Už žádné maršmelouny, prosím

Stanfordský profesor Walter Mischel kdysi v rámci pokusu nabídl náhodně vybraným předškolákům dvě možnosti. Buď si hned a teď vezmou jeden maršmeloun, nebo počkají patnáct minut a dostanou kousky dva. Jednoduché. Kdo se dokáže ovládnout a odložit uspokojení potřeb, bude mít po čase víc. Zajímavé samo o sobě. Experiment ovšem neskončil u nafoukané pochutiny. O dvacet let později zjisil profesor Mischel, že děti, které si dokázaly počkat, jsou v životě obecně úspěšnější, mají lepší studijní výsledky a dokonce i zdravější BMI. 

Představte si děti, které znáte. Některé rychle zhltnout nabídnutý maršmeloun a odběhnou si hrát. Jiné si počkají, až se každých patnáct minut zdvojnásobí cukrový bank. (Skutečný pokus probíhal trochu jinak.)

Také jsem si to představil a napadlo mě promítnout si ty děti na plátno historických etap. 

Realismus 1900

Dvě děti. První, říkejme mu Joe, třeští oči na vysněnou lahůdku. Ušmudlanou rukou si utře do špinavé košile, rozhlédne se po přítomných pánech v oblecích, kterým a priori nedůvěřuje, rychle si vezme maršmeloun a strčí ho do pusy. Konec. Druhý chlapec, říkejme mu Bill, trpělivě pozoruje hodiny na stěně. A sleduje, jak spokojený profesor postupně plní talíř, misku a mísu maršmelouny. Střih. Z ušmudlaného chlapce vyrostl tvrdě pracující dělník v Billově továrně. Deset hodin denně buší kladivem u ponku. Po šichtě si zajde s kamarády na dvě piva do hospody, která patří - Billovi. Bill bydlí v reprezentativní vile na kraji města, zatímco Joe v činžovním domě, který pro dělníky nechal postavit ... Bill. Všichni soudní lidé si přejí, aby jejich děti byly jako Bill. Bill je považován všemi občany města za úspěšného muže, jeho podniky vzkvétají. Včera měl schůzku s nějakým Thomas Alva Edisonem! Je dobře ženatý, dobře si žije. Chystá se kandidovat do Kongresu. V rámci kampaně bude rozhazovat dětem maršmelouny.

Filmový romantismus 1933

Dva spolužáci - Bill a Joe se zamilovali do Susan. Občas ji i navštíví. Před Billem se Susanina matka rozplývá, podbízí se mu jablečným koláčem a limonádou. Joea nesnáší. "Ať tě s ním nikdy nevidím!" Susan má ale radši Joea. Je s ním víc legrace. Joe je spontánní veselý kluk. Upřímný a přímočarý. Bere si, co chce, a Susan mu nebrání. Bill je nudný patron. Namyšlený, necitlivý. Když pozve přátele na výlet, přesně každému rozpočítá náklady na cestu, ubytování a stravu. Sobě napočítá méně, protože si ze zakoupené láhve whisky jen cucnul. Susan Billem pohrdá - nech si ty své maršmelouny!

Hippie 1966

Joe má krásné dlouhé vlasy, květinový oblek a ve vlasech pampelišku. Na rukou má pouta a krvácí z nosu. Jeho zatčení pobouřilo všechny studenty na koleji. Soudce je ale neoblomný. Joe byl zatčen, když se skupinou Power-To-The-People házel zápalné láhve a kamení směrem k rezidenci Billova otce. "Smrt kapitalistům!" S radikalismem mládeže ve městě souhlasí málokdo, ale většina si myslí, že v lecčems mají ti mladí pravdu. Není správné, aby jedni měli mnoho a jiní málo. Bohaté je třeba pořádně zdanit. Proti chudobě je třeba bojovat, slabší je třeba popostrčit. Peníze jsou metla lidstva. Bohatí vedou války, ve kterých umírají naše děti! I naše děti chtějí mít plné misky maršmelounů!

Ekologismus 1999

Bill se dívá do misky plné maršmelounů. Proč bych měl mít dvacet kousků, když nemohu sníst více než pět? Copak mě pak po nich nebolí břicho? Musím poprosit mámu, aby už maršmelouny nekupovala. Stejne nám vždycky ve skříňce ztvrdnou a navíc ten igelitový obal... Pokud by se mě někdy optala, co si ale opravdu přeju k večeři, tak bych chtěl špenátové nudle a mořské řasy Wakame. Ale ona se neptá...

Joe si mezi tím volá mobilem o další dvě velké pizzy se super-colou. "A vemte mi ještě dva pytlíky maršmelounů pro děti, ať se u televize nehádají." 

Sněhové vločky 2020

Na hlavní ulici městečka, ve kterém kdysi dávno Billův prapraděda vybudoval továrnu, zřídil knihovnu a nechal  postavit školu, poklekl Bill před Joem na koleno v omluvném gestu a s hlavou staženou mezi rameny mu do ruky tiskl dva balíčky maršmelounů. "Stydím se. Je mi trapně." Joe vytrhl Billovi jeden pytlík z ruky, rozškubnul ho a vysypal celý obsah Billovi na hlavu. Druhý mu hodil k nohám. "Nemluv mi o maršmelounech. Připomínají mi váš útisk. Vaše výhody. Vaši nadřazenost. Každé sousto by mi zhořklo v ústech! Maršmelouny jsou horší nežli bomby..."