A co teda dělá Evropa?!

Úvod

Největší ruský nálet na Kyjev za celou dobu války. Přesně to se odehrálo dnes v noci, hned poté, co americký prezident dotelefonoval s ruským diktátorem. Napsal jsem k tomu takový menší tweet, kde jsem trochu ventiloval svoji frustraci, které není málo. Nemířil ani tak na Spojené státy, byť se v tom pár MAGA příznivců shlédlo a potřebovalo mi sdělit, co vlastně dělá Evropa. Nicméně takových lidí je minimum.

Existuje však druhá část lidí, která rozhořčeně psala o tom, že je to náš evropský problém a že je chybou Evropy, že nedokážeme Ukrajinu ochránit. Je naší chybou, že nemáme kapacity. Je naší chybou, že dost nepomáháme. A je naší chybou, že jsme příliš pomalí. Toto jsou lidé, se kterými velmi rád povedu diskuzi, protože v tom vidím pouze nedostatek informací. Vzhledem k tomu, že dobré zprávy neprodávají tak dobře, jako špatné zprávy. A vlastně hned po napsání zapadnou.

Já jsem na tyto výtky reagoval tím, že nejsme v roce 2022. Model pomoci Ukrajině se za tři roky značně proměnil a právě Evropa je dnes v zásadě jedinou a dominantní silou, která Kyjevu a ukrajinským obráncům pomáhá vydržet těžký ruský nápor. Nejsou to zprávy z kategorie “všechno je vyřešeno”, ale spíše “jdeme dobrou cestou, ale musíme přidat”.

Americká hanebnost

Ještě, než se pustíme do toho, co Evropa dělá, bych se chtěl na okamžik vrátit k rozhodnutí Spojených států zastavit vojenskou pomoc, kterou Ukrajině slíbily. V zásadě se potvrdilo to, co jsem psal ve středu, kde jsem říkal, že prostě není možné, aby americká obranyschopnost byla ohrožena tím, že nebude na svých skladech mít několik tisíc dělostřeleckých granátů, rakety do manpadů Stinger, americkým letectvem prakticky nevyužíváné rakety třídy vzduch-vzduch AIM-7 nebo nižší desítky interceptorů PAC-3 do Patriotů.

No a měl jsem pravdu, na což ale člověk opravdu nemusel být velký analytik. Stačilo si pouze uvědomit, že v době, kdy se o poskytnutí zbraní rozhodovalo, se počítalo s tím, že tyto zbraně budou nahrazeny dalšími nákupy, na které byly vyčleněné finanční prostředky. Nevím, jestli se Trump rozhodl, že rakety nakonec prodá, aby “vydělal” nebo jestli je to jen hloupost, ale NBC News dnes přišly se zprávou, že americký ministr obrany Hegseth na stole měl analýzy, které řekly, poskytnutí toho, co už bylo na cestě, není hrozbou pro Spojené státy.

Není to poprvé, co americký ministr obrany takto jednal. A pokud se pomoc obnoví, určitě to nebude naposled. Vymýšlet si zástupné důvody je pak naprosto nedůstojné. Nynější američtí představitelé si to zřejmě neuvědomují, ale právě tyto kroky ukazují slabost nynější Spojených států nejvíc. Protože jestli 30 kusů interceptorů dokáže “zajistit obranyschopnost”, pak má vaše země mnohem větší problém, než že byste je poslali na Ukrajinu. Tímto považuji svoji frustraci za ventilovanou a my se můžeme soustředit na hlavní téma tohoto článku.

Zásadní změna přístupu

“Už není rok 2022.” Tak nějak začíná má reakce na to, když se bavím s lidmi, kteří jsou stále ještě v představě, že Evropa je příliš slabá na to, aby mohla cokoli udělat. Jistě, je nepřípustné, abychom navyšovali import ruského LNG. Stejně tak je nepřípustné, abychom hledali výmluvy, proč nesestřelujeme Shahedy nad západní a centrální Ukrajinou a nevstupujeme do ukrajinského vzdušného prostoru na pomoc. Ostatně, Rusové by s tím nemohli udělat vůbec nic. To vše je samozřejmě pravda.

Nicméně je tu i druhá strana mince. A ta má spoustu různých proměnných. Zatímco v prvních měsících a možná i letech války jsme reagovali tak, že jsme vyprázdnili sklady, abychom kompenzovali nedostatek výrobních kapacit a zajistili rychlé nasazení, s postupem času se válka dostala do stadia války opotřebovávací. Nicméně i onu opotřebovávací válku je potřeba rozdělit, řekněme, na dvě fáze. Tvou první byla fáze dominance techniky a dělostřelectva, zatímco ve druhé fázi jsme se dostali do boje malých a leckdy autonomních systémů. O tom nicméně o trochu později.

Pokud čtete mé blogy pravidelně (a já doufám, že ano a pokud ne, měli byste začít), tak jste si nejspíš všimli také změny mého postoje v čase. Zatímco jsem v roce 2022 byl velmi kritický k tomu, jak zejména evropské státy přistupují k budování kapacit, dnes se dá mluvit o jakémsi světlu na konci tunelu. A brát se to dá hned z několika možných ohledů.

V tom prvním je vlastně celkem osvěžující vidět, že i evropské instituce chápou nutnost zvyšování obranných výdajů, nutnost snižování byrokratické zátěže a odstranění/změnění pravidel, která brání financování vojenských projektů (o tom jsem psal například tady či tady). Stejně tak tuto potřebu chápou také jednotlivé evropské státy, které navyšují a dále budou navyšovat své produkční kapacity. Namátkou můžeme uvést několik bodů.

Zaprvé jde o produkci dělostřelecké munice. Na konci loňského roku se psalo, že unijní země budou vyrábět zhruba dva miliony dělostřeleckých granátů ročně ke konci roku 2025. Pro srovnání, v únoru 2023, tedy rok po zahájení války, jsme byli na 230 000 granátech ročně(!). V dubnu si německý Rheinmetall zajistil další dodávky nitrocelulózy, které jsou nutné pro výrobu výbušných látek. V roce 2027 pak má být jen samotný německý zbrojní gigant schopen vyrábět až 1,1 milonů dělostřeleckých granátů ráže 155-mm ročně.

Pro představu Spojené státy byly za tři roky války schopné “pouze” ztrojnásobit výrobu z mizerných 14 500 měsíčně na 40 000, což je daleko za očekáváními. Pokud se nám tedy podaří dodržet plán, budeme vyrábět petinásobek toho, co Američané.

A to nemluvím o zvyšování kapacit na Slovensku, v Česku, v Británii, Francii, Norsku a Finsku či třeba v Dánsku. To jsou věci, které nedělají titulky.

Zadruhé jde produkci techniky. V německém Goerlitz, které se nachází nedaleko českých hranic, se stará továrna na vlaky předělá na továrnu na tanky a další těžkou techniku, kterou bude vyrábět KNDS (výrobce Leopardů). Nová továrna Rheinmetallu v maďarském Zalaegerzeg zase vyprodukovala, první obrněná bojová vozidla Lynx. V Lotyšsku se na začátku června zahájila výroba obrněných vozidel ASCOD, které jsou společným dílem Patrie a GDELS.

Zatřetí jde o navýšení výroby raket a střel. Například v březnu tohoto roku britská vláda uzavřela smlouvu s se zbrojní společnost Thales na výrobu 5 000 víceúčelových střel LMM (Martlet), kdy všechny tyto střel půjdou Ukrajině. Jde přitom o velmi přesnou střelu, která využívá navádění laserovým paprskem a je navržena k ničení široké škály cílů, včetně obrněných vozidel, člunů a dronů.

A pak je tu začtvrté a to je možná úplně ta nejdůležitější položka dnešní války, drony.

Změna paradigmatu

Jak jsem psal výše, už není rok 2022. A z toho pramení i, dá se říct, změna paradigmatu na ukrajinském bojišti. Zatímco na začátku velké války se Rusové snažili Ukrajince porazit dominancí ve vzduchu a dělostřelectvu, dnešní bojiště je v mnoha ohledech odlišné od toho, co jsme mohli pozorovat například před rokem a půl.

Rusům se poměrně zásadně povedlo zvýšit svoji výrobu útočných dronů typu Shahed, kdy jich vypouští tisíce měsíčně. Stejně tak se jim povedlo Ukrajinu předběhnout (i za pomocí Číny) ve vývoji a výrobě dronů s optickým vláknem, kdy v některých případech tyto drony mají dosah až 40 kilometrů a ze své povahy jsou nerušitelné prostředky elektronického boje.

Na druhé straně Ukrajinci stále převyšují ruské síly v oblasti klasických FPV dronů, které jsou však rušitelné ruskými prostředky elektronického boje. Byť pokud se podíváte na brekot ruských “vojenských bloggerů”, na Pokrovském úseku Ukrajinci dělají Rusům ze života peklo právě díky FPVčkům.

Tak či tak, to vše se nemohlo neodrazit v prostředí války. Ukrajina se potýká s nedostatkem živé síly, která Rusy zase tolik netrápí. Faktory jsou různé a byť jsou odhady, že se Ukrajině daří měsíčně mobilizovat zhruba 2/3 počtů branců, oproti ruským číslům, vysoká míra dezerce vede k tomu, že stav nedostatku živé síly je v podstatě chronickou záležitostí ukrajinské armády.

Ukrajinské velení na to muselo reagovat. Pokud Rusové nebudou likvidováni ukrajinskou pěchotou, budou likvidováni jinak. A zde do hry vstupují právě dronové systémy. Dovolím si zde krátký popis situace.

Ukrajinský obranný průmysl je na své poměry impozantně výkonný (k tomu vizte níže), nicméně výroba FPV není jednoduchá na standardizaci. V podstatě každá větší jednotka či každá skupina dobrovolníků má své postupy, jak drony takové drony konstruovat a vyrábět, a to včetně bojové hlavice, antén a celkové integrace do systému bezpilotních letounů. V tomto ohledu jsou důležité tři skupiny lidí.

Jejich důležitost se liší dle vstupu do procesu, kdy nejdůležitější je inženýr, poté pyrotechnik a poté již samotný pilot.

Ukrajina se potýká s akutním nedostatkem kvalitních inženýrů, kteří stojí za vymyšlením dronů, jsou konstrukcí a testováním. Na této roli stojí v podstatě veškerá úspěšnost dronu. Podobně je na tom i role pyrotechnika. Od počátečních fází, kdy se k dronům připevňovalo v podstatě vše, co mohlo vybuchnout, se dnes dělají velmi sofistikované hlavice (např. průbojné či termobarické). Tyto nedostatky brzdí Ukrajince v tom, aby produkce byla vyšší, stabilnější a zejména efektivnější (byť se celkem vzato dá za efektivní považovat).

Vzhledem ke změně vývoje na bitevním poli se změnil také přístup k tomu, jak využívat živou sílu a techniku. Pokud se podíváte například na ruskou Sumskou ofenzívu, na první dobrou vás zarazí, jak málo techniky zde okupanti využívají. V podstatě žádnou. Rusové zde nasadili své elitní výsadkové jednotky a mariňáky, aby ti dostali takové ztráty, že tyto jednotky jsou dnes v podstatě nebojeschopné.

A tím se plynule dostáváme ke dvěma důležitým konceptům. Prvním je dronová zeď, druhým je tzv. zóna smrti (kill zone). Tyto koncepty jsou reakcí ukrajinské armády na nedostatek živé síly.

Dronová zeď má přitom představovat nasycení určitého úseku fronty drony hned v několika vrstvách. V těchto vrstvách jsou jak průzkumné drony, které mají zachytit cíl a útočné drony, které mají cíl zasáhnout. Podle RUSI by mělo jít o 15 kilometrové nárazníkové pásmo, ve kterém Rusové budou mít disproporčně vyšší ztráty než ukrajinská armáda, díky čemuž dojde k vyčerpání ruského útočného potenciálu. Jako například právě v Sumské oblasti.

Zóna smrti pak představuje velmi podobný koncept. Cílem je vytvořit pásmo v rozsahu 15-20 kilometrů, ve kterém v podstatě nic nepřežije. Ať už se bude jednat o techniku, tak zejména živou sílu okupantů. Tím se má vytvořit tzv. šedá zóna, která nebude kontrolována jednou ze stran. Navrch tak bude mít ta strana, která nakonec bude mít silnější prostředky elektronické boje a dokáže v této zóně kvantitativně a kvalitativně vítězit.

Evropská úloha

A teď si možná v duchu říkáte, jakou roli v tom hraje Evropa. V zásadě dost velkou. Ano, dělostřelecké granáty jsou super a jsou důležité, ale válka na opotřebení se tím nevyhraje. Stejně tak ji nevyhraje několik tisíc přesných granátů a stovkami střel do HIMARSů, které Američané nedodají. Pokud Ukrajina má tento boj ustát, musí Rusy buď donutit jednat nebo válku ukončit. A právě sem vstupuje ono začtvrté, a sice právě drony a jejich výše popsaný vliv.

Do stěny dronů například investuje francouzský Thales. Ten podepsal smlouvu s Ukrajinou, na jejímž základě bude participovat na výrobě prostředků protivzdušné obrany, systémů elektronického boje a taktické komunikaci. Další blíže nejmenovaný výrobce automobilů na Ukrajině vytvoří linku přímo na výrobu dronů, jak uvedl francouzský ministr Lecornu v červnu.

Nicméně nejde pouze o podporu dronové zdi. Například Němci zainvestují prostředky na výrobu 500 dronů s dosahem 1 200 kilometrů typu “Ljutyj”. A ač někteří lidé naříkají, proč Merz raději nepošle Taury, tohle je mnohem efektivnější investice. Ruské rafinérie budou hořet a Ukrajinci se nebudou muset nikoho ptát na to, kam můžou a nemůžou střílet (byť je to dnes asi jedno).

To, o čem se zde bavíme, je tzv. dánský model financování. Zopakuji do třetice. Už není rok 2022. Nedáváme věcí ze skladů. Dnes buď pro Ukrajinu financuje nákupy u svých zbrojních společností, stavíme továrny přímo na Ukrajině anebo nakupujeme u ukrajinských zbrojařů, protože je to levnější a ve srovnatelné či lepší kvalitě.

Dánský model se to jmenuje proto, že Dánové byli první, kdo dali veřejnou zakázku přímo u ukrajinských zbrojařů pro ukrajinskou armádu. Celkem v roce 2024 investovali přes půl miliardy euro na výrobu houfnic a dalšího vybavení.

Stejně tak další společnosti otevírají své kanceláře na Ukrajině a investují přímo tam. A jde to i opačnou cestou, kdy ukrajinské společnosti participují na výrobě v západní Evropě. Ve své podstatě je to symbiotický proces, kdy vyhrávají obě strany.

Závěr

Pokud se tedy budete ptát, co dělá Evropa, tak moje odpověď bude, že toho teď dělá dost. Není to sice naprosté maximum s vypětím všech sil (samozřejmě by mohla dělat víc), ale i tak je to nezanedbatelná činnost. Už před měsíci jsme předběhli Spojné státy v otázce vojenské pomoci, kdy jsme poměrově i celkově poskytli více pomoci. A naše kapacity (narozdíl od těch amerických) stále rostou.

Jestli můžu apelovat, snažte se nebýt úplně negativní. Ano, existuje opravdu high-tech výzbroj, kterou vyrábět (zatím) nedokážeme, ani Ukrajinci, kdy kvůli jejímu nedostatku můžou umírat civilisté. Nicméně v oblasti fronty můžeme pomoc Ukrajině Rusy uzbrojit. Pokud budeme pokračovat v tom, co děláme a budeme dále liberalizovat trh, což vypadá, že chápe i Komise, pak je šance. Nebudu říkat, že jsem optimista, tím budu až to skončí a odejde z ukrajinského území. Budu realista, který nebude propadat panice.

Zdaleka ne všechno je ztraceno. A my nemáme právo naříkat, to mají Ukrajinci. My musíme pomáhat, abychom se vyhnuli další válce, jakkoli se někteří politici a jedinci snaží vykládat opak. Je smutné, že tito lidé dostávají v médiích takový prostor, avšak celková pomoc Evropy je dostatečně optimistická na to, abychom mohli Ukrajině pomoct překlenout problémy, se kterými dnes bobuje.

Vážení čtenáři, pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší a pomůže v dalších psaní. Díky!