Impostor syndrome strikes back

Předem se omlouvám všem psychologům, psychiatrům a lidem zabývajícím se lidskou myslí profesionálně. Rovnou se přiznávám, že pro svoje potřeby termín „impostor syndrome“ dost ohýbám pro účely tohoto článku, ale zároveň si myslím, že jde spíš o jeho mutaci. Takže, oč jde?

Impostor syndrome je psychologický stav, kdy máte tendenci umenšovat své znalosti, dosažené úspěchy a bojíte se toho, že budete odhalení jako podvodníci. Což jde podle mě ruku v ruce s vědomím, že čím více toho o nějakém tématu víte, tím jasnější vám je, kolik toho ještě nevíte. Takový opak Dunning-Krugerova efektu, kdy největší sebejistotou oplývají ti, kteří často ani neklouzají po povrchu.

Mým hlavním akademickým oborem jsou dějiny Blízkého východu, islám a současná politika Blízkého východu. A ačkoliv se tím primárně neživím (a zároveň bych bez oněch znalostí nebyl tím, kým jsem dnes), pořád si udržuji přehled, a hlavně už mám prostě přehled několik úrovní nad běžným člověkem – což není žádné vyvyšování, člověk má omezené množství času a tam, kde jsem se já specializoval na Blízký východ, jiní se specializovali na jiné znalosti, teoretické i praktické, kde bych já ani neplaval a rovnou šel ke dnu jako kámen.

Jenže, u mě to vede k občasnému záchvatu impostor syndromu, protože ačkoliv vím, že mé znalosti jsou znatelně větší v daném oboru, jsem si vědomý i toho, že jsou tu lidé, kteří (nejen) díky aktivnímu působení v oboru ví mnohem víc. A pak přijde blok, kdy se, doslova, bojím psát o věcech z oboru s obavou, že výsledek prostě nebude dost dobrý.

Typický příklad jsou nedávné události v Afghánistánu. Hned několik lidí mi psalo, ať k tomu něco napíšu a já si řekl, že ano… a pak jsem se zastavil. Ano, orientuji se v afghánské historii, především té moderní, mám solidně zmapovaný vývoj v posledních 30 letech, ale… ne dost detailně. Alespoň ne na své standardy. Nebo na standardy mého proklatého vědomí, že jsou tu lidé, kteří ví mnohem víc, protože se přímo specializují a já bych v porovnání s nimi působil prostě… nedopečeně. A tak jsem odkazoval na skvělý twitterový účet Jakuba Ježka, který se věnuje moderním konfliktům detailně, případně na cokoliv, co kde řekl o situaci Břetislav Tureček.

Problém je v tom, že tenhle můj syndrom sahá dál. Jak už jsem řekl, je tu ono vědomí, že i když vím hodně (a nestydím se to říct a vy byste se také neměli stydět), pořád bych mohl vědět víc. A tak se záměrně i podvědomě vyhýbám tématům, která by přitom pro mne měla být těmi nepřirozenějšími. Jenže zatímco když se utnu v japonské faktografii (Sugihara, Poslední samuraj), můžu to hodit na fakt, že jde pouze o koníček, když se utnu ve svých akademických znalostech, je to prostě… špatné. Neodpustitelné. Podtržení toho, že se třeba vydávám za někoho, kým třeba, možná nejsem. A je jedno, že si v příčetné chvíli uvědomím, že mám co říct a mohu to podat srozumitelně a bez zabíhání do zbytečných detailů, když dojde na věc…troufnu si napsat Zirjába (viz článek na Pickey) a i přes veškerý fact-checking jestli si vše pamatuju dobře, stejně čekám, kdy mi někdo něco omlátí o hlavu.

Nestalo se. Ale je mi jasné, že hned jak se pustím do dalšího blízkovýchodního tématu, přijde ten vnitřní rýpavý hlásek a bude se ptát „a fakt jsi si natolik jistý, že si dovolíš o tom někoho vzdělávat? Nejsou tu na to jiné kapacity?“

Asi bych sem teď měl přidat nějakou vzletnou frázi, případně motivační výzvu, ať se tím nenecháte případně semlít a věříte v sebe, ale jelikož je to dlouhodobý boj a já ho ještě nedobojoval, doporučuji jen heslo "Fuck impostor syndrome".