Shmílův Daf - ŠOFTIM 5782

2. září 19:26 > 7. elul 20:33

Šabat šalom,

Moše nás ve své závěrečné řeči informuje o pestré paletě vůdčích rolí, které nám historie nabídne a postaví do cesty. A tak se dočítáme o soudcích, policistech (drábech a dozorcích), o králích a také o prorocích. Ano, Moše nebude zdaleka posledním z proroků. A někdy budou prorokovat i ženy...

Zpětně viděno, od proroka Šmuela do zničení prvního Chrámu nebyla generace, v níž by nepovstal prorok, který by s nasazením vlastního života nesděloval Boží slovo, nenapomínal krále, nekritizoval kněží a nekáral lid za nedostatek víry a „mezery v morální integritě“.

S proroky je to ale těžké. Jak poznat pravého proroka od falešného, když prorok – na rozdíl od soudců a králů – neopírá svou legitimitu o žádné jmenování či ustanovení, nestojí za ním žádný „oficiální úřad s razítkem“ a jediné, co prorok na svou obranu má, je síla jeho vlastní osobnosti a schopnost naslouchat Božímu hlasu? Není divu, že se zde otvírá prostor pro lháře či prostě jen blázny a pomýlence. Jak máme rozlišit jednu charismatickou osobnost od jiné? Jak se vypořádat se „znameními“, kterými prorok podepřel svá tvrzení?

Jednu radu nám dává naše paraša. Pokud se vyplní prorokovat slova, jedná se o pravého proroka. Hurá, to se zdá snadné! Bohužel to je snadné je v případě příznivého proroctví. Při varování to tak snadné není. Vezměte si proroka Jonáše - varoval Ninivany, že Bůh zničí jejich město, a pak se bál, že se jeho obyvatelé napraví a on bude vypadal jako podvodník nebo blázen. A jak víme z Tanachu, Ninivané se skutečně napravili a Bůh jejich město ušetřil.

Zjednodušeně se dá říct, že prorok není věštec. Proroctví není věštba budoucnosti. Prorok nepředpovídá, prorok varuje. A lidé se mohou změnit, zlepšit. Judaismus věří na svobodnou vůli lidí. Věří, že se lidé mohou měnit. Tak se také modlíme na vysoké svátky, které se kvapem blíží: „Modlitba, pokání a dobré činy mění přísný rozsudek.“

Jeremiáš, jeden z největších proroků židovské historie, nás učí, že pokud se vyplní varovná předpověď, je to sice důkaz, že byla pravdivá, ale zároveň to znamená, že vyřčené proroctví bylo ve své podstatě neúspěšné.

Předpovídat katastrofy, pohromy a neštěstí je snadné. To dokáže předpovědět každý druhý bez rizika. Letos se proroků katastrof vyrojilo nadprůměrně, takže už „víme“, že nám hrozí zima, Rusové, tma, revoluce, rozklad, občanské nepokoje, horko, sucho, povodně...

Takže si pamatujte, že jediným měřitelným důkazem pravosti prorockých slov je naplnění příznivého proroctví.

Paběrky z alijot

Kohen: Je třeba soudců a vykonavatelů rozsudků. Úkolem soudců je vykládat a zákony a rozhodovat spory. Spravedlivé soudy jsou zárukou rozkvětu Izraele. Obrat CEDEK CEDEK TIRDOF (O spravedlnost musíš aktivně usilovat), ve kterém se slovo spravedlnost (CEDEK) dvakrát opakuje, naznačuje, že se nemáme snažit jen o spravedlnost samu, ale že i cesta vedoucí k jejímu dosažení by měla být „košer“. Zákaz obětovat zvířata s vadou. Modloslužba je nejtěžší z hříchů. Tóra vedle sebe staví nespravedlivý soud a modloslužbu, protože obojí vede ke ztrátě Zaslíbené země. Dva očití svědci jsou nezbytní pro důvěryhodnost výpovědi. Povinnost poslouchat rozhodnutí Sanhedrinu, který je nejvyšší halachickou autoritou.

Levi: Až se národ usadí, bude si chtít ustanovit krále „jako mají národy okolo“, což Tóra nebere jako rozumný důvod. Židovský král musí být Žid rodem, nesmí mít příliš mnoho koní, žen ani majetku. Musí mít svůj vlastní svitek Tóry stále u sebe.

Šliší: Kmen Levi je vyňat z dělby země. Speciální dary pro koheny z každého poraženého zvířete – přední noha, jazyk a tlama a žaludek.

Revií: Varování před modloslužbou. Zákaz modloslužebných praktik (například protahování dětí ohněm, věštění budoucnosti nebo nekromancie).

Chamiší: Sinajská smlouva. Azylová města (AREJ MIKLAT), kam má utéct ten, kdo neúmyslně zabil. Příkaz trestat věrolomné vrahy. Raši má zajímavý komentář k větě: „Nesmiluješ se nad vrahem,“ kde uvádí: „Mohl by sis říct, že žádný trest již zavražděnému život nevrátí, tak proč ničit další život. Proto nám Tóra zdůrazňuje: „Nesmiluješ se nad vrahem.““ Proti trestu smrti existuje mnoho argumentů, přesto má v Tóře své místo.

Šiší: Posvátnost hranic pozemků. Mezi povinnosti chránit cizí majetek spadá i zákaz nečestného konkurenčního boje. Lživí svědci budou potrestání tak, jak by byl potrestán ten, na koho se smluvili, pokud by jim soudci uvěřili, takže pokud mohl kvůli jejich svědectví přijít o život, budou sami svědci o hlavu kratší. Soupis těch, kdo se mohou před bitvou vrátit z vojenského ležení domů.

Švií: Ve válce musí útoku předcházet nabídka míru. (To platí i pro Amaleka!) Zákaz ničit ovocné stromy (BAL TAŠCHIT), který vedl rabíny k celé sérii nařízení týkajících se zbytečného plýtvání. Micva EGLA ARUFA – najde-li se mrtvola, o níž se neví, kdo ji zabil, změří se vzdálenosti do nejbližšího města, jehož představitelé ze sebe musí smýt svou teoretickou vinu.

Haftara (Ješajahu 51:12-52:12): Čtvrtá ze sedmi útěšných haftarot, věčnost Boží smlouvy a konec zlých časů, neboli „Není třeba se bát.“

Budoucnost je nejasná...

Vždy, ve všech generacích, se lidé snažili poodhalit závoj budoucnosti. To, co dnes nazýváme vědeckým názorem, prognózami, odhadem trhů, vizemi, sběrem velkých dat, případně horoskopem, astrologií či politologií, označuje Tóra za vrhačství losů, vykladačství, hadačství a čarodějnictví, zaklínačství a vyvolávání přízraků, vyvolávání duchů a nekromantství. Ano, tolik cest a technik vede k poznávání budoucnosti. Každopádně si s námi dávné generace nezadají a kdo ví, zda posedlost průzkumy veřejného mínění nepramení někde zde.

Proč lidé tolik stojí o poznání budoucího? Chtějí snad budoucnost změnit? Nezdá se. Když se král Šaul ptal nekromantky na svůj osud v nastávající bitvě, dozvěděl se, že zemře. Přesto do té bitvy šel a také v ní skutečně nalezl smrt. Takže, proč se vůbec ptal?

Zdá se, že na světě existuje jedna věc, která je ještě horší, než ta nejhorší věc na světě – a tou je nejistota. Dokonce ani Tóře v paršat Ki tavo nestačí vyjmenovat devadesát osm kleteb, ještě musí dodat:„A dokud tě nezhubí, vytáhne na tebe Hospodin i nemoci a epidemie, které v knize této nauky ani psány nejsou...“ V okamžiku, kdy člověk ví, co ho čeká, se ani tragédie nezdá tak hrozná jako věčná nejistota.

Návštěva věštce nemusí nezbytně znamenat pokus změnit realitu. Může jít o touhu být prostě na nadcházející události dobře připraven. Jiným důvodem může být snaha vyvléci se z obtížného dilematu. Když se člověk rozhoduje, musí zvažovat mnoho různých argumentů, a ne vždy zná člověk veškerá dostupná fakta. I proto se může každý ve svém rozhodnutí snadno zmýlit. Toto vědomí může člověka dohnat až k nadpřirozeným sudbám, které vše rozhodnou. Jde v podstatě o přenesení odpovědnosti, o zvláštní formu alibismu.

Co si o tom všem myslí Tóra? Příkře odsuzuje a zakazuje veškeré „vrhačství losů“. Ale důvod zákazu není zřejmý. Podle Rambama jsou všechny věštecké praktiky podvodné a lživé a ten, kdo jim věří je naivka, hlupák a blázen. Naproti tomu Ramban nevnímá věštby jako nesmyly. Uznává, že fungují, ale přesto je Tóra zakazuje. Proč? Protože židovský národ má ve svém středu proroka, jehož úroveň poznání zvysoka převyšuje úroveň věštců.

Domnívám se, že smysl Rambanových slov je tento: Úkolem proroků není poodhalovat budoucnost, ale vést lid po Božích cestách. K tomuto účelu může prorok občas prozradit, co nás čeká, aby nás přiměl k nápravě. Jinými slovy, rozdíl mezi věštcem a prorokem není v technice, ale v podstatě. V důvodech, proč nám budoucnost odkrývá. Proto se domnívám, že hřešit může i ten, kdo v profánních záležitostech svěřuje rozhodování do rukou rabína či „kabalisty“. Prorok (rabín, kabalista) mají posilovat víru lidí v Boha, ne řešit otázku výherních kombinací loterie a volebních preferencí. Proroci nám sdělují Boží vůli, ne budoucnost.

Králové Izraele

Tóra se ustavení a zákonům krále věnuje v pouhých sedmi větách v Páté knize Mojžíšově: “Až přijdeš do té země, kterou ti PÁN, tvůj Bůh dává, nabydeš dědictví té země a usadíš se v ní, tak si řekneš, ustavím nad sebou krále jako ostatní národy v okolí. Ustav si nad sebou krále, kterého si vybere PÁN, tvůj Bůh, z tvých bratrů, nemůžeš si dosadit cizince, který není z tvých bratrů. Jen ať nemá přemíru koní, aby kvůli nim nevrátil národ do Egypta, jak řekl PÁN, že se tou cestou už nikdy nevrátíte zpátky. A ať nemá přemíru žen, aby se neodklonilo jeho srdce, a zvlášť ať nemá přemíru stříbra a zlata. A až se usadí na svůj královský trůn, ať si opíše tuto knihu Nauky podle knihy kněží z rodu Léviho. A ať ji má vždy s sebou a čte si v ní po všechny dny svého života, aby se naučil bohabojnosti a bál se PÁNA, svého Boha, a dodržoval všechna slova této Nauky a konal podle těchto nařízení. Jen ať nezpychne a nepovyšuje se nad své bratry a ať se neodklání od příkazů vpravo ani vlevo, aby se prodloužily dny jeho kralování, jeho a jeho synů v nitru Izraele.“

Ústavní právník by nad nejasností textu zřejmě zaplakal, ale Tóra ví, proč píše právě takto. Pokud bychom oněch sedm vět rozdělili do tří částí, první popisuje ustavení krále, druhá krále omezuje a třetí mu přikazuje řídit se Božími příkazy a chránit je.

Samo ustavení krále ovšem začíná „nejednoznačně“, lid Izraele si musí o krále říct. Proto se mnohé autority domnívají, že ustavení krále není povinností, ale možností. Vlastní výběr krále ovšem není otázkou volby, nýbrž Božího výběru. Krále ustanovuje prorok, případně velekněz.

Tóra krále omezuje v hromadění majetku a symbolů moci, kterými byli v době starověkého Izraele zejména luxusní limuzíny - egyptští koně. Omezený je i počet manželek, což snad může souviset se sňatkovou politikou a politickými svazky ztvrzenými sňatky s dcerami spojenců, případně s potřebou věnovat čas i vladařským povinnostem.

Ve třetí části Tóry opakovaně připomíná, že ani král nestojí nad jejími zákony a dodržování příkazů dává do souvislosti s dlouhověkostí dynastie. Dědičnost koruny a trůnu tedy není bezpodmínečná.

Velmistr židovského práva, Rambam, se králi věnuje v úplném závěru svého souhrnu náboženského práva, které známe pod jménem Mišne Tora. V oddílu Šoftim (Soudci) v posledním souboru „Příkazy o králích a válkách“ píše: “Krále může ustavit jen Velký soud sedmdesáti starších na žádost proroka tak, jak to učinil prorok Moše, když navrhl starším Jehošuu, nebo jako když prorok Šmuel navrhl soudcům Velkého soudu krále Davida.” Rambam tématu věnuje necelých pět kapitol. V první hovoří o ustavení, výběru a pomazání krále, v dalších o královském o majestátu, právech a povinnostech krále, z nichž zde vybírám několik paragrafů pro lepší vykreslení celkového obrazu.

• Králi náleží maximální respekt. Nikdo nesmí sedět na jeho místě, užívat jeho předměty, jezdit na jeho koni. Královna vdova se nesmí vdát za jiného muže.
• Král se musí denně stříhat, jeho šaty musí být reprezentativní a krásně zdobené.
• Králem musí být muž.
• Král se nesmí opít.
• Král smí dát popravit každého, kdo se proti němu vzbouří.
• Za neuposlechnutí královského rozkazu je trest smrti.
• Král nemá právo zabírat cizí majetek.
• Král smí vypsat daně na úhradu svých potřeb a na vedení války.
• Král smí verbovat do vojska a služby.
• Král může požadovat od řemeslníků vše potřebné, ale za úhradu. Smí si od poddaného vzít dobytek a otroky, ale za úhradu.
• Král smí povolávat vhodné muže do úřadů.
• V době války smí král zabrat pole, sady a vinice, aby se z nich živilo vojsko, ale za úhradu.
• Majetek odsouzených vzbouřenců připadá králi. Majetek porobených králů připadá králi. Z válečné kořisti připadá polovina králi.
• Dobyté území mimo biblické hranice Izraele náleží králi. Král může dobyté území rozdělit mezi své služebníky a vojáky podle libosti. Jeho slovo je zde zákonem.
• Král musí být stejně pokorný, jako byl sám David. Musí mít slitování s velkými i malými, musí se starat o jejich prospěch, konat k jejich dobru, musí chránit čest i těch nejmenších mezi malými.

To je jen malá ukázka z Rambamova textu, ale i tak se nám z ní zřetelně rýsuje obraz krále suveréna, absolutního vladaře omezeného jen vlastními ctnostmi a příkazy Tóry.

I knihy Izrael soudců a králů a Králové Izraele si můžete zakoupit v mém eshopu divecky.cz/janiii/eshop. Tištěné nebo jako e-knihy.

Rabbi Sacks: Židovský král

Jen málokteré téma je v Tóře tak ambivalentní jako téma vlády, moci a potažmo královské moci. V Páté knize Mojžíšově je psáno: “Až přijdeš do té země, kterou ti PÁN, tvůj Bůh dává, nabydeš dědictví té země a usadíš se v ní, tehdy si řekneš: Ustanovím si nad sebou krále jako ostatní národy v okolí.“

Středověcí učenci se přou o podstatu této věty. Podle Rambama je zde uveden příkaz (povinnost) ustanovit si krále, podle Ibn Ezry je zde uvedena možnost si krále vybrat a Avarvanel rovnou hovoří o stavu nouze. Zdá se, že právě Avarvanel se svými bohatými diplomatickými zkušenostmi vnímal jako ideální utopickou anarchii a vládu mocných považoval za nezbytné zlo. Podle něj Tóra pouze vychází vstříc lidské slabosti a činí z nouze ctnost - povoluje ustanovení krále.

Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. I nejmoudřejší z lidí, král Šalomoun, upadl do osidel moci a postupně porušil příkazy Tóry, o kterých si myslel, že je má plně pod kontrolou.

Když si chtěl lid vyžádat krále, soudce (čímž se myslí něco jako náš premiér, předseda Ústavního soudu, předseda Parlamentu a náčelník generálního štábu v jedné osobě) a prorok Šmuel se doslova zhrozil a Bůh ho musel uklidnit a ujistit, že lid svou prosbou nerebeluje proti Šmuelovi, ale „pouze“ proti samotnému Stvořiteli. To jistě nezní jako reklama na monarchii.

Pochopit Šmuelův odpor k nápadu pomazat krále nám pomáhá jeho předchůdce, biblický soudce Gidon, který byl svého času tak úspěšný, že ho Izraelci jako vůbec prvního požádali, aby přijal královskou korunu. Gidon to ovšem rázně odmítl slovy: „Nebudu vám vládnout já ani můj syn. Vládnout vám bude jedině PÁN.“

V závěru knihy Soudců sledujeme pád židovského národa do hluboké krizi, která je uvozena slovy: „V těch dnech si každý dělal, co se mu zlíbilo.“ Možná to našim netrénovaným uším zní skvěle, ale věřte, že to není myšleno pozitivně. V nedokonalém světě, ve kterém žijeme, představuje absence vlády krutý chaos, nemožnost chránit sebe a své blízké. Úpadek a a chaos vedou k modloslužbě, kterou nemá kdo zastavit.

Napětí mezi Gidonovým „vládnout vám bude jedině PÁN“ a tragickým „každý si dělal, co se mu zlíbilo“, definuje problém židovského pojetí politiky. Židovský národ si vyzkoušel různé formy vlády - vládu rady starších, vládu soudců, vládu králů, teokratickou vládu učenců, autonomii obecních samospráv a od roku 1948 i zastupitelskou demokracii. Ale i ta nejlepší vláda, vláda zbožného krále, je vždy horší, nežli přímá Boží vláda. V nejlepším případě můžeme hovořit o odlesku Boží vlády.

Výsledek tohoto trvalého napětí je ale ovšem vpravdě fenomenální - vznik izraelského království se kryje s počátkem doby velkých proroků a my dobře víme, že proroci často kritizovali zkorumpovanou vládu. Proti zákonné formální autoritě postavil Bůh autoritu morální, neformální. Jestliže svěřil jednomu člověku vládu nad ostatními, neslevil přitom z nároků na vybraného vládce kladených.

Ještě jedno poučení by nám mělo být jasné: k ustanovení a udržení vlády je potřeba síla, ta ale sama nikdy nestačí k vybudování společnosti odrážející Boží představy o člověku.

Shmílův DAF nejlépe podpoříte svým předpatným. Děkujeme.