Brutální nasazení

Pohybuje se davem jako doktor Zoidberg. Bokem. V každé ruce nese jedno pivo. Na jevišti skáče dvoumetrovej černoch oblečenej jako basketbalista, chybí mu už jen čelenka na zachycování potu, ale potítka na zápěstích má. Nakládá to davu, jako dnes ještě nikdo. Na hradbách se zjevila temná postava. Koukáme, jestli má zobák, nebo je to pyrotechnik. Ovce s sebou nemá, tak těžko říct.

Experimentální divadlo nám bere dech, surová geniální paralela světa. Ve stanu našli mrtvýho chlapa, bylo mu 42, říká mi kamarád se smutkem v očích. Statisticky by jich mělo být víc, odpovídám cynicky a následující ohlušující ticho kolem nás by se dalo namazat na chleba. Statistika je brutálnější než Brutal a pojmenovávání skutečnosti bolí.

Šlápl mi na nohu Gandalf. Naklonil se ke mně s omluvou a smrděl jako po několika týdnech v divočině bez tekoucí vody a s Roklinkou dávno dávno za zády… no jako Gandalf. V kotli se hraje Twister a bubeník má chronický průjem. Jdeme na pivo do skla, v hlavě doznívá včerejší noc a dnešní bude dlouhá. Už plánujeme příští rok, zatímco letošní je teprve za polovinou. Ještě jsme toho tolik nenašli a čas se krátí. Zítra je sobota a černočerné duše se rozprchnou zpět do svých domovů, aby si olízaly rány a zahojily zlomená srdce z festivalových lásek ve zdánlivém soukromí stanových celt, přes které ve skutečnosti vnímáme jeden druhého jako v obrovské noclehárně.

Poznávám u piva Pavlu, prý zavře oči a klidně mi půjčí manžela. Bojím se, že to myslí vážně a směju se. Smějí se oba zpět. Od hradeb to čpí močí a nad korytem hoří ohně. Zůstáváme ještě na jeden song, mořský pastevec tepe do rytmu kopáku a táta začíná pohazovat hlavou. Polovina lidí je na plech a kostýmů přibylo. Ještě zažijme ten Brutal, o kterém jsme slyšeli legendy.

Jedeme nocí domů, řídím a na chodníku zapózuje  Jessica Rabbit. Má na sobě meruňkové šaty a já se opatrně ptám ostatních, jestli to viděli taky. Viděli, je to dobrý, řídím dál.