30 let a pořád naživu. Totiž chci říct: Moje cesta za psychoterapií

Než začneš číst, chci tě ještě varovat. Budu popisovat okolnosti, které by tě mohly znepokojit. Nezacházím do detailů, ale i tak je potřeba to zmínit. Věnuje se 30 létům, které předcházely mému pravidelnému docházení na terapii. Článek má také audioverzi, kterou si můžeš poslechnout tady na [pickey].

Léto 1997. Ležím v posteli, tisknu se ke zdi a představuji si, jak to asi vypadá, když vás pohlcuje smrt.

Léto 2002. Pohlcuje mě samota a nuda. Přišli jsme o domov. Nemohu vidět své rodiče.

Podzim 2003. Ležím v posteli a opakuji si pro sebe dokola: pokud existuje Bůh, ať to zařídí, ať se ráno neprobudím.

Jaro 2004. Nemůžu usnout. Začínám se bát hlasitých zvuků.

Léto 2005. Cítím osamělost mezi lidmi. Je mi to natolik nepříjemné, že si způsobím bolest ostrým předmětem. Uvědomuji si, že potřebuji pomoc. Ale neumím si o ni říct. Úplně stejně, jako jsem neuměla říct, že nevidím a potřebuji brýle.

Jaro 2006. Jsem sama.

Léto 2006. Cítím se sama. Je mi špatně. Snažím se vyčistit každou nečistotu. Nejde to. Občas si způsobím bolest.

Podzim 2006. Navštívím dětského psychologa. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Bojím se o čemkoliv mluvit. A tak v tom nevidím smysl. Znovu nepřijdu.

Jaro 2011. Uvědomuji si, že potřebuji pomoc. Konečně seberu síly, abych o tom mluvila s rodiči. Rozbrečím se, snažím se to nějak vysvětlit. Ale pak najednou všechno odvolám a řeknu, že už je to dobrý a psychologa nepotřebuji.

Jaro 2016. Úzkosti v obchodních centrech. Někdy mám pocit, že nemohu dýchat. Vím, že nesmím používat ostré předměty, namísto toho se škrábu do krve.

Léto 2016. Úzkosti a senzorické přehlcení kdekoliv je více lidí. Derealizace. Depersonalizace. Hledám pomoc, ale pokaždé, když už chci vytočit číslo nebo vyrazit do krizového centra, mám tak silnou úzkost, že to nedokážu.

Podzim 2017. Přicházím za psychoterapeutem. Chci se zaměřit na sebevražedné myšlenky. Přijdu poprvé. Podruhé. Dokončím školu, začnu pracovat a znovu nepřijdu, protože mám pocit, že tím se všechno vyřešilo.

Léto 2018. První vyhoření.

Léto 2020. Jedna špatná věta mi zlomí srdce. Několik dní jenom pláču. Nikdy jsem necítila smysl života, ale nyní necítím ani vlastní identitu. Pomůže mi jedna věta od mého tehdejšího přítele.

Podzim 2021. Hledám důvod, proč znovu zkusit terapii. Nic mi nedělá radost, jsem často nemocná, každý den myslím na smrt, ale pořád mi to nepřijde jako dost dobrý důvod. A druzí lidé přece potřebují pomoc víc než já. Nakonec mě přesvědčí dostupnost psychoterapie online přes Hedepy. Můžu to alespoň zkusit. Poprvé. Podruhé. Pomáhá to, ale potřetí se už neozvu.

Jaro 2022. Nový vztah. Naslouchá mi, nikdy nesoudí moje pocity, upozorňuje mě na momenty z mojí minulosti, kdy se ke mně někdo nezachoval správně. Podobně jako on se chovají i mí přátelé. Není mi dobře, ale postupně sbírám první kousky sebehodnoty. Získávám pocit, že na těch uplynulých 30 let nemusím být sama a že dalších třicet, padesát nebo sedmdesát let může vypadat lépe.

Léto 2022. Jsem vyčerpaná. Kdykoliv můžu proležím celý den v posteli. Přemýšlím, jaký přístup zvolit vzhledem k věcem, se kterými se akutně potýkám. První sezení s psychoterapeutkou uděláme online. Další zpravidla osobně. Každý týden. Pořád se bojím o některých věcech mluvit. Ale pomalu se k nim blížíme. Postupně a v bezpečí.

Zima 2022. Přemýšlím, co byl ten nejdůležitější moment, díky kterému jsem se dostala do pravidelné terapie. Jenže on to nikdy není jen jeden moment. Neexistuje jen jedna věc, kterou stačí aplikovat, aby každý z nás získal pomoc, kterou potřebuje…

V prosinci jsem položila na Twitteru krátkou (a neobratnou) otázku:

Pod ní se sešlo přes 200 různorodých odpovědí. Každá z nich je stejně validní. Každá z nich je jedinečná, protože popisuje jedinečné okolnosti, které mohou v životě nastat. Nedají se mezi sebou porovnávat. Nechci vypíchnout jednu nad druhou. Proto je tu odkaz na všechny z nich.

Právě jako celek ukazují, že všechny důvody jsou v pořádku.

Lidé, kteří potřebují podporu, někdy přemýšlí nad tím, zda je jejich potřeba oprávněná. Máme sklon se porovnávat. Máme na sebe vysoké nároky. Chceme všechno zvládnout sami a neobtěžovat. Máme pocit, že naše problémy jsou titěrné oproti tomu, co zažívá někdo jiný. Mezitím v nás ale mohou zahnívat staré rány a jejich léčba se stále komplikuje. Pokud se nám nedaří prostě mít dobrou náladu, vnímáme to jako vlastní neschopnost, nedostatečnost.

Možná nás ani nenapadne, že nás prostě jen nikdy nikdo nevybavil nástroji, jak právě tyto problémy řešit.

Může to být třeba to, že nás jako dítě nikdo neobjímal. Že nám v dospívání nikdo nenaslouchal. Nebo to, že jsme posledních 10 let v permanentním stresu, který jsme už přestali vnímat. Všechny tyhle okolnosti se staly součástí pozadí, na kterém se náš život odehrává. U mě to trvalo 25 let od první myšlenky (vzpomínky), že nechci být naživu, než jsem se dostala do pravidelné péče člověka, co věnoval mnoho let svého života, aby pomáhal druhým lidem. Z toho 17 let od momentu, kdy jsem si poprvé uvědomila, že někoho takového potřebuji. Mezitím bylo několik slepých uliček, tisíc pokusů zvládnout to sama, stovek pokusů si ublížit a desítek rozhovorů na to stále stejné téma.

Neexistuje jedna perfektní věta, kterou můžete někomu říct, abyste mu pomohli, ale… Existuje mnoho věcí, díky kterým to bude postupně snazší.

Věřím, že situace v České republice se pomaličku zlepšuje. Postupně dokážeme mluvit o psychickém zdraví. Odborníků je pořád málo, ale studijní obory mají velký převis a tak můžeme doufat, že se bude dostupnost každým rokem zlepšovat. Pojišťovny začínají přispívat na psychosociální pomoc. A zdá se, že lidé už rozumí, že deprese neznamená pouze špatnou náladu. Dostupnost péče bude asi navždycky závislá na velikosti města. Část péče se nám ale díky internetu přibližuje a online psychoterapie zároveň snižuje vstupní bariéry, které nám brání do terapie vstoupit: strach z cizích míst, strach z cizích lidí, vzdálenost, cenovka (online psychoterapie může být levnější, díky nižším fixním nákladům). Psychosociální podporu začínají doporučovat také ostatní zdravotníci – především ve chvílích, kdy už si neví rady – na základě logického úsudku, že hlava je vlastně součástí těla. Doporučení tak může dát i praktický nebo dětský lékař. Zásadní ale je se svěřit.

A to je závislé na prostředí, ve kterém se nachází lidé, kteří potřebují podporu.

Je potřeba vytvářet možnosti a bezpečí.

Na tom se můžeme všichni podílet, tím, jak spolu mluvíme a jak se k sobě chováme. Každý den můžeme naslouchat, respektovat, podporovat, ptát se a komunikovat – své hranice, obavy a potřeby. A sdílet vlastní zkušenosti s vědomím, že každá jedna zkušenost a každé prožívání je odlišné a nelze ho stoprocentně přenést na druhého. Mějme trpělivost s ostatními i se sebou.

Právě tento typ psychosociální podpory vyvolal zásadní obrat v mojí vlastní cestě (jaro 2022) a proto si ji přeji pro všechny. Bez ohledu na to, v jaké situaci se aktuálně nacházíme. 

Protože zdravé prostředí je naštěstí jedna z těch věcí, která nemůže uškodit ani ve vysokém množství.

A kde začít?

Tam, kde je nám nejblíž. Doma, mezi přáteli, možná dokonce ve skvělém kolektivu, co máme v práci.

Nebo to vypsat na papír.

První krok může být vlastně drobnost: přiznat si, že to, co cítíme, je důležité. A že na to nemusíme být sami.

Cítíš někdy, že potřebuješ pomoc akutně?

Zjisti si, kde je tvé nejbližší centrum krizové intervence. Jsou otevřené 24/7 a stejně tak zvedají i telefony. Neboj se jim svěřit, přesně pro takové případy existují.

Pomůže ti tenhle rozcestník od Nevypusť duši, kde jsou důležitá telefonní čísla a adresy.

Promluvit si můžeš také online. Na Hedepy existuje také varianta okamžité terapie, která tě propojí s psychoterapeutem do pár minut.

Díky

🙏 Díky tobě za přečtení. Pokud znáš někoho, komu by tento text pomohl, pošli mu ho a pobavte se o tom spolu.

🙏 Díky Hedepy, které mě nakoplo, abych dala svůj příběh dohromady a svěřila se s ním tobě a každému, koho by mohl inspirovat. A taky za to, že tento článek do skonání věků odemklo. Jinak by text zůstal za paywallem. Hedepy je platforma pro online terapii. Při hledání termínu nemusíš nikam psát ani volat. Osobně vnímám online terapii jako výbornou možnost pro každého, kdo bojuje s jakoukoliv překážkou – od strachu to zkusit přes lokální omezení dostupnosti až po pocit, že ostatní to potřebují víc než já… Prostě se jen podívej na volné termíny člověka, co ti padl do oka. Pokud vidíš volno během tvého volna, neexistuje důvod, proč by tam nebylo právě pro tebe.

👏 Díky Hance za ilustraci na míru pro tenhle text. Její portofolio a kontakty najdeš tady.

☕ Tento článek má 8910 znaků. Chceš je ocenit? Přes Pickey mi můžeš odeslat jednorázovou podporu nebo mě pravidelně odebírat. Ale pozor, zatím ještě nedokážu slíbit, že budu pravidelně psát.