Zradíme Ukrajinu?

Úvod

Dnes je to 965. den plnohodnotné ruské války proti Ukrajině. Už 965. se Ukrajina snaží se svého území dostat ruské okupanty a domoci se spravedlnosti. Vrátit se ke svým původním a mezinárodně uznávaným hranicím, dostat reparace za napáchané zlo a potrestat viníky, kteří způsobili utrpení milionům civilistů. Jsme dnes, tedy po skoro tisících dnech trvající velké války, o něco blíže k tomuto scénáři? 

Pokud jste optimisté, možná přistoupíte k opatrnému optimismu. Rusové mají stále méně zásob, denně se vyřazuje v průměru přes 1200 vojáků. Dodávky nové techniky ani zdaleka nemohou pokrýt ztráty, které každý den utrpí.

Pokud jste pesimisté, nejspíš budete trvat na tom, že přes výše napsané se Rusům daří postupovat a vyčerpávat ukrajinské síly, které mají i bez toho mají velké nedostatky. Že Rusům přichází na pomoc Severní Korea, že mají za zády Čínu a Írán. Že se tato válka nedá vyhrát, protože je okupantů příliš mnoho a nejsou z boje vyřazeni dostatečně rychle.

Pro obojí se dají najít pro a proti. Já preferuji asi něco mezi. Něco, co mně osobně dává smysl. Mírná dávka optimismu v tom, že Rusové nemohou jet donekonečna. Ale zároveň nemalá dávka pesimismu, jež je umocněna nadcházejícími americkými volbami prezidenta a části Kongresu. A pokud jste zrovna fanouškem Donalda Trumpa, tak předtím, než začnete nadávat, že to bude nějaký další tendenční článek proti vašemu favoritovi, dejte si pár minut a přečtěte si mé argumenty.

Zároveň bych rád na začátku uvedl menší disclaimer – to, že zde budu psát o přístupu Donalda Trumpa a jeho týmu k Ukrajině, nijak nesnižuje odpovědnost evropských států za to, že jsme doteď nebyli schopni najet na sériovou výrobu těžké vojenské techniky, zprovoznit továrny na dělostřeleckou munici a udržet morálku ve společnosti na úrovni, ve které bude převládat pozitivní názor na dodávky zbraní a munice pro ukrajinskou armádu. To vše jsou naše problémy, o kterých jsem v předchozích letech napsal nemálo slov. A s tímto bych rád přikročil k hlavní myšlence – zradí Západ v čele se Spojenými státy Ukrajinu?

Trump znovu prezidentem? 

Za tři týdny půjde většina Američanů k volebním urnám a rozhodne o tom, kdo se stane příštím americkým prezidentem. Odstoupivšího Joea Bidena nahradila Kamala Harris, která se v souboji utká s Donaldem Trumpem. A bude to také dnem, který rozhodne o tom, nakolik vysoké šance na vítězství ve válce proti Rusku vlastně bude mít.

Zatímco k Bidenovi a Harris můžeme mít miliony výhrad ať už kvůli zpožděným dodávkám zbraní a munice, kvůli váhání a příliš velkému vlivu vystrašeného bezpečnostního poradce Sullivana, kvůli kterému se stále nemůže americkými (a vlastně třeba i britskými zbraněmi) pálit do hloubě ruskému území, stále jsme v situaci, kdy Washington vede západní koalici spojenců a stojí pevně za Ukrajinou a Ukrajinci.

Harris je v tomto ohledu konzistentní a během svých vystoupení klade na další podporu Ukrajiny velký důraz. To samé nicméně nemůžeme říct o Donaldu Trumpovi a jeho týmu. Někdo samozřejmě může namítat, že pro amerického voliče přece Ukrajina není zdaleka rozhodujícím kritériem. A já vám v tom samozřejmě dám za pravdu. Ani nebudu říkat, že by měla být, protože ruské válečné tažení v Evropě je jedním z mnoha problémů, se kterými se Spojené státy potýkají. Nicméně pro nás v Evropě by toto kritérium podstatné být mělo. Vlastně by se dalo říct, že by to mělo tím nejdůležitějším bodem, ve kterém si vybere stranu, které chceme fandit. 

Proto si neodpustím menší rýpanec do lidí, kteří na jedné straně Ukrajinu podporují (a nemálo, za což mají můj respekt), ale na druhé straně říkají, že si přejí vítězství bývalého amerického prezidenta. Pominu to, že pro člověka, který váží svobody a demokracie, tak by pro něj být Trump po událostech z ledna 2021 naprostý no-go. Nicméně jeho postoj k Ukrajině (a nebojte, hned to rozepíšu více) by měl pro lidi, kteří Ukrajince podporují, být obrovskou rudou vlajkou před očima.

Pokud nežijeme ve Spojených státech, měli bychom našeho favorita hodnotit podle kritéria, které se nás bezprostředně dotkne – tedy jeho zahraniční politiky. A pomimo toho, že s Trumpem prostě máme čtyři roky zkušeností při provádění jeho domácí politiky a nerespektování americké demokracie, tak jeho vystupování a vystupování členů jeho týmu ve mně vzbuzuje dojem, že v případě jeho zvolení bude období od listopadu do začátku ledna, kdy se úřad předá, posledními měsíci jasné americké podpory Ukrajiny. 

Jak jsem k tomuto závěru došel? Jednoduše. Z konání a veřejného vystupování aktérů s Trumpem spojených. Ať už jde o jeho stoupence ve Sněmovně reprezentantů v čele s předsedou Mikem Johnsonem, nominantem na amerického víceprezidenta Vance či o samotného Donalda Trumpa. Vysvětlím. 

Torpédování vojenské pomoci 

Na začátku roku 2022 američtí zákonodárci předložili zákon č. S.3522, tzv. Ukraine Democracy Defense Lend-Lease Act of 2022, který Joe Biden podepsal o pár měsíců později v lednu. Zákon byl účinný až do konce roku 2023. Díky němu mohly Spojené státy a dosavadní administrativa vyprazdňovat skladové zásoby americké armády, zadávat nové zakázky na zbraně i munici a samozřejmě i rozšiřovat stávající výrobní kapacity, které byly a vlastně i dodnes jsou pro válku velké intezity a rozsahu nedostatečné.

S tím, jak se ukrajinské armádě na jedné straně dařilo postupovat například na Chersonském či Charkovském úseku fronty, bylo jasné, že finanční prostředky, které byly vyčleněny a následně využity, bavíme se zhruba o 50 miliardách dolarů, nebudou pro další poskytování pomoci dostatečné. Zde bych rovněž rád upozornil, že pokud se bavíme o vojenské pomoci, tak zdaleka ne všechny peníze jdou na zbraně. Velká část končí u pomoci financování státu, včetně armády, u vložení financí právě na rozšíření kapacit a vytvoření pracovních míst. Nicméně zpět k pomoci.

Když bylo jasné, že peněz nebude dost, bylo nutné přijmout nový zákon, kterým se stanoví rozpočet a finanční rámec. Už někde v září a říjnu minulého roku jsem psal o tom, že se objem americkém vojenské pomoci zmenšuje a že ani nové balíky zbraní a munice nejsou tak časté, jak byly v předešlých měsících.

To si samozřejmě uvědomovala i Bidenova administrativa, která začala připravovat nový zákon, kterým by se zachovalo minimálně stávající tempo pomoci. Jenže v tu chvíli narazili. Republikáni ve Sněmovně reprezentantů se rozhodli projednávání nového zákona brzdit a někteří přímo sabotovat. Svoji tragickou úlohu sehrál také předseda Johnson, který se snažil všemi možný prostředky oddálit hlasování, například nepředložením zákona k hlasování. Důvody přitom nebyly vůbec přesvědčivé a republikáni se v tu chvíli snažili spojovat otázku migrační krize na jižní hranici právě s pomocí Ukrajině. Jinými slovy, domácí agendu nadřazovali válce pomoci. Situaci v prosinci minulého roku nepomohla vyřešit ani Zelenského návštěva Kongeresu. Ukrajinský prezident prý zákonodárce nepřesvědčil.

Co hůř, Johnson a další MAGA kongresmani dlouhou dobu odmítali i přijetí návrhu, který byl připraven oběma politickými uskupeními v Senátu. Peníze přitom docházely a na konci roku už téměř nebylo možné poskytovat pomoc ze skladových zásob. Zkrátka nebyly prostředky na doplňování, pokud by je nakonec americká obrana dala. Spojené státy tak na několik měsíců v zásadě vypadly z role a Ukrajina dostala jeden balík pomoci v březnu 2024, než se nakonec financování na konci dubna 2024 schválilo (celý kontext si můžete přečíst v přiloženém odkaze).

I když se tedy nakonec další pomoc přijala, pachuť, která zůstala po celém MAGA divadle, tak nějak nezmizela. Vzpomenout si můžeme na torpédování hlasování ze strany Trumpa, u kterého už tehdy bylo jasné v podstatě jasné, že bude republikánským kandidátem na prezidenta. A ona pachuť nezmizela doteď. 

Trumpův „plán“ pro Ukrajinu 

Bývalý americký prezident sice tvrdí, že pokud bude zvolen prezidentem dokáže velmi rychle válku ukončit. Nicméně v debatě s Kamalou Harris ani nebyl schopen říct, jestli si přeje ukrajinské vítězství. Trump sice tvrdí, že má plán, nicméně žádné detaily k němu neposkytl, prý že to řekne, až bude prezidentem. Jeho prohlášení dost připomínají to, co jsme mohli vidět v  naší prezidentské volbě, tedy ono slavné volám Macronovi, Macron Bidenovi, udělá se mírový summit.

A i když to takhle s Putinem nefunguje, Trump je zřejmě přesvědčen o opaku. Jistou představu o tom, co by mohl potenciálně mohl udělat, si můžeme vytvořit z vyjádření jeho nominanta na víceprezidenta Vance. 

Ten v interview zhruba před měsícem řekl, že Trumpův plán spočívá v tom, že si sedne s Rusy, Evropany a Ukrajinci a řekne, že si to musí nějak vyřešit. To je dost úsměvné. Vance v zásadě přistoupil také na to, že pod ruskou kontrolou zůstane to, co Rusové už obsadili. Nejhorší na tom však je, že Vance de facto přiznal, že se pro Ukrajinu uzavřou dveře jak do Severoatlantické aliance, tak i do „dalších organizací“, čímž zřejmě měl na mysli Evropskou unii. Což je jeden z hlavních motorů jak Revoluce důstojnost, tak udržení ukrajinské morálky. Prostě to, že mají perspektivu na budoucí poklidnou existenci.

Sám Trump přitom na setkání v Severní Karolíně vykládal, že se válce mohlo předejít, pokud by se Ukrajina vzdala kousku svého území (doslova „should have given up a little bit“). Během onoho setkání přitom označil Ukrajinu jako zničenou zemi, kdy „posíláme miliardy dolarů muži, který odmítá uzavřít dohodu“ (to mluvil o Zelenském). Takto razantně se přitom Trump snažil nevystupovat. A pochyby nerozptýlila ani schůzka s ukrajinským prezidentem.

Trump sice prohlásil, že je čas ukončit válku, nicméně znovu nijak nespecifikoval, jak by toho chtěl dosáhnout. Před ukrajinským prezidentem doslova řekl: 

“Prezident Zelenský chce zastavit válku. A jsem si jistý, že i prezident Putin chce zastavit válku. A to je dobrá kombinace. Takže chceme férovou dohodu pro všechny." Na otázku reportérky o tom, co považuje za fér odpověděl: "Na to je ještě příliš brzo (říkat to). Mám nějakou představu a prezident Zelenský má nějakou představu. Ale musí to být fér." Pokud se však zeptáte na to, co je fér, tak v zásadě nedostanete odpověď. Tak jako tak Trump vychází z naprosto chybného předpokladu, že Putin chce konec a mír. Během oněch 965 dnů a předchozích osmi let k tomu měl obrovské množství nevyužitých příležitostí. 

Ke spekulacím, že Trump přestane s podporou Ukrajiny, přispěl také Mike Johnson, který před několika dny prohlásil, že nemá chuť na další financování Ukrajiny. 

“Nemám chuť na další financování Ukrajiny a doufám, že to už nebude nutné. Pokud Trump vyhraje, věřím, že konečně přinese konec tohoto konfliktu. Opravdu tomu věřím. Myslím, že zavolá Putinovi a řekne, že už stačilo. A myslím, že všichni na světě už jsou z toho unaveni a chtějí, aby se to už vyřešilo. Takže ať už jsou podmínky jakékoliv, nejsem si jistý, ale myslím si, že pokud bude prezidentkou Kamala Harris, tak to neskončí, a to je zoufalý a nebezpečný scénář.” 

Nemusíme být velkými politology, abychom si udělali obrázek o tom, že Trump buď nemá žádný plán, jak válku zastavit, anebo je jeho plánem prostě Ukrajinu pustit. Slova Trumpa, Vance i Johnsona ukazují na to, že s větší pravděpodobností půjde o druhou variantu.

Zradíme Ukrajinu?

“To je politická kampaň, prezidentství bude jiné.” S takovými komentáři se opakovaně setkávám na Twitteru a popravdě příliš nechápu, proč by měly odpovídat realitě. Trump měl velký podíl na událostech u Kapitolu a po jednání s Putinem v Helsinkách řekl, že v otázce ruského zásahu do amerických voleb více věří Putinovi než svých zpravodajským službám. Máme také zkušenost se zadržováním vojenské pomoci Ukrajině poté, co jako prezident zřejmě žádal po Zelenském informace o Hunteru Bidenovi.

Zradí tedy Trump Ukrajinu a udělá pro ní “dohodu ke spokojenosti všechn stran”? Zradí Ukrajinu Západ? A tím Západem nemyslím pouze Spojené státy. Jak jsem psal na začátku, Evropa nese na (ne)pomoci svůj podíl. Je strašidelné, že jsme ani po dvou a půl letech války nedokázali zásadně navýšit naše průmyslové kapacity. Je strašidelné, že mainstreamem bez velkého vzrušení probíhají myšlenky o tom, že je v pořádku ukončit válku tím, že Rusko dostane to, co si zabere. A je strašidelné, že si můžeme po 80 letech dojít k tomu, že se budeme snažit appeasement usmířit dalšího diktátora.

Nebudu zde psát žádný patos o tom, jak se máme poučit. Na to už je příliš pozdě. Někteří předsatvitele v Evropě vsadili právě na to, že Rusko dostane to, co chce, protože tak je to jednodušší. Je jednodušší prodat voličům “špatný mír” než se je snažit přesdvědčit, že musíme obětovat část svého pohodlí, aby agresor nezískal to, co chce. Je to zbytečné. 

Nebudu ale ani říkat, že přichází konec světa. Napíšu pouze, že existuje pravděpodobnost, že sledujeme poslední měsíce, ve kterých Spojené státy vedou koalici západních států v pomoci Ukrajině. A je otázoku, jestli jsme schopní v pomoci vydržet bez nich. Pokud ne, Bůh nám pomáhej, protože jsem přesvědčen o tom, že to Ukrajinou neskončí.

Líbí se Vám mé články a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!