Tentokrát jen pro rodiče (dospělým dětem to vynahradíme jindy:)

Povídala jsem si s kamarádkou o posledním článku o předávání odpovědnosti.

"Hele, já jsem to zkoušela," říkala. "Štvalo mě, že musím ráno vstávat o půl hodiny dříve, abych svým skoro dospělým dětem chystala svačinu. Tak jsem jim řekla, že už je to jejich odpovědnost a mají si je dělat samy - no a po pár týdnech jsem vyměkla, protože si je samozřejmě nedělaly a já jsem se na to nemohla dívat, že by měly být celé dopoledne hlady."

Odpovědnost předávaná dětem je samozřejmě jiné kafe než odpovědnost předávaná jiným dospělým. Klienti si přicházejí pro radu: odkdy nechat děti, aby si samy čistily zuby? Aby se samy učily? Aby si vybraly školu? Aby si určovaly, co a kdy udělají za rodinné povinnosti? Aby se rozhodovaly samy, zda je vhodné uprostřed semestru vzdát hru na hudební nástroj atd.? Můj osobní názor zní: nikdo neví. I přes velké množství knih o výchově je to často prostě pokus omyl.

Důležité je uvědomovat si, kdy a proč za ně odpovědnost ještě držím. Často je za tím diktát Buddyho/Budčina oblíbeného převleku - role dokonalého rodiče. Podle nich nechat své dítě celé dopoledne hlady znamená být nezodpovědná matka. Dovolit svému dítěti, aby opustilo po dvou letech basketbalový kroužek, protože ho to přestalo bavit, znamená být nezodpovědný otec, a tak dále. A to už jsme zase u našich oblíbených pocitů viny, respektive pocitu, že jsme špatní rodiče. A to není dobrý důvod, proč dělat svačiny nebo nutit syna sportovat. Ale uklidním vás - jsme v tom spolu všichni :).