„Kundera neměl ve zvyku vydávat špatné knížky“ (ANKETA)

V úterý 11. července zemřel v Paříži ve věku 94 let světoznámý francouzský spisovatel českého původu Milan Kundera. Které jeho knihy si tuzemská literární veřejnost cení nejvíce a proč? Z došlých odpovědí na tuto anketní otázku jasně vyplývá, že nezapomenutelných titulů by se v díle zesnulého autora našla celá řada…

Je opravdu těžké vybrat jen jedinou, tak to vezmu spíš po osobní stránce. Pro mě byla vždy zásadní Nesnesitelná lehkost bytí, která se mi v patnácti dostala do rukou. Pamatuju si to zmatení z nelineárně vyprávěného příběhu, z celého toho stylu a struktury díla, která nepřipomínala nic, co jsem do té doby znal. Myslím, že tohle dílo bylo celkově takovou vstupenkou do nových čtenářských vod, v podstatě díky němu jsem také začal přemýšlet jinak o světě a té nestálosti reality, v níž žijeme... K téhle konkrétní knize jsem se vrátil až před pár lety, když vyšla jako audiokniha, už s mnohem bohatší čtenářskou a snad i odžitou zkušeností a najednou jsem mohl objevovat úplně jiné vrstvy toho díla. Každopádně Nesnesitelná lehkost bytí pro mě zůstává jedním z nejdůležitějších románů vůbec.

Přemysl Krejčík, spisovatel a literární kritik

+

Určitě mám nejradši román Žert. Další autorova tvorba už pro mě byla hodnotově a obsahově „někde jinde“.

Marek Toman, spisovatel a literární publicista

+

Milan Kundera patří přes třicet let – od gymnaziálních studií – k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Dodnes si pamatuji, jak jsem se těšil, až budu mít po maturitě klid a konečně si přečtu tenkrát po Listopadu poprvé u nás vydaný Žert. A jakkoli mám právě Žert, Život je jinde a Nesmrtelnost z jeho díla nejraději, jeden další román je pro mne ještě významnější, a to je Nesnesitelná lehkost bytí. Proč? Pro ten příběh, pro jeho postavy Tomáše a Terezu, pro ty myšlenky a úvahy, pro ten styl. Taky proto, že u nás dlouho nedostupnou knihu jsem znal nejprve z filmu, pak z anglického překladu, pak z vypůjčené kopie torontského vydání a pak teprve z prvního domácího vydání z roku 2006. I knihy mají své osudy, i jejich čtení má svůj příběh. A přes všechny kontroverze kolem Kunderovy osobnosti je to nejslavnější původem český spisovatel ve světě, na jeho knihy narazíte opravdu v každém knihkupectví...

Milan Valden, literární publicista

+

V žádném mém výběru nejvýznamnějších děl Milana Kundery nebude chybět Žert. Protože ukázal české literatuře jiné možnosti románu.

Pavel Janáček, literární historik

+

Kundera je pro mě zcela zásadní autor a cením si celého jeho díla nesmírně. K srdci mi ale nejvíc přirostl asi Valčík na rozloučenou, který jinak nepatří k jeho nejpopulárnějším dílům. Je ještě „český“ a obsahuje prvky novovlnné grotesknosti, zároveň jím ale prostupuje melancholie v duchu Thomase Manna a oplývá jemnou, snovou atmosférou.

Milan Urza, spisovatel a hudebník

+

Kundera neměl ve zvyku vydávat špatné knížky, což je podle mně v jeho případě dokonce ona základní hodnota. Pokud bych ale měl vybrat jednu, byla by to Nesmrtelnost, která možná literárně není lepší a živější než třeba Žert, ale která mě zasáhla ve správné době. Půlka devadesátých let, Praha. Chodil jsem si tehdy s krosnou do knihkupectví a do antikvariátů pro knížky. Nejen mně se tehdy zdálo, že literatura je důležitá, důležitější než skoro všechno další. A v tu chvíli vyšla Nesmrtelnost. Panebože… Slova na stránce. Jazyk a myšlení. Referáty ve škole a až nábožné pocity. Nechci to protahovat. Kundera prostě psal.

David Zábranský, spisovatel

+

Asi Žertu a Nesmrtelnosti, ale na hlubší zamyšlení teď bohužel nemám čas a soustředění.

Ivana Myšková, spisovatelka a literární publicistka

+

Mám rád eseje, ale na ty se asi neptáte. Tak tedy Nesmrtelnost. Proč? Je v ní konečně pozdně moderní Kundera, propojující časy a místa, zkoumající typové charaktery, hledající smysl v nesmyslu života. Ještě při síle a jako vždy drze svůj.

Petr Fischer, literární kritik a filozof

+

Svým způsobem jsou fascinující ty knihy, či texty, které vlastně nikdy poradně nevyšly. Či případně nejsou autorem samým hodny být součástí jeho Díla (tedy onoho L’Oeuvre v singuláru, jak zní název jeho sebraných „kompletních“ spisů vydaných pařížským Gallimardem). Díky svým třem divadelním hrám je Milan Kundera nepochybně také jedním z nejvýraznějších (českých?) dramatiků 20. století. Jeho Majitelé klíčů jsou výbornou moderní verzí dramatu, v němž je znát Sartre (nikoli přirozeně náhodou), stejně jako Ptákovina je jednou z vrcholných českých her absurdních. A škoda jen, že se autor nechtěl nijak poprat s tím, že Francouzi skutečně onomu kosočtvercovému symbolu dodnes nerozumějí. Hře samotné by naopak porozuměli více než dobře. Jen Kundera, jako autor, zjistil (a to už při uvedením svých Majitelů klíčů, zejména v pražském ND v režii Krejčově), že dramatik je ve světě divadla příliš malým pánem a nepřísluší mu vláda nad jeho výtvorem. Drama ovládne režisér a to Romanopisec (jímž MK výhradně nakonec chce a touží být) snést nesvede. Ale dokáže přitom jedinečné – dostane na scénu filozofickou úvahu o románu, v podobě Jakuba a jeho pána. Mimochodem jediné z jeho her, která si (zjevně právě kvůli svému románovému-literárnímu tématu) zaslouží být součástí jeho francouzského sebraného díla. A mimochodem: nejlepší realizací Jakuba a jeho pána je nepochybně rozhlasová česko-slovenská verze v obou jazycích, kde vedle Kunderovy češtiny zaznívá i skvostný slovenský překlad (jiného) Milana (Lasici), který svůj originál – ať už český nebo francouzský – předčí. Tedy zpět k odpovědi na prostou otázku: nejvíce mě na díle MK baví a zajímají jeho divadelní hry, které jako by ani neexistovaly, ale které svou kvalitou svého autora usvědčují z toho, že byl (také) skvělým (moderním) dramatikem. A osobně jen želím toho, že MK nikdy nenapsal žádnou hlubší úvahu na téma dramatu a divadla. Ale což – romanopisci se do nich často nepouštějí…

Petr Christov, teatrolog a překladatel

+

Život je jinde. Četl jsem ho jako gymnazista z půjčeného exilového výtisku, a na ten zážitek nemohu zapomenout.

Jan Šulc, nakladatelský redaktor a editor

+

Jsou to Směšné lásky, ale všechny, ne pouze ty, které Milan Kundera vybral do jejich „kanonického“ vydání; chybějí v něm totiž dvě, jejichž dějištěm je rodné Brno – „Sestřičko mých sestřiček“ a „Já, truchlivý bůh“. Ve svých povídkách je Kundera-prozaik se vším všudy. Jsou to takové sylaby či esence toho, co autor rozvine později ve svých románech, tedy v dílech, která mu přinesla světovou slávu. Je zde už jeho proslavená ironie (vypravěč si se svými postavami tu a tam se stvořitelskou zálibou pohrává), zápletky (malé příčiny vyvolávají nedozírné následky), konstrukce postav (spojení jednání a myšlení), vypravěčské tempo (přesné dávkování detailů, jakož i schopnost v pravý okamžik změnit scénu), konstrukce dialogů (krátké, spádivé, tedy spíše dramatické než epické).

Jiří Trávníček, literární vědec a kritik

+

Je to trochu klišé, ale z Kunderovy tvorby si nejvíc cením Nesnesitelné lehkosti bytí. Bylo to mé první setkání s tímto velikánem české literatury a pamatuji si, že mě kniha dokonale strhla autorovým stylem a citem pro detail. Žádný z jeho dalších románů už mi neulpěl v paměti tak silně.

Michaela Merglová, spisovatelka a recenzentka

+

Chcem radšej vyzdvihnúť dva menej známe aspekty Kunderovej osobnosti a tvorby. Už ako mladík prekladal ukrajinskú lyriku a pripomínal svetu, že existuje aj ukrajinský jazyk, literatúra a kultúra. Bolo to v časoch, keď brutálne dominovala ruská imperiálna propaganda. Preložil Pavla Tyčynu, čiastočne spolu so svojím kamarátom, prozaikom Janom Trefulkom. Prekladal aj Oleksu Juščenka, Stepana Olijnyka a Maksyma Rylského. S tým súvisí ďalší významný aspekt jeho písania a myslenia. Milan Kundera už v osemdesiatych rokoch vyzýval západný svet na to, čomu sa dnes hovorí dekolonizácia, žiadal, aby sme sa zbavili ruských imperiálnych vplyvov a ostro kriticky reflektovali totalitné sovietske myslenie. Začalo sa to polemikou o Dostojevskom, ktorého po brutálnej okupácii 1968 odmietal ďalej čítať. Na to mu v New York Times tvrdo odpovedal ruský básnik v exile Josif Brodskij, mimochodom aj autor šovinistickej protiukrajinskej básne. Kunderovo myslenie v mnohom inšpiruje aj uvažovanie o aktuálnych tragických vojnových témach a Ukrajinci a Ukrajinky si jeho nekompromisný odmietavý postoj ku Kremľu veľmi cenia.

Michal Hvorecký, spisovatel a literární kritik

(foto: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Milan_Kundera.jpg, kolorováno)