🚶🏻‍♂️ #21 O kouzlu výpovědi aneb Jak je někdy těžké ptát se KAM JDEŠ?

Dobrý den, tady Petr Michálek, vítám vás u dalšího dílu podcastu Kam jdeš?, který s hosty natáčím venku, při chůzi, bez střihu.

Touto větou uvádím každý díl svého podcastu. Čtyřicátý čtvrtý úvodník má v sobě ale slovo “zvláštní”. 

Rozhodl jsem se totiž oslovit bezdomovkyni Iwonu Moskalovou, o které jsem do našeho rozhovoru nevěděl víc než to, že přespává kousek od našeho domu, na tramvajové zastávce na Obilním trhu v Brně. Ano, na té slavné a hlavně krásné, funkcionalistické zastávce architekta Oskara Pořísky, která je chráněna jako kulturní památka.

Na Vánoce jsme jí s dcerou donesli kapra a salát. Od té doby jsem uvažoval, že ji vybídnu k rozhovoru, ale bál jsem se. Samotného začátku povídání - bylo mi jasné, že vstoupím vlastně rovnou k ní “domů”, s kamerou na hlavě, domníval jsem se, že zcela jistě zareaguje tím, že mě vyhodí. Nejvíce jsem se ale bál konce. Představoval jsem si, jak jí poděkuji, popřeji dobrou noc a nechám ji tam, v zimě, a půjdu domů, do tepla.

Pak jsem ale točil rozhovor s dokumentaristkou Terezou Rekovou, která mě povzbudila. Tak co, tak tě vyhodí, no a?, řekla. A pomohla mi i s etickým rozměrem ohledně natáčení záznamu, co lze brát jako souhlas  - však si to poslechněte v předešlém dílu.

Pár dní nato jsem se rozhodl. Bylo to shodou okolností po besedě v divadle Husa na provázku, ve které filosofka Alice Koubová a její hosté debatovali o nové knize Odolná společnost. Vzal jsem sýr, pečivo a taky láhev vína - u té jsem přemýšlel, alkohol je to první, co člověka v takové situaci asi napadne, ale je otázkou, zda je to dobrá volba. Nakonec jsem ji vzal a na konci rozhovoru uvidíte, jak to s tou flaškou dopadlo. 

Začátek problém nebyl. Vlastně jsem dostal hned na úvod dvě velmi překvapivé odpovědi:

Já: Dobrý den, já jsem vám přinesl nějaké jídlo. 

Bezdomovkyně: Já jsem teď dojedla. 

…

Já: A nevadilo by vám, kdybych si ten rozhovor natočil?

Bezdomovkyně: Ne, já jsem si teď udělala kafe, jsem byla na fakultě filosofické. 

Problém byl spíše konec. Nevěděl jsem, jak ho důstojně ukončit. Paní Iwona postupně přestala reagovat na mé otázky, nebrala v potaz ani mé náznaky, že se rozhovor chýlí ke konci. To není výčitka. Byla zcela pohlcená svým vyprávěním o tom, jak přišla o svého syna, navíc bylo zřejmé, že samotný akt vyprávění je pro ni zásadní, jakkoli bylo zřejmé, že nejsem první, komu svůj osud sděluje. 

Nezbývalo mi, než odejít tak, jak jsem přišel. Dodnes z toho nemám dobrý pocit. 

Doteď vlastně nevím, jestli se ten rozhovor povedl, či ne. Nejde o to, že mi nedošlo, že budu sedět, takže jsem měl špatně nastavenou kameru. To je možná spíše dobře - aspoň není vždy vidět jak paní Iwona pláče. Spíše si nejsem jistý tím průběhem - je to vlastně spíše monolog. Místy jsem vůbec nevěděl jak reagovat. Ptát se KAM JDEŠ? bylo samozřejmě absurdní. Pořád jsem přemýšlel, jestli nemám kameru vypnout a raději rovnou donést ty kartony, které jí někdo vzal. 

Překvapení navíc přibývala. Netušil jsem, že paní Iwona byla kdysi v pořadu Máte slovo, že jde o medializovanou kauzu. Viz tento odkaz. Že se o ní jeden čas pravidelně psalo v novinách. 

Zásadní však byl její příběh. O tom, jak ženě, která chce mít děti, vzali syna. Proto jsem se rozhodl naše povídání zveřejnit. Nemohu samozřejmě vědět, jak to bylo doopravdy, nejsem soudce, ale o to tu nejde. Síla její výpovědi zůstává. 

Napište mi, prosím, co si o tom myslíte, co vás k tomu napadá, jak paní Iwoně pomoci. Můj mail ✏️ [email protected]

Na závěr pro jistotu ještě jednou upozorňuji, že to místy opravdu není snadný poslech.

Pojďte dál. (přímý odkaz na rozhovor)

Petr Michálek