ALFA SAVCI – část patnáctá: Black Metal II

Část patnáctá

Black Metal II

Pokračuju zaslepeně v chůzi. Cvaknutí. Vrznutí. Dva metry přede mnou se otevřou dveře. Z nich vykročí kluk, tak 22 let (ale připomínám, že moje odhady věku můžou bejt zavádějící). V ruce drží pistoli. Pod tričkem SCUTEX security se mu klidně zvedá hrudník, jak pravidelně dejchá. To se najednou změní, když si mě všimne.

Jeho ruka s pistolí se zvedá. Hlaveň devítky naznačuje, že kulku by mi rád poslal do hlavy. Vypadá vyjeveně. Já začínám líp vnímat prostor i čas. Slyším hlasy v místnosti za klukem – žádný konkrétní slova, vše jde hodně rychle. Řídí mě pud přežití. Skok, rána čelem.

Pistole letí na zem. Po zátěžovým linoleu klouže až někam ke schodišti vedoucímu do sklepa nebo vyšších pater. Já klečím na mladým sekuriťákovi. Je ještě víc vyjevenej, dech vyraženej, nos přeraženej. Krev. Hlad. Zvíře. Sebekontrola. Člověk. Bejvalo. Upír. Teď a tady.

Lup. Konec. Sbohem, odchod.

No tak takhle nějak to pokračovalo viděno z mojí perspektivy. Ovlivněnej tím, co jsem viděl dělat Wojciecha a Darsia, jsem tomu borcovi, co mě chtěl střelit do hlavy, zlomil vaz. Pak to bylo jako scéna z filmu (celý moje vyprávění si tak klidně představuj). Když jsem tomu sekuriťákovi zlomil vaz, otočil jsem hlavu doleva a podíval se do místnosti, ze který vyšel. Ty vole, v tý místnosti se snad deset frajerů chystalo zabránit nám proniknout chodbou dál. Po zuby ozbrojený nasvalený hovada.

SCUTEX security, ty píčo. Asi se ty týpci těšili, až nás přemrdaj olovem. Jenže mladej jim to posral a všechno se sehrálo jinak. My vymrdali je. Jak?

Anastázie mi jako správná milující matka krve hlídala prdel. Už když jsem šel zaslepeně chodbou (tak trochu jsem tím šel proti plánu), tak byla první za mnou. A ty pootevřený dveře samozřejmě hlídala – bylo jí zkurvenejch 666 let a rozhodně se neúčastnila přepadení poprvé.

Pořád si klidně představuj, že jsme spolu v hospodě a já ti to říkám tak, abys to viděl v barvách. Čumím z mrtvoly sekuriťáka přes škvíru pootevřenejch dveří na nasraný ksichty borců, co vypadaj víc než odhodlaně k tomu mě sejmout. Podle mě čekali na rozkaz od někoho v místnosti, kdo byl mezi nima jako autorita. A jen díky jeho váhavosti všichni uhořeli.

Jak říkám, Anastázie s nima vymrdala. Plamenometem. Rozkopla dveře, začalo to syčet a pak už dovnitř místnosti letěl pekelnej šlahoun hořícího paliva. Upírka si kryla zrak černejma brejlema a já čuměl, jak se v nich odráží tanec chaosu, kterej rozpoutala – všepožírající oheň zkázy, hořící sekuriťáci, který se v šoku a agonii míhaly zleva doprava, ječeli, brečeli, skákali z oken…

Anastázie roztáhla pusu do šílenýho úsměvu, co se mi vůbec nelíbil. Nechal jsem ji vypustit ještě jednu pekelnou šlehu sžírajícího ohně a pak ji uchopil za rameno. Nemusel jsem jí říkat, že máme hledat upíry, došlo jí to hned. Anastázie proto s jistou elegancí spustila hlaveň plamenometu k boku a jako správně vychovaná aristokratka zavřela dveře toho security hořícího pekla. Možná ti to nepřijde nijak zvlášť poznámky hodný, ale mě to zaujalo a zapamatoval jsem si to, takže proto to čteš. Rurikovna.

Mezitím, co Anastázie škvařila sekuriťáky, dostal se Mordred, Darsius a Wojciech před nás. Alice se držela blízko mě a Anastázie a polský upírky hlídaly záda.

Společně jsme došli ke schodům. Pár vteřin porada – spíš připomenutí, jak teď dál. Naplánovaný to bylo dopředu. Wojciech, Mordred a Darsius šli po schodech nahoru. Já a moje matres sanguinis do sklepa. Albina a Barbara zůstaly u schodiště, samopaly SIG Sauer MPX s tlumičema připravený. Polky očividně taky nebyly žádný novicky. Já šel poslední za Alicí a Anastázií, takže jsem při sestupovaní po schodech dolů ještě stihl vidět, jak Barbara vystřelila několik dávek do chodby (směrem k hlavnímu vchodu do budovy). Na krátkej okamžik jsem se zastavil, čehož si všimla. Když mi rukou poslala znamení, že vše je dobrý a že mám pokračovat, vypadala profesionálně jako příslušnice nějakejch super tajnejch speciálních sil. Docela se mi líbila. I její sestra.

No nic, upíří čubky budu obdivovat jindy. Teďka sklep. Sešli jsme na poslední schod. Měli jsme před sebou dva metry a následně dvě možnosti. Levou a pravou. Dole panovalo ticho a chlad, pod nohama jsme měli v podstatě skálu. Jedinej zdroj světla problikával někde z chodby vlevo. V tom tichu jsem slyšel bzučení vadný zářivky. K dokonalý atmosféře hrůzy chyběly už jen zvuky kapající vody a tlumená ozvěna mučenejch.

Anastázie na mě kejvla, ať jsem připravenej střílet. Alice vytáhla ze sumky opasku zábleskovej granát. Raz, dva, tři. Granát narazil do zdi, odrazil se na zem a skočil někam dál do chodby. Letěl rychle – Alice ho zkušeným pohybem paže a hlavně zápěstí mrskla tak, že rotoval jak posedlej démonem neposednosti.

Vyklonil jsem se do chodby vlevo. Nikde nikdo. Dlouhá chodba, vynechávající zářivky, snad dvacet železnejch dveří po obou stranách, na stěnách šedej a vodou omyvatelnej nátěr, na dotek studenej a kluzkej. Docela to vypadalo jako vězení. A samozřejmě nemůžu vynechat starý plechový skříně, který vypadaly, že je sem někdo natahal hodně narychlo, aby částečně zabarikádoval průchod chodbou. A taky že jo.

Po pár vteřinách mýho průzkumu pohledem se za kupou plechu zvedla postava, druhá se vyklonila ze strany barikády. Tyhle týpci neměli trička SCUTEX security. Spíš vypadali jako kámoši oživlýho mrtvoly. Nijak blíž jsem je zatím nezkoumal a rovnou jsem po nich vystřelil. Zvuk z tlumiče mi byl příjemnej, ale ten plechovej bordel, co kulky na chodbě rozštěkaly, mi rval uši. Nedařilo se mi ty zmrdy trefit a co hůř, začali po mě taky střílet. Střely z PP-19-01 Vityaz dělaly díry do zdi kousek ode mě a z betonu podlahy taky lítaly úlomky. Pak mi to hvízdlo u ucha a já radši zase zalezl.

V chodbě vpravo naštěstí Alice nezaznamenala nikoho – dokonce to vypadalo, že krom dveří do dvou místností tam nic jinýho nebylo. Viděl jsem, že Anastázie se chystá vyplnit chodbu ohněm, ale i když tady dole mohla jen sotva založit požár, zadržel jsem ji. Měl jsem k tomu svoje důvody. Prostě jsem chtěl situaci vyřešit sám – ukázat, že na to mám, že jsem pevnej článek naší operace a že nejsem ten, po kom se musí furt něco dodělávat.

A taky jsem si chtěl poprvé hodit granát. Měli jsme s sebou rakouský OffHGr 85, ruční útočný granáty. A já si hodil kurva třikrát, než jsem se znova podíval do chodby. To zlověstný ticho, co tam pak leželo, vyhlíželo slibně. Vkročil jsem do dýmu a pod nohama mi šustil bordel. Cejtil jsem smrad výbušniny. Zvířenej prach pomalu sedal, ale zatím ještě pořád vytvářel clonu, pro kterou jsem ty zmrdy nikde neviděl. Mířil jsem SIGem před sebe na rozházený plechový skříně. Zdi okolo byly rozrytý střepinama, v plechu díry. Chybělo už jen pár kroků.

První tělo leželo obličejem dolů, poloha stočence. Lebka vypadala v jenom místě jako ze dvou třetin vyfouklej míč. Druhý tělo leželo o kus dál na zádech, ale viděl jsem jen nohy, protože přes něj ležela proděravělá plechová skříň. Obešel jsem skříň a zjistil jsem, že ten člověk ještě… dožíval. Jeho obličej vypadal, jako kdyby někdo rozšlápl krvavej pomeranč a pak ho opejkal na klacku nad ohněm – ten nešťastník už určitě nic neviděl. Nemohlo mu zbejvat moc času na tomhle světě. Jednu ruku měl bezvládnou, na ní podezřele povědomej prsten. Posledníma pohybama bez síly se snažil jeho lepší rukou dostat k prstenu. Říkal jsem si, že na nás chce z posledních sil vypustit démona. Byl jsem v klidu, protože to nevypadalo, že by to zvládnul dokončit.

Alice viděla, na čem jsem se zasekl pohledem. Krátká dávka z jejího SIGu, takový trojitý špitnutí smrti, a všechny pohyby toho člověka skončily. Alice pak vytáhla oběma mrtvolám z náprsní kapsy saka stranickou knížku. Jednu mi podala. Ty píčo. Víte, co maj tyhle psycho komouši za znak? Hřeb a kladivo a pod tím nápis, kterej do češtiny přeložím jako Lidový komisariát pro nadpřirozené záležitosti. Psycho. Konečně jsem na vlastní oči viděl, nakolik se k tomuhle všemu nadpřirozenu vázaly mocenský struktury a že se to dělo dlouho a organizovaně.

Prsten si k sobě vzala s velkou opatrností Alice a pak jsme došli skoro až na konec chodby. Znova volba levá – pravá. Tohle už umím, brnkačka, pusťte mě na to, říkal jsem si já tupej kokot.

„Stůj, pitomče!“ vykřikla ještě Anastázie.

Pozdě. Suverénně a jako naprostej idiot jsem vylezl do chodby. Kulku jsem chytil hned na začátku mýho entrée. Proletěla mi skrz tváře obličeje – moje první chycená kulka a hned se jednalo o typ poranění tkáně, kterýmu mi odborníci říkáme zranění Ivana Jonáka. Tohle mě bolelo, a navíc jsem nemohl pořádně mluvit. Jazyk byl skoro na šití, minimálně jeden zub to taky úplně odesral a já musel buď svoji krev plivat, nebo pít, protože jinak bych se jí udávil.

No, takže tolik k mýmu příspěvku do týhle operace. Víc už jsem se v tomhle baráku nevyznamenal. Jednu stranu chodby vymrdala Anastázie plamenometem, druhou zasypala granátama Alice. Pak si upírky prohodily strany a proces smrti opakovaly.

Dál se to pokusím stručně shrnout. Po zlikvidování všech hajzlů z Lidovýho komisariátu pro nadpřirozený záležitosti (dál jen LKNZ) mi Anastázie obvázala hubu, takže jsem vypadal trochu (trochu víc) jako krvelačná mumie. Taky mi píchla, nevím co, ale pervitin asi ne. Rozhodně mi to pomáhalo. No nic, poučil jsem se… Dohromady jsme ve sklepě vyřídili sedm nepřátel a ve mně nebylo lítosti. Probojovali jsme se totiž do místnosti, odkud se řídilo uzamykání cel. Zároveň bylo v týhle místnosti dvanáct monitorovacích obrazovek, ale i je očividně postihl kybernetickej útok. Na záložní zdroj fungovalo jen řízení zámků.

Alice odemkla všechny dveře a já prej ať do vysílačky podám stručný hlášení. Tlemily se obě, když jsem jen huhlal, že jsou to krávy. Do vysílačky pak mluvila Alice a já bych se tomu jejich vtipu i smál, kdyby mě to i přes injekčně aplikovanej povzbuzovák kurevsky nebolelo. Ale konec prdele.

Z cel se brzo po předání zprávy začaly ploužit a plazit zle zbědovaný existence. Na vlastní oči jsem viděl, jak se na chodbu vyšouraly čtyři postavy, ale jen jedna z nich kráčela rovně a hrdě, přestože jsem nechápal, jak je to možný. Byl to Ballomar, germánskej král z doby krátce po Kristu. Měl hustý ryšavý vlasy a výškou mi sahal pod prsa. Lidi dřív prostě dorůstali míň. Nejpozoruhodnější na něm tehdy byla bezpochyby jeho mrtvolně visící paže. Od lokte dolů jeho ruka umřela, hnila a smrděla. Mohl za to okov ze stříbra, kterej mu dřív asi dost natěsno obepínal zápěstí. Teď byl na jeho ruce… volnější.

Ballomar byl taky jedinej, kdo bezprostředně po osvobození mluvil. Vyměnil si s Anastázií jenom pár latinskejch vět. Pozdravil a slabě řekl, že potřebuje doktora. Anastázie mu odpověděla, že v autě mu z ruky odřízneme stříbro a že doktora potřebujou všichni.

Ven se vyploužil ještě Šmour a Vrbkovcová, Slivka se plazil. Černou jsme našli přivázanou hlavou dolů – víte, jak vypadala? Jako že ji tu takhle někdo nechal viset zamčenou tejdny. Ztratila vědomí, její oči zastřela slepota, vypadaly strašně, jako kdyby v nich narostl nekrotickej nádor. Mohl bych přidat podrobnosti o podivný deformaci jejího těla, ale dělat to nebudu. Nejhorší bylo, že její organismus pořád ještě vykazoval vitální funkce. Byla to Anastázie, kdo Černou milosrdně usmrtil. Z tohohle se nemohl vylízat ani upír. Takhle jsme museli skončit i s Albrechtem. Bylo na něm vykonáno tolik pokusnejch zákroků, že zešílel. Vypadal jako posedlej šílenou vzteklinou, která z jeho těla úplně vyhnala všechno, co tam dřív žilo.

A to jsou všichni pohřešovaný, který jsem si tehdy těsně před operací zapamatoval. Našli jsem ještě desítku dalších těl, většinou upírů, lidi jen dva. Všichni byli mrtví, některý dokonce v černejch pytlích. Do chodby se z cel táhl odpornej smrad. V něm tady vězni hnili a trpěli. Měl jsem zlost. Nenáviděl jsem.

Pomohli jsme přeživším do přízemí. Ostatní hlídali místnost, kterou jsme se dostali dovnitř, a v ní na nás čekali. Při krátký poradě vyšlo najevo, že Wojciech vyřezal z jednoho typa, co byl v hierarchii sekuriťáků vysoko, potřebný informace. Vězni byli podle všeho jen v podzemí. Ale i kdyby to nebyla pravda, už jsme stejně neměli čas tady víc zůstávat. Brzo jsme mohli čekat obklíčení, pokud by se fízlové a kdo ví kdo ještě zaktivovali nějak víc rychle. Což zatím naštěstí nevypadalo. A dobrý bylo mimochodem taky to, že Mordred nakradl několik důležitě vypadajících disků.

Poslední fáze operace byly dvě. Zaprvé jsme museli zmizet. Ale dostat se zpátky po skále nešlo. Respektive dolů se slanil Mordred, Darsius a sestry Albina a Barbara. Já, Wojciech a moje matres sanguinis jsme měli dostat všechny osvobozený upíry do blízkosti příjezdový cesty. Díky tomu masakru, co jsme v bejvalý škole napáchali, se nám bál kdokoliv postavit. Většina sekuriťáků a několik fízlů se skrejvalo ve vyšších patrech, ale smrděli tam jak posraný tělo bez hlavy.

Sirény slyšet nebylo, požár se nešířil. Krvácení mojí huby ustalo, rány se stahovaly. Upíří organismus se regeneruje fakt obdivuhodně rychle a dělá z vás (teda z nás) superhrdiny.

Nicméně skoro jsem už mohl ze svýho krásnýho srdce odvalit ten balvan, kurevsky ztěžklej rizikem akce. Už se mi chtělo slavit, nechat tenhle zážitek uzrát, ale hlavně už bejt odtud v prdeli pryč. Kurva, bylo by hotovo, kdyby se Anastázie dokázala udržet. Což vzhledem k tomu, že disponovala plamenometem, nebylo úplně dost dobře možný. Proto měla operace ještě jednu fázi. Nazval bych ji Black Metal III nebo Prokletá sexy žhářka, ale bude se jmenovat Polskej anděl.  Vyprávět o ní budu na začátku příští kapitoly.

_______________________

Další část zveřejním už brzo

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

_______________________

Další část zveřejním už brzo

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem