Hledání bezpečnosti v multipolárním světě

Ruská rétorika o multipolárním světě, kde mají místo jen velké mocnosti, společně s nejistotou ohledně budoucího směřování USA nutí Evropskou unii přemýšlet o vlastní obranné soběstačnosti. Přestože EU v posledních letech přijala řadu obranných iniciativ jako PESCO či Evropský obranný fond, jejich efektivitu limituje neochota členských států k hlubší integraci a fragmentace obranného průmyslu. Zásadní otázkou tak zůstává, zda jsme připraveni překonat vlastní neshody a vybudovat skutečně společnou evropskou obranu dříve, než nás k tomu okolnosti donutí.

Úvod

„Svět, do kterého vstupujeme, nebude znát Kanadu, ani Ukrajinu. V multipolární světě jsou pouze svrchované velké mocnosti.“ Toto byla slova Alexandra Dugina poté, co Trump pronesl své výhrůžky směrem k Panamě, Kanadě a Dánsku. Nebudu se teď pohoršovat nad nepřijatelnosti takového vystupování vůči vlastním spojencům a požadovat jejich území. To příliš smyslu mít nebude. My všichni, kdo máme trochu zdravého rozumu, tušíme, že takový postoj není v pořádku a neměl by být akceptován jako norma.

Nicméně o to se už dnes nehraje. Svět, který jsme znali před rokem 2014 je pryč. Mluvím přesně o roce 2014, protože ona mezihra před plnohodnotnou válkou byla pouze vyplněním prostoru pro poslední tečku, kterou představovala plnohodnotná invaze. Rovnost členů mezinárodního společenství, alespoň v teoreticko-právní rovině, byla základním pilířem světového uspořádání po druhé světové válce. To zpečetila Charta OSN a my na Západě jsme získali pocit, že tomu tak bude už navždy.

Jenže se ukázalo, že to byla pouze 70letá přestávka. Ani diktatury, ani my jsme vlastně neudělali dost, abychom ochránili systém, který jsme si sami postavili. Naše apatie nás dovedla k tomu, že celá bezpečnostní architektura, principy mírového řešení sporů, neměnitelnost hranic a právo na sebeurčení budou něčím, co budeme považovat za zlatou éru, za které zbydou pouhé vzpomínky.

Rusko se svojí agresí proti Ukrajině, anexí Krymského poloostrova, válkou na Donbase a následnou plnohodnotnou invazí na Ukrajinu rozhodlo zničit principy, které samo pomáhalo budovat a minimálně v teoretické rovině je podporovalo. O tom, jaké má Kreml plány, tušíme už nějakou dobu. Co tušíme, oni o tom Rusové, jejich představitelé a tamní propaganda mluví velmi otevřeně.

Musí přijít multipolární svět, ve kterém se rozdělí sféry vlivu. Pryč s multilaterální spoluprací. Pryč se zažitými normami. Pryč s tím, že jiné než velké národy s dostatečným vojenským (včetně jaderného) potenciálem, budou mít možnost promlouvat do světového dění a prosazovat svá vlastní rozhodnutí. A vypadá to, že se blížíme k tomu, že na tuto hru přistoupí i Spojené státy.

Donald Trump na své tiskové konferenci nepřednesl žádné důvody, které by jakkoli racionálně odůvodňovaly připuštění použití vojenské síly proti jednomu ze svých nejvěrnějších spojenců. Ono to totiž vypadá jako pouhá snaha o imperiální rétoriku a rozšíření přímé sféry vlivu. Něco, co jsem si nemyslel, že od představitelů Spojených států kdykoli uslyším. Nicméně musíme pracovat s tím, co máme.

A pokud nechceme být překvapení možným vývojem, musíme začít přemýšlet nad tím, jestli najdeme dostatek politické vůle k překonání neshod, které mezi sebou zatím máme. Ať už jde o neshody politické, ekonomické či sociální. V tomto ohledu je pojem „my“ synonymem pro Evropskou unii. Co tedy můžeme dělat, abychom na světové mapě zůstali relevantními, pokud se Donald Trump skutečně rozhodně přistoupit na multilaterální fungování světa?

Sen o společné Evropské obraně

O stavu evropského zbrojního průmyslu a naší závislosti na čínských vstupních surovinách jsem psal na konci minulého roku. Proto bych chtěl na tehdy sepsaná slova navázat a zamyslet se nad tím, co Evropské unii chybí k tomu, abychom se vůbec mohli začít bavit o skutečné společné evropské obraně.

Někde na začátku sepisování svých myšlenek, tedy někdy v dubnu/květnu roku 2022 jsem upozornil na unijní strategický bezpečnostní dokument zvaný Strategický kompas. V našich médiích a obecně v naší diskuzi o bezpečnostní politice Evropské unie tehdy přijatý dokument nevzbudil větší diskuzi. Což je na jednu stranu pochopitelné, na stranu druhou, pokud máme vést nějakou skutečnou debatu o tom, v jakém stavu se jako společenství nacházíme, musíme podrobit diskuzi právě to, co na nás může mít bezprostřední vliv.

Ačkoli na evropské úrovni se přijala řada různých programů (a je zde zanedlouho zmíním), nevidím zde prozatím nějakou vážnou debatu o vzniku unijní armády. U nás v Čechách je pak tato diskuze marginální a pokud se vede, tak velmi často v dost emotivní rovině.

Nicméně v západní Evropě, zejména ve Francii, se tato otázka tu více, tu méně, zvedá už více než 70 let. Má to své historické důvody, protože právě na začátku 50. let to byla Francie, kdo navrhoval vytvoření společných ozbrojených sil, paralelně s tím, že by docházelo také k ekonomické integraci. Plán, který nesl jméno tehdejšího předsedy vlády Reného Plevéna, počítal s vojenskou a později politickou integrací, která by postupem času vedla k federalizaci západní Evropy.

Zajímavé jsou v tomto ohledu dvě věci. Zaprvé to byla Francie, která plán navrhla, ale byla to také Francie, která nakonec celý plán silami poslanců ze strany de Gaulla, komunistů a socialistů odmítla. Hlavním důvodem byly obavy o znovuvyzbrojení západní Německa, ke kterému nakonec stejně došlo, protože SRN vstoupila do Severoatlantické aliance.

Druhou zajímavou věcí byla veliká podpora ze strany Spojených států. Ty chtěly vytvořit silné a sjednocené jednotky, které by dokázaly čelit případnému útoku ze strany východního bloku vedeného Sovětským svazem. K tlaku na Francii, který byl velmi velký, se připojila také Velká Británie, kde byl tehdejším předsedou vlády staronový premiér Churchill. Obě země se snažily snížit obavy tehdejší francouzské vlády z silného Německa. Proč ale o tom všem vlastně mluvím?

Francouzská idea o společných evropských ozbrojených silách se tu více, tu méně zjevuje posledních 75 let. Myšlenku v poslední dekádě často zvedal nynější prezident Macron. A po znovuzvolení Donalda Trumpa se diskuze obnovila. Macron ve své řeči, kterou přednesl před třemi dny před diplomaty, opakovaně zmiňoval potřebu posílit evropské křídlo NATO a směřovat k tomu, že my Evropané si sami budeme schopní zajistit svoji vlastní bezpečnost.

„Je velmi pravděpodobné, že za 15 až 20 let bude americkou prioritou jejich vlastní obrana, a to mnohem víc v oblasti Jihočínského moře a v tomto regionu než na hranicích Evropy. Pokud budeme závislí na americké průmyslové a technologické obranné základně, budeme čelit krutým dilematům a trestuhodným strategickým závislostem,“ řekl francouzský prezident.

A kromě toho dodal:

„My, Evropané, musíme budovat vlastní kapacity. Začali jsme to dělat s iniciativami, s našimi německými, britskými, italskými přáteli, s iniciativou ELSA, s několika evropskými partnery. Ale potřebujeme více ambicí a skutečnou evropskou preferenci v našich programech.“

Přijaté programy

Na jednu stranu to jsou slova samozřejmě zajímavá. Na druhou stranu je ale nutné se zamyslet nad tím, jak velkou vlastně mají oporu v realitě. O stavu naší obranné průmyslové základy si můžete přečíst právě v mém předchozím příspěvku. Na jednu stranu ano, musím dát prezidentovi Francie za pravdu v tom, že jsme začali s prvními krůčky. Jsou pomalé, ale jde alespoň o něco. Zde nicméně chci upozornit na jednu důležitou věc. Za zhruba posledních 15 let Evropská unie a její členské státy přišly s řadou různých iniciativ a různých legislativních opatření.

Ať už jde o směrnici 2009/43/EC, která měla zjednodušit pravidla pro nakládání s obranným produkty (jejich převozem, zajištění přepravních licencí, certifikaci) nebo směrnici 2009/81/EC, která se dotýkala veřejných zakázek v oblasti obranného průmyslu. Zejména ta druhá ani několik let po svém schválení nepřinesla kýžené výsledky, tj. společné nákupy, protože přes 90 % veřejných zakázek bylo stále zadáváno domácím dodavatelům.

Větší dopad neměl ani European Defense Action Plan (EDAP) z roku 2016, který měl zajistit větší spolupráci mezi členskými státy (což je mimochodem problém, se kterým se potýkáme dodnes). Na papíře samozřejmě vypadalo všechno dobře, slova byla napsána správně, reagovali jsme na stále agresivnější ruskou politiku. Jenže v praxi jsme viděli nedostatečnou úroveň spolupráce jak v oblasti výdajů na obranu, tak v oblasti výzkumu a vývoje.

Pozitivním aspektem nicméně bylo alespoň to, že se jsme se vydali správným směrem. Přijala se pravidla pro vytvoření Evropského obranné fondu, do kterého bylo alokováno 13 miliard euro. Nějaké výsledky byly pozorovatelné alespoň v rámci vývoje dronů a posílené kybernetické spolupráce.

Na papíře vypadal a vypadá dobře také tzv. CARD, neboli Coordinated Annul Review on Defence, který má mapovat plány jednotlivých členských států v oblasti obrany. Cílem, ostatně jako ve většině případů v poslední době, bylo vyhledávání příležitostí pro větší spolupráci a pro posílení možnosti společných nákupů. Jenže i zde jsme narazili na úzké hrdlo fragmentace a uzavřenosti jednotlivých trhů členských států a jejich neochotu k větší spolupráci. Unie přitom v tomto ohledu nemá žádný donucovací mechanismus a vše je postaveno na dobrovolnosti členských států, kdy některé z nich nebyly ochotny sdílet nějaké citlivější údaje.

Jakýsi milník v oblasti obrany mělo představovat PESCO. O něm jsem psal naposledy v květnu roku 2023, kdy se právě k projektu Stále strukturované spolupráci připojilo Dánsko. Co je zajímavé, tak Dánsko mělo z unijní bezpečnostní politiky od svého počátku tzv. opt-out neboli výjimku z účasti, nicméně v referendu lidé rozhodli o tom, že ruská agrese je natolik závažnou hrozbou pro jejich bezpečnost, že si tuto výjimku sami zrušili.

PESCO bylo zčásti důsledkem schválení odchodu Británie z Unie, kdy unijní špičky chtěly využít nejisté situace a ukázat, že jako Unie dokážeme být jednotní. V principu tento projekt znamená prohloubení obranné a bezpečnostní spolupráce (ve spojení právě s CARD) a je snahou o navýšení evropského vojenské potenciálu. Pomocí této spolupráce se měly, nepřekvapivě, řešit stávající mezery v evropských obranných výdajích. Konečným cílem přitom mělo být vytvoření takových kapacit, které by umožnily členských státům provádět náročné vojenské mise.

Nyní už uběhla dostatečná doba, abychom si mohli ve zkratce říct, že ač jdou za touto spoluprací jisté úspěchy (například projekty na sjednocení využívaných typů BVP, nebo rozvoj týmu pro rychlou kybernetickou reakci), jsou tu limitace, které neumožňují naplno rozvinout existující potenciál.

Mezi tyto problémy patří například neefektivní postupy (povaha PESCO je trojstranná a do procesů vstupuje Komise, EEAS a vojenský štáb EU či Evropská obranná agentura na jedné straně a provádění jednotlivých politik členskými státy, které mají svoje vlastní zájmy, které by v teorii měly být totožné, ale nejsou). Problém je i v tom, že na papíře se sice státy zavazují k větší spolupráci, ale v praxi se některé země projektů účastní více a některé méně. Problémem je často i byrokracie, která brání třetím zemím, aby se do projektů mohly zapojit.

V popisu jednotlivých programů bych mohl pokračovat dál. Bavit bychom se mohli o Evropském obranném fondu, jehož efektivita ale končí jak na relativně malých prostředcích (v porovnání s celkovými rozpočty členských států na obranu), tak v přísných pravidlech, které limitují potenciální žádosti subjektů ze třetích zemí (tedy zemí mimo Unii). Zmínit bych mohl i EDIDP, který měl v teorii pomoci k navyšování kapacit evropského obranného průmyslu pomocí spolufinancování projektů při vývoji nových technologií. Nicméně jeho velmi limitovaný rozpočet nemohl mít zásadní vliv.

Bavit bychom se mohli o Evropském mírovém nástroji, který mohl a v jistém smyslu byl relativně účinným nástrojem, který ale nevedl k integraci, nýbrž k zahraniční pomoci zejména Ukrajině. Stejně tak by mohlo být relativně mnoho slov napsáno také o projektu EDIRPA nebo EDIP, jehož jsem byl velkým podporovatelem v své rámci kampaně.

Nicméně myslím, že můj point už chápete. Opakovaně zde totiž narážíme na limity toho, kam jsou členské státy ochotné zajít v oblasti obrany a vojenské integrace, což zkrátka dokládají čísla například společných nákupů, kdy se prostě neblížíme hranici potřebných 35 %.

Mezivládní povaha spolupráce

Celý problém, můžeme-li to problémem nazvat, totiž spočívá v samotné povaze nastavení unijní bezpečnostní politiky. Na rozdíl od ekonomických aspektů, kde dochází k integraci a kde má právo Unie přednost před domácím právem (a z tohoto důvodu také Komise a ESD mají svoji autoritu), nic takového nemůžeme pozorovat v oblasti společně zahraniční a bezpečnostní politiky.

Na jednu stranu je to samozřejmě pochopitelné. Bezpečnost a zahraniční politika jsou bytostným zájmem každé země a členské státy odmítly možnost integrace v této oblasti. Minimálně tak musíme číst primární právo od Maastrichtu, až po Lisabon. V těchto oblastech se naopak jde cestou mezivládní spolupráce, což je koncept, ve kterém hlas Malty nebo Slovinska má stejnou váhu, jako hlas Francie nebo Německa.

Nestavím teď žádný hodnotící soud, jestli je to správně nebo špatně, nebo jestli je to spravedlivé nebo nespravedlivé. Jsou to pravidla, která se nastavila, na kterých jsme se shodli a která přetrvávají. Nicméně právě absence integrace v oblasti bezpečnosti a obrany vede k roztříštěnosti jak trhu, tak i pohledů na to, jak by potenciální integrace mohla v budoucnu vypadat.

Proč nevylučuji možnost vzniku společné evropské obrany? Protože ji nevyloučily ani samotné členské státy. Pokud se podíváte na Smlouvu o Evropské unii, zjistíte, že existuje čl. 42 odst. 2, který říká:

„Společná bezpečnostní a obranná politika zahrnuje postupné vymezení společné obranné politiky Unie. Ta povede ke společné obraně, jakmile o tom Evropská rada jednomyslně rozhodne. V tomto případě doporučí členským státům přijetí takového rozhodnutí v souladu s jejich ústavními předpisy.“

Jinými slovy, jakmile k tomu jednotlivé členské státy dospějí, pak mohou prostřednictvím Evropské rady jednomyslně rozhodnout o integraci také v oblasti obrany. Co všechno k tomu nicméně musíme překonat? Jedna věc je totiž spolupráce při společných nákupech, anebo právě prohloubená spolupráce, která ale nevede k integraci ve smyslu chápání unijního práva. Druhou věcí jsou ale právě základní nedostatky, se kterými se Unie v tomto ohledu potýká.

Co brání společné obraně?

Zaprvé, a to bych řekl, že je naprosto nejdůležitější otázka, která vyžaduje hlubokou celospolečenskou diskuzi, je otázka suverenity jednotlivých států. Evropská unie totiž funguje na konceptu sdílené suverenity, která je propsána v naší ústavě. Je samozřejmě právně-filosofickou otázkou, jestli něco jako sdílená suverenita může z povahy věci existovat, nicméně faktický stav je takový, že jsme delegovali části našich suverénních rozhodnutí na nadnárodní entitu, kterou je Evropská unie.

Zatímco v otázkách ekonomické integrace můžeme odkazovat na větší efektivitu, v otázce obranné politiky je situace komplikovanější a pro nemalé množství občanů to bude také otázka mnohem citlivější. Ano, někdo může namítnout, že v obranných otázkách nemáme úplně svobodou vůli ve smyslu toho, že jsme závislí na rozhodnutích našich spojenců, otázka obranné integrace je ale kvalitativně odlišným tématem. Šlo by vlastně o krůček k integraci politické a de facto federalizaci Evropy. Byť samozřejmě existují různé přístupy k obraně a já jsem ve svém výzkumu psal o konceptu demoikratického přístupu (koho tento přístup zajímá, můžete se podívat na můj výzkum zde).

Z toho nicméně logicky vyplývá to, jak jednotlivé hrozby vnímají jednotlivé členské státy. Do začátku ruské plnohodnotné invaze na Ukrajinu jsme totiž byli svědky stále přetrvávající závislosti Německa na Rusku a jeho nerostných surovinách, na kterém Berlín nechtěl příliš měnit. Dokážeme najít společnou řeč s Italy, Belgičany nebo Portugalci? Otázka je to možná očividná, ale i to je jeden s faktorů, který musíme diskutovat nejen v rámci jednotlivých společností Unie, ale i u nás doma.

Řešit ale budeme muset řešit také další faktory, mezi něž bude patřit vynakládání prostředků na obranu. Budeme ochotní přijmout autoritu Unie v této oblasti? Zdaleka ne každá země se po invazi rozhodla splácet své “dluhy” vůči ozbrojeným složkám, a i u nás jsme byli svědky krácení finančních prostředků na obranu pro získání podpory extrémistického hnutí. Bude Komise žalovat jednotlivé členy, kteří nebudou plnit své obranné povinnosti? Dojde k dalšímu sociálnímu pnutí, které bude společnost rozdělovat v tom nejzávažnějším tématu a hlavním bodu existence státu, tedy poskytování ochrany obyvatel, kteří v něm žijí?

Jsme připravení na možnost, ve které se někteří budou odkazovat na to, že není nutné vynakládat dost prostředků, protože to bude starost Unie?

Kromě těchto filosoficko-právních aspektů ale budeme muset řešit také praktické otázky. Jak jsem psal výše, problémem nedostatečné spolupráce je fragmentace jednotlivých obranných trhů a jejich ochrana. Jsme připravení na variantu, ve které budou naše zbrojovky soutěžit o veřejné peníze například s německých Rheinmetallem nebo francouzským Thalem? Budeme nadávat, když Komise vyhodnotí jako prioritu něco, co zrovna naše zbrojovky nebudou poskytovat a my zároveň budeme mít „limitovanou“ možnost pumpování vlastních peněz do obrany?

A velmi legitimní otázkou, která bude na stole, bude i to, jakým směrem se hneme od Severoatlantické aliance? Získáme natolik velké sebevědomí, že nebudeme NATO potřebovat nebo bude spolupráce probíhat nadále? Jak se k tomu budou stavět jednotlivé členské státy?

To vše jsou zatím pouze základní otázky, které se musíme vyjasnit, abychom si mohli říct, že jsme schopní společné ozbrojené složky vytvořit (byť samozřejmě, můžeme se vydat jiným, právě demoikratickým modelem, který bude vyžadovat více konsensu, ale stále bude muset dávat odpovědi na otázky vnímání hrozeb či soutěživost na obranném trhu).

Závěr

Tento článek a úvodní otázky byly věnovány našemu postavení v možném multipolárním světě. A nejsou to jednoduché otázky. Právě naopak. Vyžadují hlubokou celospolečenskou debatu ve všech unijních zemích, samozřejmě kromě těch, které se rozhodnou stát stranou. Otázkou ale je, jestli máme dost času na to, abychom tuto debatu vedli. Doba je velmi dynamická a vývoj nepředvídatelný.

Mnohé bude záviset na tom, jak dopadne válka na Ukrajině. Mnohé bude záviset na tom, jak silné či slabé vyjde Rusko z této války. A mnohé bude záviset na tom, jestli Donald Trump udrží Alianci pohromadě či naopak rozhodne o tom, že se Amerika vydá svoji vlastní cestou bez formální bezpečnostní, multilaterální spolupráce se svými spojenci. V nejhorším možném případě by se úplně klidně mohlo stát, že na to zůstaneme sami.

V takovém případě bude času na rozhodnutí o dalším směřování ještě méně. A náš vliv na okolí se bude stále více a více snižovat, přičemž nevylučuji možnost odstředivých tendencí. Náznaky přitom vidíme u vlády jak Roberta Fica, tak Viktora Orbána. A vůbec nikdo nám pak nezaručí, že budeme schopní udržet v regionu západní sféru vlivu.

Mojí ambicí je začít o těchto možnostech reálně uvažovat a spustit debatu o tom, jestli a za jakých okolností má vojenská integrace smysl. Jestli má smysl pro vás, jestli si myslíte, že bude mít smysl pro vaše blízké. Proto také budu velmi rád, pokud to budeme moci společně probrat. Ať už naživo či v online prostoru.

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší. Díky!