Gerulata ve Stratkomu - rozhovor s bývalým zaměstnancem Stanislavem Gazdíkem

Stanislav Gazdík je bývalý příslušník francouzské cizinecké legie, kde strávil 15 let. Účastnil se misí v Africe a bývalé Jugoslávii. Po návratu do ČR založil firmu Operational Defence Group (ODG s.r.o.) a Mezinárodní asociaci ODG, zaměřené na školení sebeobrany a bezpečnosti pro ozbrojené složky v ČR i zahraničí. Je autorem knihy o svých zkušenostech z legie a zakladatelem Spolku Legionář, který podporuje veterány a vzdělávání mladých.

Až do loňského prosince spolupracoval na půl úvazku s Odborem strategické komunikace na Úřadě vlády.

————

Řeknete mi něco blíž. Proč už pro Stratkom nepracujete?

Protože pro mě neměli uplatnění, takže jsem po dohodě odešel. Myslel jsem, že budu dělat něco trochu jiného.

A v čem se vaše představy nenaplnily?

Chtěl jsem spíše šířit osvětu, ale zájem o to nebyl.

Těch lidí už tam ale odešlo víc, také nebyli spokojeni?

To nevím, to vám přesně neřeknu, ale je fakt, že někteří odešli, třeba ředitelka Adriana Dergam.

A ta odešla proč?

Podle toho, co nám říkala Adriana, když odcházela, tak snad Otakar Foltýn nebyl spokojen s jejími výsledky.

Já jsem to chápala tak, že právě chtěla dělat, stejně jako vy, spíše osvětu.

Když jsme začínali, tak jsme připravovali například přednášky do knihoven, aby se vize Stratkomu, jak má správně fungovat, dostala mezi lidi, ale bohužel k tomu už pak nedošlo.

Otakar Foltýn to takhle nechtěl nebo proč?

To nevím, to se musíte zeptat jeho. Na začátku Foltýn chtěl zapojit influencery, aby oni šířili tu pozitivní message, ale narazili na to, že každý z těch influencerů má svoji bublinu a vzájemně by si ty jejich bubliny nerozuměly.

A nový ředitel tedy souzní s vizí Otakara Foltýna lépe?

Tak pan Brůža byl na začátku toho všeho. Byl u vzniku Stratkomu. On je vlastně major ve výslužbě, který pracoval i pro NATO.

Vy se věnujete dětem, pokud vím. Otakar Foltýn neustále chce lidem vštěpovat nějaké hodnoty, takže mě vlastně překvapuje, že o vaše zkušenosti nebyl zájem. Komu jinému vštěpovat hodnoty než dětem?

Já pracuji na projektu, kterému říkám krizová připravenost mládeže. Rád bych zúročil všechny svoje zkušenosti, ale podpora ze strany státu není. Například „Veteráni do škol“, to je také můj projekt, ale ty školy si to musí platit samy, nebo rodiče to musí platit a stát to nepodporuje. Všichni řeší jen krátkodobé projekty. Já jsem stál o to udělat nějakou celostátní platformu pro všechny školy, ale to se nepovedlo. Vlastně mi řekli, že je to politicky neprůchodné. Všude jsem v podstatě narážel na nekompetenci, protože ti lidé ani neví, co dělají, jen bezmyšlenkovitě přebírají nějaké projekty ze zahraničí. A výsledek? Sice máme zájem, aby mladí sloužili u armády, policie a hasičů, jenomže oni na to vůbec nejsou nastavení ani mentálně, ani fyzicky. A tohle já jsem nabízel. Ale politici na to neslyší, protože mají jiné zájmy. Oni nechtějí, aby dnešní mladá generace byla aktivní a zdravá. Ale směřují spíš tím opačným směrem, aby je mohli lépe ovládat, aby měli více oveček, které je budou poslouchat.

Jak jste se vlastně ke Stratkomu dostal?

Přes Foltýna. Nabízel jsem mu právě ty programy pro obranu a bezpečnost a on mi na to řekl, zda bych to nechtěl dělat na půl úvazku u Stratkomu. Tak jsem si řekl, že nemám co ztratit a mohu jen získat. Aspoň zjistím, jak to funguje. Takže jsem tam nastoupil a učil se, jak to dělat a dostával se do toho jejich systému. Ale když to řeknu přímo, analytik nejsem a abych seděl celý den u počítače a psal nějaké zprávy, to nebyl život pro mě.

Abych řekla pravdu, já ani nevím, co tam ti referenti celé dny dělají, protože výsledky navenek nejsou vidět žádné. Když pominu dvě mediální kampaně – Můj 68 a Moje vlajka a pár komunikačních kartiček…

O tom právě nechci moc detailně hovořit, aby se to pak nepřekroutilo. Podle mě je to práce velmi důležitá, která vidět být ani nemůže. Přirovnal bych to cizineckým legiím. Co víte o legiích, nic, že?

Nechám se poučit.

Tam taky máte nějaký uzavřený kruh, do kterého se dostávají – řekněme – jen vybraní lidé. Nezastávají ani politické, ani náboženské postoje, nepřiklání se doleva ani doprava. A ti se dostávají k informacím a jejich úkolem je analyzovat je a posouvat je dál. Jde o to předat věrohodnou informaci na štáb, aby se tam uměli správně rozhodnout. A že ty informace o tom, co dělají, nejsou venku? Aspoň mají klid na svoji práci.

A to by vás dělat nebavilo?

Já jsem zvyklý dělat týmově, to jsem se taky naučil v legiích. Já jsem se i ptal, zda mají nějaké manuály nebo metodiku. Říkal jsem jim, ať něco vytvoří, třeba i pro případ, že přijde někdo nový. Ale to se nestalo. Každý má nějaký svůj přístup. A nakonec to skončí tak, že každý sedí za tím svým počítačem a dělá, co se mu řekne, ale to teda na mě není, protože já jsem kreativní. Zatímco tam jsou spíše analytici. Jsou to všechno velmi vzdělaní mladí lidé, většinou holky – šikovné, většinou magistry, ale dělají zkrátka tu svoji práci, která je sice důležitá, ale mě tolik neoslovuje. Já jsem se zajímal i o to, jak fungují Stratkomy v zahraničí. Byli jsme i na stáži ve Velké Británii a tam pracuje pro Stratkom třeba 2000 lidí. Kdežto v Praze to dělá 14–16 lidí. Já, když jsem si nějaké ty analýzy dělal jen tak, sám pro sebe, tak po týdnu jsem byl u tisíců zpráv denně, a musel jsem to celé smazat. Protože – když to řeknu lidově – až mi z toho hrabalo. To jsou samé negativní zprávy, všechno špatně. Takže proto ten Stratkom je dobrý, protože se snaží to analyzovat pro ta ministerská křesla, aby oni věděli, co je špatné a co je dobře.

Tak teď tomu asi nerozumím, jakože monitorují nálady veřejnosti?

Taky, taky.

A to je důležité, myslíte?

Tam je důležité vědět, kde je zdroj. A odkud to vychází. Třeba vidíme, že to přišlo z Ruska a pak je to zkopírováno na různých platformách. Třeba tisíckrát a z toho je ten pavouk, který se potom šíří a čím více je takových zpráv, tím víc tomu pak lidé věří. Protože lidé si informace neověřují z více zdrojů.

Tak, lidé si ani informace ověřovat nemusí, to se týká jen novinářů…

Kolikrát ty zdroje, které jdou od novinářů, mohou být nebezpečnější, protože obyčejný člověk nemá žádnou pozici, zatímco novinář, když šíří informaci, která není ověřená, tedy dezinformaci, tak ostatní tomu uvěří snáz, takže se to šíří o to rychleji.

A oni mají nějaké specializované nástroje, aby ty zdroje odhalili?

Tam jsou speciální nástroje, jeden je dokonce vytvořen českou firmou, který používají i Stratkomy v zahraničí. Já se zajímám také o strategickou komunikaci Francie a vím, že každý stát má prostě nějaký nástroj. Z mého pohledu je to dobrá investice, i když ta práce nejde vidět navenek.

A co potom tedy byl výsledek té analýzy? Že většina dezinformací jde z Ruska?

Můžu říct, že jde taky z Ruska. Vlastně víc jak 70 % těch dezinformací jde z Ruska.

A tohle ti analytici dokážou odhalit?

Dokážou říct, odkud to přišlo. Tím se vám trochu snažím nastínit, že všichni, co kritizují Stratkom, tak nevidí, co se vlastně uvnitř děje. A proto to kritizují.

Znamená to, že ti analytici mohou ty nebezpečné dezinformace i upozadit, ztlumit, smazat?

Zas tak dobře do toho nevidím po technické stránce. Ale myslím, že mají i šikovné IT lidi, kteří umí i tohle, tedy upozadit nebo smazat.

A které nástroje to tedy jsou?

Ta česká firma, kterou jsme využívali pro analýzy sledovanosti, se jmenuje Newton One. Ten druhý nástroj se jmenuje Gerulata.

Rozhovor se Stanislavem Gazdíkem je další ze série článků na téma Stratkom, který vám eMko přináší. Můžete si jej přečíst zdarma a současně mě podpořit v mé práci. Staňte se prosím mými předplatiteli, anebo mne podpořte přímo 2101302736/2010.

Protože eMko podporují pouze jeho čtenáři.

Děkuji, Angelika Bazalová

Ci