru.

Neexistuje spolehlivější způsob, jak na sebe upozornit. Řevem ani výstředním oblečením na ostatní dojem neuděláte – jste ve školce. Když ale ohodíte svoje okolí něčím, co vypadá jako krev s mravenčími larvami, lidi si vás pamatují. A čekají, jakými šprťouchlaty je pobavíte příště…

Obecenstvo naštěstí nemuselo čekat dlouho, protože za pár měsíců servírovali mé druhé „oblíbené“ jídlo – čočku. Tehdy to byla spíš čočková kaše, už ani nevím, jestli s vejcem, párkem nebo čím. Ale to bylo absolutně jedno, většinu talíře si stejně anektovala šedá hmota čočková. Opět jen drobné srovnání s tím, jak pokrm vypadá dnes: Čočinka je uvařená tak akorát, tváří se čerstvě, proložená různými klíčky. Prostě jídlo, které může být v určitých případech i chutné. Tehdejší čočka byla jiná, když útočila na všech 5 smyslů:

• Zněla hnusně – žádná jiná potravina neumí plesknout s takovým příslibem chuťového antizážitku.
• Vypadala hnusně – 50 odstínů šedé a ani jeden z nich nevypadal dobře.
• Voněla hnusně – vařené luštěniny obecně nejsou extra voňavé, ale tady nebyl jediný závan čehokoliv jedlého.
• Na dotyk hnusná – konzistence lepidla, které v čase tuhne a pohřbívá zbytky naděje na cokoliv pozitivního.
• Chutnala hnusně – Tepelná úprava sice odstranila většinu chuti, ale stejně jako švábi a plevel, divně nakyslá chuť měla prostě větší vůli k životu než cokoliv příjemného.

I tady jsme svedli s dozorkyní souboj vůlí, kdy jsem první kolo vyhrál a nasoukal do sebe všechno, co nebyla čočka. Ve druhém kole se síly vyrovnaly a já začal vzdorovat. Mezitím se další děti odebraly na lůžko, aby si po obědě schruply. Já seděl u stolu, nenávistný (nebo jsem si to o něm alespoň myslel) pohled upřený střídavě na jídlo a na drába v sukni. Polovina čočky nakonec zmizela v žaludku a byl jsem podmínečně propuštěn na pryčnu.

Přechod ze svislé do horizontální polohy ale mému žaludku neudělal dobře. Ležel jsem na palandě a přemýšlel, jestli stíhám doběhnout na záchod. V jednom epickém okamžiku jsem se ale rozhodl svoje útroby dál netrápit a přichystal obědu grandiózní comeback.

Říká se, že pokračování jsou většinou horší než originály. Tenhle případ to rozhodně nebyl. Sequel se vydařil a podle udivených, později vyděšených, a nakonec v nechuti zkroucených obličejů sklidil zasloužený úspěch. Mohl jsem mít dobrý pocit, že jsem obědovou situaci vyhodnotil lépe než paní Ratchedová, ale místo toho se dostavilo vědomí nevýhry. Sice jsem moc dobře poznal, co mi na bříško udělá i neudělá dobře, ale jestli to stálo za zvídavé pohledy prakticky při každém dalším obědě? Nejsem si tím jistý…

S jídlem jsem v průběhu času bojoval ještě několikrát. Ale už nikdy s podobným výsledkem a takovým obecenstvem. Nechybí mi to. Stejně jako další situace, na které si s láskou zavzpomínám příště. V šuplíku jich zbývá ještě víc než dost.