Automatizovaná fronta: taktika a technologie války na Ukrajině

Úvod

Rok 2025 přinesl na ukrajinská bojiště stav, který zásadně limituje efektivitu manévrovacíhoho boje velkých mechanizovaných uskupení. Zatímco úvodní fáze konfliktu v roce 2022 byly dominovány dělostřeleckým soubojem a rok 2023 statickou obranou v hlubokých minových polích (viz nepovedená ukrajinská protiofenzíva v létě), rok 2025 představuje pomyslný zlom v podobě totální saturace bojiště autonomními a dálkově ovládanými systémy. Tato realita vytvořila válku o konektivitu, kde je schopnost udržet datové spojení a integrovat informace klíčovým faktorem přežití.

Došlo k bezprecedentnímu nárůstu rozsahu nasazení bezpilotních prostředků. Ukrajinské ozbrojené síly do konce roku 2025 využily přibližně 3 miliony FPV dronů. Tento objem transformoval dron z doplňkového prostředku na primární spotřební munici, která v mnoha úsecích fronty plní úkoly dříve vyhrazené dělostřelectvu. Výsledkem je vznik „transparentního bojiště“, zóny v hloubce 10–15 kilometrů od linie dotyku, kde detekce a následné napadení jakéhokoli rozměrnějšího cíle probíhá v řádu minut. Tato situace vynutila radikální změnu taktiky u obou stran. Odklon od koncentrace sil k extrémnímu rozptýlení a automatizaci logistických řetězců na kritickém „posledním kilometru“.

Ruský ofenzívní trojúhelník

Ruská federace reagovala na technologickou patovou situaci vytvořením ofenzivního modelu, který kombinuje vysokou míru destrukce opevnění, využití lehké mobility k infiltraci a totální závislost na externích dodavatelských řetězcích. Tento „ofenzivní trojúhelník“ je navržen tak, aby saturoval ukrajinskou obranu i za cenu extrémního opotřebení vlastních zdrojů.

Destrukce statické obrany

Hlavním nástrojem ruského postupu v roce 2025 je masové nasazení klouzavých pum (KAB) s moduly UMPK (modul odložené plánování). Loni jich Rusové shodili přes 60 000 (k tomu musíme přidat téměř 100 000 dronů a přes 2 000 raket a střel s plochou dráhou letu). Ruské letectvo tímto způsobem využívá schopnost ničit ukrajinské opěrné body z bezpečné vzdálenosti 40–60 km, mimo dosah většiny prostředků frontové PVO.

Proti těmto pumám neexistuje v současné době efektivní prostředek elektronického boje (REB/EW), což činí statickou obranu extrémně zranitelnou. Ruské velení využívá KAB k systematické likvidaci obranných linií, což následně umožňuje pěchotě postupovat do trosek, které již neposkytují adekvátní krytí.

Lehká mobilita a taktika saturace

Vysoká efektivita ukrajinských FPV dronů proti těžké technice vedla v roce 2025 k masovému přechodu ruských sil na využívání lehké “kavalérie“. K překonání zóny smrti sloužily čínské terénní vozy Desertcross 1000-3 a motocykly. Jen do konce roku 2024 jich bylo nasazeno přes 2000 kusů a v roce 2025 se staly jakýmsi standardem pro útočné operace (pokud odhlédneme od pěších útoků, jak jsem o nich psal například zde).

Lehké vozidlo je rychlejší, hbitější a pro operátora dronu představuje obtížnější a méně prioritní cíl než tank nebo BVP. Cílem je rychlý průnik otevřeným prostorem a výsadek pěchoty v bezprostřední blízkosti ukrajinských pozic. Tyto operace, často označované jako „masné útoky“, vykazují extrémní míru ztrát, ale pro Kreml jsou průmyslově udržitelné.

Dělostřelecký strop a externí zdroje

Ruská palebná převaha je v roce 2025 udržována i díky ruským spojencům ze Severní Koreje. V určitém okamžiku okolo 50 % dělostřelecké munice pocházelo z KLDR. Tento model umožňuje ruském průmyslu soustředit se výrobu high-tech systémů (rakety, drony), zatímco v produkci standardní munice více spoléhat na Kima. Takto nastavená konfigurace umožňuje udržovat vysoké tempo útoků na klíčových osách, jako je Pokrovsk, kde je politické zadání nadřazeno vojenské efektivitě.

Čínská pupeční šňůra

Schopnost Ruska udržovat vysoké tempo „masných útoků“ v roce 2025 již nevychází z bezedných sovětských skladů, které se u klíčových kategorií techniky vyprázdnily o desítky procent. Těžiště zásobování se přesunulo na Dálný východ. Přístav Vladivostok se stal hlavním uzlem ruského válečného úsilí, přičemž podíl čínského dovozu v kategoriích klíčových pro průmysl (obráběcí stroje, ložiska, elektronika) dosahuje vyšších desítek procent.

Tato „východní cesta“ drží ruskou armádu při životě, ale zároveň vytváří strategické úzké hrdlo. Ruský vojensko-průmyslový komplex de facto přešel na model montovny závislé na externích vstupech. Domácí produkce bez těchto dodávek není schopna pokrýt ani polovinu aktuální spotřeby.

To vysvětluje paradox roku 2025. Rusko má dostatek „železa“ na frontě jen tak dlouho, dokud funguje logistický most s Čínou a KLDR. Jakékoli narušení tohoto toku, ať už sankcemi nebo logistickými problémy na Transsibiřské magistrále, by mělo pro ruskou ofenzivu okamžitý a fatální dopad.

Distribuovaná ukrajinská obrana

Tváří v tvář masovému nasazení klouzavých pum, které dokáží jedním zásahem zničit i ty nejodolnější betonové konstrukce, muselo ukrajinské velení přehodnotit základní principy defenzivy. Koncentrace sil, tradiční základ vojenské taktiky, se stala rozsudkem smrti. Těžiště obrany se začalo přesouvat k modelu maximálního rozptýlení a „neviditelnosti“.

Konec pevností

Klasické velké opěrné body pro četu či rotu nejsou praktické. Místo nich má obranu držet síť navzájem propojených mikro-pozic obsazených skupinami o 2 až 6 vojácích. Tato atomizace sil sleduje jednoduchou logiku, znehodnotit ekonomickou efektivitu ruského úderu. Zničení pozice se dvěma obránci pomocí 500kg bomby nebo balistické rakety Iskander je pro útočníka dlouhodobě neudržitelná asymetrie.

Zákopy prochází evolucí. Budují se segmentovaně, se zalomeními každých pár metrů, aby se minimalizoval dosah střepin a tlakové vlny při přímém zásahu. Klíčem k přežití pěchoty je schopnost „zmizet“ pod zem a vynořit se pouze v okamžiku odražení útoku.

Doktrína klamných cílů

Nedílnou součástí obrany se stalo systematické klamání. Ukrajinští velitelé doporučují, aby minimálně polovina všech viditelných pozic byla falešná. Cílem je donutit ruské letectvo a dělostřelectvo plýtvat municí na prázdné díry a makety. Falešné zákopy mohou být vybaveny tepelnými zářiči imitujícími lidskou přítomnost nebo běžící motory, což mate termovizní kamery ruských průzkumných dronů.

Logistika a roboti

V otevřeném terénu roli přebírají roli pro zásobování a logistiku mimo jiné pozemní drony (UGV). Platformy jako „Rys“ nebo obrněný „Ironclad“ dokáží doručit zásoby na poslední kilometr bez rizika pro lidské životy. Evakuace raněného robotem trvá sice déle, ale nevystavuje nebezpečí čtyřčlenný tým zdravotníků, který by byl prioritním cílem pro nepřátelské drony.

Revoluce interceptorů

Dlouhodobou ruskou výhodou byla dominance v průzkumu. Drony typu Orlan-10, Zala a Supercam operovaly ve výškách 2–5 kilometrů, odkud beztrestně naváděly dělostřelectvo a údery Lancetů. Sestřelovat tyto levné stroje drahými raketami systémů Patriot nebo IRIS-T by bylo ekonomicky neúnosné a operačně neudržitelné. Rok 2025 přinesl levné a efektivní řešení:, FPV interceptory (o nich jsem psal mimo jiné zde).

Dronopad

Ukrajina vyvinula integrovaný systém protivzdušné obrany krátkého dosahu, který nespoléhá na rakety. Mobilní týmy vybavené malými radary a systémy radioelektronického průzkumu detekují ruské drony a navádějí na něj upravený FPV dron. Tyto interceptory nenesou klasickou kumulativní nálož, ale tříštivou hlavici s dálkovou detonací, která cíl „brokovnicovým“ efektem zničí nebo poškodí jeho křídlo (popřípadě využije kinetickou sílu k zásahu ruského křídla).

Tímto způsobem se Ukrajina snaží eliminovat ruskou průzkumnou clonu nad klíčovými úseky fronty bez vyčerpání strategických zásob raket.

Techno Taras

Evoluce interceptorů vrcholí nasazením specializovaných strojů s fixním křídlem, jako je model Techno Taras. Tyto drony jsou schopny operovat ve výškách až 6000 metrů a dosahovat rychlostí, které umožňují stíhat i rychle letící cíle.

Ekonomická asymetrie zde hraje ve prospěch Ukrajinců. Zatímco cena jednoho interceptoru se pohybuje kolem jednotek tisíc dolarů, ruský průzkumný komplex (dron + optika + komunikace) se mohou svoji částkou dostat nad 100 000 dolarů (např. u dronu Merlin-VR až 300 000 dolarů). Tato finanční efektivita umožňuje Ukrajině vést opotřebovávací válku ve vzduchu a nutit Rusko k nasazování starších a méně sofistikovaných průzkumných prostředků.

Menší význam elektronického boje

Dlouholetý souboj mezi rušičkami (REB) a dálkově ovládanými drony dospěl v roce 2025 do fáze, kdy tradiční metody radioelektronického boje ztrácejí svou dřívější dominanci. Neustálá hra na přeskakování frekvencí narazila na fyzikální a operační limity. Obě strany proto zavedly technologie, které snižují význam těchto prostředků elektronického boje.

Optická vlákna aneb návrat k fyzickému spojení

Nejvýznamnější inovací roku 2025 je opravdu masové nasazení dronů řízených přes optický kabel (byť první prototypy vznikaly v roce 2023 a k většímu nasazení docházelo na podzim 2024 během Kurské operace ze strany Ruska). Tato technologie eliminuje jakoukoli možnost rádiového rušení, neboť signál se nešíří vzduchem, ale fyzickým vodičem. Tyto optické drony pracují s kabelem o délce i více než 10 kilometrů.

Kromě imunity vůči REB přináší optické vlákno další taktickou výhodu, čistý obraz bez šumu až do okamžiku dopadu. To operátorům umožňuje s přesností zasahovat nejzranitelnější místa obrněné techniky, jako jsou poklopy, spoje pancíře či věnce věží. Tato technologie rovněž znehodnotila ruské „želví tanky“ a „mangaly“ (ochranné klece), které byly dříve efektivní proti méně přesným úderům.

Strojové vidění a autonomie

Paralelně s „drátovým“ řízením došlo k integraci umělé inteligence přímo do palubních počítačů FPV dronů. Systémy jako ukrajinský „Lupynis“ využívají algoritmy strojového vidění pro automatické zachycení cíle v závěrečné fázi letu. V okamžiku, kdy operátor identifikuje cíl a potvrdí útok, dron přebírá řízení.

Statistiky z bojového nasazení potvrzují radikální nárůst lethality. Zatímco u běžných, manuálně řízených FPV dronů se úspěšnost zásahu pohybovala mezi 20 % a 40 %, drony vybavené strojovým viděním dosahují v roce 2025 úspěšnosti okolo 80 % (byť některé zdroje tvrdí, že úspěšnost byla až 100 %, což je dost nepravděpodobné). Tato technologie je klíčová pro ničení cílů chráněných „kopulovým“ REB, jako jsou systémy PVO Buk-M3 nebo velitelská stanoviště. Dron ignoruje rušení signálu, protože v posledních stovkách metrů již spojení s operátorem nepotřebuje. Ukrajina přitom v tomto roce plánuje škálovat výrobu dronů, které v sobě budou obsahovat prvky strojového vidění a autonomního rozhodování (cíl je padesát tisíc zlikvidovaných Rusů měsíčně).

Automatizace na zemi

Pozemní robotické platformy se v roce 2025 posunuly z role experimentálních prototypů do stavu plnohodnotné bojové techniky. Tento posun byl vynucen nemožností pohybu lidských posádek v zóně smrti bez drahého pancéřování (jen v lednu tohoto roku pozemní roboti vykonali přes 7000 bojových misí).

Vzdálená palebná stanoviště

Jedním z prvků distribuované obrany jsou dálkově ovládané věže (RWS), jako je například systém Šablja, který už před nějakou dobou prošel oficiální certifikací. Tato zařízení jsou instalována buď na stacionárních pozicích v zákopech, nebo na mobilních podvozcích „Rys“. Střelec ovládá kulomet či automatický granátomet z bezpečí podzemního bunkru přes kabelové spojení.

Tento přístup řeší slabinu pěchoty, zranitelnost při přímé palbě. Automatizované věže dokáží díky termovizním senzorům a balistickým kalkulátorům detekovat a eliminovat ruské infiltrační skupiny mnohem efektivněji než lidské oko, a to bez vystavení obsluhy dělostřelecké palbě nebo náletům KAB.

Dálkové zaminování

Samotné dálkové minovaní není žádnou velkou novinkou, viz například Zemljedělje, které slouží v ruské armádě už šest let. Jde o způsob, jakým k minování dochází (dělají tu Rusové i Ukrajinci). V tomto případě je snaha neutralizovat ruské ofenzivní schopnosti kombinací vzdušného a pozemního minování. Těžké multikoptéry (např. „Baba Jaga“) provádějí v noci hloubkové zaminování přístupových tras ruských útočných skupin.

Na zemi tuto roli doplňují malí roboti jako „Plastun“. Toto zařízení dokáží nepozorovaně proniknout do týlu nepřítele nebo do „šedé zóny“ a položit protitankové či protipěchotní miny přesně na cesty, které Rusové považují za bezpečné. Výsledkem je rozbití útočné formace ještě předtím, než dosáhne ukrajinských linií, což nutí ruské jednotky k pohybu mimo zpevněné trasy, kde se stávají snadnými cíli pro dělostřelectvo a FPV drony.

Válka bez hranic

Paralelně s taktickou patovou situací na frontě došlo rozpadu konceptu „bezpečného týlu“ na území Ruské federace. Ukrajinská kampaň dálkových úderů se transformovala z příležitostných symbolických akcí do podoby systematické ekonomické akupunktury. Tato strategie využívá asymetrie mezi cenou dálkových kamikaze dronů a hodnotou kritické ruské infrastruktury.

Geografie destrukce a saturace PVO

Operační rádius ukrajinských dronů (typu „Ljutyj“ a jejich modifikací) v roce 2025 stabilně překračuje hranici 1000. Údery na rafinérie a průmyslové komplexy v Jaroslavli nebo Tule potvrzují, že pod palbou se nachází prakticky celé evropské Rusko. Statistika za rok 2025 vykazuje přibližně 8 300 incidentů spojených s válkou.

Z toho vyplývá také vysoká míra přesycení ruské protivzdušné obrany. Z přibližně 4 000 potvrzených útoků bezpilotních prostředků bylo zachyceno zhruba 3 400. Ačkoliv ruská PVO vykazuje vysoké nasazení, zbývajících 600 úspěšných průniků stačilo k destabilizaci klíčových sektorů ekonomiky. Rusko reagovalo instalací věží se systémy Pancir-S1 kolem strategických objektů, což však pouze dále odčerpává prostředky z frontové linie.

Cílení na technologická hrdla

Zásadním posunem v roce 2025 je změna metodiky výběru cílů. Místo útoků na zásobníky ropy, které lze relativně snadno uhasit a opravit, se ukrajinské drony soustředí na rektifikační kolony rafinérií. Jedná se o vysoce komplexní technologická zařízení, jejichž výroba a instalace trvá měsíce až roky a je přímo závislá na západních komponentech, k nimž má Rusko kvůli sankcím omezený přístup.

Do konce roku 2025 byla zasažena nebo vyřazena z provozu více než polovina všech ruských rafinérií v evropské části země. Výsledkem nejsou jen plameny viditelné na satelitních snímcích, ale především lokální deficity pohonných hmot a snížení exportních příjmů, které jsou motorem ruského příjmu státního rozpočtu.

Konec zlaté hodiny

Totální transparentnost bojiště v roce 2025 zásadním způsobem degradovala tradiční koncepty vojenské medicíny. Standardní doktrína „zlaté hodiny“, tedy nutnost poskytnout raněnému odborné ošetření do 60 minut od zranění, je v podmínkách nasycení fronty FPV drony prakticky neproveditelná. Evakuace raněných se stala jednou z nejnebezpečnějších operací, což si vynutilo přechod k novým metodám přežití.

Složitost denní evakuace

Jakýkoli pohyb techniky nebo skupin osob v zóně do 5–7 kilometrů od fronty vyvolává okamžitou reakci nepřátelských dronů. Sanitní vozidla i obrněné transportéry určené k odsunu raněných jsou prioritními cíli. Hlavním nebezpečím pro pěchotu jsou drony, které působí až 80 % všech ztrát.

To vede k situaci, kdy ranění vojáci musí na odsun čekat hodiny, někdy i dny. Evakuace probíhá v noci, v husté mlze nebo za silného deště, kdy je účinnost dronů a letectva snížena. Tento stav klade extrémní nároky na psychickou odolnost jednotek a vyžaduje radikálně jiný přístup k první pomoci.

Vzdálená stabilizace a dronové zásobování

Vzhledem k izolaci jednotlivých mikro-pozic (skupiny 2–6 vojáků) se těžiště péče přesunulo na individuální úroveň a dálkovou asistenci. Vojáci jsou cvičeni k tomu, aby byli schopni stabilizovat svá zranění sami, často pod vedením medika, který s nimi komunikuje přes rádio z bezpečného zázemí.

Klíčovou roli v udržení raněných při životě hrají drony. Pokud raněného nelze evakuovat, jsou využívány multikoptéry k doručení specifických zdravotnických balíčků (hemostatika, infuze, léky proti bolesti) přímo do konkrétního úseku zákopu. Tato „dronová medicína“ umožňuje udržet vojáky ve stabilizovaném stavu až do okamžiku, kdy podmínky dovolí bezpečný odsun.

Robotický odsun a morální asymetrie

Nasazení pozemních robotů (UGV) pro odsun raněných (CASEVAC) se v roce 2025 stalo rozšířenou praxí. Ačkoliv jsou systémy jako „Rys“ pomalejší než lidští nosiči, jejich nízký profil a absence tepelné stopy z nich činí obtížněji detekovatelné cíle. Hlavním přínosem je však eliminace rizika pro další personál; odsun jednoho raněného dříve vyžadoval několik vojáků, kteří se v otevřeném terénu stávali snadným cílem pro jeden FPV dron.

Výrazný rozdíl vykazuje i přístup k padlým. Pro ukrajinskou stranu zůstává prioritou návrat těl, což je zásadní pro morálku a právní nároky rodin na kompenzace. Ruský systém vykazuje tendenci ponechávat padlé na bojišti nebo je evidovat jako „nezvěstné v boji“. Tato praxe má cynický ekonomický podtext, ruský stát se tím vyhýbá vyplácení vysokých finančních odškodnění, která jsou slibována rekrutům, čímž se dále prohlubuje propast v motivaci obou stran.

Závěr

Válka se transformovala do podoby souboje průmyslových kapacit a rychlosti technologické adaptace. Územní zisky a ztráty, dříve měřené v kilometrech a počtu dobytých vesnic, jsou nyní “sekundárními” indikátory. Primárním měřítkem úspěchu je efektivita „ničícího cyklu“, schopnost detekovat, identifikovat a eliminovat cíl dříve, než se stihne adaptovat na aktuální frekvenci rušení nebo typ munice.

Taktika jako rukojmí průmyslu

Nasazení 3 milionů ukrajinských dronů a ruská závislost na externích dodávkách ukazují, že konflikt dospěl do fáze, kdy je schopnost manévru plně podřízena logistice. Rusko sice disponuje masou, ale jeho ofenzivní trojúhelník stojí na hliněných nohou importu. Tato strategická zranitelnost je nyní testována ukrajinskou kampaní úderů na rafinérie v ruském týlu. Pokud se Ukrajině podaří udržet technologickou převahu v "zóně smrti" a zároveň narušovat ruské finanční toky ničením infrastruktury, může tento rok překlopit ruské náklady na válku natolik, že budou neudržitelné (zvlášť ke ekonomické krizi, která v Rusku začíná).

Lidský faktor v éře automatizace

Role člověka se na moderním bojišti zásadně mění. Klasický voják-bojovník je vytlačován do role „systémového operátora“. Tato změna není volbou, ale nutností vynucenou existencí „zóny smrti“, kde absence „zlaté hodiny“ a totální dohled dronů činí tradiční masové operace sebevražednými. Pěchota se stala senzorem v síti a pojistkou k držení teritoria, zatímco primární kinetickou práci vykonávají algoritmy a dálkově řízené stroje.

Směřování k autonomní frontě

Trendy naznačují, že rok 2026 bude rokem další automatizace kontaktní linie. S nástupem AI-targetingu, který neguje prostředky radioelektrického boje, a masovým nasazením levných interceptorů, které čistí nebe od průzkumných křídel a Shahedů, se prostor mezi zákopy stává pro člověka neobyvatelným. Boj o území se přenáší do roviny souboje algoritmů.

Kvantita má svou vlastní kvalitu, ale pouze tehdy, pokud je podpořena schopností neustálé inovace. Budoucnost konfliktu již není v rukou generálů s mapami, ale v rukou inženýrů a programátorů, kteří dokáží ovládnout algoritmus kill zone. Vítězem v roce 2026 nebude ten, kdo obětuje více vojáků, ale ten, kdo dokáže efektivněji propojit data, robotiku a průmyslovou logistiku do jednoho autonomního celku.

Vážení čtenáři,

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, a zároveň chcete podpořit nezávislé zpravodajství, máte několik možností. Můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší a pomůže mi v další práci.

Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá koruna pomůže v boji proti lžím a manipulaci, které se snaží prostoupit každou sféru veřejného prostoru.

Děkuji za pozornost a za vaši podporu. Bez vás by to nemělo smysl.