Cesty na Ukrajinu: Donbas (díl V.)

Dobré ráno z Kramatorsku. Je čtvrtek, tedy den, kdy jsme měli původně odjíždět zpátky do Česka. Místo toho dnes máme v plánu jet na místo nejtvrdších bojů z celé fronty, do Bachmutu. Velmi dobře jsem se vyspal, ta večerní sprcha opravdu hodně pomohla. Postavil jsem si vodu na čaj, který měli v sáčcích na stole a šel si ven zapálit.

Venku byli Poláci, se kterými jsem se včera večer bavil. Ptám se jich, kam vlastně razí. Říkají, že do Soledaru. Ptají se mě moje plány, říkám, že jedeme směr Bachmut předávat humanitární pomoc. Bavili jsme se o situaci na frontě, načež jeden z nich nadhodil Královec. Tohle je fakt neuvěřitelný, v tom Polsku to snad ještě pořád žije.

„Slyšel jsi o tom Královci?“, ptá se jeden z nich.

„No tak trochu,“ odpovídám: „vlastně se to po mém meme začalo v Česku hrozně šířit. Dokonce jsem kvůli tomu byl v ruskojazyčné televizi.“

To bylo něco pro ně. Takže na řadu přišla fotka, tohle je asi zážitek pro mě i pro ně. Chvíli debatujeme o válce. Nakonec se loučíme, musí vyrážet. Přejeme si všechno nejlepší do následujících dnů, a hlavně bezpečnou cestu tam a zpátky.

Jdu zpátky na pokoj, abych si dal snídani. Stejnou snídani, jakou jsem měl večeři, chleba se salámem. Dopíjím čaj a balím si všechny věci. Hlavně tady nic nenechat, měl jsem tu spát jen jednu noc. Jdu ještě na jedno a venku je paní, která je uklízí vedlejší pokoj. Dáma, které je tak kolem 65ti. Dáváme se do řeči.

„Proč tady vlastně zůstáváte?“, ptám se.

„No víte, my jsme po začátku války odjeli. Měli jsme peníze na jeden měsíc. Tak jsme tam ten jeden měsíc byli, jenže najít si práci není jednoduché. Navíc v mém věku. Takže jsem se rozhodla, že budu tady. Narodila jsem se tady, mám tady nějakou práci. Ale naštěstí je moje rodina v bezpečí, odjeli do zahraničí,“ odpovídá.

„A jak je to tady vlastně s bezpečností? Já jsem viděl nějaká místa, která poškodily ruské rakety, nicméně mě zajímá, jak často a kam to vlastně padá.“

„V podstatě každý den. A přijde mi, že je to tady vlastně dost o náhodě. Vidíte tady ten dům?“, ukazuje na jeden z domu na protější cestě: „tak tam nedávno přiletěla raketa. Naštěstí tam nikdo nebyl. A pak tady za námi o pár domů dal. Tam přiletěla raketa. Byla tam rodina, naštěstí ale všichni byli v přízemí, takže se nikomu nic nestalo.“

„A nebojíte se?“

„Já už jsem svoje prožila, takže se vlastně nemám čeho bát. Ale samozřejmě lidi se bojí, jeden nikdy neví, kdy to může přiletět, takže se snažíme si dávat pozor. A co vy tady vlastně děláte?“

„No my jsme sem přijeli za naši 24. brigádou, přivezli jsme jim pomoc. A za chvíli jedeme do Bachmutu, máme nějakou humanitární pomoc pro civilisty, takže ji jedeme předat.“

„Ježíši, tam? Musíte se opatrovat, tam to fakt není bezpečné. Dávejte na sebe pozor a mockrát vám děkuji. Bez volontérů (dobrovolníků), by tohle nešlo.“

Loučíme se, protože za mnou přijel velitelův řidič, který by mě měl hodit na základnu a odtud bychom měli vyrazit směrem na Bachmut. Dneska je moc hezké počasí. Není sice příliš teplo, vlastně bych řekl, že trochu mrze, ale je jasno, svítí sluníčko. Alespoň něco pozitivního, zatím jsem na Donbase zažil pouze depresivní mlhu anebo déšť. Tohle je příjemná změna.

Vracíme se na základnu a já čekám na Eriku a velitele. Věci nechávám na místě. Jdeme vyndat humanitární pomoc z dodávky přeskládat na pickup, kterým pojedeme na místo. Za pár minut je hotovo, můžeme vyrazit. Začínám cítím náznaky úzkosti. Jedna věc je samozřejmě o něčem mluvit, psát a popisovat na videích, úplně jiná je na to místo vyrazit, protože zkrátka víte, jak nebezpečné to je.

Všude jezdí těžká technika, sanitky i vojáci v terénních vozech. V jiných se tady prakticky ani nejezdí, ten terén je místy tak špatný, že se divím, že to vůbec pickupy zvládají. První kus cesty je velmi dobrý a znovu to potvrzuje, co jsem už psal o ukrajinských cestách.

Odbočujeme však na vedlejší cestu. Po té hlavní nepojedeme, tudy už snad nejezdí vůbec nikdo. Několik checkpointů, které bez problémů procházíme. Velitele tady velmi dobře znají. Čím blíž se blížíme městu, tím víc jsou slyšet výbuchy. Před námi Časiv Jar, o kterém jsem si myslel, že je Bachmut. Výbuchy tady jsou slyšet mnohem silněji.

Projíždíme okolo obytného domu. Čtyřpatrová, cihlová budova. Nic zvláštního, řekněte si, akorát s tím rozdílem, že tomuto domu chybí dvě patra na jeho levém rohu. Tady muselo přiletět něco většího, raketa nebo dělostřelecký granát. I když ten spíš ne, mi přijde, že je vlastně celkem daleko. I když moje je to moje zkreslení a snaha uklidnit sebe samotného.

Zajíždíme do nějaké budovy. Myslel jsem si, že jsme už dorazili na místo. Velitel vystoupil a někam odešel. Řekl, že se vrátí za pár minut, že na něj máme počkat v autě. Jenže v jeho autě se nemůže kouřit, on sám je odnaučený kuřák a smrad z cigaret by v autě nesnesl.

Vystoupil jsem z auta, teprve teď jsem si uvědomil, jak blízko jsme frontové linii. Výbuchy byly relativně blízko. Je to strašně zvláštní pocit. Když jsem byl v říjnu na Chersonském úseku fronty, přišlo mi, že i když slyším dunění, je to pořád někde v dálce. Tohle bylo jiné. Rozhodně to nebylo v nějaké větší dálce, spíše na naopak. Dopady byly slyšet každých 15-20 vteřin. Některé výbuchy byly slyšet blíž, některé byly dál. Ale společné bylo to, že vám přijde, jako kdyby země vibrovala po každém úderu.

Dávám si první cigaretu. Jsem fakt dost nervózní. Ptám se Eriky, jestli nemá nervy. Říká, že ne. Že když je tady s námi velitel, tak je to v pohodě. Sakra, tak takovou důvěru v někoho bych chtěl mít taky. Nervózně přešlapuju a první cigáru je pryč tak za dvě minuty. Rána a další rána. A já si dávám další. Na Boha sice nevěřím, ale v tu chvíli jsme měl nutkání se trochu modlit. Pokud ještě nejsme v Bachmutu, jak to tam asi musí vypadat.

„Přísahám Bohu, že jestli tohle přežijeme, tak změním svůj život,“ říkám s úsměvem, abych trochu odlehčil situaci a sám sebe uklidnil. Přišel za námi jeden vojáků. Ptám se ho, co to vlastně přiletělo do toho domu. Říká, že to bylo před zhruba týdnem, že tam dopadla ruská raketa. Skvělé perspektivy. Řeč přichází na Bachmut a situaci na frontě. Voják je poměrně pozitivní k dalšímu vývoji, ale říká, že sám neví, jak to nakonec celé skončí, byť věří ve vítězství Ukrajiny.

Vrátil se velitel a já během čtvrt hodiny vykouřil tři cigarety. Nasedáme do auta a pokračujeme dál. Ještě nám kus cesty chybí. Projíždíme checkpointy bez větších komplikací. A ze zvuků výbuchů, které jsou čím dál silnější, je jasné, že se blížíme na místo určení.

Jsme tady. Bachmut. Zastavujeme u silnice, kde vidíme větší shluk lidí. Nevíme přesně, kde se nachází humanitární centrum, ve kterém bychom mohli vyložit pomoc. Místní nám radí, kam dal. Pokračujeme po hlavní cestě a já vidím civilisty, jak se prochází sem a tam. Dokonce tam nějaké bábušky mají stánky, kde prodávají nějaké věci. Lidi vůbec nereagují na to, že celým městem zní dopady a výbuchy ruských granátů. Ta otupělost k vývoji je vlastně dost neuvěřitelná.

Popojíždíme a vidíme, že se k centru nedostaneme ze směru, ze kterého přijíždíme. Velitel zastavuje auto a jde za místní, která říká, že musíme objekt blok budov a že tam bude vjezd. Dostáváme se hlavní trasu města. Všude jsou vojáci, my zajíždíme k centru. Zastavujeme. Vidíme, že na bráně je zámek a visí tam nadpisy, že humanitární pomoc, ani voda není. Velitel troubí. Podruhé. Potřetí.

Z budovy vychází postarší pán a pomalým krokem se vydává k bráně. Velitel mu říká, že jsme přivezli humanitární pomoc, ať otevře a my to můžeme vyložit. Pomalým krokem jde zpátky pro klíče a zase zpátky. Já nahlas říkám, že by si měl troch pospíšit, že tady opravdu nemusíme zůstávat déle, než je nezbytně nutné. Erika i velitel se tomu smějí. Postarší pán otevírá bránu a my vjíždíme dovnitř. Otáčíme auto, abychom mohli věci z korby pickupu rovnou přenášet do skladu.

Sklad byl úplně prázdný. Nebylo tam doslova vůbec nic, jen nějaké europalety.

„Jste první dobrovolníci s humanitární pomocí po více než týdnu. Naposledy tu byli nějací Američané.“

„My tady máme humanitární pomoc, kterou dala dohromady naše univerzita,“ říkám: „je tam dětské oblečení, oblečení pro dospělé, všechno na zimu. Plus tady máme trvanlivé potraviny a generátor, který je ale na benzín.“

Postarší pán se skoro rozbrečel, říká, že se lidé budou moct konečně něco nabít, protože ve městě už dlouho není elektřina, ani voda nebo teplo. Vidím, že naše cesta není zbytečná a pomoc, kterou vezeme, skutečně pomůže.

Zatímco velitel a Erika vykládali věci, vzal jsem si do ruky telefon, protože je potřeba zaznamenat, že jsme pomoc skutečně předali. Jdu za roh. Najednou obrovská rána. To muselo být jen pár desítek metrů od nás. Dívám se na velitele, jestli to skutečně bylo tak blízko.

Ten se na mě podíval, usmál se a říká: „Vijna, bljať“ („Válka, kurva“). Sotva to dořekl, slyším dopady, které jdou krátce za sebou. Musí být Grady, staré sovětské raketomety. Není to poprvé, ani naposled. Rusové systematicky rovnají celé čtvrti města za zemí. 

Najednou další rána kousek od nás. Sakra, tohle bylo fakt blízko. Ještě, že jsme v uzavřeném prostoru a střepiny zdi neprotlučou. Ale je to velmi nepříjemný pocit úzkosti. Nikde není napsáno, že to nemůže přiletět přímo k nám. Nejhorší vlastně není ani tak to, že sem létají granáty ani to, že v podstatě v jakýkoli okamžik vašeho pobytu tady můžete umřít. Koneckonců, pokud vás trefí granát, je velmi velká šance, že to ani neucítíte. Nejvíc nervozity máte spíš z té nejistoty. Ale dostal jsem poučku, pokud granát uslyším pískat, tak neletí mým směrem. Velmi uklidňující.

Dotočil jsem a dofotil a jdu pomáhat s vykládáním pomoci. Přiběhl tam starší pejsek. Hrozný mazel. Ale evidentně vystrašený. Hladím ho a nejraději bych ho s sebou odvezl, kdyby to bývalo bylo šlo. Vyložili jsme všechno. Loučíme se, dělám fotku se všemi zúčastněnými a vyrážíme.

Dopad dalšího granátu. Země se chvěje.

Projíždíme kolem pracovníků technických služeb, kteří uklízí plácek před humanitárním centrem. Příliš nerozumím smyslu takového úklidu, protože po dalších příletech bude bordel znovu všude okolo. Ale hádám, že je lepší se nějak zabavit než sedět a chlastat, což tu zřejmě mnozí dělají, z toho, co jsem tak pochopil. Nebo mnozí, otázkou je, co budeme považovat za mnozí. Ve městě totiž zůstal už jen zlomek civilistů z původních 75 tisíc obyvatel. Někde kolem šesti tisíc. Ale jsou tu ženy i děti. A spousta starců, kteří buď nemají možnost vyjet anebo kteří se zkrátka rozhodli, že tady zůstanou.

Vracíme se na hlavní ulici. Jsou tam vojáci a kolem nich pobíhá pár psů, které si hladí. Velitel šlape na plyn. Jedeme po stejné cestě, po jaké jsme vraceli. Pozoruji domy, drtivá většina z nich nemá skla v okenicích. Zároveň si všímám, že jediným nepoškozeným místem je kostel. Buď ho Rusové schválně nechávají být, anebo se zatím prostě jen netrefili. Jedeme kolem spálených stánků, tohle byla zřejmě místní tržnice, které už jsou jen zbytky.

Jsme pryč z Bachmutu. Jedeme po stejné trase, po jaké jsme se přijeli. Znovu ten rozbořený panelák, Časiv Jar. Za chvíli budeme zpátky na základně.

Bylo kousek po poledni. Dnes bychom se měli vydat do budoucího rehabilitačního centra a podívat se na to, jak bude vypadat a jestli dokážeme vyjednat nějakou slevu. Budeme to totiž my, kdo z naši sbírky bude platit za nájem těchto prostor.

Zpátky na místě Erika říká, že bychom mohli zajít na oběd do jedné pizzerky, která tady funguje. Proč ne. Nejdřív jsme si říkali, že půjdeme pěšky, ale velitel řekl, že pro nás přijede jeho řidič a že na nás pak počká. A pak, že se vydáme do centra. Jdeme na parkoviště. Zničehonic obrovská rána. Do prdele práce, co to zas bylo. Ruský granát to zcela určitě být nemohl, takže možná nějaká raketa. Asi je dobře, že nakonec jedeme autem, člověk nikdy neví, co se na ulici může stát.

Vyrážíme do pizzerky. Hlavní cesta a křižovatka. Na střeše se válí vojenský pickup. Ukázalo se, že vojáci zřejmě nejeli zrovna podle předpisů, nějaká žena jela autem, nepřibrzdila, chlapi to strhli a udělali kotrmelec. Prý dva. Jak jsem později zjistil, vojáci s roky zkušeností z úplného začátku války (tedy od roku 2014). Naštěstí se nikomu nic nestalo a odneslo to pouze auto.

Uvnitř by člověk skoro nepoznal, že je válka. Příjemné místo, kde je dost vojáků. Erika si chtěla objednat dvojku vína, ale řekli nám, že se tu žádný alkohol neprodává. Jde hlavně o to, aby nepili vojáci, ti totiž mají zákaz. Takže se k alkoholu v baru nedostanou ani civilisté.

 A když už jsem tedy na Ukrajině, tak si musím dát něco ukrajinského. Takže boršč a čebureky. Tyhle jsou samozřejmě o dost lepší než ty, které jsem si kupoval v supermarketu v Dnipru. A k boršči jsem dostal i špek (salo). Sakra, tohle mi strašně chybělo. Salo jsem měl naposledy v Bělorusku a je to už víc jak 10 let. Poseděli jsme si asi hodinku, nabízeli i řidiči, aby se k nám přidal, ale ten s díky odmítl.

Z pizzerky jsme se vydali rovnou do rehabilitačního centra. Jeho hlavní smysl spočívá zejména v tom, aby se vojáci dali fyzicky a psychicky dohromady, aby se mohli vracet do zákopů. Často totiž nastávají situace, kdy nedoléčené vojáky z důvodu přeplnění nemocnic propouští. Zranění je fyzická a psychická zátěž sama o sobě a nedoléčení jim mentálně opravdu nepomůže k tomu, aby se chtěli vrátit. Právě proto velitel přišel s nápadem na rehabilitační centrum, kde by měly být sprchy, sauna a normální postele, kde by si vojáci mohli na několik dní pod dohledem psychologů vydechnout.

 Po cestě projíždíme Kramatorsk a jeden z checkpointů. V tu chvíli mi došlo, že u sebe nemám doklady. No, snad nás nebudou nějak extrémně kontrolovat, když jedeme ve vojenském autě. Chyba. Zastavil nás velmi nepříjemný policajt, který nechal vojáka vystoupit z auta, kontroloval jeho vojenský průkaz i samopal. Když přišla řada na mě, řekl jsem mu, že jsem nechal pas na základně. On, že mě nemůže pustit bez pasu. Odpovídám, že to chápu, ale co mám dělat. Nebudu se vracet zpátky. Říká, že tohle bylo naposledy a že jestli se za jeho hlídky znovu pokusím překročit checkpoint bez dokladů, že mě nepustí. Jo, tohle opravdu potěší.

 Nakonec pouští a jedeme dál. Po pár desítkách minut cesty jsme na místě. Čekal na nás velitel i vlastník objektů, ve kterých by mělo centrum být (ten mimochodem pomáhal už i dobrovolnickým praporům, když Rusové zahájila válku na Donbase). Hovoru se na dálku účastnil i Vasyl, který bude sepisovat smlouvu o pronájmu prostor. Dohodla se cena, dohodla se údržba. Všechno proběhlo hladce a rychle a můžeme se vrátit zpátky.

Po cestě zpátky žádné problémy na checkpointech, vojáci to na rozdíl od policie tolik neřeší. Vystoupili jsme na parkovišti. Slyším letadlo. Říkám si, že je to náznak civilizace. Pak mi ovšem dochází, kde vlastně jsem. Sakra, a je to vůbec ukrajinské letadlo? Ono by se taky dost dobře mohlo stát, že tohle letadlo bude to poslední, co uvidím. Vedle stojí vojáci. Nikdo neví, čí letadlo to vlastně je. Po pár minutách proletí. Vidíme ukrajinský znak. Dnes je den plný stresu.

Letadlo nakonec proletělo ještě jednou, zřejmě pracuje po ruských pozicích. Ale hlavně, že okupanti ve svých svodkách tvrdí, že mají plnou vzdušnou převahu a že ukrajinské letectvo bylo už několikrát vymazáno z povrchu zemského. Jak se člověk může osobně přesvědčit, nebylo.

Blíží se večer a stmívá se. Zjistil jsem, že bych se měl dneska znovu spát v Kramatorsku. Sakra, dvakrát po sobě teplá sprcha? To je normální jackpot. Počasí se razantně zhoršilo. Začalo foukat, mrznout a padat neznámo co, mokrý sníh. Velitel jede znovu do Bachmutu. Bere si s sebou neprůstřelnou vestu a helmu. To se nestává často. Zřejmě se stal nějaký průser. Mluvilo se o tom, že Rusové tlačí ve městě. A já zjistil, že jsme byli asi dva kilometrů od ruských pozic.

Nás odváží do Kramatorsku velitelův řidič. Erika si znovu dá sprchu. V Kramatorsku další pozitivní zpráva. Ve městě je elektřina, i když bylo plánované vypínání. Malé vítězství po náročném dni. Nejraději bych si dal panáka. Ale nemám u sebe žádný alkohol. K večeři je pro změnu chleba se salámem. A kvas, vzal jsem si z auta kvas.

Někde kolem deváté si lehám do postele, a ještě se chvíli převaluji. V hlavě mám to, co jsem dneska viděl. Tohle ve mně ještě nějakou chvíli zůstane. Byl to příliš intenzivní zážitek. Snažím se usnout. Zítra je další den. Měli bychom vyrazit zpátky.