Nejsem žádné malé děcko!
Napsala mi jedna z nás, že laskavá řeč, kterou uvádím ve svých příspěvcích jako příklad, je jí nepříjemná. A není sama. I klientky mi občas říkají:
😶Mluvila bych se sebou jako s malým dítětem, to je trapné.
😶Takhle se chválit za každou blbost, to je přece směšné!
😶Nejsem přece malá holka.
Jasně. Nejsme na to zvyklé. Nejsme zvyklé na opravdový zájem o naše pocity a potřeby. Nejsme zvyklé na opravdové porozumění a péči. Vyrůstaly jsme v době, o nichž mluví Jaroslav Dušek ve Čtyřech dohodách. Neřvi. Odejdi (se svými těžkými pocity a potřebami) do svého pokoje a vrať se, až budeš normální. Okamžitě se uklidni.
A máme pocit, že tenhle přísný a studený přístup je správný, protože v tom žijeme odmalička. Mluvit k sobě laskavě je takové divné, směšné, slabošské.
A někdy máme pocit, že kdybychom na sebe byly laskavější, úplně bychom zvlčily, úplně bychom se zvrhly!
😶No jo, ale co když potom budu jen ležet na gauči a nic neudělám?
😶To já nemůžu, pak bych byla na lidi strašně hnusná!
😶Bojím se, že se pak ze mě stane strašný sobec.
Začít se k sobě chovat laskavě tedy může provázet pocit trapnosti a strach. Je to trapné se takhle chovat, navíc, když to udělám, bůhví, co se se mnou stane.
🤔Vnitřní kritik je na nás tvrdý, drsný, nekompromisní. Je to suchar. A navíc nás nutí brát všechno hrozně vážně.
Podobně působili mnozí naši rodiče, prarodiče, učitelé a jiné autority. Unavení z každodenní práce, uondaní životem v době, ve které žili, plní velkých i malých starostí neměli čas na hravost, trpělivost a laskavost. Mnohé z nás si pamatují, že vyrůstaly v ustarané, unavené nebo uspěchané atmosféře. Jednodušší bylo dát trest a usměrnit, než pochopit a opečovat.
Život je vážná věc. Chyby jsou vážná věc. Musíš. Nesmíš. Tohle si nesmíš dovolit....Hlídej si, abys....Za žádnou cenu se nesmí stát....a naše spontaneita a hravost je tím od dětství sešněrovaná, navíc s pocitem, že být sama sebou je vlastně úplně špatně.
Je čas na trochu rebelie :).
⭐Pojďte se dnes zkusit oceňovat. Pojďte dnes hledat pozitiva. Pojďte dnes mávnout rukou nad maličkostmi, které se nedaří, které vás (vašeho kritika) rozčilují, ale za týden si na ně ani nevzpomenete. Pojďte udělat něco bláznivého. Cokoliv, nad čím by váš vnitřní kritik jen znechuceně zavrtěl hlavou.
🤦♀️Možná už při čtení toho, že byste se měla ocenit nebo udělat něco bláznivého, říká něco jako: panebože, další psycholožka, která navrhuje nějakou kravinu. Tohle já dělat nebudu. K ničemu to není. Tančit při vaření po kuchyni je trapné! Říct si, že jsem dneska krásně nakoupila, je blbost - to přece dělám každý den!
Jen si všímejte toho pocitu, odporu vevnitř. To je zažitý, zvnitřnělý odpor ke spontánnosti, hravosti a touze po ocenění.
A nebojte, něco s tím uděláme 🥰.
A napište mi, co jste zkusily. A jaké to bylo 😊.
❤️Učíme se tady spolu, že jsme v pořádku se všemi svými pocity a potřebami. Učíme se tady, že chovat se k sobě laskavě a podpůrně znamená žít více svobodný, radostný a hezký život. Spolu to zvládneme ❤️.
