Bělorusko-ruské vztahy

Dnešní článek bude druhý dílem ze seriálu o událostech v Bělorusku v posledním roce. V minulém díle jste se mohli dočíst o vztazích Běloruska a jeho západního souseda v podobě Evropského společenství, resp. Evropské unie.

V dnešním díle se podíváme na to, jak se vyvíjely vztahy Běloruska s jeho východním sousedem, tedy Ruskem.

Článek bude rozdělen na několik částí a budou seřazeny chronologicky. V první části se dozvíte něco o tom, jak se vyvíjely vztahy dvou zemí po rozpadu SSSR až do konce 90. let. Ve druhé části se podíváme na to, jak se vztahy proměnily po začátku tisíciletí, kdy k moci přišel dnešní ruský prezident Vladimír Putin. V závěrečné části nastíním možný další vývoj mezi oběma zeměmi, tedy to, jaká východiska jsou mezi dvěma zeměmi nastaveny teď a kam se vztahy mohou ubírat.

Krátká historie bělorusko-ruských vztahů před rozpadem SSSR

Historicky vzato, byl vztah Ruska a Běloruska velmi problematický. Podíváme-li se do středověku, tak zjistíme, že Bělorusové (tehdejší obyvatelé Velkoknížectví litevského) po několik staletí s Moskvou válčili. Situace se změnila koncem 18. století, kdy došlo k trojímu dělení Polska (rozdělení Polsko-litevské unie mezi Prusko, Rakousko a Rusko) se podstatná část dnešního běloruského území stala součástí ruského carství se vším, co to obnášelo.

Násilná asimilace, falšování historie, potlačování národní identity a jazyka. Nic nezměnila ani snaha Kosciuszka či povstání Kastuse Kalinouského. Obyvatelé tehdejší Litvy ztratili svojí po staletí budovanou identitu. Krátce po první světové válce vznikla tzv. Běloruská národní republika, která však neměla dlouhého trvání. Konflikt mezi Polskem a Sovětským svazem přivedl k tomu, že se územní dnešního Běloruska rozdělilo na dvě části. Západní, na kterou připadaly brestská a grodněnská oblasti připadla Polsku a východní (minská, vitěbská, mogiljovská a gomelská) připadla SSSR.

Po druhé světové válce, kdy Bělorusko bylo jednou z nepostiženějších oblastí. Přišly obrovské a nezvratné škody jak na populaci, tak na duši i majetku. Západní oblasti, které byly zhruba dva let součástí Polska, se staly součástí BSSR (Běloruská sovětská socialistická republika). Byl vytvořen mýtus o společném vývoji ruského a běloruského národa, který trval po staletí. Skutečný vývoj běloruského národa byl přeměněn na mýtus o jednom sovětském národu, běloruský jazyk se potlačoval a nadešla všudypřítomná rusifikace.

Tento krátký popis historie je velmi důležitý pro pochopení toho, co budu dále psát. Rusifikace a ztráta identity totiž má hluboký odraz v přemýšlení běloruské společnosti, její elity a obecně vztahu k Rusku.

Bělorusko po rozpadu SSSR

V minulém díle jsem popisoval, jakým aktem došlo k tomu, že se Bělorusko stalo nezávislou republikou, zvolení Alexandra Lukašenka prezidentem, jeho vztah k opozici, potažmo důsledky jeho činů směrem k Evropskému společenství (kdykoli se tedy můžete vrátit k minulému článku).

Ještě předtím, než došlo k navázání plnohodnotných vztahů mezi Ruskem a Běloruskem, byla podepsána řada mezinárodních dohody mezi jednotlivými státy v rámci multilaterálních iniciativ. Jmenovat ale například dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (zkráceně jako SNG). K podpisu této dohody došlo 8. prosince 1991 a zakladatelskými státy byly Bělorusko, Rusko a Ukrajina.[1] Na papíře tato dohoda měla představovat právní rámec pro rozvoj vzájemných států. V preambuli najdete například formulace, dle kterých tato organizace měla a má sloužit k vytvoření a rozvoji právního státu na územích těchto zemí. Ve zkratce měla tato dohoda představovat jakési forum, ve kterých bývalé členské státy SSSR budou rozvíjet demokracii a mírnou cestou řešit své případné spory[2] (v podstatě šlo o určitou formu integrace na postsovětském prostoru). Touto dohodou zároveň došlo k oficiálnímu zániku SSSR, který přestal existovat jako subjekt mezinárodního práva.

Oficiální diplomatické vztahy mezi Minskem a Moskvou byly navázány o několik měsíců později, a sice 25. června 1992.[3]

O další necelý půlrok později došlo k uzavření mezinárodní dohody o zóně volného obchodu, stalo se tak v listopadu roku 1992.[4]

Jak jsem ji opakovaně zmiňoval, v roce 1994 došlo ke zvolení nynější hlavy státu Alexadnra Lukašenka. Tato kapitola je pro bělorusko-ruské vztahy velmi důležité, a to hned z několik důvodů.

Proti sobě tehdy stáli dvě strany společnosti. Na jedné straně zde byla opozice, kterou vedla Běloruská národní fronta v čele se Zianonem Pozniakem, na straně druhé stály lukašenkovské síly. Zatímco jedna strana šla cestou určitého nacionalismu (tzn. odstranění rusifikace, návrat běloruského jazyka, odvázání se od příliš těsného spojení s Moskvou), ta druhá (většinová) stála o návrat starých pořádků. Krátká kapitola svobody totiž byla provázená i vysokou mírou kriminality (ostatně jako všude na postsovětském prostranství).

Lukašenkovy argument byly jasné. Zatočit s korupcí, s mafií, těsná přivázání k Rusku. Tehdejší kandidát na prezidenta hrál na strunu sentimentu a stability. Za tím je nicméně potřeba hledat jiné skryté motivy. Lukašenko stál o těsnější spolupráci v rámci v SNG, a to z toho důvodu, že předpokládal, že z toho získá větší postavení, než to, které by mu připadlo jako prezidentovi Běloruska.

Volby v roce 1994 však dopadly trochu jinak, než jak byste na první pohled mohli soudit. Do druhého kola se totiž zástupce opozice nedostal a druhé kolo připadalo právě na Lukašenka a tehdejšího favorita Kremlu Kebiče (paradoxně). V tomto kole pak Lukašenko drtivě zvítězil.[5]

Po svém nástupu na prezidentský post začaly represe proti svobodomyslné opozici, a to za podpory v Kremlu. Lukašenko totiž dokázal velmi obratně zformulovat myšlenku, že opozice je největším ohrožením pro těsnější integrace mezi Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou. Za takové situace se mu v Rusku dostal velké politické podpory.[6]

Snahy Minsku a těsnější integraci s Moskvou vyústily v podpis dohody o vytvoření Společenství Ruska a Běloruska 2. dubna 1996. Lukašenkova motivace byla vcelku prostá – stát se lídrem daného společenství.[7] Jakkoli paradoxně to dnes zní, Moskva při přípravě této dohody tlačila na Minsk v souvislosti s větším otevřením trhu (privatizací klíčových podniků), demokratizací společnosti, etc. Běloruské požadavky na druhé straně představovaly skutečnou sílu případně vytvořeného zákonodárného sboru, který bude mít opravdový vliv na dění mezi spojenci.

Tuto variantu nicméně Kreml odmítl. Namísto toho byla podepsána nová dohoda o vytvoření Svazu Běloruska a Ruska, která neobsahovala žádné konkrétní body integrace, na které by bylo potřeba tlačit,[8] k čemuž došlo v dubnu o rok později.

Proces integrace mezi oběma zeměmi pokračoval i nadále. V prosinci roku 1998 byla podepsána Deklarace o dalším sbližování Ruska a Běloruska.[9] Ač tato deklarace nepředstavovala dokument s právní sílou, která by jednu či druhou stranu nutila ke konkrétním krokům, bylo jasně vymezeno, že se obě strany chtějí vydat směrem k vytvoření jednotného státu. Daná deklarace předpokládala, že v blízké budoucnosti dojde k vytvoření nadnárodních orgánů se zákonodárnou pravomocí, že dojde ke sjednocení obou zemí v právní i ekonomické rovině.

K tomuto kroku nakonec došlo v prosinci roku 1999, tedy těsně před odchodem Borise Jelcina z postu ruského prezidenta. V dokumentu se mj. strany zavázaly, že po podpisu dohody o vytvoření společného státu (konfederace) dojde k vytvoření společné ústavy, která následně bude muset být schválena v referendu v jednotlivých zemích.

Pokračovat popis bělorusko-ruských vztahů nelze bez toho, aniž bychom se paralelně nepodívali na další integrační procesy, které se odehrávaly na multilaterální úrovni.

Jednou z nejdůležitějších vojensko-politických dohod na postsovětském prostranství hraje Organizace Smlouvy kolektivní obraně, která byla v podepsán v uzbeckém Taškentu krátce po rozpadu SSSR (v roce 1992). Zakladateli paktu byli země jako Rusko, Arménie nebo Uzbekistán. Už o rok později se přidala například Gruzie či právě Běloruko.

Cíl organizace je velmi podobný tomu, který je ustanoven v NATO. Jde o pakt o kolektivní obraně[10], který stanovuje, že v případě napadení jedné země, poskytnout ostatní země potřebnou podporu k tomu, aby taková agrese byla v mezích čl. 51 Charty OSN odvrácena. S postupem času některé členské státy tuto organizaci opustili a zůstali v ní pouze Bělorusko, Rusko, Kazachstán, Tadžikistán a Kyrgyzstán.

Podíváte-li se na tyto členy, zjistíte, že v této organizaci zůstaly státy, které pokračují ve stále těsnějším integračním procesu s Moskvou. Nakolik tato organizace dokázala bránit nestabilitě na prostoru sovětského prostranství, se můžete přesvědčit sami (to by však bylo na delší debatu či příspěvek).

Příchod Putina a změna poměrů

Po odchodu Borise Jelcina z postu prezidenta se situace s postupem času velmi měnila a Lukašenkovy sny o tom, že by mohl stát v čele společného státu, se rozplynuly. Postupně se dostaneme k tomu, že z původního nadšení ze společného integračního projektu, se tento integrační proces stával kremelskou pákou na neposlušného prezidenta.

S příchodem Putina se pozvolna začal také měnit směr kremelské politiky, která se stávala stále agresivnější a reziovionistickým. Možná si vzpomenete na slavnou větu, ve které říká, že rozpad SSSR byla největší geopolitická katastrofa 20. století.[11]

Ač se Putin zpočátku tvářil jako demokrat, který chce liberalizovat společnost a dát do pořádku to, co se během 90. let nedařilo, velmi brzy po svém příchodu začal vytvářet, resp. upevňovat tzv. vertikálu moci (ne, že by snad za Jelcina nebyla), kdy své blízké přátele (nejen z KGB) dosazoval na klíčové ekonomické a politické posty, aby si tak upevnil mocenské postavení ve společnosti.

Není žádným tajemstvím, že samotné vztahy mezi Lukašenkem a Putinem nebyly nikdy příliš dobré. Lukašenko však pro jelcinovské i putinovské Rusko představoval určitý prvek stability, proto byl tolerován a koneckonců i podporován. A to i přesto, že Rusko nejednou mohlo nejednou vsadit na opoziční kartu a najít si poslušnějšího lídra, který se nebude zdráhat všechno na ruské zájmy.

Ač obě země formálně vedly integrační jednání, ta se s postupem času stále více a více zadrhávala. První zlom přišel po válce v Gruzii. Agresivní válka proti malé kavkazské zemi dala pochopit, že Putinův sentiment po Sovětském svazu je myšlen velmi vážně.

Nové tisíciletí přineslo také postupný konec rusofilství ze strany oficiálního Minsku. Lukašenkovi došlo, že okno příležitostí pro to, aby se stal lídrem společného státu, se pomalu ale jistě uzavírá. Běloruko začalo prosazovat „vlastní zájmy,“ kterými měl být zejména nerušený výkon moci na svém území.

S postupem času se ukázalo, že integrační proces v ekonomické sféře není něčím, o co by Moskva reálně stála, rozhodně ne na úkor vlastních zájmů. To bylo velmi dobře patrné například v situaci, kdy při projednávání jednotné měny v rámci bělorusko-ruské unie vypadla možnost emitace společné měny také na území Běloruska.

Je však nutné podotknout, že Moskva finančně velmi intenzivně (i když na oplátku), podporovala oficiální Minsk. Podle některých propočtu za dobu 30 let jí celkové výdaje na udržení lukašenkovského režimu stály až 100 miliard dolarů.[12] Naposledy k tomu došlo nedlouho po „volbách,“ kdy poskytla částku 1,5 miliardy dolarů, které mají naklonit Minsk k tomu, aby prodloužil nájem pozemků, na jehož území se nachází ruská vojenská základna (nájem byl dojednán už v polovině 90. let)

Nehledě na to všechno pokračovala poměrně intenzivní integrace ve vojenské oblasti. Někdy se říká, že běloruská armáda je vlastně západním ruským okruhem. Kreml vnímal Minsk jako nárazníkové pásmo mezi sebou a Západem (ostatně jako Ukrajinu). Ještě v 90. letech byly dojednány pronájmy dvou ploch, na kterých Rusové vybudovali své vojenské základny.

Po útoku na Ukrajinu se však i tato karta začínala obracet. Lukašenko už tolik nestál o společná vojenská cvičení, kterých bylo stále méně a v roce 2015 dokonce odmítl ruskou nabídku na vybudování vojenského letiště, které by představovalo třetí vojenskou základnu v zemi. Minsk po zkušenosti s Gruzií a zvláště pak Ukrajinou začal prosazovat doktrínu větší autonomie a neutrality.

Dle národní bezpečnostní strategie z roku 2016 jednou z hlavních hrozeb pro běloruskou národní suverenitu představovaly tzv. hybridní hrozby. Minsk tak začal hledat spojence jinde. Jedním z nich se na úkor Moskvy stává například Peking, který ve východoevropské zemi má stále větší vliv. V zájmu určité autonomie na Kremlu Bělorusko začalo vyvíjet a vyrábět své vlastní taktické vojenské systémy. Jedním z nich je například raketový komplex Polonez.[13],[14]

Bělorusko-ruské vztahy se začaly poměrně intenzivně proměňovat v posledních letech. Ač je Kreml v poměrně silné mezinárodní izolaci, na postsovětském prostranství je velmi stále dominující silou. Toho do značné míry využívá i ve vztahu k Minsku. Ve snaze posílit svojí vnitřní legitimitu (kterou v posledních letech získává hlavně pomocí vnější politiky) se rozhodl začít tlačit na skutečnou integraci v rámci již dojednaných smluv z 90. let.

Hlavním aktérem v tomto případě byl bývalý prezident Dmitrij Medvěděv, který z pozice premiéra vedl vyjednávání o zavedení jednotné měny a monetární politiky, sjednocení některých částí zákonodárství (např. občanského zákoníku apod.).

Tyto snahy poměrně logicky narážely na Lukašenkův politický odpor. Přijetí kremelských podmínek by totiž znamenalo de facto konec jeho mocenského monopolu.

Ve své podstatě by se dnešní vztahy daly shrnout do dvou slov – politická konfrontace. Uvést se dá např. ničení „běloruských krevet,“ na území Ruska, což nebylo nic jiného než dodávání sankčních potravin ze Západu. Svojí nepříznivou roli ve vztazích sehrál i průšvih se špinavou ropou, která vážně poškodila běloruská potrubí. Nejnověji pak lze uvést provokaci v podobě zadržení ruských občanů, kteří měli vycestovat na Donbas.

Závěr

Tento článek rozhodně není vyčerpávajícím a rozhodně do detailu nepopisuje to, jak se vyvíjely a vyvíjejí vztahy mezi dvěma sousedy. Od počátku 90. let a rozpadu Sovětského svazu, přes poměrně slušné vztahy na konci minulého století a začátku toho nového, jsou nyní vztahy mezi Kremlem a Moskvou na jedné z nejnižších historických úrovní.

Nic na tom nemění fakt, že formálně i materiálně Kreml Lukašenka stále podporuje. To však nemá příliš společného s přehnaně dobrými vztahy mezi Minskem a Moskvou. Kreml spatřuje v Bělorusku a jeho režimu určitý prvek stability, a to i pro svojí vnitřní pozici a legitimitu. Zároveň, jak již bylo uvedeno výše, Bělorusko představuje určité nárazníkové pásmo před Západem, se kterým Putin a jeho vertikála moci vede nepřiznanou hybridní válku.

Bělorusko se ze svého pohledu dostalo do velmi složité situace. Na jedné straně i Lukašenko chápe, že pro přežití potřebuje určitou míru autonomie a krymský, resp. ukrajinský scénář ho velmi děsí. Na druhé straně ví, že bez materiální a případné vojenské podpory z východu by nedokázal ani pomocí represí udržet své mocenské postavení.

[1] https://cis.minsk.by/page/show?id=176

[2] Pro ty, které zajímá, kdo tehdy stál v čele jednotlivých zemí, pak lze uvést Stanislava Šuškeviče za Bělorusko, Borise Jelcina za Ruskou federaci a Leonida Kravčuka za Ukrajinu, zkráceně se dohoda o vytvoření SNG jmenovala jako Bělověžská dohoda.

[3] https://belarus.mid.ru/ru/countries/bilateral-relations/political-relations/

[4] http://www.consultant.ru/document/cons_doc_LAW_85535/

[5] https://be.wikipedia.org/wiki/%D0%9F%D1%80%D1%8D%D0%B7%D1%96%D0%B4%D1%8D%D0%BD%D1%86%D0%BA%D1%96%D1%8F_%D0%B2%D1%8B%D0%B1%D0%B0%D1%80%D1%8B_%D1%9E_%D0%91%D0%B5%D0%BB%D0%B0%D1%80%D1%83%D1%81%D1%96_(1994)

[6] https://lenta.ru/articles/2020/07/20/lukashenko/

[7] https://soyuz.by/dogovor-ob-obrazovanii-soobshchestva-rossii-i-belarusi-utratil-silu-v-sootvetstvii-so-statey-70-chast-1-dogovora-o-sozdanii-soyuznogo-gosudarstva

[8] http://docs.cntd.ru/document/1902007

[9] https://soyuz.by/deklaraciya-o-dalneyshem-edinenii-respubliki-belarus-i-rossiyskoy-federacii

[10] https://en.odkb-csto.org/25years/

[11] https://regnum.ru/news/444083.html

[12] https://www.forbes.ru/finansy-i-investicii/407435-skolko-rossiya-zaplatila-za-druzhbu-s-lukashenko-za-poslednie-10-let

[13]https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9F%D0%BE%D0%BB%D0%BE%D0%BD%D0%B5%D0%B7_(%D0%A0%D0%A1%D0%97%D0%9E)

[14]