Být či nebýt

Zatímco olympiáda v Tokiu je v plném proudu, festival Prague Pride startuje dnes. V souvislosti s tím se mi vkrádá myšlenka, že možná více než duhoví aktivisté pro toleranci k sexuálním menšinám udělali v poslední době ti, kteří se snaží jejich hlasy umlčet. Pro řadu lidí s relativně konzervativními názory je totiž hodně nepříjemná představa, být v jednom táboře s těmi, kteří hlásají nenávist a umlčování.  

Nebýt jako oni, je možná trochu podceňovaná, ale podle mě hodně silná motivace. Ostatně nejsme jako oni bylo jedno z hesel sametové revoluce. Přiznám se, že jsem je vždycky přiřazoval Václavu Havlovi, ale jeho autorství se mi nepodařilo nikde ověřit. Pod deštníkem nejsme jako oni se sešla různorodá společnost. Od ryzích pravičáků až po trockisty, kteří byli víc nalevo než tehdejší komunistický establishment. Reformní komunista vedle politického vězně, katolík vedle ateisty, mladí, staří, herci, studenti, dělníci etc. 
Před pár dny jsem doposlouchal na Českém Rozhlasu četbu knihy Ivana Martina Jirouse "Pravdivý příběh Plastic People". Příběh této undergroundové kapely dobře demonstruje jak síla "nejsme jako oni dokáže dát dohromady zcela odlišné světy. V případě Plastic People to byl svět intelektuálů a umělců spolu se světem fanoušků kapely z řad více či méně pochybných existencí, kterým Jirous (věřím že s láskou) říká "vlasaté příšery". Pravda a láska totiž nevítězí nad lží a nenávistí, ale odchází na jiné hřiště hrát jinou hru. 

Olympiáda je někdy představována jako sportovní událost, která má motivovat zejména mladé lidi ke sportu. Nevím, jak to máte vy, ale mě ke sportu dovedl zcela jistě můj tatínek. Když jsme po celodenní túře dorazili vyčerpaní k nějaké silnici, můj tatínek vždycky řekl "doběhnu pro auto". A než jsme si stačili odpočnout v trávě byl zpět, naložil nás a spící odvezl domů. Tehdy mi docházelo, že jeho víkendové běhání v lese má i své praktické benefity. Tatínek byl a je celoživotní sportovec, a to ne ve skleníku sportovních hal a běžeckých oválů, ale v tak trochu cimrmanovsky praktickém duchu. Nejen, že jezdil do práce na kole, ale na bicyklu značky Favorit stěhoval občas i kusy nábytku. Mou sestru, která vinnou obrny trochu hůř chodí, vynesl při rodinných výletech na zádech na nejeden kopec. A když jsme jednou cestou na nákupy do centra, jeli kolem řeky, kde jsme zahlédli v křoví zachycené kajakářské dvojpádlo, neváhal zastavit, svléknout se do trenýrek a zanořit se do kalného proudu studené vody, aby pádlo zachránil. Měli jsme ho pak doma dlouho, než k němu sehnal loď, později i loděnici, a nakonec založil celý vodácký oddíl. Mě ke sportu nepřivedl Imrich Bugár, Robert Změlík nebo Jan Železný, ale můj tatínek, který kráčí životem dvaatřicet let přede mnou, kráčí rychle a pružně a já si stále říkám, že v tomhle věku bych chtěl jednou mít kondici jako on. 

Životní křižovatky se asi nerozhodují heroickými bitvami na hranici lidských možností či učenými debatami na ostří argumentů, ale obyčejným každodenním lidským příkladem. Být či nebýt jako on, to je oč tu běží. 

My katolíci se občas snažíme (měli bychom se snažit) svou víru hlásat ostatním. Měl jsem období, kdy jsem se snažil diskutovat a argumentovat. Ne náhodou to bylo těsně po dokončení vysoké školy. Jenže časem mi došlo, že problém je jinde. Většině lidí nevadí myšlenky ve stylu milujte bližního svého atakdále, ale většině lidí vadíme my katolíci. Prostě nechtějí být jako my. Takže, přátelé, když vám někdy budu připadat jako úplný vůl, zkuste mi to taktně naznačit, já vám na oplátku slíbím, že nebudu citovat z Tomáše Akvinského (a to neříkám jen proto, že z Akvinského znám pouze dvě věty z toho jednu latinsky).