Prostě zavři oči [VD]

Seděla mu za krkem. Dusila a nemínila přestat. Potřebovala pro sebe jeho energii. Žila z ní. Odolávala všem jeho snahám se ze sevření vymanit. Pokaždé si našla cestu, jak ho dostat zpět do své moci. Boj s ní neměl konce a vyčerpával ho k smrti. Pronásledovala ho v nočních můrách i denních běsech. Zasévala pochybnosti, takže si nikdy nebyl jistý, co je vlastně pravda. Čemu mám věřit? Ptal se pořád dokola. Odpověď nepřicházela.

Postupně se ptát přestal. Spustil svoje vlajky ze stožárů a nahradil je jejími. Černými a potrhanými. Nejdříve odevzdal klíče od hlavní brány a pak i od všech místností uvnitř.

Uchýlil se do věže. Zavřel se s knihami. Bájné světy nahradily domov, který nikdy necítil. V jeho mysli ožívaly rozličné postavy. Půjčoval si jejich vlastnosti a oblékal se do nich jako do šatů, aby zaplnil díru zející tam, kde měla být jeho osobnost.

Prve se z věže občas sešel podívat ven. Jenže si připadal, že se dívá skrze skleněnou krychli, která tlumí všechny vjemy a nedovolí mu plně interagovat.

Výpravy mimo stěny nahradil koukáním z malého balkonu. Z výšky pozoroval všechno a nic. Výška věže a vzdálenost od skutečného světa s každým dnem neúprosně narůstala.

Přestal s výlety na balkon. Jen spal a četl. Postel opouštěl zcela výjimečně. Pouze, když musel.

Přestal číst. Pokoušel se prospat co největší část dne. Příběhy, postavy a světy z knih vyměnil za prchavé fantazie snů. Na hranici mezi spánkem a bdělostí protahoval jejich děj, jak jen mohl. Sebeděsivější příběh za zavřenýma očima byl snesitelnější než bytí vzhůru.

„Co s ním provedeme?“ Zeptal se první hlas.

„Zabijeme ho. Ušetříme mu trápení a on si toho stejně ani nevšimne. Vždyť je stěží naživu.“ Zhodnotil situaci druhý hlas.

„To zní jako dobrý nápad. Jak to udělá?“

„Mohl by se podřezat. Krev z něj odteče kanálem a o tělo se postarají krysy.“

„Nejsem si jist, jestli jeho krev vůbec proudí. Nemohl by raději skočit? Ať to má nějakou show.“

„Máš pravdu, na tom něco je. No co, způsob každopádně vymyslíme, stejnak nám nikam neuteče.“

„Proboha! Tohle se nedá poslouchat. Jak můžete být takhle krutí a bezcitní?“ Ptal se třetí hlas.

„Nikdo tě nenutí poslouchat. Klidně vypadni a nepleť se nám do hry.“ Odsekl první za souhlasného pokyvování druhého.

Zatímco se první a druhý předháněli v bizarních nápadech na ukončení jednoho nahnutého života, třetí přemýšlel, jak jim to překazit.

Co by ho mohlo zachránit, přemítal. Zachránit se nakonec může jen on sám, ale jak ho k tomu vůbec přivést? Protože jestli se chce z temnoty dostat, potřebuje tohle, ať už je to cokoliv, uzdravit.

Nevěděl. A tak mu prozatím jen zašeptal:

Podej mi ruku, poutníče znavený,
zastav se. Končí tvé hledání.
Šel jsi daleko a přec nikam.
Zemři. A podívej se jinam.
Nehleď ven, vzad či vpřed.
Do sebe otoč pohled. Teď.

Co vidíš, když to uděláš?
Zavřenýma očima cestu poznáváš?
Proč jsem to neudělal dávno? Ptáš se.
Kdoví. Možná, abys podivil se téhle kráse.