Spisovatelský dotazník (II) – Iva Hadj Moussa

Na deset otázek položených dotazníkovou formou vybraným tuzemským spisovatelům a spisovatelkám tentokrát odpovídá prozaička Iva Hadj Moussa (* 1979), autorka několika knih žánru young adult (pod jménem Iva Macků), povídkového souboru Hlavně na to nemysli a románů Šalina do stanice touha, Démon ze sídliště a Havířovina.  

▪ Co vás nasměrovalo na literární dráhu?

Asi láska ke knihám. Knížky Ronja, dcera loupežníka nebo geniální komiks Adolfa Borna Cour a Courek jsem v dětství četla tak často, až se prakticky rozpadly. Zhruba v první třídě jsem začala psát takovou dívčí klasiku o hrdince, která miluje koně a poníky. Později, v pubertě, byla posedlost světem koní vystřídána něčím jiným: zaujetím vlastním nitrem. A tak jsem si asi po dobu tří let vedla deník. Pak jsem si od psaní dala pauzu, to bylo období vysoké školy a první práce, prvních lásek a tak. Ale když se mi ve 28 letech narodil syn, nějak jsem se mezi přebalováním a pobytem na pískovišti potřebovala umělecky realizovat, a tak jsem zkusila napsat humor pro dospívající holky s názvem Teen Pop. Ještě jako Iva Macků.

▪ Jak jste hledala nakladatele pro svůj první rukopis?

Právě onen zmíněný rukopis jsem poslala do Albatrosu, kde v té době zaváděli svého nakladatelského young adult „sourozence“ s názvem CooBoo. Hned mi odepsali, že mi knížku vydají. Měla jsem obrovskou radost. Druhá fáze mé literární dráhy už byla trochu složitější: původně mě oslovilo nakladatelství Motto, abych pro ně zkusila něco napsat, protože se jim líbily mé glosy na Facebooku. Ale když jsem jim poslala rukopis lehce bizarní Šaliny do stanice touha (tehdy se to ještě jmenovalo Temné tóny), s omluvou mi napsali, že jim to bohužel žánrově nezapadá do charakteru nakladatelství. A tak jsem zkusila brněnského Hosta a vyšlo to.

▪ Kdy a kde nejčastěji píšete?

Brzy ráno, buď doma u kuchyňského stolu, nebo v kavárně, případně provozovně rychlého občerstvení. Tam považuji za velkou výhodu, že za vámi pořád nechodí číšník a co dvacet minut se neptá: „A máte ještě nějaké přání?” Jsem tam příjemně anonymní a nepovšimnutá s jedním kafem a vodou třeba dvě hodiny. Panuje tam příjemné lidské hemžení a šum. To mi naprosto vyhovuje.

▪ Co byste označila za stěžejní zdroje své tvůrčí inspirace?

Rozhodně pozorování života ostatních lidí (a samozřejmě i svého). Hrozně ráda například poslouchám rozhovory cizích lidí, vnímám jejich slovník, jejich dikci, a samozřejmě i obsah jejich konverzace. Taky miluji přírodu a počasí. Každá chvíle dne je naprosto specifická, což mě fascinuje. Možná to tak mnoho lidí nevnímá, ale mou náladu a celkové rozpoložení ovlivňuje i konstelace světla nebo vlhkosti vzduchu. Vezměte si třeba takové březnové ráno chvíli po rozbřesku, jen chvilku předtím, než se z mlhy vyloupne slunce. Nebo večer koncem dubna, kdy ve vzduchu visí bouřka. Obdivuji spisovatele, kteří tohle umí zachytit tak, že si řeknete: Jasně, to je přesně ono! Vystihnout atmosféru konkrétní vteřiny je pro mě vždycky výzva.

▪ Jaká jste čtenářka a jak vypadá vaše domácí knihovna?

Přečtu asi tak tři knížky za měsíc. Většinou čtu ve vlaku a před spaním. Knihovna je kombinací všeho možného. Česká i zahraniční literatura, detektivní romány, severské thrillery. Mimochodem ty už jsem poslední dobou nějak přestala kupovat, v jednu chvíli jsem si řekla, že jejich autoři a autorky se prakticky jen snaží vymyslet co nejhorší způsob vraždění a zohavování těl obětí. Vydloubne vrah svým obětem oči? Ne, to je málo, chce to něco více šokujícího, tohle už tu přece bylo! Dokonce už mi to chvílemi přišlo směšné, a místo abych se u čtení děsila, tak jsem se smála, což asi od literatury tohoto typu úplně nechcete.

▪ Které literární organizace, časopisy, festivaly, ceny apod. jsou vám blízké a proč?

Ráda chodím na pražské Výstaviště na Svět knihy, letos bych tam měla mít povídání s Viktorií Hanišovou a moc se na to těším. No a sleduji pochopitelně cenu Magnesia Litera. Bavím se tím, jak se pokaždé po oznámení nominací objeví hořké hlasy, že se tam neobjevila ta a ta knížka, porotci jsou obviňování z předpojatosti, a tak dále. Osobně si myslím, že žádná soutěž světa není úplně objektivní. Přirovnala bych to k soutěži Miss. Část veřejnosti je potěšena a tleská porotě, ale další lidé říkají: „Děláte si srandu? Tohle že je ta nejhezčí holka? U nás v baráku máme jednu sousedku a ta je nejmíň milionkrát hezčí.” Takže asi tak.

▪ Jak si podle vás stojí literatura a knihy v dnešním světě?

Podle mě výborně. Nemám na to žádná data, ale něco mi říká, že knihy z našeho světa jen tak nezmizí. Čtení je obohacující i terapeutické. A čtenáři to moc dobře vědí.

▪ Co je dnes hlavním zdrojem vaší obživy?

Je to psaní reklamních textů a poslední rok také práce psychoterapeutky dětí a dospívajících.

▪ Jakou knihu máte zrovna rozečtenou?

Asi potřetí čtu Farářovu dceru George Orwella. Výborná kniha, nesmírně smutná a vtipná zároveň.

▪ Na čem právě pracujete?

Jsem asi v polovině rukopisu s názvem Heavy Souls. Má podtitul Může metal vyřešit krizi stárnoucích bílých mužů? Tak snad se to časem dozvíme.