Fakt se chci mýlit

Zlatý věk řádu, na který budeme vzpomínat, je zřejmě pryč. Opravdu se chci mýlit, ale zdá se, že se naplňují pesimistické scénáře a my se ocitáme v multipolárním světě, kde se o moc bojuje bez pravidel a kde ani spojenectví se Spojenými státy už není samozřejmostí.

Úvod

O tom, co Trump pronesl, nebo nepronesl se toho v posledních dnech řeklo víc než dost. Napsal jsem k tomu článek, udělal k tomu dokonce video (mrknout se můžete tady). Nicméně přes tu všechno pěnu dní, která je první pohled může vytvářet zdání, že jedna věc jsou řeč a druhá věc jsou slova, se chci zaměřit na jednu aspekt, o kterém sice roky mluvím, nicméně teprve teď konečně lidé budou nakloněni tomu, aby se nad tím doopravdy zamysleli. Je jím světový řád.

Naše vlastní neschopnost

Je únor 2014 a Rusové zabírají Krym. O pár měsíců později se ruští agenti, jejich bojůvky a část kolaboranti pustili do obsazování ukrajinských měst Kramatorsk, Slovjansk, Mariupol a dalších. Naděje si dělali v Oděse nebo například v Charkovu. Toto byly okamžiky, kdy jsme měli zásadním způsobem přehodnotit nejen to, jak přistupujeme k Rusku jako takovém, ale dělat rázné kroky k tomu, abychom udrželi mezinárodní řád tak, jak ho známe.

Namísto toho jsme se omezili řadou víceméně prázdných deklarací o nepřípustnosti změny hranic silou a legální nemožnosti anektovat cizí území. Německo strčilo hlavu do písku a stavělo Nord Stream 2, Francouzi málem prodali vrtulníkové lodě do Ruska a Spojené státy se omezily hlavně rétorickou reakcí. Maximum snahy, kterou jsme vynaložili, bylo podepsání dvou minských dohod, které nikdy neměly šanci přinést mír a spravedlnost.

Jenže zatímco my na Západě vnímali válku na Ukrajině jako jakýsi lokální konflikt, který nenaruší status quo, Kreml hrál úplně jinou hru. Hru, která měla vést k rozbití mezinárodního řádu, vytvoření multipolárního světa a ukončení západní ekonomické a bezpečnostní dominance nad světem. Či spíše dominance americké.

Ačkoli formálně vzato se považujeme za jeden celek, je nutné naplno říct, že jsme neplnili část naši dohody. Vlády napříč celou Evropou se snažily vyhnout vydávání větších výdajů na obranu a posilovat zdejší křídlo NATO. Byli jsme černým pasažérem. A navzdory tomu, že Trump toho ve svém prvním volebním termínu více namluvil, než udělal (samozřejmě, kromě zrady afghánské vlády, který umožnil nástup Talibánu), Němci měli být těmi posledními, kdo se měl projevu amerického prezidenta na půdě OSN vysmívat.

Výsledkem naši neschopnosti a neochoty přijmout realitu a reagovat na to, co Rusové od začátku roku 2014 dělají, je zničení světové bezpečnostní a architektury tak, jak ji známe. Je to konec mezinárodního řádu, který nám přinášel mír, víceméně stabilitu a prosperitu.

Zničení světového řádu

To, před čím jsem roky varoval, se zřejmě děje. Jinak to totiž číst neumím. To, že jsme Rusko nezarazili v zárodku, nakonec vedlo k tomu, že dnes výhrůžky obsazování cizího území ať už ekonomickým či vojenským nátlakem nejsou něčím mimořádným, ale stávají se normou. Rusové totiž dokázali to, co se na první pohled zdálo nemožným. Seškrábli slabou slupku (údajně) neměnitelných pravidel, která udržovala mír, a ukázali, že pokud v ruce nemáte skutečně velký klacek, kterým jste ochotni svá pravidla prosazovat, nemůžete si nárokovat globální vedení.

Ruské genocidní jednání v Ukrajině, čínské výhrůžky Tchaj-wanu, americké vyhrožování Dánsku nebo Kanadě, to není zcela mimořádná situace, která se nebude opakovat. Je to nová norma. Je to nová realita a je to nový standard. Já velmi často odkazuji na ruské veřejné texty, které jsou někomu známy více a někomu méně. Všechny mluví jasně. Multipolární svět je světem, ve kterém pravidla budou určována pouze velkými státy a budou platit tam, kde si je velké státy vymůžou. Z čeho bude pramenit také rozdělení sfér vlivu.

Řeknete si možná, proč o tom vlastně tolik píšu. A kde beru tu jistotu?

Vývoj, který není pozitivní

Mám jistotu? Ne. Nemám. Neumím předvídat budoucnost. Na druhou stranu, snažím se přistupovat s otevřenou myslí ke všemu, co vidím a slyším a snažím se to analyzovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Když roky mluvím o tom, že stojíme na pokraji řádu, který tu byl nastaven, nevycházím ze svých představ, ale z toho, jak se situace vyvíjí a jaké mohou být následky událostí, které se odehrávají.

Jak jinak totiž chcete číst to, že stálý člen RB OSN může beztrestně útočit a zabírat jiné území? Jak jinak to mají číst státy, které mají pocit, že jim patří území, které ji de iure nenáleží? Co si z toho mají odnést země, které nemají takový vliv ve světě a zároveň sdílí hranici se sousedem, který nezastírá své imperiální choutky?

Ano, na jedné straně si samozřejmě můžeme říct, že lze strčit hlavu do písku, vydat pár prohlášení a pak předstírat, že řád pořád funguje. Jenže ten náraz bude zbytečně překvapivý a zbytečně bolestivý. A bude nakonec stát mnohem víc, než kolik by stál, kdybychom reagovali tvrdě hned na začátku.

A tak se stalo, že nyní přichází doba, kdy budeme platit mnohem větší cenu, než jakou bychom zaplatili před 11 lety. Rusové si počkali a začali tlačit své původní požadavky. V Ríjádu údajně zazněl požadavek na odchod NATO k hranicím z roku 1997.

Rumunský prezidentský kancléř a poradce rumunského prezidenta pro obranu a bezpečnost Cristian Diaconescu uvedl:

„Je to dramatický moment, nechci vyvolávat žádné emoce, ale tato problematika je nesmírně složitá. Došlo k setkání amerických a ruských představitelů, co Rusko chtělo? Dva aspekty - vědět, zda získá převahu, aby se USA staly spojencem pro projekty typu Jalty. Druhý aspekt, v podmínkách, kdy by toho takto dosaženo nebylo, přesvědčit americkou stranu o rozpolcenosti transatlantických vztahů. Situace se může změnit z hodiny na hodinu nebo ze dne na den. Američany se jim přesvědčit nepodařilo. Chtěli jít na tuto schůzku, aby vyslali signál, aby Rusko vstoupilo do mindsetu připravenosti na krize. Přistupovali k tomu pragmaticky a transakčně ve smyslu převzetí odpovědnosti, kterou by si Evropané a Američané rozdělili.

Očekávají, že v určitém okamžiku Spojené státy v rámci NATO řeknou svým evropským partnerům, že je třeba stáhnout bezpečnostní garance Aliance k hranicím z roku 1997. Takže my, kteří jsme do Aliance vstoupili po roce 1997, nebudeme požívat výhor bezpečnostních záruk. […] V tomto vývoji, do kterého my (myšleno dotčené členské státy) nebudeme zapojeni, by měl vyústit v Jaltu, která nakonec povede k uznání ruské sféry vlivu. Toto není má interpretace, toto je jejich stanovisko.“

Američané měli tento ruský požadavek odmítnout. A Rusové pak prohlásili, že ho vůbec nezvnesli. Dá se ovšem kremelským slovům věřit? Diaconescu svá slova později krotil, zřejmě proto, že dost lidí vystrašil. Jenže opravdu se taková nabídka nemůže dostat na stůl? Vzhledem k tomu, co nyní Trumpova administrativa předvádí, takovou jistotu mít nelze.

Z posledních výroků amerického prezidenta naopak můžeme číst, že prorusky naladění lidé v jeho administrativě mají hlavní slovo v narativu, který Trump pro své vystupování přejímá.

Za posledních několik dnů Trump osočil Zelenského z toho, že je diktátorem, protože nechce provést volby, byť to ukrajinská ústava v době stanného práva nepovoluje. Obvinil Ukrajinu z toho, že může za válku. Dnes prohlásil, že Zelenský u jednacího stolu vůbec nemusí být. Není to prý až tak důležité.

Na Mnichovské konferenci byl Ukrajina navržen deal, který by z ní de facto udělal kolonii bez jakýchkoli bezpečnostních záruk. A v neposlední řadě Trump se ani náznakem neopřel do Ruska, které ze válku může. Spíš naopak.

Z vyjádření amerického ministra zahraničí Rubia si můžeme odnést maximálně jen to, že je tu prostor pro spolupráci mezi Rusy a Američany v některých geopolitických otázek. Byť musím přiznat, že jsem šel do kolen, když zazněl argument o tom, že se Rusům možná nebude líbit, když bude mít Írán jaderné zbraně. Vždyť to jsou Rusové, kdo s tím Teheránu pomáhá.

Nebudu opakovat, že si Spojené státy odpálily svoji nejsilnější soft-power v podobě USAID, protože věc možná zajde ještě dál, kdy Trump požaduje zkrácení amerického rozpočtu na obranu až o 40 % během následujících pěti let.

Ne úplně přátelsky se pak o Ukrajině vyjádřili také JD Vance a poradce pro národní bezpečnost Michael Waltz, který měl v teorii být jedním z těch rozumnějších členů Trumpovy administrativy. Jediný člen administrativy, Keith Kellogg, tak zůstává jediným příčetným hlasem, který zřejmě nepřestal používat mozek.

Nad rámec výše uvedeného se Spojené státy zřejmě chystají opustit skupinu pro vyšetřování ruských válečných zločinů, blokují proukrajinskou rezoluci v OSN a také proukrajinské prohlášení na G7. Trump se pak zřejmě také chystá 9. května do Moskvy.

Jak máme v takové situaci číst Rubiova uklidňování spojenců, že USA budou dodržovat svůj závazek? Jsou to slova Trumpovy administrativy a Trumpa samotného nebo jde o obligátní frázi, která v kontextu toho, co americký prezidente dělá, vlastně vůbec nic neznamená? Jak ve vztahu k Evropě, tak ve vztahu k Ukrajině není žádná jistota další pomoci a vůli udržovat stará spojenectví.

Například předseda Sněmovny reprezentantů Johnson, který v minulosti stál za blokací pomoc Ukrajině, se včera vyjádřil, že američtí zákonodárci (čtu jako republikány) nemají zájem na schválení dalšího rozpočtu na pomoc. Připomenu, že žádná nová pomoc nebyla už měsíc a půl ohlášena, a naopak se šíří zvěsti o tom, že Spojené státy utnuly prodej zbraní Ukrajině.

Opravdu se chci mýlit

Vývoj v posledním týdnu je víc než nepříjemný. Jen slovy bylo naděláno velké množství škod. Jak na reputaci Spojených států, tak v rovině důvěry mezi spojenci. Musím se nicméně přiznat k jedné věci. Ve skrytu duše jsem doufal, že pokud se bude svět dělit na vícero pólu, budou Evropa a Spojené státy stát pevně bok po boku proti jasně vyznačené ose zla.

Jenže si teď vůbec nejsem jistý tím, že na tento scénář dojde. Nebudu kategorický v tom, abych říkal, že nám Američané bodli kudlu zad, na to je zřejmě ještě čas. Stále není pozdě napravit klesající důvěru. Zatím však nic nenaznačuje tomu, že bychom měli na obzoru obrat, ve kterém bychom spojili síly a rozhodli se, že Rusko k jednacímu stolu donutíme jít silou a vyzbrojením Ukrajiny. Nebo rovnou dáme boots on the ground.

Naopak. Rusko prozatím dostává vše, co chtělo. Vylezlo z izolace, obnovují se diplomatické mise, na stole je změkčení sankcí a každé další Trumpovo prohlášení ztěžuje případnou možnost přijetí další pomoci Ukrajině, protože na domácí půdě bude prakticky neobhajitelná.

Stále se mě drží naděje, možná trochu iracionálně, že je to jen krátká chvíle napětí, a že nakonec americká administrativa dojde k rozumu. Že v multipolárním světě, ve kterém budeme s bojovat o osou zla, budeme stát bok po boku s Američany. Jenže čím hlouběji se do toho průšvihu hrabeme, tím větší je pravděpodobnost, že budeme jen dalším pólem, ve kterém i Američané budou našimi konkurenty. Nemluvě o tom, že řád určovaný pravidly bude nakonec zlatým věkem, na který budeme vzpomínat.

A nevíte jak moc se chci v této své úvaze mýlit.

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší. Díky!