Baruniny záhady

Musím vám tu povědět, co se mi dneska stalo a taky připomenout, co se mi stalo někdy na jaře, abyste se utvrdili v dojmu, že jsem fakt blázen. Tenhle článek není vysloveně Fíkovina, otevírám ho pro všechny a chystám ještě jeden echt pejskařský :)

Další díl Záhady z Barunina života.

Určitě ještě pamatujete na ty minulý, jak jsem si ráno oblíkla propálený tričko a jak Ondřej zmizel. Popisovala jsem to někdy na jaře na Deníčku a pokud si to nepamatujete, přidávám i sem, jen čtěte dál.

Nicméně! Dneska další. Ráno vstanu, venku mlha, okna zamlžený. Když jsem došla k francouzskýmu oknu vedoucímu na zahradu, viděla jsem na tom zamlženým okně obrázek. Takovýho smajlíka, obličej. Vyděsila jsem se, samozřejmě. Nutno říct, že bydlíme v podstatě na samotě. A že já ani Fík jsme si to tam nenakreslili a kocouři se sice umí vybičovat k různým výkonům, ale tohle je i na ně dost.

Fotku jsem poslala Ondrovi, jestli o tom náhodou něco neví, ale proč by někdo, když uprostřed noci vstává, maloval smajlíka na okno, žejo. Asi po dvou hodinách mi zvoní telefon. Zvednu to a na druhý straně sluchátka ticho. Když říkám znovu "Halo?", položí to. Značně znervózním. Volám zpátky a zvedá to nějaký člověk, co mluví cizím jazykem a trochu česky a předává telefon kolegovi, co je na tom o trochu líp s češtinou. A ptá se, co chci. Tak říkám, že já nic nechci a proč mi volají. A on, že neví a že taky nic nechce a položil to. To mi na klidu nepřidalo.

Takže smajlík a teď záhadný lidi na telefonu! Mno nic. Když mi volá Ondřej, ptám se ho na to okno.

"Hele, nevíš, kdo by mohl nakreslit toho smajlíka na sklo? Nenakreslils ho tam ty?"

"No nevim, ale hlavně prosimtě zase nepanikař, jo. Já ne, proč bych něco kreslil na okno prosimtě."

"Dobře, ale víš, co to znamená?"

"Jo, vim, někdo tam musel bejt a nakreslit ho tam."

"Achjo, to je zas situace... Hele, nevim no, vypadá to jako Bart Simpson."

...

"Počkej, Bart Simpson?"

"???"

"Ježiš no tak to jsem byl já, vždyť já Barta Simpsona kreslim už od zákadky, tim jsem úplně proslavenej, všichni ví, že já takhle kreslim Barta Simpsona!"

aneb život s Ondřejem. Každej den něco jinýho. Kreslí Barta Simpsona od základky a zapomněl to zmínit. A já už tady jedu černý scénáře.

Jo a ten telefon, to byl asi pan Vasil, co nám přijde opravovat fasádu, prej. Ale kdo ví, tady o záhadu není nouze!

Přidám vám sem totiž příběh z Velkýho záhadnýho dne, jak jsem si pro sebe pojmenovala ten jarní den.

Hlídala jsem zrovna tou dobou i máminy zvířata a kromě Bročínka měla na starosti ještě mámina stařičkýho Bubáka a kočky: 

9.dubna 2022

Další den hlídání všech přinesl především mojí dočasnou ztrátu zdravýho rozumu. Všichni víme, že se pohybuju na hraně týhle ztráty každou chvíli, jako každej, kdo má doma lovečáka, jinýho poťouchlýho psa, poníky, nebo nedejbože všechno dohromady. (pozn.-jak vidíme, na hraně zdravýho rozumu se pohybuju i teď, když to lovečák jen řídí zezhora a tady máme pana Srandičku).

Ale předevčírem, tý noci, kdy byla hrozná vichřice, jsem se opět vyznamenala. (pozn. tyvole, tu vichřici si pamatuju, v noci jsem brečela v mobilheimu, že se stopro převrhne a všichni tam umřem)

Všechny jsem obstarala, Bubíčka uložila, kočkám nabídla zas o něco dražší konzervu, jelikož mi dali najevo, že ty levnější už pomalu přestávají odpovídat jejich životu na vysoký noze, nakrmila poníky a jela domů do mobilheimu.

Vichřice v mobilheimu je dycinky prima, takže ani tahle noc nebyla výjimkou. Sedíte, všechno se klepe a přemejšlíte, proč jste proboha zrovna tuhle noc nezůstali u mámy v baráku nebo nezaklepali u sousedů a jestli to prasknutí, co jste právě slyšeli, je jenom tak obyčejný prasknutí, nebo se zrovna bydlík rozpadá vejpůl.

Já, protože nejsem moc důvtipná, jsem ještě jako na potvoru zrovna koukala na nový díly Peaky Blinders, což je takovej seriál o gangsterech z třicátých let v Anglii, jsou to původem kočovní cikáni a tak se celej seriál točí okolo násilí, ale taky různých cikánských pověr, kleteb a tak. Ideální pro sralbotku jako jsem já, ve vichřici v mobilheimu žejo!

Někdy o půlnoci, když jsem chtěla jít spát, jsem vypnula seriál a uslyšela tikání. Tyvole, tikání prostě! My tady nemáme žádnej budík ani hodiny žejo, tak co tady může tikat!

Hlavou mi začali proudit nejrůznější nápady, samozřejmě vycházející z právě rozkoukanýho seriálu a čekala jsem asi něco mezi cikánskou kletbou, tikající bombou a něčím nadpřirozeným, co nám tady odtikává čas do velkýho třesku.

Abych to zkrátila. Dvě hodiny jsem chodila po mobilheimu, poslouchala odkud to jde, zjišťovala, že prostě odnikud, nikde to nezesilovalo ani nezeslabovalo, otvírala všechny šuplíky, vyndavala talíře a tak.

Pak jsem to vzdala, šla si vyčerpaně lehnout. Samozřejmě jsem nezamhouřila ani oko. Za pár hodin Ondra vstával do práce, já mu říkala, že tady něco tiká, on si myslel, že blouzním a odešel. Já za ním zamkla - protože jsem byla posraná až za ušima a přesvědčená, že jakmile zamknu, nadpřirozená tikající kletba za mnou nemůže, žejo. To je jasný pravidlo.

Když Ondřej odchází a já nespím, vím, že můžu čekat vždycky stejný zvuky. Zaklapne dveře, vržou mu pod nohama prkna na terase, zacvakne branku, nastartuje a odjíždí. Co myslíte?! Tuhle noc, kdy jsem za ním pečlivě zamkla a vrátila se do postele, jsem neslyšela nic. Prostě nic. Jak kdyby zaklapl dveře a vypařil se. Ani jsem nijak nerozebírala, co se asi stalo, prostě jsem to vzala jako fakt, aha, takže něco tu tiká a Ondřej zaklapl dveře a vypařil se. (pozn. jo, jak to po sobě čtu, je mi to jasný, tady jsem byla jasně za tou hranou toho zdravýho rozumu)

Pak konečně přestala vichřice a já k ránu asi na dvě hodiny usnula. Když jsem se vzbudila, nebyla jsem zrovna nejostřejší tužka v penále, ale musela jsem začít pracovat, takže vstát, oblíknout, vyvenčit, sednout k počítači. Na židli jsem měla triko, mikinu a kalhoty, co jsem si předešlou noc svlíkla. Nijak jsem nepřemýšlela, brala jedno po druhým a zas oblíkala.

U trika ve mně zatrnulo po třetí. Tyvole, to triko má vypálený kusy rukávu! Prostě vypálený! Koukněte na tu fotku, ano, přesně takhle to vypadá. Triko, co jsem si včera večer vzala u mámy v mojí skříni, když jsem vylezla ze sprchy, doma si ho sundala a teď je vypálený.

Super, takže po tikání a Ondrovo vypaření se, teď vypálený triko. Mimochodem, tikání přestalo, uvědomila jsem si najednou! Nojo! Takže jsem měla nějaký sluchový halucinace a určitě už přicházím o rozum. Ale to triko se mi nezdá, to tady prostě držím v ruce a vidim ho, žejo!

Mno, nebudu vám lhát. Říkala jsem si, že to začíná bejt nějaký fakt nadpřirozený, a že tenhle svět po vichřici je asi nějakej jinej, než byl ten včerejší.

Kde jsme to skončili? Jo, už vím. Tikající mobilheim, vypařenej Ondřej a spálený triko.

Ondra se teda nakonec nevypařil, jak jsem zjistila záhy, když jsem mu zavolala a zeptala se, jestli neví, proč mám vypálený díry na triku. Nevypařil se, ale v jeho hlase bylo patrný, že hned po tom, co dotelefonujeme, zavolá Chocholouškovi, že jeho holka už se fakt definitivně zcvokla. Takže jsem po vypáleným triku a tikání radši už nevytahovala, jaktože ráno nebyly slyšet jeho kroky při odchodu a cvaknutí branky, žejo, přecejenom vím, co si můžu dovolit.

Celej den jsem strávila úplně ve stresu a když jsem přišla za mámou do nemocnice, ptala se, co mi je, že nevypadám úplně nejlíp. Spíš naopak. Vysvětlila jsem jí, co se všechno stalo a ukázala fotku trika. Mámě začaly cukat koutky.

"A jak si to prosimtě jako vysvětluješ, tyhlety záhady? To Ondra jako zamával křídlama a na tu kuchyni odletěl? A tikání přestalo proč?"

To jsem samozřejmě nevěděla, proto je to taky nadpřirozený, "Kdyby to každej uměl hned vysvětlit, nebude to nadpřirozený, ale úplně normální, neasi," vysvětluju mámě a třesou se mi ruce.

"Tak jo. Prosímtě, to triko, cos měla u mě ve skříni, mi spadlo na rouru od kamen, když sis ho sušila a rukáv se seškvařil. Já ho dala do tvý skříně s tím, že ti pak řeknu, co s tím, ale zapomněla jsem na to," se smíchem mi vysvětluje maminka.

Uff. Na jednu stranu se mi ulevuje, na druhou - vždyť jsem si ho večer po sprše brala na sebe! Po chvíli mi to pomalu dochází... Jak jsem se oblíkala rychle, naházela jsem na sebe to triko a mikinu hned najedou, takže jsem si toho prostě nevšimla.

NOACO! Mohlo to bejt klidně napřirozený! Je jenom náhoda, že tohle zrovna ten případ nebyl!

Jo a mimochodem, to tikání, to nám kapaly kapky z třešňovýho stromu nad mobilheimem na střechu.

Co už teď, no! Dělám jako by nic, prostě, každá noc holt není posvícení!